Časopis Naše řeč
en cz

Čtivý popularizační počin v oblasti literatury o českých příjmeních

Jiří Kraus

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Je dobře, že Nakladatelství Epocha, které se zaměřuje na vydávání umělecké literatury i zajímavé literatury faktu, se nevyhnulo ani popularizaci poznatků o jazyce. Vladimír Mates, autor pozoruhodného životního osudu (po celé období normalizace měl zákaz publikační činnosti), tu v letech 2002 a 2003 vydal dva díly „malé encyklopedie nejčastějších příjmení“. Stojí přitom za zmínku, že první díl vyšel se čtyřletým časovým odstupem už podruhé a že se dočkal živého čtenářského ohlasu. Kritériem pro zařazení do slovníku se autorovi stala četnost výskytu příjmení – první díl (319 s.) uvádí 250 nejčastějších českých příjmení, díl druhý (381 s.) seznam jmen, která se četností zařadila na 251.–501. místo. Každé ze zařazených příjmení je opatřeno výkladem o svém původu, o nejvýznačnějších nositelích, o rčeních, která s nimi souvisejí, a doplněno o další frekvenční charakteristiky. Dodejme, že autor – ve shodě se současnou a nejen lingvistickou tendencí věnovat nemenší badatelskou pozornost jevům systémově i frekvenčně periferním – připravuje ještě díl třetí, který by měl zahrnovat jména z opačného konce spektra četnostního výskytu.

Propriální složka slovní zásoby a obecně také celá oblast nauky o vlastních jménech je odedávna tématem, které k sobě přitahuje pozornost nejen jazykovědců, ale i laických zájemců o jazyk. Důvody tohoto zájmu je třeba hledat nejen v mnoha specificky jazykových vlastnostech tohoto lexikálního podsystému, ale i v jeho otevřenosti směrem k problematice sociální, historické, geografické, migrační, k citlivé problematice současných, zaniklých i nově vznikajících společenských institucí, k otázkám souvisejícím s názvy výrobků, firem atd. A není jistě náhodné, že právě vlastní jména osob (antroponyma) a mezi nimi zvláště příjmení rozšiřují pole jazykovědného výzkumu do nebývalé šíře. Připomeňme v této souvislosti např. stále aktuálnější hledisko normativní, jehož lingvisticky promyšlené řešení hraje důležitou úlohu zejména v matriční praxi a v dorozumívací praxi vůbec (srov. k tomu publikaci M. Knappové Naše a cizí příjmení v současné češtině, Liberec 2002). Dodejme ještě, že M. Knappová je též autorkou seznamu patnácti set nejčastějších českých příjmení jako přílohy Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost (1994) – právě tento seznam nabízí se statistickými údaji V. Matese možnost užitečného porovnání.

Ve slovníku V. Matese zaujímají ústřední postavení údaje založené na zjišťování frekvencí výskytu jednotlivých příjmení. Heslové stati jsou řazeny abecedně, hned v jejich úvodu se však čtenář dozvídá, jaké je pořadí příslušného příjmení v celkovém počtu příjmení všech jeho mužských i ženských nositelů (včetně dětí) v České republice hlášených k trvalému pobytu v polovině roku 2002 a jaký je jejich celkový počet. Statistickou zajímavostí je údaj o pořadí výskytu příjmení u téhož počátečního písmena a porovnání s četností výskytu nejčastějšího českého příjmení Novák. Např. u hesla Svoboda se čtenář dozví, že jde o druhé nejčetnější České příjmení, nejčastější od S a že v České republice žije 52 280 Svobodů. Na jednoho Svobodu pak statisticky připadá 1,3 Nováka. Protože v závěru každého dílu je k dispozici i seznam příjmení uspořádaný podle klesajících četností, pro porovnání snadno například zjišťujeme, že v pořadí poslední (501.) příjmení 2. dílu Landa obsahuje tyto údaje: desáté nejčastější od L, celkový počet Landů v republice je 2 620, na jednoho Landu připadá 27,1 Nováka. Grafické a některé slovotvorné varianty příjmení autor slov[218]níku vesměs sdružuje (Šolc, Scholz, Scholze, Scholtz; Čihák, Čihař; Pazdera, Pazděra; Doležal, Doležel – na některých místech i s frekvenčními údaji o výskytu těchto variant). Slovník se tu často stává zdrojem zajímavého poučení (např. u hesla Adam se dozvídáme o ochránkyni africké přírody Joy Adamsonové, narozené roku 1910 v Opavě). Pro statistiky a pracovníky zabývající se užitím statistických metod v jazykovědě připomeňme, že nositelé pěti set nejčastějších českých příjmení zahrnují 3 439 897 občanů České republiky.

