Dobrodinec

[Hovorna]

(pdf)

-

(F. R.) Základem je stč. dobré děnie nebo spíše d. dienie (= dobré činění), k čemuž (jako k slovům soud, dar, správa a p. soudcě, dárcě, správcě atd.) vzniklo dobrodiencě, později dobrodínce; pod. je dobročínce, doložené u Žídka (4, 42; 57, 27; 69, 2; 17 Tob.) a v Jana Vodňanského slovn. z r. 1511. Tato slova podléhala změnám: jednak na sebe působila (tak podle dobrodince vzniklo dobrodienie, jako podle velikonoční m. pův. velika noc podst. jm. velikonoce), jednak podst. jm. -dience, -čínce, pův. m. i ž. r., jež se i v r. m. skloňovala podle ‚duše‘, počala přecházeti v m. r. v některých pádech (na př. v 4. p. -dience, -čínce m. staršího -ci) ke vzoru ‚oráč‘, k němuž pak přešla vůbec (i v 1. p. -nec), jednak se kořenná samohláska krátila jazykovou snahou, zkracovati délky před téžeslabičným n (-dince, -čince, jako na př. topinka z topénka, topínka, obžinky z obžínky, pohunka z pohůnka a pak i pohunek m. pohůnek a p.). [217]Tak vznikl tvar dobrodinec (dobročínec, -činec, v některých pádech u Žídka 23, 14; 51, 2; 74, 3; zaniklo), jejž nalézáme na př. již u Veleslavína a u Bratří. Podle dobrodinec se říká i píše dobrodiní (m. dobrodění nebo dobrodiní). V slovenštině se objevuje starší dobrodenie (vysl. -dě-), na př. u Maróthy Šoltésové 4, 168; u téže spis. 4, 126 jsme čtli i 1. p. dobrodinca, v němž je hláska i asi bud bohemismus nebo stopa bývalého dobročinca.

Naše řeč, ročník 9 (1925), číslo 7, s. 216-217

Předchozí Autoolej

Následující Flinta