Časopis Naše řeč
en cz

Označení barev a jejich užití v toponymii Čech

Jitka Malenínská

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Základem recenzované práce[1] je text stejnojmenné diplomové práce, kterou Pavel Štěpán obhájil v září 2001 v Ústavu českého jazyka a teorie komunikace Filozofické fakulty UK v Praze, respektive text její mírně modifikované verze, která byla v lednu 2003 uznána jako práce rigorózní.

Ačkoliv k dané problematice existují dílčí práce zmiňované v Seznamu pramenů a literatury, které byly pro autora nesporně podnětné a inspirující, souhrnně nebyla problematika barev v zeměpisných jménech dosud zpracována, a to nejen v české onomastice, ale ani v jiných indoevropských jazycích. Podrobněji byla tato problematika zkoumána v jazycích altajských, v nichž jsou „barevná“ označení v toponymii početná a neobyčejně rozmanitá.

Zeměpisná jména odrážející barvu objektů tvoří velmi významnou část toponym motivovaných zrakovými vjemy. Úkol, který si autor vytyčil, patřil k těm nejednoduchým. Cílem jeho práce bylo podat co nejvšestrannější pohled na tuto specifickou skupinu toponym. Podrobil proto analýze zeměpisná jména z území Čech. Doklady místních jmen (oikonym) čerpal z díla A. Profouse[2], doklady pomístních jmen (anoikonym) získal excerpcí z lístkového generálního katalogu pomístních jmen uloženého v Archivu pomístních jmen oddělení onomastiky Ústavu pro jazyk český AV ČR.

Kapitola úvodní si všímá barev v kontextu fyzikálním, psychologickém, kulturněhistorickém a lingvistickém. P. Štěpán zde upozornil na některé z řady mimojazykových skutečností podmiňujících označení barev v jazyce. V rozsáhlé, bohatě členěné druhé kapitole, která je těžištěm práce, jsou zachycena toponyma podle typu objektu (jména obcí a místních částí, jména polí, luk, lesů, jména orografických objektů, vod atd.), analyzována sémantická stránka zkoumaného materiálu (primární významy označení barev, významy sekundární, metaforická označení). Významný prostor v této kapitole vymezil autor pro slovotvornou analýzu, přičemž pozornost zaměřil především na jména derivovaná a na kompozita. Další oddíl této kapitoly nahlíží na označení barev a toponyma, která je obsahují, z pohledu jazykově zeměpisného. Kapitolu uzavírá oddíl zaměřený na hledisko kvantitativní. Celkově bylo analyzováno úctyhodných 3448 zeměpisných jmen. Pomístní jména tvoří výraznou převahu (3314 jmen).

Ve své důkladné analýze se P. Štěpán nesoustředil pouze na označení „základních“ barev, ale stranou jeho zájmu nezůstala ani pojmenování jednotlivých odstínů a další různorodá „barevná“ označení (např. krvavý, vraný).

Analýzou materiálu dospěl autor ke zjištění, že nejčastěji jsou v zeměpisných jménech zastoupeny černá, bílá a červená barva. Jde o barvy, které tvoří tzv. základní barevnou triádu a jsou v naší kultuře ― obdobně jako v kulturách jiných národů ― nejsilněji zakotveny. Tato skutečnost se obráží zřetelně i v zeměpisných jménech. Z těchto tří „nejzákladnějších“ barev je daleko nejčastější barva černá. Jednotlivá označení barev nemusí mít vždy v toponymech primární význam, setkává[210]me se i s významy přenesenými. Četné jsou případy, kdy je mezi původním významem dané barvy a významem přeneseným určitá vnitřní souvislost, vycházející z konotací, které dané „barevné“ označení nese. Např. adjektivum černý, které má vesměs negativní konotace, může mít v toponymech významy ‚nebezpečný‘ (Černý vír), ‚tajný‘ (Černá stezka), případně ‚pohřební, smuteční‘ (Černá cesta).

Relativně často se v toponymii objevuje rovněž barva zelená. Označení ostatních základních barev (modrá, žlutá, šedivá) je podle autorova zjištění v toponymii zastoupeno řídce, některé barvy se v zeměpisných jménech nevyskytují vůbec (fialová, oranžová). Přídavné jméno růžový, přítomné v některých názvech, neoznačuje barvu, nýbrž vztah k růžím. Překvapivá je absence označení hnědé barvy v české toponymii. P. Štěpán konstatuje, že je tato skutečnost dána jednak pozdním vznikem obecného pojmenování pro tuto barvu v češtině i v ostatních slovanských jazycích, jednak praktickou reflexí psychologických aspektů pojmenovacího procesu.

