Dvojí překlad knihy D. H. Lawrence Milenec Lady Chatterleyové z perspektivy genderu

Sabina Širokovská

[Articles]

(pdf)

-

1. Rozdíl v psaní mužů a žen v překladu

Ačkoliv jsou mnoha lingvisty rozdíly v psaní mužů a žen popírány (snad s výjimkou soukromého stylu, zejména konverzačního a epistolárního[1]), nelze popřít, že existují rozdíly ve vnímání skutečnosti dané rozdílnou zkušeností pohlaví v rámci sociálního konceptu genderu, jež jsou pak přenášeny do komunikace, a tedy také do všech projevů písemné komunikace včetně literatury. Ženy mohou též vnímat jazyk jinak než muži a podle toho jej také jako nástroj používat, resp. uvědomovat si obtíže způsobené jeho patriarchální povahou (viz Nina Vangeli, Kde domov můj? in: Chuchma, Klimentová, Nové čtení světa, One Woman Press, Praha, 1999).

Cílem této práce je doložit tezi o rozdílech ve vnímání a vyjadřování téže reality mužem a ženou. Úlohu tertia comparationis zde hraje právě fenomén překladu (s textem originálu jako výchozím bodem); v důsledku toho bylo nutno pokoušet se abstrahovat od ostatních aspektů souvisejících s různou interpretací překládaného díla (časová propast mezi překlady, idiolekt překladatelů apod., viz dále). Důležitý je také výběr textu, který musí kromě toho, že byl přeložen nezávisle mužem a ženou, splňovat i další kritéria (viz 2.).

Domníváme se, že za výše popsaných podmínek lze vystopovat genderové rozdíly při interpretaci a přestylizování originálu, a vnímat výsledný text překladu jako literární „promluvu“ nesoucí stopy odlišné genderové identity překladatele/překladatelky.[2]

2. Milenec lady Chatterleyové a gender

David Herbert Lawrence (1885–1930) je jedním z nejznámějších britských autorů 20. století, známý však často hlavně jako bořitel sexuálních tabu, jehož díla jsou [15]dráždivě výmluvná, téměř pornografická. Dlouhá desetiletí čelily jeho knihy (Ženy milující, Synové a milenci, Duha, četné povídky) ostré palbě kritiky a jeho snad vůbec nejznámější román Milenec lady Chatterleyové byl v kontextu anglosaské kultury v plném znění uveřejněn až v roce 1960, tedy plných 32 let po svém vzniku, aby se vzápětí ocitl na lavici obžalovaných v soudním procesu. Tradiční interpretace jeho děl říká, že skutečným zájmem Lawrence byla explorace nejhlubších a v literatuře dosud nevyjádřených zákoutí lidské duše, emocionálních prožitků člověka, a to bylo samozřejmě možné jen prolomením určitých tabu a předsudků v oblasti mezilidských vztahů a erotiky. „Pornografičnost“ jeho děl je tedy spíše vedlejším produktem Lawrencova úsilí vystihnout bezprostředně a věrně prožívání lásky i sexu, a odkrýt tak skutečnou přirozenost života.“ ‚Kněz lásky‘ D. H. Lawrence erotiku a sex posvětil, povýšil je na posvátný obřad, na pohanský rituál spjatý s rytmem ročních dob, s pohybem slunce na obloze, s měsícem, hvězdami, s celou živou a neživou přírodou. Sex byl pro něho životodárnou, slunci podobnou silou, která může ozdravit a očistit nejen mezilidské vztahy, ale také vztah člověka k celému přírodnímu světu a vesmíru. Lawrencovo literární dílo nikdy nevypovídá o sexu v úzkém slova smyslu, ale spíše o bytostně fyzickém, intuitivním, instinktivním vztahu ke světu, přírodě a kosmu.“[3]

