Časopis Naše řeč
en cz

Tajemství kolofonu

Alena M. Černá

[Articles]

(pdf)

-

Tuto se skonávají knížky, jenž slovú Orloj věčné múdrosti.
A napsány sú od jednoho,
tenť jest jedl suchých parték mnoho,
a psalti je, sedě na lavě,
a máť humence na své hlavě.
A dokonal je tu středu, den svatého Řehoře, léta od narozenie buožieho tisícieho
čtyrstého padesátého pátého počítajíce.

Tak končí Orloj věčné moudrosti, překlad latinského věroučného spisu Heinricha Susona Horologium aeternae sapientiae, pořízený na konci 14. století a zachovaný v několika mladších opisech. Jen jediný rukopis však obsahuje citovaný kolofon, ten, jenž je uložen v Národní knihovně v Praze pod signaturou XVII F 31. Kolofon se vyvinul v pozdním středověku z obvyklé formy explicitu a obsahoval kromě titulu a autora díla, datace a dalších závažných informací i informace mnohem intimnějšího charakteru. Není neobvyklé, že v těchto často rýmovaných přípiscích písaři zanechávají budoucím čtenářům zmínky o své osobě a o své namáhavé práci, které by jinak byly zcela zapomenuty. Uvedený kolofon má však pro budoucí (lexikografy) ještě další význam: ve verši a máť humence na své hlavě dokládá lexikální jednotku v daném významu dosud neznámou a jedinečnou.

Z hlediska stavby věty je výraz humence obligatorním doplněním přechodného slovesa míti, jehož struktura vyžaduje předmět v akuzativu. Tvar humence může být jak plurál, tak singulár. Nominativ může mít podobu humenec (m.) či humence (n.). V obou případech lze určit slovotvornou motivovanost výrazem humno, z něhož by byly lexikální jednotky humenec či humence utvořeny sufixací příponou -ec či -ce (s vkladným -e-). Oba tyto sufixy jsou užívány ke tvoření jmen zdrobnělých,[1] přičemž takto odvozená slova částečně ztrácejí svůj deminutivní význam a nabývají význam specifikační (srov. vieko – viečce ‚oční víčko‘). Vzhledem k tomu, že motivující slovo je neutrum, lze očekávat, že deminutivum zachová rod (srov. vlákno – vlákence). Staročeská podoba 1. sg. je tedy humence a výraz je středního rodu. Jan Gebauer[2] uvažuje u některých derivátů tohoto typu o kvantitě (humence, ale břeménce), avšak staročeský jazykový materiál neposkytuje žádné [29]průkazné příklady jednoznačně dokumentující kvantitu u tohoto slovotvorného typu. Soudí se, že kvantita, která se může u těchto deminutiv vyskytnout, vzniká z pozdější snahy vyrovnat tyto deriváty s odvozeninami se sufixem -ko (prkénko), který v mladší době u tohoto typu převáží.[3]

Při sémantické analýze vyjděme z významu motivujícího lexému humno. Slovník Jana Gebauera[4] uvádí v podstatě jediný význam – ‚mlat‘. Staročeský mlat býval původně nekrytý, což dosvědčuje také Machek:[5] původně místo tvrdě udeptané, nekryté, kde voli vyšlapávali zrna z klasů; později tam mláceno obilí cepy…; konečně mlat krytý po německém způsobu stodolou a pak i … stodola vůbec. Pro nekrytý mlat má stará čeština pojmenování holohumno, holohumnicě ([mrva], ješto létá a na holohumnici bývá zdvižena od větru BřezSnářM 8a[6]. Humno kryté i nekryté muselo být čisté, zbavené a průběžně zbavované povrchových nerovností a nánosů, které by překážely hladkému zpracovávání obilí.

