Časopis Naše řeč
en cz

Věříš tomu? Vůbec (ne)

František Daneš

[Articles]

(pdf)

-

1. Odpověď na otázku v nadpisu jsem podal záměrně ve dvou alternativních podobách. Dnes slýcháme kolem sebe, v televizním i rozhlasovém vysílání, a čteme v novinách a časopisech podobu kratší, bez onoho ne v závorce, zatímco pro mne, příslušníka generace seniorské, je podoba bez ne nemožná a vlastně téměř nesrozumitelná, nepochopitelná. Pár orientačních dotazů u příslušníků generace starší a střední mi naznačilo, že starší občané jsou patrně na tom stejně jako já a příslušníci generace střední v té věci kolísají. Ať tak či onak, ona prostá záporka vůbec představuje v kontextech uvedeného typu zřetelnou inovaci či neologizmus, což nepřímo potvrzují i slovníky (najde se v nich jen spojení vůbec ne), a řadí se k mnoha frazeologickým inovacím (jako kupř. odmítavé ani náhodou místo uzuálního, ale pro mladší otřelého ani nápad)[1].

Vysvětlení této novoty nám napoví analýza původní podoby explicitní: Věříš tomu? Ne, vůbec ne.

V ní je užito standardní záporky ne, a to nejprve v podobě „holé“, podruhé ve spojení se zesilující, resp. zdůrazňující částicí vůbec. Zdá se tedy, že pevná ustálenost frekventovaného spojení vůbec ne, užívaného pro zesílený zápor, nabízela možnost záporku ne vypustit a užívat místo toho jen prosté vůbec. Že jde o negaci zesílenou, ukazuje ta skutečnost, že se i nadále zcela běžně užívá pouhé ne pro nezesílený, prostý zápor (doklady není snad třeba uvádět). Jinak řečeno, původní ustálené spojení vůbec ne obsahuje dva sémantické rysy, „negace + zesílení“, takže redukci na pouhé vůbec můžeme chápat jako jistou univerbizaci, při níž se explicitní vyjádření rysu negace jeví ― na pozadí stále živé negace s pouhým ne ― jako nadbytečné. Patrně se tu spoluuplatňuje jeden další moment, totiž těsný vztah k zesilující část. vůbec uzuálně užívané v záporných větách typu Já tomu vůbec nerozumím. (O nich pojednám dále.)

Dříve než budu typ vůbec ne rozbírat podrobněji, je zapotřebí uvážit, zda máme funkci část. vůbec interpretovat jako zesílení (intenzifikaci), nebo jako důraz (emfázi). Jak známo, těmto jevům věnoval V. Mathesius jednu svou stať[2], v které navrhl [226]principiální lišení mezi oběma jevy. Podrobnější analýza našeho materiálu nasvědčuje spíše tomu, že většinou jde v těchto případech o jistou kombinaci zesílení a zdůraznění (s kolísající dominancí jedné z obou funkcí). Ostatně s něčím takovým počítal i Mathesius a připustil, že „se obě kategorie někdy prolínají tak, že je těžko je od sebe rozeznat“ (d. cit. v pozn. 2, s. 221). K tomuto stavu přispívá i to, že někdy užívají obě kategorie shodných výrazových prostředků. (Ostatně Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ) charakterizuje 2. význam část. vůbec slovy „zdůrazňuje, zesiluje zápor“.)

Následující podrobnější analýza našeho typu je založena zčásti na materiále, který jsem příležitostně posbíral z poslechu i z četby, z větší části na materiále z korpusu Syn2000[3].