Z hlediska feministické literární kritiky je však dlužno podotknout, že se jedná o mužský instinktivní vztah ke světu, přírodě a kosmu (nezapomínejme, že i autorem výše citované interpretace díla je muž) a součástí tohoto vztahu je navíc postižení toho, jak tento vztah vnímají a prožívají ženy. Lawrencova interpretace ženského prožívání sexuality – v době vzniku Lawrencových děl mystické tabu – byla sice odvážným literárním krokem, nicméně o pravdivosti klišé a stereotypů o ženském vnímání erotiky, k jejichž vzniku Lawrencova díla významně přispěla, lze úspěšně polemizovat. Svědčí o tom intenzita feministické literární kritiky, které musela Lawrencova díla v moderní době čelit. Za všechny jmenujme slavnou feministickou literární kritičku Kate Millettovou, která ve své monografii Sexuální politika (Virago 1969) zaútočila na některé uznávané spisovatele včetně D. H. Lawrence a obvinila je z obsesivního zobrazování sexuálních vztahů ve svých dílech, které slouží udržení patriarchální moci mužů i v této oblasti. Svůj výklad Millettová opírá o tezi, že právě mužská dominance v sexuálních vztazích, která zahrnuje i pochopení ženské sexuality, utužuje patriarchální moc. „Tato potřeba udržet si svou sexuální dominanci vysvětluje, proč se v literárních dílech neustále opakují misogynní zobrazení žen jako běhen anebo panen, frigidních žen anebo nymfomanek, či cudných a prostopášných žen. Millettová naznačuje, že úkolem takovýchto představ je ospravedlnit dominantní postavení muže v sexuální oblasti a nátlak a násilí sloužící k jeho udržení.“[4]

[16]Pro naši práci z výše uvedeného vyplývá, že se Lawrence v Milenci pokouší po svém vykreslit (či zkreslit?) intimní vnímání a svět erotických tužeb a prožívání své ženské hrdinky Connie Chatterleyové, že se tedy jedná o stylizaci ženského vnímání lásky, erotiky, sexu a vůbec světa jako emocionální entity autorem – mužem. Vyvstává pak totiž otázka, jak se tato stylizace, tato více či méně zkreslující a stereotypizující interpretace ženského prožívání mužem mění při dalším stupni interpretace a stylizace – v procesu překládání. Jak se s touto stylizací vlastního pohlaví vyrovná žena – překladatelka, která má díky svému genderu blíže k hrdince příběhu, a jak se s tímto objevováním druhého pohlaví vyrovná muž – překladatel, který tak vlastně má stejnou výchozí pozici jako autor, ale zároveň žije v době, kdy společnost již prošla sexuální revolucí? Právě tyto otázky budou předmětem našeho zkoumání.

3. Srovnání překladů a jeho úskalí

Domníváme se, že hlavní rozdíly mezi překlady vznikly na úrovni interpretace ve všech jejích stupních (hledání „objektivní“ ideje díla, interpretační stanovisko překladatele a interpretace „objektivních“ hodnot díla z tohoto stanoviska) a na úrovni přestylizování textu (tj. 2. a 3. fáze překladatelského procesu podle J. Levého)[5].

Dále můžeme tyto rozdíly klasifikovat do 3 základních kategorií:

1. rozdíly dané časovou propastí mezi překlady a tudíž odlišnými dobově estetickými (popř. překladatelskými) normami,

2. chyby překladatelské interpretace a stylizace,

3. genderové rozdíly.

Posouzení jednotlivých odlišností překladatelských řešení zejm. z hlediska genderu ovšem znesnadňuje fenomén idiolektu obou překladatelů, který hraje ve fázi přestylizování významnou úlohu, ale jehož působení v konkrétních případech je obtížně doložitelné, ne-li nemožné.

Ve fázi přestylizování byla oběma překladateli často volena odlišná řešení díky odlišnostem v dobově estetické normě, která ovšem samozřejmě úzce souvisejí s individuálními rysy postupu obou překladatelů na pozadí této normy.

Zkoumaný překlad Staši Jílovské (dále jen SJ) vyšel v roce 1932, tedy poměrně záhy po originálu.[6] Staša Jílovská byla překladatelkou především moderních autorů také z francouzštiny a němčiny a její osobnost byla úzce spjata s meziválečnou avantgardou, známou i svým zájmem o erotiku v umění, a tedy i o autory jako [17]D. H. Lawrence (byla ve styku např. s Toyen, která ilustrovala a graficky upravila několik Lawrencových děl[7]). Ve svých překladech se v duchu moderny snažila poskytnout českému čtenářstvu co nejvěrnější obraz tehdejších světových děl; odtud tedy snad pramení její snaha o maximální možnou věrnost obsahu i formě originálu a snad i jistá opozice vůči novátorskému, nadmíru bohatému až přesycenému překladu fischerovské školy.

Překlad Františka Vrby (dále FV) vznikl o plných 55 let (tedy asi o dvě generace) později, v roce 1987 (Vrba se také k překladu tohoto textu dostal v pozdějším věku než ve své době Jílovská). Vrba proslul jako překladatel Chaucera, Marlowa, Tolkiena, ale také Ch. Brontëové nebo F. S. Fitzgeralda.

