Dva kusy dobytka

[Short articles]

(pdf)

-

V »Jazykovém koutku« Nár. pol. jsme čtli 9. čce 1922 toto poučení: »Čtu odborný přírodnický časopis, kde autor menšího článečku sděluje s veřejností, že časně z jara, ihned po roztání ledu, nalezl na dně tůně »dva kusy mrtvých žab« toho a toho rodu. Je to dnes rozšířený a velmi nepěkný zvyk psáti takovým nabubřelým způsobem o »pěti kusech akcií«, o »třiceti kusech stříbrňáků« a o jiných roztodivných »kusech«, když (Nár. pol. napsala »kdyžtě«) stačí docela prostince mluvit o dvou mrtvých žábách, o pěti akciích nebo třiceti stříbrných, jak to máme třeba již o Jidášovi v Písmě. Prostý venkovský člověk nikdy by neřekl, že koupil na trhu dva kusy kalhot pro kluky, nýbrž dvoje kalhoty. Nikdy by neřekl, že má dva kusy koz nebo býčků, řekne dvě kozy, dva býčky — jen v »učené« řeči novin a povídek se potkáváme s těmito barokovými ošklivostmi, které jsou zabijákem prosté a jadrné řeči.« Srovnáváme se s tímto výkladem; »kus« je část něčeho a o dvou kusech žab by se opravdu po česku mohlo mluviti jen, kdyby žáby byly rozkouskované; ale přece bychom rádi několik slov přidali, protože z výkladu Nár. pol. a z jiných výkladů podobných jistý přísný strážce jazykové správnosti vyčetl, že je všude chyba, kde nějaký celý předmět je nazván kusem.

Slovo kus znamená část něčeho, pův. asi něco ukousnutého (praslov. kąs’ je příbuzno se slovy kąsati = kousati atd.; v litev. kándu, kąsti, slov. kąs- je tedy z konds-). Tak ho stále užíváme, někdy se zvláštními významovými odstíny. Někdy »kusem« nazýváme ne část nahodile oddělenou (kus chleba a p.), nýbrž určitou součást nějakého celku (předním a zadním kusem jmenovali naši předkové na př. obě části válečného odění, jež se na bocích spínaly; Arch. č. 4, 93 n. z r. 1479). Někdy v záporné [198]větě klademe slovo kus, abychom naznačili, že v představě úplně, bez zbývajícího »kusu«, vylučujeme pojem, o nějž jde (nemáš kusa, kouska rozumu); v slovenštině se tak slovo kus s významem »trochu« objevuje i ve větě kladné ve spojení s příd. jm. (s úsmevom kus opovržlivým; bielymi, ale kus hrubými prstmi). Někdy, u slov významu širšího, nabývá toto slovo smyslu asi »podstatný, pořádný, nemalý kus« (je tam kus cesty, udělali jsme kus práce, jsi ty ale kus ničemy a p.), takže již zde by snad na újmu výraznosti řeči mohla býti řeč o jeho »zbytečnosti«. Ale jsou to vše věci jasné, že o jejich správnosti sotva kdo rozumný bude pochybovati.

Někdy jde o části nějakého předmětu hromadného, složeného z částí samostatných. Přirozenou částí takového hromadného celku je pak jeden z předmětů, jež hromadný celek tvoří, a takové předměty, třebas samy o sobě jsou celé, ne pouhé kusy, jmenujeme se zřením k onomu hromadnému celku přece jen »kusy«. Zrovna nutné bývá mluviti o takových »kusech«, kde jde o hromadný celek tvořený jednotlivými, mezi sebou nestejnorodými předměty. Takové hromadné pojmy jsou na př. dobytek, nábytek, a mluvíme o dvou kusech dobytka, ač žádný z nich není jen částí celého dobytčete, o dvou kusech nábytku, ač jeden z nich je celý stůl, druhý celá postel. V 16. stol. se u nás dělostřelectvu říkalo »střelba«, jednotlivá děla proto byla »kusy střelby« (v Kron. tur. 2, 39 čteme na př. o vojsku, které mělo »do třidcíti kusův střelby malých i velikých«, o vůdci, který táhl »s svým vojskem a s desíti kusy velikými«). Z toho vznikl způsob i jednotlivému dělu říkati »kus« nebo, bylo-li malé, »kousek«, beze zření, je-li částí větší skupiny děl či stojí a slouží samojediné, a nelze přece vyčítati jazyku, jménuje-li tak předmět celý »kusem«. Právě tak mluví hospodář o krásném »kusu«, i má-li v stájí jen na př. jedinou krávu; vidíme-li někde na př. jediný stůl, který nás zajímá, nazveme jej také pěkným, výstavním kusem nebo kouskem.

