Nové přístupy k slovanské modalitě

Katarína Čermáková

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Sborník[1] zahrnuje práce lingvistů, které byly předneseny na mezinárodní konferenci Modality in Slavonic Languages. New Perspectives, konané na univerzitě v Řezně 19.—21. listopadu 2004. Akce vědomě navazovala na konferenci o modalitě uskutečněnou v září 1971 v Brně, jejíž výsledky lze najít ve sborníku z roku 1973, publikovaném pod názvem Otázky slovanské syntaxe III. Řezenská konference usilovala o soustředění současných poznatků z oblasti modality v obecné a slovanské jazykovědě a v oborech s lingvistikou spjatých (zvláště v logice) a stanovila si také za cíl zjistit posuny ve výzkumu modality od konference brněnské. Sborník příspěvků z konference byl vydán v prestižním německém nakladatelství Verlag Otto Sagner z Mnichova.

Pro českou jazykovědnou obec je nový řezenský modalitní sborník přitažlivý nejen proto, že jsou v něm zastoupeni i čeští lingvisté, ale také proto, že právě v české lingvistice má koncept modality dlouhou tradici a výsledky modalitních výzkumů českých autorů jsou pevnou součástí obrazu o modalitě, který si dosavadní lingvistika vytvořila.

Ve sborníku vychází celkem 24 příspěvků psaných anglicky, německy a rusky. Uvedené příspěvky jsou velmi přehledně rozčleněny do následujících čtyř oddílů: Nové pohledy na sémantiku modality, Nové pohledy na modalitu v jazykovém kontaktu, Nové pohledy na modalitu v jazykovém vývoji, Nové pohledy na pragmatické a kulturní aspekty modality. Jednotlivé stati se pak blíže zabývají aspekty sémantickými, diachronními, areálními, pragmatickými a v neposlední řadě kulturními. Autoři se přednostně zaměřili na slovanské jazyky, ale najdeme zde i jazyky jiné. Úsilí o komplexní reflexi modality se zrcadlí v tom, že předmětem zájmu autorů jsou nejen jazyky živé, ale [156]i jazyky dnes už mrtvé, a že se přihlíží i k vnějazykovým aspektům, např. vlivu jazykových kontaktů a jiných fenoménů spadajících do sféry areálové lingvistiky.

Prvotní orientaci v tematicko-metodologicky značně diferencovaném sborníku umožňují stručná resumé všech příspěvků, otištěná na začátku knihy, která jsou napsaná stejným jazykem jako příslušná studie.

Podle editorů sborníku každý oddíl knihy zastupuje jednu oblast zájmu jazykovědců. Všechny studie se vyznačují tím, že se v nich zrcadlí směr jazykovědného bádání, k němuž se jednotliví autoři hlásí, a bylo by tedy jistě zajímavé přiblížit z tohoto hlediska tematického zaměření i metodologické přístupy všech prací. Z mnoha důvodů (v neposlední řadě i prostorových) to však není možné, takže v této recenzi můžeme věnovat pozornost jen studiím těch zahraničních autorů, které lze pokládat za reprezentanty nejvlivnějších přístupů. Příspěvky českých autorů komentujeme všechny.

V prvním oddíle Nové perspektivy v sémantice modality nacházíme studie Pavla Cahy a Petra Karlíka Odkud pochází modalita?, Mojmíra Dočekala Zájmena a diamanty a Františka Štíchy Zjišťovací otázka v češtině: Modalita bez hranic? Zatímco první dva jsou zakotveny v teoretickém rámci generativní gramatiky, Štíchův příspěvek je v duchu české tradice funkčněstrukturalistický, a jak je to v poslední době u autora obvyklé, využívá dat z Českého národního korpusu, čímž s ním i nepřímo seznamuje mezinárodní obec.