Je příznačné, že se záporka vůbec velmi často objevuje ve spojeních, která sílu negace (mluvčího přesvědčení o ní) nějak omezují či oslabují (jde tedy o jakýsi „hedging“, něm. „Abtönung“). Příklady:

sluníčka bude pomálu, skoro vůbec; ústavní zákony by se měly měnit minimálně, nejlépe vůbec; tyto údaje nechť jsou zveřejněny kompletně nebo raději vůbec; Víno piju zásadně na žízeň. K jídlu téměř vůbec; zatímco v druhém případě by úrok mohl vzrůst méně nebo také v krajním případě vůbec; jen málo nebo skoro vůbec; pokud jde o českou filmovou kritiku, pak patrně vůbec, pokud jde o zahraniční kritiku, pak zřejmě také ne (konkurence vůbec s prostou záp. ne v téže výpovědi).

Některé z uvedených příkladů také ukazují, že se neg. vůbec objevuje ve výrazech rektifikačně zpřesňujících předcházející zjištění jistých „nedostatků“; tyto výrazy bývají připojeny spojkou nebo v platnosti alternativní (nikoli disjunktivní), popřípadě částicemi typu respektive. Jde tedy o typ „málo nebo vůbec“ a je to typ dosti frekventovaný, proto uvedu řádku dalších příkladů, z nichž bude patrný i jeho stylistický charakter:

v loňském roce čerpali zdravotní péči jen minimálně nebo vůbec; [byty, které] nájemce užívá jen občas nebo vůbec; problémy, kterými se zabývali dosud málo nebo vůbec; vydry se zde objevují už jenom ojediněle nebo vůbec; které činnosti finančních úřadů jsou zabezpečeny špatně, respektive vůbec?; [dvě třetiny příjemců] dostanou peníze pozdě nebo taky vůbec; každou jinakost snášeli špatně nebo vůbec; může nastoupit třeba jen jednou nebo vůbec; některé sjezdovky jezdí jen ráno nebo vůbec; já si ho pamatuju až jako dospělej, jako kluk vůbec.

Typické jsou rovněž kontexty, v nichž část. vůbec vyjadřuje (zkratkovitě, zástupně) protiklad k předcházejícímu tvrzení ve smyslu „buď ― anebo“, tedy disjunktivního nebo. Často bývá vůbec touto konjunkcí explicitně uvedeno. V případech, v nichž [227]předcházející tvrzení obsahuje adverbium ve tvaru 2. stupně, jde o konstrukci komparativní, a pak je vůbec připojeno srovnávací spojkou než a prezentuje horší ze dvou alternativ Příklady:

tyto údaje nechť jsou buď zveřejněny kompletně, nebo raději vůbec; buď to bude, jak my chceme, nebo vůbec; jednomu nebo druhému se musí člověk věnovat naplno, nebo vůbec; buď jedla moc, anebo vůbec; lepší je lidi varovat zbytečně než vůbec; radši později než vůbec.

V odpovědích na otázky se typicky objevuje pádné, rozhodné vůbec, leckdy v zajímavých konfiguracích: ne, vůbec; ne, vůbec ne; ne, to vůbec (jak už jsem se o tom zmínil). Doklady svědčí o užívání těchto výrazů i v debatách nebo interview: Máš na to nějakou metodu? Vůbec. — Je tomu tak? Ne, vůbec. — Platí ti tam slušně? Teda vůbec. — Nemáte pocit, že významnou část problému zdědila koalice po vašem kabinetu? Ne, vůbec ne. — Nebyla to tedy nabídka obchodu: vy vládě umožníte schválení rozpočtu, a vláda vám za to nabídne pár míst v dozorčích radách? Ne, to vůbec. —Na dotaz, zda to Rolandovi a Suzanne klape jako dřív, hráč suše odpověděl: Ne, vůbec.

2. Těsný vztah mezi intenzifikační část. vůbec a záporem se projevuje i v jednom dalším příznačném a běžném typu. Ve výpovědi
Já tomu vůbec nevěřím
část. vůbec zřejmě intenzifikuje záporný predikát nevěřím. Je však zajímavé, že její protějšek kladný, *Já tomu vůbec věřím by nebyl přijatelný: ve větách kladných se totiž užívá intenzifikačních výrazů jiných, jako kupř. skutečně, opravdu, naprosto, úplně a dalších, které však odpovídají částici vůbec jen částečně a obsahují některé další sémantické rysy, popřípadě bývají podporovány některými dalšími slůvky: Já tomu naprosto // zcela věřím. To má v podstatě svůj dobrý smysl. On se opravdu velmi snaží. Na to se skutečně výborně pamatuju. (Jde tu o asymetrii kladu a záporu, jak se s ní setkáváme i v jiných případech.)