Tyto dobové a individuální mimotextové faktory samozřejmě poznamenaly styl obou překladů. U staršího překladu Staši Jílovské do této kategorie patří např. užívání jmenných tvarů adjektiv (byla si jista – s. 205 SJ), starších tvarů substantiv (prosa – s. 165 SJ), zastaralých, knižních výrazů (rozkošné děcko – s. 158 SJ, Takový drahoušek! – s. 163 SJ Such a dear! – s. 141 orig., Taková pusinka sladká! – s. 160 FV), neobratných, originál kopírujících formulací (např. A Connie byla docela málo, docela málo žárlivá – s. 158 SJ, And Connie had been just a bit, just a little bit jealous – s. 137 orig., A Connie na ni trochu, jen docela maličko žárlila – s. 155 FV; apod.). Na základě výběru slov a stavby celých vět lze dnes překlad Staši Jílovské považovat za zastarávající, ne-li přímo zastaralý. Z hlediska jazykové normy 30. let byl však zřejmě adekvátní; zastarávání překladu je jev nevyhnutelný, a proto je nutno při objektivním hodnocení od tohoto aspektu rozdílů odhlédnout.

Zcela odlišný přístup je nutno zaujmout ke druhé skupině nalezených odlišností, a to k chybám překladatelské interpretace a přestylizování. Přesto, že nemáme toto zjištění podloženo statisticky, domníváme se, že se většího množství takových chyb dopustila Staša Jílovská.

Typické chyby v přestylizování se SJ dopouští strukturní doslovností na s. 164: Můžete mít pěknou příjemnou svačinu nahoře ve svém pokoji, milostivá, kdy kopíruje anglickou vazbu to have a nice tea (s. 142 orig.), zatímco Vrba překládá lépe Můžete se pěkně v klidu nasvačit ve svém pokoji, milostpaní (s. 161). Mezi typické interpretační chyby bychom zařadili např. větu na s. 165 SJ: Opět byl polekán hlubokým modrým pohledem jejích očí a jejím měkkým klidem, jak tu seděla. Srov. orig., s. 143: Again he was frightened at the deep blue blaze of her eyes, and of her soft stillness, sitting there. Vrba se zde lépe vyrovnává s abstrakty deep blue blaze a soft stillness, srov. s. 162 FV: Znovu se polekal hlubokého modrého žáru v jejích očích a její tiché nehybnosti, jak tu seděla. V tomto případě, při odhlédnutí od časové propasti mezi překlady a jí způsobených stylizačních odlišností, lze tvrdit, že [18]František Vrba se z hlediska věrnosti myšlenkám originálu a správnosti jejich interpretace i přijatelnosti výsledného textu jako literárního díla domácí kultury[8] vyrovnal s originálem lépe než Staša Jílovská.

Konečně třetí skupina rozdílů obou překladů nás zajímá nejvíce: rozdíly dané odlišnými genderovými (tedy subjektivními) předpoklady obou překladatelů. Ani tato kategorie však není jednoznačně vymezitelná, např. v případě, kdy S. Jílovská na s. 160 … a uvědomil si její bezbrannou nahotu zaměnila zájmeno jeho za její – v orig. his defenceless nakedness (139), zatímco F. Vrba překládá správně uvědomil si svou bezbrannou nahotu (s. 157). Z hlediska správnosti převedení obsahu se samozřejmě jedná o chybu, ale je otázkou, co k tomu překladatelku vedlo: přehlédnutí, anebo tak silné vcítění se do děje, respektive do ženské hrdinky a jejího prožívání? Zde můžeme jen spekulovat, ovšem z hlediska genderové interpretace překladu je takové „přehlédnutí“ velmi pozoruhodné.

Odlišnosti, jež mohly být způsobeny genderovým faktorem, se vyskytují ve všech pasážích textu; nejprve se zaměříme na výběr těch, které se vyskytly v pasáži popisující setkání lady Chatterleyové a hajného Mellorse v lese (cca SJ 158–163, FV 155–161), neboť zde jsou velmi markantní a na malém prostoru ukazují názorně charakter všech odlišností, které se v překladech nacházejí.

