Velká písmena ve jménech náboženských svátků, zejména židovských

Šárka Blažková

[Articles]

(pdf)

Capital letters in the names of religious holidays, primarily Jewish ones

Though the political changes at the end of the 20th century have enabled the publishing of religious literature, the usage of capital letters in religious contexts has remained an open topic in Czech linguistics. Unfortunately, there is insufficient codification concerning this matter, even though there is a relatively stable need for it. This contribution is focused on the usage of capital letters in Jewish festivals and holidays against the background of general principles of usage of capital letters in Czech, and is based on existing handbooks and dictionaries as well as corpora.

Key words: capital letters, codification, Jewish festivals, usage/custom
Klíčová slova: velká písmena, kodifikace, židovské svátky, úzus

Po změně politického režimu v roce 1989 začaly na český trh znovu ve větší míře přicházet publikace s náboženskou tematikou. Vedle knih se s přibývajícími lety zvyšuje i počet periodik náboženského charakteru. O jazyce užívaném autory těchto tiskovin, o jejich stylu a formách pojednávají výběrově příspěvky sebrané ve sborníku Ostravské univerzity nazvaném Specifika církevní komunikace (2005) a další studie. V následujícím textu se zaměřujeme na problematiku zdánlivě okrajovou a pro většinovou populaci patrně nezajímavou a nedůležitou, a to psaní velkých písmen u náboženských svátků. Profesionální uživatel jazyka, jako editor, redaktor či korektor, však ve své práci musí fundovaně rozhodovat i tam, kde by se snad nabízelo zjednodušené „pište si to, jak chcete, stejně to skoro nikdo nečte a nezáleží na tom“. Skutečnost, že dotazy na psaní velkých písmen u názvů náboženských svátků, sakrálních objektů či věcí jinak s náboženstvím souvisejících patří i do stálého repertoáru dotazů směřovaných jazykové poradně Ústavu pro jazyk český AV ČR, potvrzuje nutnost zabývat se tímto tématem hlouběji. Vzhledem k obsáhlosti sledované oblasti se v následujícím textu omezím na pravopis velkých písmen u svátků židovských na pozadí obecných výkladů o psaní velkých písmen.

V současnosti platná Pravidla českého pravopisu (1999, dále PČP) poskytují stran psaní velkých písmen u náboženských svátků jen kusé informace, kromě toho se explicitně dotýkají pouze svátků křesťanských. S velkým písmenem píšeme též „významné památné dny, svátky: Den vítězství, První máj, Svátek práce, Nový rok, [27]Štědrý den, Květná neděle, Hromnice, Dušičky, Hod boží vánoční nebo Boží hod vánoční, Vánoce, Velikonoce, Svatodušní svátky (ale advent, masopust, letnice)“ (PČP, 1999, s. 49). Uživatel Pravidel, který se tak setká s potřebou řešit otázku velkých písmen u svátků týkajících se jiných náboženství, je na rozpacích, zda má analogicky aplikovat pravidlo o svátcích křesťanských, které nadto samo o sobě ne vždy platí bez výjimky, či zda je zde třeba uplatnit pravidla jiná.

