Časopis Naše řeč
en cz

Oratio et ratio (Sborník k životnímu jubileu Jiřího Krause)

Hana Mžourková

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Motto: „Ten, kdo dokonale zvládne umění výmluvnosti,
vyzná se pak v libovolné nauce.“[1]

 

Obvykle mívá sborník několik možných jednotících principů. Buď je oním principem určité téma, ke kterému přispěvatelé přistupují z různých stran, nebo jistá událost (např. odborná konference, sympozium). Nezřídka však bývá pojítkem jednotlivých příspěvků a podnětem k uspořádání sborníku významná osoba ― osobnost, jež také, ač sama mezi přispěvateli nepřítomna, významně ovlivňuje výslednou podobu knihy. Jestliže čtenář ví, že publikace Oratio et ratio nese v podtitulu název Sborník k životnímu jubileu Jiřího Krause (eds. S. Čmejrková a I. Svobodová, Ústav pro jazyk český AV ČR, Praha 2005, 348 s.), pravděpodobně jej zároveň napadne, že ve sborníku, o který se jedná, najde články zabývající se mnoha nejrůznějšími tématy. Jak také výstižně napsala S. Čmejrková v předmluvě publikace, Jiří Kraus se během svého celého odborného působení vydával (a stále ještě vydává) do rozmanitých tematických oblastí jazyka.

Jelikož před recenzentem leží skutečně pestrý soubor článků týkajících se jediné osobnosti, je vhodné využít právě biografický přístup, aby i výsledná recenze měla svůj jednotící princip. Editorky pro sborník zvolily abecední uspořádání příspěvků, musíme proto začít takřka „od konce“ a jako první zmínit studii, kterou napsala Marie Těšitelová. Ta se totiž na dlouhou dobu ― brzy po Krausově příchodu do Ústavu pro jazyk český, a to do oddělení matematické lingvistiky, ujala vedení tohoto oddělení.[2] Příspěvek s názvem Listy ze starších dějin české kvantitativní lingvistiky, který se v dějinách kvantitativní lingvistiky ohlíží až na začátek první poloviny 20. sto[264]letí. Těšitelová uzavírá rokem 1961, kdy došlo k „obrození“ tohoto oboru uplatněním tzv. nových metod v lingvistice, současně mohl být vydán frekvenční slovník češtiny[3] a v rámci ÚJČ bylo založeno oddělení matematické lingvistiky. Tento příspěvek vytváří symbolický kruh i z toho důvodu, že čtyři roky po založení oddělení rekapituloval jeho činnost v Informačním bulletinu pro otázky jazykovědné právě Jiří Kraus.

Pokud budeme v jubilantově biografii i nadále pokračovat chronologicky, pak mezi první oblasti, které upoutaly jeho zájem, patří kvantitativní stylistika a sociolingvistika. Ani tyto dvě disciplíny neunikly pozornosti přispěvatelů ― František Štícha a Pavla Chalupová si položili otázku, zda „je spisovná čeština umělým jazykem“, a poskytují čtenáři sborníku zajímavé výsledky „malé sondy do aktivních znalostí spisovné češtiny žáků 2. třídy ZŠ“.

Dalšího velmi aktuálního problému sociolingvistiky se chopila Galina Neščimenková a ve svém textu nabízí jeden z možných přístupů K problému stanovení lingvistického statusu jazyka počítačových dialogů. Ve svém příspěvku se autorka pokouší o upřesnění zařazení tohoto druhu komunikace v systému etnického jazyka.

Tématu, o němž se diskutuje nejen v lingvistických kruzích, se věnuje Markéta Pravdová. V článku O kultuře mcdonaldovské a mcdonaldizující uvažuje nejen o tom, jak se fenomén restaurace McDonald’s odráží v současné češtině, ale rovněž nastiňuje, jaké místo má „mcdonaldovská kultura“ v kontextu hodnot charakteristických pro masovou kulturu postmoderní společnosti.

Oboru sociolingvistiky je blízký i šířeji pojatý příspěvek Otakara Šoltyse De lingua latina a sociální prestiži v komunikační události sponze. Autor se mimo jiné zastavil u rozdílných funkcí, které čeština a latina (jako nositel sociální prestiže dosaženého vzdělání) při slavnostní sponzi plní. Toto téma mu zároveň poskytlo příležitost, aby připomněl Jiřího Krause ― „suveréna mezi promotory“ ― a jeho obohacení přednášení sponze.