Například Mellorsovo Giving me the slip, like? (s. 137 orig.) překládá SJ jako Chceš mi dát košem? (s. 158) a FV jako Chceš mi upláchnout? Bez ohledu na to, že řešení FV je zřejmě blíže skutečnému významu repliky, vyjadřuje bezesporu jiný postoj k překládané situaci než SJ. Dále: … watching her with haunted eyes (s. 138) překládá SJ jako … díval se na ni číhajícíma očima (s. 159), zatímco FV … díval se na ni uštvanýma očima (s. 156), což je zřetelný rozdíl perspektivy vnímání „lovce“ a „oběti“. Podobně v případě But still he was provident – he made her lie properly, properly (s. 138) překládá SJ jako Ale stále byl obezřelý – uložil si ji pěkně, pěkně (s. 159), zatímco FV Ale dosud byl starostlivý – uložil si ji pěkně, jaksepatří (s. 156), kde řešení SJ je díky opakování hodnotícího adverbia znatelně subjektivnější (navíc má také přímou oporu v opakování originálu). V případě … and she felt his naked flesh against her … (s. 138) se SJ doslovnému překladu slova flesh nevyhýbá: … a ona ucítila jeho nahé maso proti svému … (s. 159), kdežto FV volí pro muže příznivější eufemismus: … a Connie ucítila jeho nahé tělo na svém … (s. 156). Zde je zřetelně znatelný odstup, který si FV k textu vytváří: užívá spíše zaběhlých kolokací („cítit tělo na svém těle“ je idiomatičtější než „cítit maso proti svému“), a na rozdíl od SJ tak nepřistupuje zcela na Lawrencovu „hru“ o obrazujícím, živočišném vnímaní sexuality ženou. SJ naopak Lawrencovu intenci bere za svou: Connie Chatterleyová je v jejím podání skutečně ženou, která naráz objevila sex jako živo[19]čišný akt (s mužským masem místo tělem) a stále více svému nymfomanickému já podléhá.

Celou škálu rozdílů ve významových nuancích můžeme pozorovat v následujícím oddíle popisujícím přímo erotický prožitek Connie, kde se překladatelům nabízí obrovský interpretační potenciál: Then as he began to move, in a sudden helpless orgasm, there awoke in her new strange thrills rippling inside her. Rippling, rippling, rippling, like a flapping overlapping of soft flames, soft as feathers, running to points of brilliance, exquisite, exquisite and melting her all molten inside. SJ: Pak jak se začal hýbat v náhlém bezmocném orgasmu, probudily se v ní nové podivné záchvěvy uvnitř se vlnící. Vlnící, vlnící, vlnící, jako kmitající šlehající měkké plameny, měkké jako peří, vybíhající v třpytné jazyky, nádherné a roz-tavující ji celou uvnitř. FV: A pak, když se začal pohybovat v náhlém nezadržitelném orgasmu, probudily se v ní nové neznámé vzněty, které ji uvnitř celou rozvlnily. Čeřily se a vlnily, jako plápolající a proplétající se hebké plameny, hebké jako peří, vyšlehávající v třpytivé hroty, nádherné, tak nádherné a celou ji uvnitř roztavující (s. 156). Je zřejmé, že scény vyvolané oběma popisy jsou podle našeho názoru velmi odlišné. Domníváme se, že pocit popisovaný F. Vrbou je silně mužský, a tedy genderově podbarvený, čemuž nasvědčuje volba slov silně spjatá s mužskou sexuální zkušeností (alespoň tak, jak je obecně prezentována): hroty oproti jazyky u SJ, nezadržitelný oproti bezmocný. Navíc je výsledný obraz vyvolávaný Vrbou v asociacích sémanticky nekoherentní (mohou být plameny hebké jako peří a vyšlehávat v třpytivé hroty, které ji uvnitř roztavují?), což zřejmě vypovídá o snaze popsat ženský orgasmus co nejintenzivněji, nikoli co nejpravdivěji; v podstatě tak, jak si jej překladatel jako muž na základě velmi abstraktního Lawrencova popisu představoval. Představa vyvolaná překladem SJ je mnohem přirozenější a upřímnější, neboť překladatelka si opět bere záměr autorův za svůj, a dokonce mu tak pomáhá – v jejím případě jde totiž skutečně o interpretaci ženských pocitů ženou a nikoli mužem – stylizátorem. Mužská perspektiva v překladu FV se dále projevuje např. v případech: the soft bud (s. 139) – měkký žalud (SJ, s. 160) vs. měkké poupě (FV, s. 157); The man heard it beneath him with a kind of awe, as his life sprang out into her (s. 139) – Muž jej slyšel pod sebou s posvátnou hrůzou, jak jeho život vstřikoval do ní (SJ, s. 160) vs. Muž jej slyšel pod sebou s jakousi posvátnou bázní, když jeho život vystřikoval do jejího (FV, s. 137); his body loosening his clasp over her (s. 139) - jeho tělo uvolnilo své objetí (SJ, s. 160) vs. jeho tělo v ní přestává tkvít (FV, s. 156). Dále můžeme jmenovat the most naive woman (s. 140) – nejnaivnější žena (SJ, s. 162), což FV zesílil na nejnaivnější husička (159); beating down the male (s. 141) – SJ převádí doslova jako srážející samce (s. 163), kdežto FV opět volí opis, stejně jako v případě masa – flesh: srážející mužské pokolení (s. 159).