Do systému barev v toponymii patří také různé odstíny (ryzí, ryšavý, rusý, rezavý, zrzavý, stříbrný, zlatý, šerý, sivý, ale i adjektiva tmavý, světlý). Kromě výše zmíněných barev věnuje P. Štěpán pozornost adjektivům *čermný a vraný ve významu ‚černý‘.

Autor zastává názor, že souvislost toponym s geologickým složením půdy bývá někdy poněkud přeceňována. Fundovaně polemizuje s názorem I. Honla[3], že výskyt toponym odrážejících červené zbarvení půdy a hornin v permské oblasti v severovýchodních Čechách ukazuje jejich těsnou závislost na geologickém složení půdy. P. Štěpán nezpochybňuje, že jména uváděná T. Honlem složení půdy v permské oblasti určitým způsobem odrážejí. Na druhou stranu však ze Štěpánovy konfrontace těchto pojmenování s terénní situací vyplývá, že výskyt jmen obsahujících označení červené barvy není v severovýchodních Čechách o nic vyšší než v mnohých jiných oblastech. Podobně adjektivum černý má na Nymbursku, kde se často vyskytuje úrodná černozem, stejnou četnost jako kupř. na Příbramsku, kde je černozem poměrně vzácná. Autor zmiňuje v Polabí četná jména Na bílých, Na bílejch vztahující se k světlému zbarvení půdy, která není pro tuto oblast zdaleka tak typická.

P. Štěpán dospívá k závěru, že spíše než geologické vlastnosti typické pro jistou oblast, odrážejí toponyma určité výrazné, nápadné rysy, které jsou v okolní krajině naopak neobvyklé. Na bohatém toponymickém materiálu verifikuje správnost koncepce V. Šmilauera o psychologii pojmenování, z níž vyplývá, že jména zachycují takové vlastnosti pojmenovávaného objektu, kterými se tento objekt odlišuje od svého okolí.[4] Zde tkví podle autora i jedna z příčin naprosté absence označení hnědý v toponymii Čech. Hnědé zbarvení půdy je totiž ve většině oblastí Čech vnímáno jako zbarvení nejobvyklejší, nevýrazné, „bezpříznakové“. Není proto rysem, který by se mohl uplatnit jako motiv pojmenování.

Publikaci doplňuje Závěr (v češtině a angličtině), Seznam pramenů a literatury, který obsahuje 130 odkazů a svědčí o spolehlivé obeznámenosti autora s danou problematikou, a dále čtyři tabulky vztahující se k druhé kapitole (Přehled primárních a sekundárních významů označení černé, bílé a červené barvy, Přehled slovotvorných formantů, Frekvence adjektiv označujících základní barvy v místních a pomístních jménech, Frekvence označení základních barev v odvozených to[211]ponymech). Publikaci uzavírá osm mapových příloh zachycujících výskyt sledovaných označení barev v pomístních jménech v Čechách a územní rozšíření některých sledovaných jmen.

Výsledkem Štěpánovy badatelské snahy je všestranný pohled na mnohovrstevnou problematiku označení barev v toponymii Čech. Tato nesporně zdařilá onomastická práce je pojata vskutku interdisciplinárně, s přesahy do dalších vědních oborů. Autorova zjištění nejen potvrzují výsledky práce kognitivních a kulturních lingvistů zabývajících se v současnosti intenzivně danou problematikou, ale i doplňují o některé nové příklady.


[1] P. Štěpán, Označení barev a jejich užití v toponymii Čech, Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Praha 2004, 158 s., 4 tab., 8 map.

[2] Viz A. Profous, Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny, sv. I, 2. vyd., Praha 1954; sv. II, Praha 1949; sv. III, Praha 1951; sv. IV (spolu s. J. Svobodou), Praha 1957.

[3] Viz I. Honl, Souvislosti místopisného názvosloví s geologickým složením půdy, NŘ 44, 1961, s. 218―221.

[4] V. Šmilauer, Úvod do toponomastiky, Praha 1963, s. 127―128.

Naše řeč, volume 89 (2006), issue 4, pp. 209-211

Previous Ludmila Uhlířová: O fragmentech „přirozeného“ obrazu světa v češtině aneb dobrodružství kognitivní lingvistiky

Next Jarmila Bachmannová: Výzkum západoukrajinských nářečí a jejich zvukový archiv