K významnému životnímu jubileu Jana Kořenského

Alena Jaklová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

V květnu tohoto roku oslavil profesor Jan Kořenský své významné životní jubileum. Narodil se 24. 5. 1937 v Hradci Králové, vysokoškolské studium (obor čeština — ruština) ukončil v roce 1959 na Filozofické fakultě UP v Olomouci. Poté krátce působil jako učitel na středních školách a roku 1963 nastoupil jako stážista do Ústavu pro jazyk český ČSAV, kde zůstal dalších čtyřicet let. V ÚJČ ČSAV absolvoval v roce 1969 vědeckou aspiranturu (jeho školitelem byl M. Dokulil), v roce 1985 získal vědecko-akademický titul doktora věd. Od roku 1993 působil zároveň i na katedře bohemistiky Filozofické fakulty UP v Olomouci. Nejdříve byl odborným asistentem, od roku 1994 docentem a v roce 1997 byl jmenován profesorem.

Odborné zájmy Jana Kořenského jsou velmi mnohostranné. Svou pozornost věnoval obecné jazykovědě, filozofii jazyka a teorii komunikace, bohemistice i slovanské jazykovědě. Jeho celkovou bibliografii zde uvádět nelze, všimněme si proto jen jeho nejzávažnějších prací.

V dosavadním rozsáhlém díle a působení Jana Kořenského lze rozpoznat několik směrů a linií. Charakteristické přitom je, že se v těchto liniích prolínala a doplňovala činnost badatelská, vědeckoorganizační, školitelská a později, jak jsme uvedli už výše, také činnost pedagogická. Při bližším pohledu na jeho pracovní činnosti bychom mohli rozlišit dvě základní oblasti: oblast, kterou lze v dobrém slova smyslu označit jako plnění povinností, a oblast, která je zcela „vlastní“ linií badatelského zaměření.

Nejprve tedy k linii „povinnostní“. Tato linie je spojena zejména s jeho prací v Ústavu pro jazyk český. Zde získal nejenom tituly CSc. a DrSc. (obě práce byly publikovány v nakladatelství Academia: Komplexní popis výrazové struktury pádu substantiva v češtině, 1972; Konstrukce gramatiky ze sémantické báze, 1985), ale vykonával tam i řadu vědeckoorganizačních funkcí. V šedesátých letech oddělení, v němž Kořenský pracoval a které později několik let vedl, věnovalo pozornost zejména syntakticko-sémantickému výzkumu větných struktur v češtině. Právě v tomto kontextu vznikla řada jeho článků a studií publikovaných převážně v sedmdesátých letech (výběr z nich lze nalézt také v jeho publikaci Proměny myšlení o řeči v rámci oddílu III, která zásluhou Ústavu komunikace a českého jazyka vyšla na Filozofické fakultě UK v roce 1998).

[219]Když se objevila potřeba pracovat v gesci Ústavu pro jazyk český na rozsáhlé Mluvnici češtiny, ujal se Kořenský celkových organizačních činností. Jako redaktor a autor se věnoval problematice funkčního tvarosloví. Spolu s M. Komárkem je autorem obecných výkladů o této problematice, zpracoval však i některé dílčí části, např. výklady o pádu, infinitivu a řadu dalších.

B. Havránek přivedl Jana Kořenského velice záhy také k interesům slavistickým. Nejprve to byly určité povinnosti organizační, které Kořenský vykonával v souvislosti s činností komisí působících při Mezinárodním komitétu slavistů, později ale ve slavistickém kontextu vznikaly i jeho publikace zaměřené k tématu rozvíjení metodologie slavistického bádání v rámci interdisciplinárního směřování současné lingvistiky a od devadesátých let i otázkám postavení jazyků ve změněných ekonomických a politických podmínkách Evropy a světa. Většina těchto prací je publikována jednak ve sbornících věnovaných mezinárodním sjezdům slavistů, jednak v zahraničních sbornících a periodikách. V posledních letech působí Jan Kořenský v oblasti slavistiky ještě výrazněji vědeckoorganizačně; vedle členství v komisích Mezinárodního komitétu slavistů je předsedou Českého komitétu slavistů a členem prezídia Mezinárodního komitétu slavistů.

K slavistické orientaci má velmi blízko i ta linie, která se týká problematiky, již lze souhrnně označit jako otázky funkční strukturace národního jazyka. Jádrem těchto převážně časopiseckých a sborníkových statí, publikovaných opět namnoze v zahraničí, je knižní studie Komunikace a čeština (1992). Zčásti jde o Kořenského účast na diskusích, které jsou nejčastěji chápány jako spory o vztah obecné češtiny a češtiny spisovné. V této souvislosti připomeňme např. stať Komunikační úspěšnost a spisovnost v různých typech řečových vztahů (1996), která je rovněž obsažena v knižním souboru Proměny myšlení o řeči (1998). Kořenský v tomto ohledu zdůrazňuje skutečnost, že diskuse a spory nemají pouze rozměr bohemistický či obecněji lingvistický, ale dotýkají se i toho, jak jednotliví účastníci dialogu chápou české národní dějiny, zda přikládají význam integrační a reprezentativní funkci spisovného jazyka atd.