Záporné věty s intenzifikačním vůbec užíváme ve velkém v hovoru a setkáváme se s nimi v médiích i ve stylu odborném, zejména v popularizaci. K příkladu, který jsem uvedl, lze snadno najít nebo přitvořit další a další. Uvedu několik na ukázku, nejprve ve větách prostě oznamovacích:

vůbec jsem se tomu nedivil; vůbec nikdy jsem ho neviděl; jeho to vůbec nedojalo; neřeknu ti k tomu vůbec nic; tam se vůbec nikdo nedostane; Eva se na to vůbec nehodí; kněží nesmějí do zastupitelstev vůbec kandidovat; nebylo to vůbec snadné; den před tím se nesmí vůbec nic jíst; koloniální páni se tím vůbec nelišili od evropských; Andersen vůbec neměl tendenci cokoli na tom měnit; do obchodů odmítá [= nechce] vůbec vstoupit.

Podobně je tomu ve větách s funkcí výzvovou (zákazu, rady, doporučení): neměl bys tam vůbec chodit; to tě nesmí vůbec ani napadnout; na to by radši neměl vůbec [228]myslet; Karlovi vůbec nevěř! Emfatické zesílení vyjadřuje vůbec ve zvolacích větách podivových: Jak jsem tomu mohl vůbec věřit!

3. Další skupinu výpovědí s část. vůbec tvoří otázky. V nich není tato částice spojena na rovině výrazové se záporem. Ovšem mluvčí se táže tehdy, kdy nějakou informaci nezná a chtěl by se ji dozvědět. Tato jeho neznalost může být úplná nebo to „cosi“, co by se chtěl dozvědět, v různém stupni tuší, má v té záležitosti nejistotu, pochybnost či podezření, přičemž se přiklání více nebo méně k této své domněnce a ptá se proto, aby si věc ověřil a své nejistoty se zbavil. Přitom se v některém případě jeho nejistota přiklání spíše k pólu kladnému („doufá, že…“), v jiném k zápornému („obává se, že…“). Tyto jisté presupozice se týkají jak otázek zjišťovacích, tak doplňovacích.

Část. vůbec se uplatňuje v obojích otázkách, přičemž tyto otázky bývají provázeny různým komunikačním zaměřením (kom. funkcí), popřípadě emocionálními postoji.

(a) V otázkách zjišťovacích vyjadřuje část. vůbec silnou pochybnost (mluvčí je téměř přesvědčen, že ne): Byl jsi tam vůbec?; Jestlipak jsi na mě vůbec nezapomněla? (prověřování); Chodí tam vůbec někdo? (pochybovačné zjišťování či ověřování); Stojí to vůbec za to? (pochybnost s náznakem rady); Je to vůbec možné? (silná pochybnost s údivem); Mohl to vůbec stihnout? (silná pochybnost s odstínem deliberativnosti, popř. obavy).

(b) U otázek doplňovacích je situace poněkud jiná. Část. vůbec se objevuje jen v takových, které nepředstavují klidný věcný dotaz (byť někdy motivovaný třeba zvědavostí), nýbrž jsou modifikovány nějakým subjektivním postojem či komunikačním záměrem (hlavně jde o postoje obavy, podezření, nedůvěry), a tyto modifikace bývají vyjadřovány především a zpravidla prostředky zvukovými („intonací“). Tak např. otázka Jak jsi na to přišel? pronesená s neutrální tázací intonací může představovat přátelský dotaz, motivovaný upřímnou, pozitivní zvědavostí dozvědět se okolnosti, za nichž přítel dospěl k svému zajímavému zjištění, nápadu, objevu. Je-li však pronesena „nazlobeným tónem“, s výrazně příznakovou koncovou kadencí, má zcela jiný pragmatický význam, může kupříkladu obsahovat rysy podivu a (nazlobeného) odmítnutí předcházejícího přítelova tvrzení či domněnky. A právě v takovýchto kontextech se často užívá část. vůbec: Jak jsi na to vůbec přišel? Několik dalších namátkou vzatých příkladů:

Cos tam vůbec dělal? (ověřování podezření z něčeho nekalého); Kam to vůbec večer vždycky chodíš? (zesilující část. to); Komus to vůbec říkala? (obava + výčitka); Proč jsi tam vůbec chodil? (výtka); O čem to vůbec mluvíš? (odmítnutí tématu); Kdy to vůbec skončí? (obava); Čím to vůbec je? (silný podiv); Co nás lidi vůbec svádí k tomu, abychom se pokoušeli vyrábět něco, co je nám podobné? (zvídavý podiv). To, co platí o otázkách přímých, platí i o tzv. nepřímých, tj. o jejich syntaktické transpozici do pozice komplementu (závislé věty předmětné obsahové) po slovesech [229]dicendi ap., přičemž nepřímá otázka zjišťovací bývá uvozena spojkami (částicemi) jestli, zda(li) naznačujícími nejistotu či pochybnost. Verba dicendi bývají tu často v imperativu (nebo v nějakém jeho ekvivalentu), což odhaluje výzvový ráz tázání vůbec. Komunikativní funkce otázky může být signalizována ovšem i tvarem performativních sloves tázacích (ptám se tě, …, tázala se ho, …). Pár příkladů: Řekni mi // Pověz mi, jestlis tam vůbec byla; Ptám se tě, kdo o tom vůbec věděl; Vysvětli mi, cos tam vůbec dělal; Vyzvídal na něm, má-li o to vůbec zájem; ― (výzva formou otázky): Mohla bys mi říct, jestli tam vůbec někdo chodí?; Dozvím se, jak to vlastně vůbec bylo?

Podobná situace jako u těchto nepřímých otázek ve vlastním smyslu je i u závislých vět, jejichž věta řídící neobsahuje sloveso typu verba dicendi, nýbrž některá slovesa jiná. Např. Pochyboval, jestli na to vůbec stačí; Nedomyslel jsem, kam až by to mohlo vůbec vést; Přemýšlel, má-li na tu otázku vůbec odpovídat. Jde tu o „otázku“ v trochu jiném smyslu: nikoli o dotaz, nýbrž o nejistý fakt, o věc vyžadující úvahu, zkoumání, zjišťování, řešení, rozhodnutí. (K. Svoboda[4] mluví o větách slabě tázacích, resp. o různé míře otázkovosti. Srov. též Daneš, Hlavsa a kol.[5]) S vlastními otázkami nepřímými mají konstrukce tohoto typu společný rys „nejistoty“.

Hlubší sémantická analýza ukazuje, že zejména v přímých otázkách doplňovacích a v otázkách nepřímých (hlavně slabě otázkových) může být část. vůbec nahrazena podle okolností částicemi vlastně, ve skutečnosti, jen(om). Svědčí to o vyjadřování zvýšeného zájmu, zainteresovanosti mluvčího v dané věci, o zvýšené účasti, o údivu nebo o naléhavosti, s níž otázku (spojenou s expresivností) klade či položil. Přitom tato naléhavost může mít někdy ráz výčitky (Co si vůbec myslíš?; Vysvětli mi, proč jsi tam vůbec chodil), jindy nesouhlasného podivu, popř. zvědavosti (Rád bych věděl, co si o tom vůbec myslí), zvýšené nejistoty (Nevěděl, co na něm vůbec chtěli) apod.