[20]Podobně genderově podbarvené rozdíly lze vystopovat i v dalších částech této pasáže. Např. SJ upřednostňuje při zmiňování dítěte paní Flintové neutrální dítě, děťátko, a výraz holčička užívá až při zdůraznění ve větě: Je to ovšem holčička, jinak by to nebylo takové nebojácné… SJ s. 164, zatímco FV od počátku specifikuje pohlaví dítěte přesto, že originál zachovává neutralitu – the baby, odkaz. zájmeno it. Přístup Jílovské k překládané skutečnosti se jeví jako citlivější a věrnější originálu, zatímco interpretace Františka Vrby se zdá být důraznější a svébytná.

Vrbův odstup od překládané skutečnosti a jeho „pozice síly“ vůči hlavní hrdince je zřejmá od samého počátku knihy: And a woman had to yield. […] A woman could take a man without really giving herself away. Certainly she could take him without giving herself into his powers. Rather she could use this sex thing to have power over him. (s. 7–8). SJ překládá: A žena musela ustoupit. […] Žena si mohla vzít muže, aniž by se skutečně oddala. Jistě se mu mohla dát, aniž by se vydala do jeho moci. Spíše mohla užít této pohlavní záležitosti, aby ho ovládla, (s. 4). FV překládá: A žena se musela podvolit. […] Žena si mohla vzít muže, aniž se mu ve skutečnosti vzdala. Určitě si ho mohla vzít, aniž se vydala do jeho moci. Spíše mohla využít téhle sexuální záležitosti, aby sama získala moc nad ním. (s. 10). U Jílovské je již zde na začátku románu poprvé patrný přístup, který se pak prolíná celým jejím překladem: Drží se Lawrencových abstrakt a interpretačně otevřených poetických vyjádření a snaží se je takto reprodukovat a nezavazovat se k zužujícím interpretacím. Vrba naopak Lawrence interpretuje s odstupem (nejen časovým, ale především myšlenkovým), v kontextu moderního boje o moc mezi oběma pohlavími, proto by se dal jeho přístup označit za „silový“. Podobně dále v textu: It was obvious in them that love had gone through them. […] the woman more blooming, more subtly rounded, her young angularities softened, and her expression either anxious or triumphant: the man much quieter, more inward, the very shapes of his shoulders and his buttocks less assertive, more hesitant. (s. 9). Staša Jílovská vidí takto proměněnou ženu jako jemněji zaoblenou a její výraz buď úzkostlivý nebo vítězný (s. 6), zatímco FV tvrdí, že se rafinovaněji zaoblí a v jejím výrazu se projeví buď dychtivost nebo vítězosláva (s. 11). Muž je podle SJ mnohem klidnější, vniternější, tvary jeho ramen a jeho beder neurčitější, váhavější (s. 6), zatímco podle FV se muž o hodně zklidní, obrátí se víc do sebe, sám obrys jeho ramen a hýždí působí méně sebevědomě a váhavěji. (s. 11). Tady se při interpretaci originálu gender obou překladatelů a z něj vyplývající přístup k textu (SJ „loajální“, FV „silový“) zkrátka nemůže neprojevit.

Toto můžeme pozorovat i dále: Connie helped him (svému ochrnutému muži, pozn. aut.) as much as she could. Atfirst she was thrilled. […] This thril[21]led and absorbed her. (s. 17). FV: Connie mu pomáhala, jak jen mohla. Zpočátku ji to vzrušovalo. […] To ji vzrušovalo a pohlcovalo. (s. 21). SJ: Connie mu pomáhala, jak dovedla. S počátku byla dojata. […] To ji dojímalo a vyčerpávalo. (s. 16–17). Vrba interpretuje péči hlavní hrdinky o manžela a zejména jeho neustálou touhu s ní diskutovat o svých povídkách jako (eroticky?) vzrušující činnost, čímž jako by nahrával feministické kritice Kate Milletové (lady Chatterleyová jako žena – bytost sexuálně a emocionálně zvláštní, téměř perverzní), zatímco Jílovská se zřejmě vžila do hlavní hrdinky a její překlad je odpovědí na otázku „jak se asi musela Connie Chatterleyová cítit“.