Pro mnoho čtenářů nepochybně poutavý údaj představují informace o původu příjmení. Autor je uvádí v uvozovkách, což vyvolává nezodpovězenou otázku po zdroji, resp. po zdrojích, z nichž čerpal (srov. např. příjmení Sochor s autorovým vysvětlením nejen „člověk neohrabaný“, Kocián „toužící po slávě“? – chybí tu jak zdůvodnění etymologie (pramen), tak zdůvodnění autorových pochybností, u daných ukázek např. vyznačených příslovcem nejen nebo otazníkem). Odpověď možná nabízí seznam etymologických slovníků, uvedených v poměrně rozsáhlém Přehledu použité literatury. Ostatně, autorovi nejde o odborné vysvětlení původu každého příjmení za každou cenu a jeho snahy o správný výklad se někdy nevyhýbají ani úsměvnému tónu. To když například rezignuje na vysvětlení, proč mezi českými příjmeními je tolik Jedličků, ale prakticky žádný Jedla nebo Jedle.

Podle našeho názoru nesporným přínosem díla je seznam významných nositelů a nositelek každého z uvedených příjmení (autor tu osvědčil nespornou orientaci v historii, ve vědě, v kultuře, ve sportu a nezapřel v sobě někdejšího novináře). Stejně zajímává je i snaha o doplnění hesel o sousloví a rčení, v nichž se uváděné příjmení vyskytuje (Adamovo jablko, modus gutturis, lidově ohryzek, začít od Adama, chodit v rouše Adamově, zákon sv. Adama, manželství).

Skutečnost, že všechna příjmení se v slovníkových heslech uvádějí pouze v mužském rodě (v období genderových diskusí i v souvislosti s ne vždy jednoznačnými přechylovacími pravidly je to přece jen trochu neočekávané), vyvažuje autor tím, že mezi významnými nositeli těchto příjmení přináší rovnoměrné zastoupení žen i mužů. Některá příjmení, podle našeho soudu četná, tu překvapivě zastoupena nejsou (např. není tu Rieger (Riegr, Rýgr) – vzhledem k autorově pečlivosti to asi bude oprávněné, proč však chybí v závěrečném Seznamu příjmení, která nejsou samostatnými hesly, když se František Ladislav Rieger uvádí jako otec Marie Červinkové-Riegrové zahrnuté v heslu Červinka?).

A na závěr ještě o jedné korektuře, kterou Vladimír Mates vnáší do historie původu českých příjmení a vůbec příjmení v někdejší Rakouské říši. Obvykle se totiž uvádí (srov. např. nejnověji Všeobecná encyklopedie Universum, heslo příjmení), že povinnost nosit příjmení byla uzákoněna patentem Josefa II. z roku 1780. Podle údaje historika rakouských právních dějin Waltera Zeyringera však patent císaře Josefa II. týkající se příjmení (Familiennamen) pochází až z 1. listopadu 1786, je tedy proti tradovanému názoru přesně o šest let mladší.

Sonda do problematiky českých příjmení, jak ji předkládá svým čtenářům Vladimír Mates a Nakladatelství Epocha, je ukázkou zajímavé a čtivé popularizace, a to zdaleka nikoli jen onomastické. Můžeme tedy očekávat, že slíbený třetí díl se na knižním trhu brzy objeví.

Naše řeč, volume 87 (2004), issue 4, pp. 217-218

Previous Karel Fic: Jak se mluvilo v českých vesnicích v cizině

Next František Štícha: Nad publikací Mínění o současné němčině a postoje k ní

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1