Principům užívání náboženského názvosloví se věnuje samostatná publikace kol. autorů J. Šimandla, O. Mádra, J. Bartoně a J. Hlavsové Jak zacházet s náboženskými výrazy (2004). Ve slovníkové části publikace jsou zahrnuty jak běžné, tak i méně frekventované výrazy nejen z náboženství křesťanského, ale i judaismu, islámu a východních náboženství. Pojetí psaní velkých písmen je v této příručce velice liberální; autoři ponechávají ve značné míře na zvážení autora textu, zda chce užitím velkého písmene signalizovat vyjádření úcty, zvláštního postavení nebo významu, či nikoliv. Autoři publikace zároveň upozorňují, že tolerantní přístup k různým náboženstvím vyžaduje v rámci jednoho textu zachovávání jednotného postoje k užívaným výrazům. Problematikou psaní velkých písmen se v této souvislosti z obecného hlediska zabývá příloha 3 této publikace. Tam jsou uvedeny příklady, kdy je na pisateli, zda zvolí v textu velké, či malé písmeno – a) názvy jedinečných institucí, b) zdvořilostní zvyklost v korespondenci, zástupné názvy, c) tituly zastupující křestní jména u osobností, d) zejm. církevních (Don/don Bosco, Matka/matka Tereza, Otec/otec Jan), e) při jednoslovném vyjádření jinak rozvitého spojení (posvátná tradice vs. Tradice, vzkříšení Ježíše Krista vs. Vzkříšení). „Velké písmeno slouží také k vyjádření náboženské úcty a zároveň jedinečnosti…“ (Šimandl et al., 2004, s. 113). Při užívání velkých písmen je zároveň nutné brát zřetel na vztah pojednávaného náboženství k mimojazykové realitě. „Různá náboženská společenství mají potřebu vyjádřit velkým písmenem jedinečnost svého ústředního textu (Bible, Talmud, Korán) nebo zvláštní úctu, jíž se těší text, svátek apod.“ (Šimandl et al., 2004, s. 114). Právě vzhledem k tomu, do jaké míry a v jakém rozsahu užívají velká písmena různá náboženství a jejich denominace,[1] je třeba brát při rozhodování o jejich užití zřetel na ekumenickou přijatelnost a vždy počítat s tím, že bude v praxi docházet ke kolísání. Obecně lze říci, že v případě možného dvojího psaní považuje příručka za základní podobu s malým písmenem (a to především mimo vlastní náboženský kontext), variantu s velkým písmenem pak za příznakovou. V několika málo případech je tomu však v češtině naopak. „Specifikem naší kulturní oblasti je mimořádné postavení Vánoc a Velikonoc, jaké odpovídá křesťanské tradici. Na rozdíl od PČP však bereme ohled na potřebu vyjádřit diskontinuitu a pro zvláštní kontexty připouštíme vánoce, velikonoce“ (Šimandl et al., 2004, s. 114).

[28]Na tomto místě považujeme za nutné vyjádřit se k pojetí úcty, resp. náboženské úcty, se kterou obě citované publikace pracují. T. Kolková v této souvislosti hovoří o třinácté komnatě psaní velkých písmen.[2] Podle našeho názoru zde není možné chápat vyjádření úcty v širokém slova smyslu, tedy jako přikládání většího významu danému slovu užitím velkého písmene. V praxi tak totiž zhusta dochází k situaci, že pisatel „preventivně“ píše všechna písmena velká, a tedy k celkovému nadužívání velkých písmen. Domníváme se, že vyjádření úcty užitím velkého písmene se týká především slov jako Bůh, Boží a výrazů za ně zástupných (On, Svůj, Jeho, příp. Který),[3] Otec, Syn (ve významech Bůh a Ježíš), Bible, Talmud, Korán a některých málo dalších. Vyjadřování úcty svátkům, byť náboženským, se nám nezdá v tomto významu náležité (k rozlišování svátků a svátkových období viz dále).

Podívejme se nyní, jak se příručky a slovníky staví ke svátkům židovským. Varianty transkripce, resp. transliterace hebrejského písma do latinky, které se v češtině objevují, ponecháváme stranou a zde od nich odhlížíme. Jak bylo uvedeno výše, publikace J. Šimandla a kolektivu připouští též u židovských svátků ve většině případů psaní jak s malým písmenem, tak s velkým, a to primárně s ohledem na typ textu, resp. záměr či postoj autora. Můžeme podle ní tedy psát Chanuka i chanuka, Pesach i pesach, Sukot i sukot, Šavuot i šavuot. Pouze jeden způsob psaní je uveden u svátků Jom kipur, Roš hašana, ale sabat a šabat.

V PČP (1993 a dále) nalezneme kromě obecného vysvětlení v úvodu (viz výše) ve slovníkové části pouze heslo šábes, které ovšem považujeme ve shodě se slovníky[4] za expresivní. Není však bez zajímavosti, že Pravidla z roku 1921 uvádějí ve své výkladové části mj. slavnost smíření[5] a svátky pod zelenou.[6]

V současnosti dostupné a užívané slovníky, jsou-li v nich židovské svátky vůbec uvedeny, doporučují psaní s písmenem malým. Přehled svátků zahrnutých v jednotlivých slovnících přiblíží tabulka na s. 29, přičemž poznamenáváme, že původem hebrejský (resp. aramejský), do řečtiny přejatý výraz pascha, jenž je dodnes užívaný v pravoslaví, se v souvislosti s judaismem nebo židovskou kulturou nepoužívá.

