Linde, Lindeho

[Hovorna]

(pdf)

-

(K. S.) Jména cizí zakončená samohláskou -e, jako Linde, Goethe, Niederle a p., skloňují se podle Gebaurovy Hist. ml. (III, [219]1, 574) buď podle vzoru panoše (soudce), tedy Linde, 2. p. Linde, 3. p. Lindovi atd., anebo mívají též skloňování podle vz. dobrý, tedy Linde, Lindeho, Lindemu atd. Podle dat. lok. Lindovi, instr. Lindem šíří se v praxi nynější u některých jmen, která mají před koncovým e souhlásku neměkkou, skloňování podle vzoru had a bývá pak také gen. Goetha, Heina, Moltka atd. Usus v té věci není dosud ustálen; Linde mívá 2. p. Linde n. Lindeho (zřídka Linda), Niederle — od Niederle n. Niederla (zřídka Niederleho), Goethe — Goetha, Goethe i Goetheho. Gen. v tvaru Linde bývá často tam, kde je viděti pád na jméně křticím, na př. Samuela Linde, Jindřicha Niederle. Jména jako Bauše (t. j. se souhláskou měkkou) tvary podle vzoru had arciť míti nemohou. — Po takových záporných slovesech, která v tvaru kladném mívají při sobě akusativ, nebývá genitiv ničeho, nýbrž odedávna již akus. nic; spojuje-li se sloveso s genitivem už v tvaru kladném, musí ovšem míti i v tvaru záporném zájmeno nic v tvaru genitivním ničeho: mám něco — nemám nic; dosáhl něčeho — nedosáhl ničeho. — Ve výraze »blížení se něčeho« je zvratné zájmeno sice možné, ale ne nutné.

Naše řeč, ročník 9 (1925), číslo 7, s. 218-219

Předchozí Kunětická hora

Následující Pečovna