Na řadu nyní přichází obor, který Jiřího Krause „zaměstnává“ od 70. let 20. století dodnes. K problémům, které se vážou k rétorice, se proto ve sborníku obrací nemálo přispěvatelů ― ať už jde o specifickou oblast religiózní, jíž se věnují Martin Havlík (Kategorizační práce v kázáních), Bohuslav Hoffmann (Kázání v čase „postmodemích“ Zacheů…), Naděžda Kvítková (Intertextualita v duchovních promluvách) a Miloslava Vajdlová (Forma a funkce myšlenkové figury distributio v textech českých středověkých kazatelů), nebo o otázky spojené s jazykovou terapií a verbální hygienou. V tomto případě se František Daneš ve stejnojmenném textu (Jazyková terapie a verbální hygiena) zastavuje u uvedených termínů, se zvláštním zřetelem k myšlenkám Miloše Weingarta, nevynechává však ani publikaci Rétorika a řečová kultura, jejíhož autora zde netřeba znovu představovat.

Dovednosti náležející do oblasti rétoriky tvoří nedílnou součást teorie, jež je od doby zveřejnění Tezí Pražského lingvistického kroužku nazývána jazyková kultura. Tu totiž nevytváří pouze soustava určitých prostředků, ale i jejich využívání, tj. kultura vyjadřování. Jiří Kraus téma jazyková kultura zpracoval pro Encyklopedický slovník češtiny, Marie Krčmová pro sborník Oratio et ratio vytvořila příspěvek Kultivovaná výslovnost současné češtiny, v němž mimo jiné najdeme [265]strukturovaný postup výkladů výslovnosti. S tímto tématem úzce souvisí první článek sborníku, příspěvek Moderace a moderátor Jaroslava Bartoška. Osobě moderátora se takřka před čtvrtstoletím věnoval i Jiří Kraus a Jaroslav Bartošek dokládá, že se vývojové perspektivy načrtnuté v Krausově „drobnosti“ z roku 1982 plně potvrzují, a sám uvádí zajímavý přehled současných typů moderace a moderátorů.

Do oblasti sportovní žurnalistiky nás zavádí Ivana Svobodová, která se ve sborníku věnuje specifickým znakům a prostředkům vyjadřování sportovních redaktorů a komentátorů. Čtenáře upoutá již název jejího příspěvku ― pro „nesportovce“ může být totiž poněkud kryptogenní, neboť zní: Ve strahovské aréně slávistický gólman vychytal sparťanskému bekovi standardku.

Články z oblasti žurnalistiky jsou ve sborníku zastoupeny opravdu hojně ― Alena Macurová se věnuje specifickým strategiím modelování čtenáře současnými populárními magazíny i „magazínovými“ (tj. „nenáročnými“) adaptacemi beletrie (Co čteme a jací jsme?). Publicistické texty kromě podoby současných čtenářů také nejlépe dokládají různé vlny „módních slov“. Zda jde při nadužívání konkrétního výrazu pouze o módu, nebo snad o nákazu řeči, o tom přemýšlí Marie Čechová (Móda, nebo nákaza v řeči?). Podnětem pro její úvahu bylo v současnosti značně populární (nad)užívání výrazu „záležitost“.

V devadesátých letech minulého století upoutaly Krausovu pozornost změny jazykové, ale i široce kulturní, které šly ruku v ruce se změnami politickými. Toto období zvlášť naléhavě znovu otevřelo otázku o vhodnosti a nevhodnosti usměrňování jazykového vývoje, o přípustnosti a nepřípustnosti institucionálních zásahů do jazyka. Uvedené otázky se objevují v příspěvku Světly Čmejrkové, která připomíná, že velmi zajímavým předmětem lingvistického bádání jsou nejen postoje mluvčích ke své mateřštině, ale i postoje samotných lingvistů k jazyku. Název jejího textu ― Nechme jazyk svému osudu jako by zdánlivě protiřečil názorům Jiřího Krause na jazykovou kulturu. Záměrně však připomíná stati Františka Daneše[4] i Jiřího Krause[5], které by měly být „povinnou“ četbou všech, kteří chtějí vznášet hodnotící soudy nad prací lingvistů.