K pravopisu uvedenému v citovaných slovnících je ovšem nutné podat bližší vysvětlení. Z historického pohledu je totiž zajímavé sledovat vztah psaní velkých písmen a délky trvání náboženských svátků. M. Salajka (1980) ve svém článku uvádí:

	[29]Ch/chanuka	P/purim	S/sukot	P/pesach	Š/šábes	J/jom kipur	R/roš hašana	Š/šavuot
PSJČ	chanuka	–	–	přesnice pascha	šábes sabat	–	–	–
SSJČ	chanuka	–	–	přesnice pascha	šábes sabat	–	–	–
SSČ	–	–	–	–	–	–	–	–
NASCS	chanuka	purim	–	pesach	šábes sabat	–	–	–

„Velkým písmem se píší názvy svátečných, památných nebo jinak význačných dnů (Svátek práce, Mezinárodní den žen). Pokud jde o církevní svátky, píší se s velkým písmenem ty, které trvají jeden den, např.: Hromnice, neděle Květná, Všech svatých, Hod Boží vánoční, Boží hod svatodušní… Svátky trvající déle (a celá období církevního roku) píšeme zásadně s písmenem malým: advent, letnice, svatodušní svátky…“ Tento postoj se držel v Pravidlech českého pravopisu až do roku 1993, kdy bylo se změnou pravopisu zavedeno psaní velkých písmen u Vánoc, Velikonoc a Svatodušních svátků. Velká písmena zde údajně odrážela dobový úzus (počátek 90. let 20. stol.), i když je třeba poznamenat, že byl tento preskriptivní krok vzhledem k tradici a principu psaní velkých písmen u svátků a svátkových období značně nesystémový. Velká písmena zde spíše než úctu nebo zvláštní význam dokládají podle našeho názoru desakralizaci těchto svátků (Vánoce, Velikonoce) vlivem nízkého povědomí o jejich původním, tedy náboženském obsahu, a tím i skutečnosti, že se jedná o svátkové období, jehož jednotlivé dny mají svá vlastní jména. Zdálo by se tedy, že malé písmeno u židovských svátků ve sledovaných slovnících odráží pravopis v souladu s tehdy platnou kodifikací. Věc je však poněkud složitější. I když se nám kritérium jednodennosti, resp. vícedennosti může zdát výhodné a snadno aplikovatelné i na svátky nekřesťanské, není tomu tak. Mimojazyková realita spojená např. se židovskými náboženskými svátky je jiná než mimojazyková realita spojená se svátky křesťanskými. Na rozdíl od nich téměř všechny židovské svátky trvají více než jeden den, což je mj. zapříčiněno rozdílným způsobem slavení těchto svátků v Izraeli a diaspoře. Kromě toho má judaismus i tzv. polosváteční dny (chol ha-moed), které vyplňují přechodné období mezi dvěma či více samotnými dny svátečními (chag). Mimo jiné i z těchto důvodů není možné aplikovat na oboje svátky tatáž pravidla o psaní malých, resp. velkých písmen.

Vzhledem k tomu, že výkladový slovník, který by vyšel po roce 1993, tedy po reformě pravopisu, a ve kterém by byly židovské svátky obsaženy, dosud neexistuje,[7] nemůžeme bez validního výzkumu tvrdit, že se úzus v psaní velkých písmen u židov[30]ských svátků od dob vydání existujících slovníků nezměnil. Stranou ponecháváme otázku, do jaké míry byly autorské kolektivy v době tvorby slovníků obeznámeny s židovskou náboženskou tradicí, věcným obsahem svátků a jejich pojímáním vůbec, a do jaké míry tedy ve slovnících, resp. Pravidlech z roku 1921, zavedený pravopis odrážel již tehdejší skutečný úzus.

V současné době je přepis hebrejských slov do češtiny, svátků nevyjímaje, z velké části ovlivněn jejich přepisem do angličtiny, kde mají tato slova výrazně delší tradici užívání i mimo židovskou komunitu a mimo čistě náboženský kontext. Ačkoliv přepis podle vzoru angličtiny v úzu často převažuje, nelze se s ním z lingvistického hlediska smířit. Komplikace nastávají též v oblasti psaní velkých písmen. Hebrejština nerozlišuje mezi velkými a malými písmeny, proto se při transkripci nemáme podle čeho orientovat. V praxi psaní velkých písmen u jmen židovských svátků proto silně kolísá, v některých případech je možné zaznamenat i trojí zápis (jom kipur, Jom kipur, Jom Kipur[8]).

Výsledky ověřování míry užívání velkých písmen u židovských svátků v Českém národním korpusu poskytují zajímavé srovnání, i když jejich výpovědní hodnota je hned z několika důvodů malá, resp. pouze orientační. Celkové zastoupení textů, které by bylo možno analyzovat, je nízké, jejich různorodost je navíc velice omezená. Většina ze sledovaných textů z korpusů SYN2000 a SYN2005 je beletristických, lze zde tedy předpokládat zásah editora, nadto převážně ze dvou nakladatelství (Argo a Odeon) a pouze od omezeného počtu autorů (nejvíce zastoupeni jsou L. Fuks[9] v SYN2000 a Ch. Potok, I. B. Singer v SYN2005). Nakladatelství Argo dodržuje systematicky psaní židovských svátků s písmenem velkým, nakladatelství Odeon k nim přistupuje nejednotně.