V kontextu tzv. pragmatického obratu v jazykovědě byla i v Ústavu pro jazyk český stále větší pozornost věnována problematice sociolingvistické, psycholingvistické a pragmalingvistické. V rámci útvarů, které Kořenský v sedmdesátých a zejména v osmdesátých letech vedl, vznikla již tehdy řada týmových i individuálních statí. Pokud jde o individuální autorství Kořenského, lze uvést např. stati Okolnosti, předpoklady a zásady zkoumání řeči z hlediska komunikativního (1991), Individuální a sociální v komunikaci (osobnost a sociální role) (1996), Teoretická jazykověda a komunikačně orientovaný výzkum řeči (1992); tyto stati je možno rovněž najít i ve zmíněné publikaci Proměny myšlení a řeči. Z dalších Kořenského prací je nutno připomenout i průkopnický učební text Komplexní analýza komunikačního procesu a textu (J. Kořenský, J. Hoffmannová, O. Müllerová, A. Jaklová), který od roku 1987 opakovaně vycházel v Českých Budějovicích. Uplatnil se nejen v klasické vysokoškolské výuce, ale Kořenským byl experimentován i v podobě počítačového didaktického programu a někteří badatelé ho využívali rovněž jako proceduru uspořádané komplexní analýzy diskurzu.

Jan Kořenský se však zabýval i mnoha tématy, která nevyplývala z řešení jeho institucionálních úkolů, třebaže pochopitelně nebyla vzhledem k nim zcela bez souvislosti.

Od samého počátku jeho profesního působení přitahovala Kořenského vědní metodologie, metodologie bádání o jazyce a řeči, filozofie jazyka, sémiotika a interdisciplinarita zkoumání řeči a jazyka. Dokládají to již první závažnější práce, které publikoval v letech 1968 a 1969. Jde kon[220]krétně o stati Struktura výpovědi z hlediska jazykového zobrazení skutečnosti a kategorie pádu (SaS 29, 1968), Příspěvek k problému struktury objektu a struktury popisu v lingvistickém zkoumání (SaS 29, 1968) a Struktury lingvistického objektu a struktura lingvistického popisu (Filosofický časopis 17, 1969). Už z názvů statí je patrné, že se tu potkávají „úkoly“, např. téma kandidátské práce, a vlastní badatelské zájmy. Podobně je tomu i v případě Kořenského doktorské práce Konstrukce gramatiky ze sémantické báze (1985). Přípravné studie k této knižní monografii jsou publikovány také v souboru Proměny myšlení o řeči, část III (1998). Úkol popsat sémantiku tzv. nedynamických významů české věty vedl díky zvláštnostem příslušného jazykového materiálu k myšlence prozkoumat možnost konstruovat gramatický systém přirozeného jazyka včetně tvarosloví, slovotvorného a lexikálního subsystému a textových realizací jako posloupnost operací vycházejících z abstraktně pojatých vyjadřovacích potřeb, tzn. z kognitivní báze.

Třetí část souboru Proměny myšlení o řeči zároveň obsahuje studie, které ukazují další vývoj Kořenského myšlení v období „po“ Konstrukci gramatiky ze sémantické báze. Statický, v podstatě languově chápaný relacionismus sémantické báze se v úvahách o tzv. procesuálním modelování řeči mění v dynamický interaktivní relacionismus, který již modeluje samotný proces řečové činnosti bez závislosti na protikladu langue — parole.

Zdá se, že jakousi syntézu všech vlastních zájmových směřování představuje poslední knižní publikace Člověk — řeč — poznání (2004). Zde jsou zřetelně přítomny všechny výše uvedené linie a navíc v myšlenkovém kontextu předělu tisíciletí, který se vyznačuje odklonem od nejen „moderního“, ale nejspíše jakéhokoli racionalismu, Kořenský konstatuje důsledky, které má tento stav v bádání o jazyce, a hledá cestu k racionalismu nového typu.

Na počátku jsem se zmínila i o Kořenského vědeckovýchovném působení. Jako školitel vedl více než dvě desítky vědeckých aspirantů a doktorandů, z nichž mnozí jsou dnes významnými badatelskými a pedagogickými osobnostmi. Není proto divu, že od konce osmdesátých let Kořenský stále více využíval možnosti pedagogicky působit, což nakonec vyústilo ve skutečnost, že od roku 2004, kdy z vlastního rozhodnutí odešel z ÚJČ AV ČR, působí v plném rozsahu jako vysokoškolský profesor na Filozofické fakultě Palackého univerzity v Olomouci, kde po řadu let zároveň vedl katedru bohemistiky. Kromě toho však zůstal vedoucím redaktorem našeho předního lingvistického periodika Slova a slovesnosti a tuto funkci vykonává dodnes.

Jak je zřejmé z uvedeného stručného přehledu, byl dosavadní profesní život Jana Kořenského velice bohatý a mnohostranný. K jeho rozsáhlému životnímu dílu mu proto upřímně blahopřejeme a zároveň vyjadřujeme přání, aby v něm i nadále zdráv a pln energie ku prospěchu nejen české lingvistiky ještě po mnoho let zdárně pokračoval.

Naše řeč, volume 90 (2007), issue 4, pp. 218-220

Previous Radka Čapková, Šárka Tůmová: XVI. kolokvium mladých jazykovědců (Častá-Papiernička 8.–10. 11. 2006)

Next Josef Štěpán: Frazém než bys řekl švec a jazykový obraz světa