Je zajímavé, že v této věci existuje podivuhodná shoda češtiny s němčinou: Stejně jako české částice vůbec/vlastně/jenom se chovají jejich německé protějšky überhaupt/eigentlich/nur (první z nich odpovídá českému vůbec nejvíce). Ukazují na to jak německé slovníky (zřetelně Duden[6]), tak promyšlená analýza Nekulova[7]: na s. 44 a 53 analyzuje čes. otázku Kolik je vůbec hodin? a uvádí k ní ony tři něm. ekvivalenty a navíc pak něm. část. denn. Té ovšem odpovídá čes. část. pak, která se rovněž užívá v kontextu s vůbec, vlastně, jen, zpravidla ve slovotvorné inkluzi copak, jakpak, kampak, pročpak atd., a naznačuje jistou netrpělivost, pochybnost atp. K oné otázce Kolik je vůbec hodin? Nekula výstižně poznamenává, že část. vůbec [230]vnáší do výpovědi jistou negativní složku v tom smyslu, že tazatel je nepříjemně překvapen, že a v jak velké míře je zapomnětlivý.

4. Jistou blízkost k typům probíraným v předešlých bodech lze spatřovat u výpovědí typu
Na dovolenou pojedeme až někdy na podzim, jestli vůbec.

V podstatě jde o elipticky kondenzované závislé věty se spojovacími výrazy jestli nebo pokud, zpravidla umisťované za větou řídící, což vše připomíná typ 1 vůbec ne. O těchto větách s jestli/pokud se zmiňuje Svoboda (d. cit. v pozn. 4, s. 184n.), zařazuje je mezi „věty výpovědně omezovací“, omezující platnost tvrzení vyjádřeného ve větě řídící, a uvádí tento doklad (z J. Úlehly): bude se pojem kauzality odlišovat od pojmu zákonitosti jen nepatrně, pokud se vůbec bude odlišovat. Eliptická kondenzace na pouhé pokud vůbec je tu nasnadě.

Z druhé strany tu můžeme spatřovat jistou blízkost k otázkám a k záporu: věty s jestli tu vyjadřují nejistotu orientovanou k záporu ve smyslu „nevím, spíše však ne“. Několik dalších příkladů:

To se jim může podařit jen několikrát, jestli vůbec; s klasifikačními nálepkami je zapotřebí zacházet s rozmyslem, pokud vůbec; takovou věc nelze zařídit přes noc, pokud vůbec.

Tato kondenzace má vzhledem ke své eliptičnosti ráz poněkud hovorový, avšak na druhé straně její výskyt i v textech uvolněnějšího odborného stylu spolu s užitím poněkud knižní spojky pokud svědčí o širší nepoužitelnosti této konstrukce.

5. Nyní si všimneme ještě těch případů užívání slůvka vůbec, v nichž se objevuje ve svém primárním, etymologickém významu „naprosté, všeobecné platnosti“, a jeví se tedy spíše jako příslovce. (Slovník spisovné češtiny subsumuje pod význam „všeobecné platnosti“ také užívání této, podle něho „zdůrazňovací“, částice v její intenzifikační funkci u záporu; její užívání v otázce pak vyčleňuje jako význam samostatný.)

Typický příklad uvádí SSJČ: týká se to nejen atletiky, ale sportu vůbec. Pěkný literární doklad (z Herbena) nacházíme ve Šmilauerově Novočeské skladbě[8] (s. 386): Vyčítal si, že jí neuměl lépe odseknout, ba vůbec nějak potrestati, s poznámkou, že výraz ba vůbec „zvětšuje rozsah uvedené představy“. Podle Příručního slovníku jazyka českého (PS) příslovce vůbec v těchto případech vyjadřuje, že „osoba n. věc, o které se mluví, se chápe v obecné platnosti, neomezeně, všeobecně v celém rozsahu“.