Tento malý úryvek podle našeho názoru dále potvrzuje rys, který je pro oba překlady charakteristický: Zatímco Jílovská text interpretuje (samozřejmě dobově podmíněně) loajálně vůči autorovi a jeho záměru a Lawrencovu intenci – vystihnout citová hnutí hlavní hrdinky – si bere ideově i jazykově za svou, Vrba interpretuje Lawrence přesně tím způsobem, který feministky tolik kritizují: expresivními stylistickými prostředky i způsobem interpretace celých pasáží líčí Connie Chatterleyovou jako jakousi zvláštní, „exotickou“ bytost s touhami pro muže zčásti nepochopitelnými a záhadnými a její vnitřní svět jako panoptikum představ muži dříve nepoznaných, byť díky Lawrencovu umění zcela věrohodných (proto jistě mnoho mužů po přečtení originálu v tehdejší době uvěřilo, že v lady Chatterleyové konečně získalo literární klíč k pochopení bytosti zvané žena).

Pro takovýto výklad hovoří i další argument – Vrbova snaha vystihnout nářeční mluvu hajného Mellorse, a zdůraznit tak sociální propast mezi ním a lady Chatterleyovou. To je samozřejmě z překladatelského hlediska správný a pochopitelný přístup – nivelizovaný překlad Jílovské své čtenáře ochuzuje o významný rys originálu.[9] Srovnej: „Eh! What is it to touch thee!“ he said (s. 130) překládá SJ jako „Jak je dobře, když tě tak mohu rukama polaskat“ (s. 150), zatímco FV „To je dobrota, takdle si tě moct pohladit!“ (s. 147) nebo dále „Eh, but tha’rt nice, tha’rt nice!“ he said (s. 178) překládá SJ „Ej, ty jsi hezká, ty jsi hezká“ (s. 208), FV „Ach, ty seš fajn, ty seš fajn“ (s. 201).

Ale nejen v pasážích přímé řeči; FV nasazuje žoviální, kolokviální tón i v řeči autorské, popř. v řeči jiných postav: little evacuating crisis (s. 179) se v podání FV stává vyvrcholeníčkem a vyprázdněním (s. 201), zatímco u SJ malou vyprazdňující krisí (s. 208). Dále například řeč přítele Chatterleyových Tommyho Dukese zní v originálu takto: „… Charlie and I believe that sex is a sort of communication like speech. Let any woman start a sex conversation with me, and it’s natural for me [22]to go to bed with her to finish it, all in due season.“ (s. 36). SJ překládá neutrálně (o překladu sex jako pohlaví na tomto místě lze diskutovat, to však teď ponechme stranou): „Charlie a já myslíme, že je pohlaví jakýmsi stykem jako řeč. Ať nějaká žena začne se mnou pohlavní rozhovor, tak je pro mne přirozené jít s ní do postele, abychom jej dokončili“ (s. 39), zatímco FV „Charlie a já si myslíme, že sexuální styk je podobný způsob dorozumění jako řeč. Kdyby se mnou nějaká ženská začala sexuální konverzaci, pokládal bych za přirozené vlézt si s ní do postele, abychom to jaksepatří dokončili.“ (s. 44). Dále můžeme uvést přímou řeč prvního mimomanželského milence lady Chatterleyové, Michaelise: „You couldn’t go off at the same time as a man, could you? You’d have to bring yourself off! You’d have to run the show!“ (s. 56). SJ: „Nemůžeš k tomu dojít současně s mužem, že? Musíš si to odbýt sama, kdy se ti zachce!“ (s. 63). FV: „To nemůžeš být hotová zároveň s mužským, co? Musíš se dorazit sama! Abys vždycky měla vrch!“ (s. 66). Ve všech těchto případech je Jílovská „serióznější“, neužívá hovorových ani pseudonářečních tvarů jako Vrba, čímž sice ubírá dílu rozměr sociálních rozdílů mezi hrdiny stejně jako dimenzi jazykové expresivity, zároveň však v důsledku toho působí její interpretace vážněji, opravdověji a jazykově vznešeněji – podstatnějšími se stávají úvahy hlavních hrdinů a zejména vnitřní emocionální svět Connie. U Františka Vrby přispívá jazyková expresivita a pokus o vystižení hovorovosti a dialektu (dialekty jsou jak známo překladatelsky vesměs neřešitelné) spíše k popularizaci až vulgarizaci myšlenek hrdinů knihy i autorových: Lady Chatterleyová se nejeví jako žena hledající sama sebe a svůj vnitřní mír, nýbrž jako nespokojená, mírně perverzní manželka, která se v důsledku vnitřní nespokojenosti spustí s mužem sociálně mnohem níže postaveným.