P. Caha a P. Karlík se zabývají otázkou adjektiv v české tradici označovaných termínem adjektiva pasivní možnosti (tak Mluvnice češtiny I, 1986, s. 339). Jejich ambicí je využitím přístupu distribuované morfologie zjistit, který segment jejich vnitřní struktury je nositelem onoho modálního rysu „pasivní možnosti“. Na rozdíl od české tradice analyzují tato adjektiva jako deriváty tvořené připojením dvou nezávislých segmentů -tel- a -n-. I když jejich analýza předpovídá řadu známých i autory nově pozorovaných morfosyntaktických vlastností těchto adjektiv, na svou základní otázku, odkud se bere ve struktuře typu Ta rovnice je řešitelná dvěma způsoby modální význam, na který ukazuje parafráze „Ta rovnice se dá řešit dvěma způsoby“, odpověď nedávají.

M. Dočekal se ve svém příspěvku, jehož teoretické pozadí tvoří formální sémantika v podobě modelu discourse representation theory H. Kampa, zamýšlí nad některými specifickými vlastnostmi českých anaforických zájmen. Dokládá, že anaforická zájmena se nemohou spojovat s některými třídami modálních operátorů. Na základě detailního rozboru v závěru navrhuje řešení, které podle něj nejlépe vyjadřuje distinkce mezi interními a externími funkčními operátory.

F. Štícha vychází z toho, že souhra slovosledu, polarity kladu a záporu predikátu a užívání různých částic je chápána jako explicitní výraz všeobecných a specifických tázacích modalit zjišťovací otázky. Na dokladech z korpusu ukazuje, jaké všeobecné a specifické hodnoty modality se vyjadřují částicemi vůbec, copak a to. Dochází k závěru, že částice vůbec vyjadřuje obecně dubitativ (pochybnost), částice copak a to jsou explicitním vyjádřením námitky. V rámci těchto všeobecných modálních hodnot k tomu bývá mluvčím/pisatelem dodatečně domyšleno a implicitně vyjádřeno bližší určení modality, které musí být čtenářem/posluchačem posouzeno. Na dokladech z korpusu je ukázáno, že posouzeny smějí být jen určité hodnoty.

V oddíle Nové pohledy na modalitu v jazykovém vývoji publikuje Radoslav Večerka svoji studii pod názvem Ještě jednou k modalitě nutnosti a možnosti a Eva Pallasová pod názvem Výrazy možnosti, nutnosti a záměrnosti ve staroslověnštině. R. Večerka dochází ke třem podstat[157]ným závěrům, a to že modalita nutnosti a možnosti se etymologicky zakládá na pojmu posesivity (přímo u „jměti + infinitiv“, „dativ + spona neosobní + infinitiv“, nepřímo u „mošti, moštьnъ/dlъžьnъ byti + infinitiv“, což by bylo převeditelné z původního „moštь/dlъgъ jьměti + infinitiv“). Dále dokládá, že zpočátku posesivní základní konstrukce modality nutnosti a možnosti se různými slovními jednotkami sémanticky specifikovaly: jestъ mi priti → jestъ mi lětь/podoba/lьdzě/lěpo priti. Je ovšem nejisté, jak sám dodává, do jaké míry byly takovéto původně konkrétně hodnotitelné výrazy už natolik gramatikalizované, že by je bylo možné označit jako vyjadřovací prostředky skutečné modality nutnosti a možnosti. Podle třetího zjištění jsou nejisté také dotykové body mezi modalitou nutnosti a možnosti a optativem: *Pridi cěsarьstvije tvoje = *Da pridetъ cěsarьstvije tvoje = (?) Lěpo jestъ cěsarьstviju tvojemu priti.