Tento typ se objevuje poměrně často v literatuře. Dokládá to i relativně početná množina starších příkladů zachycených v PS. Uvedu zde alespoň dva z nich: Tuze [231]pěkný je výrok, že je jen jedno umění vůbec, žádné ale pouze národní umění (Neruda); Marie musí vidět, že i já stojím nad svým okolím ― myslím duševně a vůbec (K. Čapek). Několik příkladů ze současnosti: Měl charakteristické držení hlavy a vůbec těla; Protestantská deornamentalizace táhne s sebou protestantskou zbožnost a protestantizmus vůbec; Tyto příklady odhalují výzvový ráz tázání vůbec. V případech, v nichž je příslovce vůbec uvozeno spojkou a, jako by tento výraz shrnoval či nahrazoval výčet, resp. pokračování výčtu, jak to zřetelně ukazuje tento příklad: Sejdou se tam členové rodiny, příbuzní, přátelé a vůbec.

Snad bychom sem mohli volně přiřadit i typ Vůbec si myslím, že jsme tam neměli chodit; Vůbec ti radím, abys s tím kouřením už jednou přestala; Je to vůbec nesmyl. Jde o jakési shrnutí promyšleného názoru na diskutovanou záležitost a výraz pevného přesvědčení.

Ve spojeních typu Je to vůbec náš nejznámější fotograf, tj. vůbec + superlativ, tato částice dubluje a tím zesiluje neomezenou platnost implikovanou v superlativu. Další příklady:

Byl to můj zatím vůbec největší úlovek; Kaly se dnes stávají jednou z nejrozšířenějších komodit vůbec; Objevil to už v jednom z vůbec prvních experimentů; Toto mimické gesto vůbec poprvé použil právě v této scéně.

6. Konečně je třeba ještě zaregistrovat frazeologický obrat, zřejmě expresivní, a vůbec ve výpovědích jako A vůbec, mám už toho tvého věčného naříkání dost. Jde o typicky konverzační, replikový obrat, tedy často ve spojení s otázkou nebo výzvou: A vůbec, proč bych se měl s vámi o tom bavit? A vůbec, vrať mi konečně, co mi dlužíš! Je to jakési slovní gesto, jakoby prudší mávnutí ruky, vyjadřující znechucené odmítání něčeho v kontextu hovoru aktuálního. Do jisté míry jde o obdobu výpovědí, v nichž je prosté vůbec uvnitř věty ve významu „vlastně“: Proč bych se měl s vámi o tom vůbec//vlastně bavit?


[1] Zajímavý doklad svědčící o generační charakteristice záporky vůbec jsem nedávno zachytil v jedné televizní relaci. V ní známý, již osmdesátiletý, sexuolog M. Plzák pronesl v rozhovoru s mladou moderátorkou tuto repliku: Vy umíte zpívat, kdežto já vůbec. Snaha přizpůsobit se řečí partnerce hovoru byla tu zřejmá.

[2] V. Mathesius, Zesílení a zdůraznění jako jevy jazykové, in: Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 203―223.

[3] Tyto doklady mi laskavě vyhledala kolegyně V. Holubová z ÚJČ a patří jí za to i za podnětné připomínky můj upřímný dík. Celkový počet výskytů slova vůbec činil 38 291, z toho dokladů typu vůbec (ne) bylo kolem 30. Doklady uvádím podle okolností někdy v poněkud zkrácené, popř. nepodstatně upravené podobě.

[4] K. Svoboda, Souvětí spisovné češtiny, Univerzita Karlova, Praha 1972, s. 91 a 154.

[5] F. Daneš, Z. Hlavsa a kol., Větné vzorce v češtině, Academia, Praha 1981, s. 152.

[6] Duden. Deutsches Universalwörterbuch, Dudenverlag, Mannheim et al. 1989.

[7] M. Nekula, System der Partikeln im Deutschen und Tschechischen. Unter besonderer Berücksichtigung der Abtönungspartikeln, Niemeyer, Tübingen 1996.

[8] V. Šmilauer, Novočeská skladba, SPN, Praha 19662.

Naše řeč, volume 88 (2005), issue 5, pp. 225-231

Previous Z dopisů jazykové poradně

Next František Štícha: K lexikálně-syntaktickým významům předložky mezi