 

		SYN2000	SYN2005	SYN2006PUB
chanuka	Chanuka	25 : 5	6 : 16	37 : 34
pesach	Pesach	16 : 11	16 : 40	65 : 37
purim	Purim	9 : 9	14 : 103	9 : 20
sukot	Sukot	3 : 1	2 : 9	2 : 2
šabat	Šabat	4 : 0	29 : 0	30 : 1
šábes	Šábes	13 : 2	138 : 0	12 : 0
šavuot	Šavuot	2 : 1	1 : 5	1 : 3
jom kipur	Jom kipur	6 : 7	10 : 21	1 : 13
Jom Kipur		3	4	10
roš hašana	Roš hašana	1 : 1	10 : 18	0 : 5

 

[31]Jak vyplývá z uvedeného přehledu, v publicistických textech převažuje psaní židovských svátků s velkým počátečním písmenem, s výjimkou svátku Pesach a zanedbatelně Chanuka. Jako specifický případ se naopak prosadil šabat, resp. šábes. Ačkoliv se jedná o nejvýznamnější židovský svátek vůbec, tradičně se zde trvale píše písmeno malé; jeho označení je tedy pojímáno druhově jako označení sedmého dne, nikoliv jako jméno vlastní.

Za reprezentativní publikaci v oblasti judaistiky můžeme pokládat encyklopedii Judaismus od A do Z autorů J. Newmana a G. Sivana s předmluvou B. Noska (Newman-Sivan, 1998); zde se uplatňuje psaní s počátečními písmeny velkými. Dále uveďme např. konzistentní transkripci všech svátků s velkými písmeny v textu B. Noska a P. Damohorské Úvod do synagogální liturgie (Nosek-Damohorská, 2005), který je možno vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o text učební, považovat za text v této oblasti určující. Řadí se sem i publikace J. Diveckého Židovské svátky (Divecký, 2005). Důvod, proč se tady židovské náboženské svátky důsledně píšou s velkým počátečním písmenem, je ten, že autoři jejich názvy chápou jako vlastní jména. Velké písmeno tu má ve vztahu ke jménům obecným distinktivní funkci.[10] Naopak slovník Judaismus, křesťanství, islám (1994) uvádí všechny svátky s písmenem malým. Motivace pro takovýto pravopis nám však není známa.

O textech náboženské povahy lze obecně konstatovat, že se autoři přiklánějí k psaní velkých písmen tam, kde se výraz týká objektu hodného náboženské úcty nebo zvláštního významu. Tradičně se též psaní velkých písmen uplatňuje u názvů svátků, které jsou sice původně svátky křesťanskými, u kterých je však povědomí o náboženském obsahu těchto svátků u většinové společnosti velice nízké. Pravopis těchto slov je zde umocněn především jejich pevným zakotvením v Pravidlech českého pravopisu. V textech týkajících se judaismu či židovských reálií doporučuje relevantní odborná literatura psaní židovských svátků s velkým počátečním písmenem. Tento pravopis dokládá v úzu Český národní korpus – SYN2005, zatímco SYN2006PUB v zachycení velkých a malých písmen kolísá, převažují však též písmena velká. V rámci objektivního hodnocení je ovšem třeba zdůraznit, že výsledky zkoumání v Českém národním korpusu jsou ovlivněny mírou zastoupení židovských náboženských textů i textů sekulárních, ale s židovskou tematikou, resp. textů beletristických, u kterých se lze domnívat, že procházejí více či méně jednotnou redakční úpravou. Výsledky tak nemusí hodnověrně odrážet skutečnost. Naše zkušenost dokládá, že například časopisy a jiné tiskoviny periodického i neperiodického charakteru vydávané židovskými obcemi a komunitami v České republice systematicky dodržují psaní židovských svátků s velkým počátečním písmenem (např. Maskil, Roš chodeš aj.) [32]i mimo výlučně duchovní kontext. Především z tohoto důvodu, avšak i z důvodů výše uvedených se i my přikláníme k tomu, psát jména židovských náboženských svátků velkým písmem.[11]

 

LITERATURA

Český národní korpus – SYN2000. Ústav Českého národního korpusu FF UK, Praha 2000. Dostupný z WWW: < http://ucnk.ff.cuni.cz >.