Píše-li vizionář lásky Lawrence poeticky a mysticky o Connie Chatterleyové „cold and derisive her queer female mind stood apart“ (s. 179), čteme u loajální a empatické Staši Jílovské „chladně a posměšně stál její podivný ženský duch stranou“ (s. 208), zatímco pragmatik Vrba nám nabízí interpretaci „její vyšinutý ženský duch stál posměšně a chladně nad věcí“ (s. 202). A stejně chladně a mírně posměšně stojí nad věcí a nad „vyšinutou“ Connie Chatterleyovou i hajným Mellorsem i Vrba sám.

4. Závěr

Abstrahujeme-li od dalších faktorů, které ovlivnily různost překladatelských verzí Milence lady Chatterleyové Staši Jílovské a Františka Vrby, jako jsou idiolekt, dobově-estetické normy a zřejmé chyby sémantické i překladatelsko-interpretační a stylizační, můžeme se pokusit zobecnit také faktory genderové. Podle našeho názoru ovlivnila oba zmíněné překlady zvláště v procesu interpretace do značné míry rozdílná genderová zkušenost překladatelů; hypotéza o různosti vnímání téže reality mužem a ženou demonstrovaná na fenoménu překladu se tedy potvrdila. [23]Nejmarkantněji lze tyto rozdíly vypozorovat v emocionálních pasážích autorské řeči, zejm. při bezprostředním a otevřeném líčení erotických prožitků. V nich se překlad Františka Vrby jeví jako silně zatížený mužským genderovým úhlem pohledu a estetikou vnímání; potvrzuje se tak původní hypotéza, že se spíše „staví na stranu“ mužského hrdiny, resp. autorského tvůrce a erotické líčení prezentuje spíše z jeho perspektivy: uštvané místo číhající oči, volba eufemismů, líčení prožitků z pozice síly a iniciativy – sevření místo přisání, hroty místo jazyky apod., což podporuje vžité stereotypy o úlohách muže a ženy v milostném vztahu a z toho plynoucím způsobu prožívání. Staša Jílovská se naopak více vciťuje do ženské hrdinky, možná proto je její překlad místy méně přesný, neboť je sice možná bližší ženské genderové skutečnosti, ale nikoli autorově pojetí této skutečnosti. Nutno poznamenat, že bližší analýza jednotlivých nuancí by vyžadovala psychologickou průpravu; i v tomto případě by však jistě hraničila se spekulacemi.

Tyto dvě odlišné interpretace jediného díla mají však ještě další, neméně zajímavou dimenzi, a to v kontextu moderní feministické kritiky děl D. H. Lawrence. Z analyzovaných úryvků vyplývá, že obě tyto překladatelské interpretace mají svá opodstatnění v originálním textu, který je interpretačně velice otevřený. Jílovská, první překladatelka tohoto slavného díla do českého jazyka v době, kdy ještě feministický pohled na literární dílo nebyl reálnou alternativou tradičně patriarchálního čtení textů, rezignuje na vystižení sociálních aspektů obsahu a expresivních nuancí stylu a soustředí se na co nejvěrnější vystižení naznačené ideje – co se dělo v hlavě a citech lady Chatterleyové, jaký byl asi její vnitřní svět, jak vnímala své sexuální prožitky. Překladatelka si tento autorův záměr bere za svůj a překlad tímto způsobem interpretuje – jako žena má přitom možnost stylizovat autentičtěji než sám autor. Její překlad je sice v mnohém ochuzením oproti originálu, ale podle našeho názoru je vzhledem k době vzniku překladu a charakteru originálu naprosto legitimní interpretací. Stejně legitimní je také interpretace Františka Vrby: ten dílo interpretuje s odstupem, racionálněji, soustředí se rovnoměrně na všechny roviny významotvorného stylu (náznak dialektu, žoviálního tónu apod.). Výsledkem je obraz hlavní hrdinky, jak jsme jej popsali výše – jako téměř exotické bytosti, nespokojené aristokratky, jejíž vnitřní mírně perverzní svět můžeme pozorovat na pozadí kontrastů (její handicapovaný manžel intelektuál vs. primitivní hajný, kyprá intelektuálka lady Chatterleyová vs. hrubé, kostnaté ženy Tevershallu apod.). Zatímco Jílovská se nám pokouší hlavní hrdinku přiblížit, pochopit ji a vcítit se do ní, Vrba jako by na pochopení rezignoval a jen nám ukazoval možnou variantu neproniknutelné ženské duše, s odstupem, mírným pobavením, z vyhraněně mužské rodové perspektivy.