Aby nebyla vynechána Krausova popularizační činnost, je namístě připomenout, že kromě oblíbených „diktátů“ (ve stejnojmenných pořadech se na televizních obrazovkách Jiří Kraus objevoval společně se Zdeňkem Svěrákem) také spolupracoval na několika středoškolských učebnicích a praktických příručkách. Za všechny jmenujme alespoň Písemnosti v našem životě (zprac. spolu s J. Hoffmannovou). Právě tuto publikaci totiž v úvodu svého příspěvku připomněla Zdeňka Hladká, která se v Oratio et ratio věnuje korespondenci mládeže (Kompoziční stereotypy a dopisové formule v současné korespondenci mládeže).

Ne vždy bývá ve sborníku využita příležitost upozornit na jubilantovy „mimo-lingvistické“ zájmy. V Oratio et ratio se to podařilo. Hned dva přispěvatelé svůj příspěvek věnovali velké zálibě Jiřího Krause, opeře. Jana Hoffmannová (Operní dialogy o lásce a smrti) téma operních dialogů pojala velmi široce ― velkou předností příspěvku je malá sonda do oper současných. Jan [266]Králík v textu České překlady operních titulů (K případu Růžového kavalíra) vytvořil obsáhlý přehled titulů, který je zajímavý nejen pro lingvisty, ale ocení ho jistě nejeden překladatel.

Jako druhý artefakt, jenž je Jiřímu Krausovi blízký, se ve sborníku objevila jubilantova knihovna. Ta byla podnětem pro Ludmilu Uhlířovou, aby se se stejnojmenným příspěvkem zastavila u výrazu přídeští, jež v knihách z oné knihovny zdobí moudrá exlibris.

Na závěr představení sborníku je třeba pro úplnost uvést ještě něco z jeho úvodních pasáží. Kromě již zmíněné předmluvy Světly Čmejrkové, zde čtenář nalezne i bibliografii Jiřího Krause za léta 1964―2005, kterou sestavily Jana Papcunová a Alena Nejedlá.

Než však sborník odložíme s pocitem, že se rodina publikací vydaných ku příležitosti životního jubilea určité osobnosti rozrostla o dalšího zajímavého, pestrého a obsažného člena, zastavme se ještě na okamžik u jeho názvu ― Oratio et ratio. Má-li většina lingvistů své „erbovní“ téma, odvětví, jež vystihuje jeho práci a duševní kvality, pak tímto kompasem, jímž se řídí činnost Jiřího Krause, je rétorika, (nejen) v období starověku chápaná jako integrující součást vzdělání. Žádné jiné topoi by proto nemohlo vystihnout jubilantovo celoživotní snažení lépe než právě to, jež hovoří o vzájemném vztahu řeči a rozumu, neboť tento vztah je tím, co „… leží nerozlučně v základu každé mravnosti a každé společnosti.“[6]


[1] Cicero, De Inventione, zde citováno dle E. R. Curtius, Evropská literatura a latinský středověk, Triáda, Praha 1998, s. 89.

[2] Oddělení matematické lingvistiky založil v roce 1961 Lubomír Doležel.

[3] J. Jelínek, J. V. Bečka, M. Těšitelová, Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce, SPN, Praha 1961.

[4] F. Daneš, Preskripce anebo „Nechte svůj jazyk na pokoji“? in: A. Macurová, I. Nebeská (eds.). Jazyk a jeho užívání. Sborník k životnímu jubileu profesora Oldřicha Uličného. FFUK, Praha 1996, s. 166―172.

[5] J. Kraus, K problematice jazykového purismu in: P. Karlík, M. Krčmová (eds.), Jazyk a kultura vyjadřování. Milanu Jelínkovi k pětasedmdesátinám, MU, Brno 1998, s. 91―95.

[6] E. R. Curtius, Evropská literatura a latinský středověk, Triáda, Praha 1998, s. 89.

Naše řeč, volume 89 (2006), issue 5, pp. 263-266

Previous Ludmila Uhlířová: Méně známá kapitola z historie pražské jazykové poradny

Next Petr Mareš: Bombastické ceny, úspěchy a kariéry