Takový hromadný pojem může býti vyjádřen i jménem pomnožným. Tak říkáme na př. »zavazadla«, aniž si uvědomujeme, že je to předmětů snad několik, snad jen jeden; pak ovšem můžeme mluviti o jednom, dvou, třech kusech zavazadel. Množné číslo je zde docela na místě, protože »zavazadla« jsou pojem jednotný, který může míti své části, své »kusy«, tvořené jednotlivými předměty celými; ale mluviti místo o dvou žabách o dvou kusech žab je se stanoviště logického nesmysl, a co nám mnohem více znamená, je to něco v češtině naprosto neslýchaného. [199]V Nár. pol. jsme čtli také, že lze dobře po česku říci »mám dva kusy polí« nebo »dva kusy lesa«; i tomu dobře porozumíme, uvědomíme-li si, že i slova »pole (mn. č.), les« mívají podobný hromadný význam, že mn. č. pole může býti celý souhrn polností, a podobný význam mívá i slovo les. Ptáme-li se statkáře, kolik má polí, nemyslíme tím počet jednotlivých částí snad mezemi od sebe oddělených; statkář ví, co myslíme, a odpoví nám asi počtem měr všech svých polností; ten smysl má také přísloví »mnoho polí, hlava bolí« (anebo jeho žertovný, někdy zatrpklý protějšek »málo polí, břicho bolí«); »dva kusy polí« jsou pojem docela obdobný s pojmem »dva kusy dobytka«, s tím jediným rozdílem čistě věcným, že ze dvou kusů polí jiným uspořádáním můžeme udělati kus jediný nebo i kusů několik z kusu jednoho.

Někdy máme na mysli nějaký souhrn předmětů, aniž jej pojmenujeme jménem hromadným, bud že necítíme toho potřebu, anebo takového jména ani není. Jedeme po dráze, máme s sebou cestovní kufřík, hůl, svrchník, balíček něčeho a láhev mléka; abychom nic ve voze nezapomenuli, uvědomujeme si, že máme (anebo že »toho« máme) pět kusů. Podává se zpráva o inventáři a oznamuje se, že přibylo nebo ubylo tolik a tolik kusů.

V nové době čítáme v tomto významě někdy slovo »předmět«; snad se někomu zdálo slovo »kus« nemístným, kde je řeč o předmětech celých, ale nemusíme již čtenáři vykládati, jak se toto slovo plně shoduje se způsobem, jak ho užíváme jinde. A jest dosti často i úřední potřeba slova naznačujícího předměty rozličné jako části nějakého třebas nahodilého souhrnu (na př. posílá-li se po dráze na jediný nákladní list několik »colli«); máme v tomto významu staré a dobré slovo kus, místo něhož netřeba hledati ani tvořiti nového. Našim předkům znamenávalo i rozličné předměty, o nichž v souvislosti byla řeč, na př. v listě, v řeči nebo v kázání, části nějakého spisu, zákona a p. A dosti často se stává, že »kusy« nazveme i předměty docela stejnorodé, ale ovšem jen, tvoří-li spolu nějaký skutečný hromadný celek. Čech, v kterém nezahynul ještě smysl pro správnost jazyka, v takových věcech i dnes sotva pochybí, dá-li se vésti právě svým smyslem, nehledá-li zvláštní krásy v tom, aby na př. »úředně« psal nebo mluvil jinak, než by mluvil doma v rodině; a kdo by přihlédl k své mateřštině pozorněji, shledal by, jak jemné rozdíly si časem vytvořila. Hospodář mluví o počtu kusů dobytka, ale mluvívá o tom, kolik koní (nebo párů koní) má; to proto, že to, čemu říká obyčejně »dobytek«, tvoří mnohem určitější celek [200]než koně, jichž užívá spíše jednotlivě nebo v párech. Takové celky mohou býti obchodníkovi na př. skupiny zboží v jeho skladě, kustodovi musea předměty jeho sbírek, a nepodivíme se jim ani jim nevyložíme ve zlé, zaslechneme-li je, jak při inventuře mluví o tolika a tolika kusech hovězích koží nebo medailí anebo třebas i pražských grošů Václava II.; zvláště se tak říkává, stavějí-li se skupiny různých předmětů vedle sebe. Ale směšné je i nám, mluví-li kdo o počtu »kusů« ve skupinách nahodile vzniklých, na př. jak koupil na trhu dva kusy čepic nebo u starožitníka tři kusy medailí. Ale tak skutečný Čech nemluví.

Naše řeč, volume 9 (1925), issue 7, pp. 197-200

Previous Václav Flajšhans: Jméno »Čech« a některá jiná

Next Vilém Mathesius: Slovesné časy typu perfektního v hovorové češtině