Z hlediska feministické literární kritiky lze proto paradoxně Vrbův překlad považovat za vhodnější v tom smyslu, že si pro svou překladatelskou konkretizaci ze všech možných legitimních interpretací vybral právě tu, jež by Kate Milletová jistě nazvala mysogynní: v rámci této interpretace je důležitější expresivní a formál[24]ně precizní líčení sexuálních pocitů než jejich transcendentní obsah a idea; rozehrává se v ní emocionální mocenský souboj obou pohlaví (výše zmíněný „silový“ postoj překladatele jako muže) a je z ní patrná snaha mít ženskou sexualitu pod racionální jazykovou i obsahově-interpretační kontrolou. Jinak řečeno, kdyby měla Kate Milletová k dispozici Lawrence nikoli v originálu, ale jen v překladu Staši Jílovském, možná by její kritická studie nikdy nebyla vznikla.

---

[1] M. Jelínek, Existuje obecný styl mužský a ženský? in: Žena, jazyk, literatura, PF UJEP, Ústí nad Labem, 1997, s. 299.

[2] Dlužno podotknout, že analýzy podobného charakteru jsou bohužel na odborné úrovni zatím zřídkavým jevem – i ty práce, které se problémem překladu z hlediska genderu zabývají (např. monografie Louisy von Flotow Translation and Gender), nenabízejí příklady srovnání dvou překladů téhož textu mužem a ženou. Popud k našemu srovnání vzešel z náplně kurzu Centra studií rodu: gender studies na FF UK nazvaného Sociální otázky z aspektu gender, v němž měli studentky a studenti možnost seznámit se ze základními premisami genderového pohledu v oblasti sociologie, psychologie, lingvistiky a literární vědy a dalších relevantních oborů.

[3] M. Hilský, Doslov, in: D. H. Lawrence, Milenec lady Chatterleyové, Odeon, Praha, 1990, s. 357–358.

[4] In: P. Morrisová, Literatura a feminismus, Host, Brno, 2000.

[5] J. Levý, Umění překladu, Praha, 1998. Uvádíme zde Levého pojem objektivní, byť je v současných humanitních vědách již překonán.

[6] V prvním vydání vyšel překlad Jílovské ve Fromkově Odeonu již v roce 1930. Fromek vydal román s estetickou péčí ve třech různých nákladech, z nichž jeden byl minimální, bibliofilský.

[7] In: M. Rozsíval, D. H. Lawrence – Milenec lady Chatterleyové. Vliv osobnosti překladatele a dalších mimotextových faktorů na překlad, projekt diplomové práce, ÚTRL FF UK, Praha 2001/02.

[8] „Přeložené dílo se stává součástí literatury psané českým jazykem a má obdobnou funkci jako původní dílo české,“ viz d. cit. v pozn. 5, s. 96.

[9] Překlad Mellorsova dialektu je v překladu Jílovské nivelizován až v upraveném vydání z roku 1932. V poznámce překladatele na konci této knihy uvádí: „Nářečí, kterým občas mluví Mellors, je hornické nářečí z Derby. V prvním vydání bylo nahrazeno moravsko-ostravským nářečím vítkovických horníků. V tomto vydání bylo převedeno na prostou lidovou mluvu, která je našim čtenářům srozumitelnější.“ Viz také d. cit. v pozn. 7.

Naše řeč, volume 87 (2004), issue 1, pp. 14-24

Previous Alena M. Černá: Středověký písař – opisovač, tvůrce, mystifikátor? (Jazykový rozbor lékařského pojednání O ženských tajemstvích)

Next Pavel Jančák: Soumrak české dialektologie?