Český národní korpus – SYN2005. Ústav Českého národního korpusu FF UK, Praha 2005. Dostupný z WWW: < http://ucnk.ff.cuni.cz >.

Český národní korpus – SYN2006PUB. Ústav Českého národního korpusu FF UK, Praha 2006. Dostupný z WWW: < http://ucnk.ff.cuni.cz >.

DAMOHORSKÁ, P. (2006): Šma Jisra’el. Praha: Karolinum.

DIVECKÝ, J. (2005): Židovské svátky. Praha: P3K.

Judaismus, křesťanství, islám (1994). Praha: Mladá Fronta.

KOLKOVÁ, T. (v tisku): Písanie veľkých písmen vo vlastných menách v náboženskom jazyku s dôrazom na publicistický štýl.

Maskil. Věstník židovské liberální komunity Bejt Simcha. Reg. č. Ministerstva kultury ČR e14877.

Nový akademický slovník cizích slov (2005). Praha: Academia.

NEWMAN, J. – SIVAN, G. (1998): Judaismus od A do Z. Praha: Sefer.

NOSEK, B. – DAMOHORSKÁ, P. (2005): Úvod do synagogální liturgie. Praha: Karolinum.

Příruční slovník jazyka českého (1935–1957). Praha: Státní nakladatelství / SPN.

Roš chodeš. Věstník židovských náboženských obcí v českých zemích a na Slovensku. Reg. č. Ministerstva kultury ČR e922, ISSN 12107468.

SALAJKA, M. (1980): Aktuální pravidla pravopisu pro českou církevní mluvu. Theologická revue církve československé husitské, 13, s. 2–12.

Specifika církevní komunikace (2005). Spisy Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Ostrava: Ostravská univerzita.

Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971). Praha: Nakladatelství ČSAV.

ŠIMANDL, J. – MÁDR, O. – BARTOŇ, J. – HLAVSOVÁ, J. (2004): Jak zacházet s náboženskými výrazy. Praha: Academia.

Pravidla českého pravopisu s abecedním seznamem slov a tvarů (1921). Praha: Státní nakladatelství.

Pravidla českého pravopisu (1993). Praha: Academia.

Pravidla českého pravopisu (1999). Praha: Fortuna.

---

[1] Na různé zacházení slovenštiny s velkými písmeny v katolických a evangelických textech poukazuje též T. Kolková (v tisku).

[2] „Pravidlá o písaní veľkých písmen však majú aj svoju ‚trinástu komnatu‘, ktorou je ich používanie ako prostriedku na vyjadrenie úcty“ (Kolková, v tisku).

[3] To ovšem pouze v některých náboženských textech, např. Damohorská (2006).

[4] Pracujeme s následujícími slovníky:

PSJČ: Příruční slovník jazyka českého.

SSJČ: Slovník spisovného jazyka českého.

SSČ: Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost.

NASCS: Nový akademický slovník cizích slov.

[5] Jom kipur.

[6] Sukot. Tato Pravidla zároveň uvádějí i pravopis hromnice.

[7] Některé židovské svátky jsou uvedeny v NASCS.

[8] Od variant se zdvojenými konsonanty či různou kvantitou zde odhlížíme.

[9] V SYN2000 je např. z 25 dokladů slova chanuka 8 výskytů z románu L. Fukse Pan Theodor Mundstock. U slova purim jsou pak z výše uvedeného románu 3 z celkových 9 dokladů. Stejně tak je tomu u výrazu jom kipur, kdy jsou ze 6 výskytů 4 z jednoho zdroje (V. Fischl, Píseň o lítosti).

[10] Každý z uváděných názvů svátků má i svůj význam v rovině obecných pojmenování: sukot – ‚stany, stánky‘; šavuot – ‚týdny‘; pesach – ‚překročení‘; chanuka – ‚zasvěcení‘; purim – ‚losy‘. Odtud též pocházejí počeštěné názvy jako Svátek stánků, Svátek světel, Svátek losů aj.

[11] Text vznikl s podporou grantového projektu Jazyková poradna na internetu, reg. č. 1ET200610406.

Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Letenská 4, 118 51 Praha 1
blazkova@ujc.cas.cz

Naše řeč, volume 92 (2009), issue 1, pp. 26-32

Previous Patricie Kubáčková: K manifestačnímu užívání americké češtiny v písemném projevu

Next Alena Jaklová: Čeština v dialogu generací