E. Pallasová se zaměřuje na výrazy možnosti, nutnosti a záměru ve staroslověnštině, tj. na oblast, která tvoří už delší dobu předmět jejího zájmu. Jako jazyk neživý má staroslověnština omezený výběr kontextových situací, proto není nikdy možné podat kompletní funkčně pragmatickou charakteristiku zkoumaných jevů. Na základě dokladového materiálu autorka přesto předpokládá, že se systém modálních výrazových prostředků začal formovat teprve ve staroslověnštině, protože většina těchto prostředků vyjadřujících modalitu je ještě spjata se svými původními nemodálními významy. Úplné převedení na abstraktní rovinu čistě modálního významu nebylo ještě provedeno a polyfunkčnost gramatikalizovaných pomocných modálních značení nebyla plně vyvinuta. Složitý systém normativních pojmů podporuje Döhmannsovu tezi, že normativní a teleologické specializace modality byly charakterizovány dlouho před nespecializovanou abstraktní a absolutní modalitou.

V části Nové pohledy na pragmatiku a kulturní aspekty modality najdeme příspěvek Milady Hirschové Modální slovesa a ilokuční konstrukce. Autorka vybrala česká modální slovesa muset a chtít jako prototypické zástupce daného zkoumaného jevu a položila si otázku, jaká je struktura a ilokuční potenciál struktur obsahujících tyto výrazy v 1. os. přítomného času s ilokučním slovesem v infinitivu (Chci se Vás zeptat, zda přijdete na oběd) a jaký je jejich vztah k standardním explicitním performativním formulím (Ptám se Vás, zda přijdete na oběd). Dochází k závěru, že významy sdělované modálními slovesy v oznamovacích nebo tázacích větách stejně jako sémantický pojem vyjádřitelný některými modálními slovesy jsou paralelní nebo dokonce ekvivalentní s významy určitých mluvních aktů. Naproti tomu výskyt modálních sloves uvnitř performativních formulí má jistá omezení sémantické slučitelnosti. Hirschová považuje důsledky interakce modálního a performativního slovesa za převážně pragmatické. Kolísají od modifikací nepromluvové síly až k projevům rozdílných komunikačních strategií ve sféře zdvořilosti.

Po přečtení celého sborníku je čtenáři víc než zřejmé, že pojem modalita prodělal od památné brněnské konference velmi bouřlivý vývoj. Pro značný počet přístupů a hledisek, které byly s tímto pojmem asociovány v lingvistice samé, je obtížné obsah pojmu modalita jednoznačně vymezit, natož pak definovat jeho status v rámci struktury jazyka. Jisté je, že přes skepsi, která se spojuje s otázkou jeho oprávněnosti v jazykovědě jako nějakého střechového pojmu, zaujímá důležitou pozici v mnoha oblastech lingvistického výzkumu zejména díky svému postavení na předělu logiky, sémantiky, syntaxe a pragmatiky. Obsah termínu se ovšem modifikoval a některé aspekty, dříve do tohoto pojmu zahrnované, jsou dnes vyčleňovány (často dokonce celá pragmatika). Nadto se ve sféře modality, vedle už tradičně silného vlivu logiky, objevují nové přístupy a odkrývají nová hlediska.

[158]Jednou z nejvlivnějších inovací, která se projevuje nejen v modalitních výzkumech, ale i ve výzkumu různých „funkčněsémantických polí“, je teorie tzv. sémantických map (semantics maps), pocházející z okruhu prací o typologii jazyků a spjatá nerozlučně s belgickým lingvistou Johanem van der Auwerou. Uvádím to i z toho důvodu, že právě tento směr se na řezenské konferenci představil jako výrazné obohacení modalitních bádání, o čemž svědčí nejen účast samého van Auwery, ale i dalších prominentních badatelů-slavistů této konfese Ferdinanda de Haana, Björna Hansena, Vladimíra Plungiana ad.

Příspěvek Ferdinanda de Haana je zařazen hned v prvním oddíle sborníku Nové pohledy na sémantiku modality v části Funkční oblast modality. Publikován je pod názvem Modalita ve slovanských jazycích a sémantické mapy. De Haan v něm rozšiřuje model sémantických map navržený van der Auwerou a Plungianem v roce 1998. Jeho hlavní cíl je interně teoretický.[2] Na tomto místě přitom argumentuje slovanskými doklady ze tří oblastí modality: záměru, silné deontické modality a z oblasti evidentnosti jako hodnoty epistemické modality.

Johan van der Auwera spolupracoval na svém příspěvku s Evou Schalley a Janem Nuytsem. Ve sborníku vyšel v oddíle Nové pohledy na modalitu v jazykovém kontaktu pod titulem Epistemická možnost ve slovanských paralelních korpusech — pilotní studie. Autoři zkoumají překladové ekvivalenty ve slovanských jazycích k anglickým pomocným slovesům a adverbiím u epistemické modality (may, might, could, maybe, perhaps), které se vyskytují v díle Harry Potter a tajemná komnata. (Podotýkám jen na okraj, že sama volba tohoto textu je moudré rozhodnutí, protože původní anglický text byl přeložen prakticky do většiny pro nás z hlediska konfrontačně-kontrastivního pohledu zajímavých jazyků, a nadto je to jazyk živý.) Autoři se nejvíce zaměřují na ty, které jsou překládány stejnými slovními druhy. Slovanské překlady se systematicky značně liší a autoři prozkoumávají závažnost gramatikalizace, oblastnosti a polyfunkčnosti.

V oddíle Nové pohledy na sémantiku modality v části Modalita a evidentnost stojí za zmínku studie i u nás velmi dobře známého Viktora S. Chrakovského Evidentnost a epistemická modalita. Chrakovský zkoumá dnes v modalitních studiích široce diskutovanou otázku právě o vztahu evidentnosti/průkaznosti (evidentiality) a epistemické modality. Základem je pro něj obsahová blízkost těchto dvou kategorií. Hlavní teze, ze které vychází, spočívá v tom, že průkaznost a epistemická modalita představují samostatné sémantické příznaky, které provázejí základní informaci vyjádřenou mluvčím v okamžiku řečového sdělení, každá ji ovšem doplňuje rozdílnou podobou: průkaznost označuje zdroj informace a epistemická modalita hodnotí stupeň pravděpodobnosti.

Z hlediska cílů, které si klade teorie sémantických map, ale nikoli už z hlediska její metodologie se do okruhu těchto prací řadí i studie předního ruského lingvisty Vladimíra A. Plungiana Irealita a modalita v ruštině a v typologické perspektivě. Autor v ní navrhuje typologicky orientované zpracování několika modálních kategorií v ruštině: kondicionálu, infinitivu a imperativu. Na základě dat z exotických jazyků (z Tichomoří, amerických indiánů a z Afriky) se snaží ukázat, že pokud tyto modální výrazy budeme pokládat za „irrealis“, může to pomoci k dosažení koncizního pohledu na zdánlivě neslučitelný konglomerát použití, což na dlouhou dobu poznamenávalo deskriptivní gramatiku, zvláště u imperativu.

[159]Ze stručného obsahového průřezu sborníkem z řezenské konference je patrné, jak široce a obsáhle se jednotliví autoři věnovali dané problematice. Posun v extenzi a intenzi pojmu modality je zřejmý jak v oblasti jazykové typologie, tak například v oblasti syntaxe nebo formální sémantiky. Sborník více než přesvědčivě dokumentuje, že v budoucím výzkumu nepochybně sehrají podstatnou roli dostupnější a rychleji zpracovatelná data z národních synchronních i diachronních korpusů. Je jisté, že obohatí i českou jazykovědu právě v oblasti, která bývá pokládána za jednu z jejích „parádních disciplín“.

---

[1] B. Hansen — P. Karlík (eds.), Modality in Slavonic Languages. New Perspectives, Verlag Otto Sagner, München 2005, 388 s.

[2] V českém prostředí je teorie sémantických map dosud neznámá.

Naše řeč, volume 90 (2007), issue 3, pp. 155-159

Previous Zuzana Hlubinková: Druhý díl pravopisné příručky

Next Šárka Tůmová: 6. mezinárodní vědecká konference o komunikaci (Banská Bystrica 13.–15. 9. 2006)