Lexikální archiv oddělení vývoje jazyka ÚJČ (archiv Staročeského slovníku) disponuje pěti doklady na tento lexém. Jiné doklady nemá ani Gebauerův Slovník staročeský, ani Malý staročeský slovník.[7] Vyjma tento doklad všechny ostatní doklady pocházejí z památek slovníkového charakteru. Tento fakt můžeme posuzovat pozitivně, neboť máme k dispozici cizojazyčný (v našem případě latinský a německý) ekvivalent. Tento fakt můžeme posuzovat také negativně, poněvadž zde chybí pro lexikografa tak důležitý širší kontext, v němž je dané slovo užito, resp. kde vstupuje do textové struktury tvořené formálně-sémantickými vztahy. Excerpované památky jsou z období od 2. pol. 14. stol. (od Klareta) až po počátek 16. stol. (Vodňanského Lactifer). K českému výrazu zde nalézáme latinské ekvivalenty decipula ‚past, osidlo‘, aucipium, aucupium ‚čihadlo‘, tugurium ‚tvrz, budka, chaloupka‘ a staroněmecké hutte, vogelhut vel vogelhuslin … budde. Staročeská synonyma, která jsou přímo na lístcích uvedena, jsou osidlo/osídlo, katrč, chalúpka. Již zmíněný Slovník staročeský Jana Gebauera rozeznává dva významy slova humence: 1. místo na čihadle, na něž se ptákům podsýpá, a 2. stáj (která bývala na humně, při humně) – za lat. tugurium. První význam lze z pozdějších biblí dobře demonstrovat např. citátem výkladového textu k Bibli kralické (na Am 3,3): čižebník sít rozestřenou, aby jen ptactvo přitrhna mordoval, a teprv sítky sebral, sic z humence neujde. Vzhledem k tomu, že z neutra humence se později stalo maskulinum humenec, však ne[30]ní z tohoto dokladu jasné, o kterou podobu se jedná. Lapání ptáků popisuje také Jan Amos Komenský ve spise Orbis pictus,[8] užívaje deminutiva huménko: Ptáčník připravuje (spořádá) plac (huménko) a zastavuje na něm síť ptáčí, posypuje vabou (zrnem), a sklonivše (uchylivše) se do búdy (kramu, skříše), lúdí (vabí) ptáky spěvem (štěbetáním) vabných ptákův, které z částky na placi (huménku) behají, z částky v klétkach zavřené sou: a tak nenadále ohrna sítkou prelítající ptáky, kdy se na potrávu spouštějí… S latinským ekvivalentem area aucupum nalézáme výrazy humence, čihadlo u Veleslavína.[9] Později byla lexémem humenec označována již jen (humeneční) síť, která sloužila k odchytu ptactva.[10] Druhý Gebauerův význam (‚stáj‘) bychom dnes spíše definovali jako ‚strážní (příp. víceúčelový) jednoduchý přístřešek‘, který stával, jak vysvítá z dokladů, zřejmě hlavně na vinicích.

Předchozí výklad nás dovedl k tomu, že lexém humence z kolofonu Orloje věčné moudrosti vykazuje jiný význam, než ke kterým jsme se dobrali analýzou zbylých dokladů. Lze uvažovat o tom, že se zde jedná o ustálené (či ustalující se) slovní spojení mít na hlavě humence. Fakt, že toto slovní spojení je možné považovat za přísloví, potvrzuje Václav Flajšhans ve svých Českých příslovích,[11] kde je uvedeno, avšak bez novočeského ekvivalentu, jen s poznámkou, že se do nové češtiny nezachovalo. Flajšhansovu příručku uvádíme i přes skutečnost, že to není typická sbírka přísloví a že zdaleka neobsahuje pouze přísloví. Na okraj poznamenáváme, že struktura, větný vzorec Sn – Vf mít – Sak – AdvLoc ‚kde‘ je podle akademické Mluvnice češtiny často využívána v obrazných frazeologických spojeních (srov. mít duši na jazyku).[12]

Příruční slovník jazyka českého pod dubletním záhlavím humence/humenec uvádí kromě dokladu na význam ‚čihadlo‘ také doklad na přenesený význam. Je z Divé Báry od Boženy Němcové a bohužel není co do formy jednoznačný. Neúspěšný nápadník Bářiny přítelkyně slečny Elšky je popisován těmito slovy: Byl to mužíček, jak by ho opekl, postaven na krátkých nožičkách… Na hlavě měl humence, jež ale skrýval zrzavými vlasy, které mu v týle a okolo uší ještě pozůstaly. Autorem druhého textu, z něhož je výraz humenec v PSJČ doložen, je Matěj Anastasia Šimáček: „Zdali pak víte,“ ozval se jednou suplent Trhaný, „proč pan profesor smeká až u samého stolu a sedá vždy zády ke zdi?“… „Podívejte se přec, jaký má humenec na hlavě, a pochopíte, proč nesedí zády do místnosti.“ Pan profesor měl vskutku hodnou pleš, jen že zakrytou – pokud ji ovšem zakrýt bylo lze – dlouhými, světle hnědými vlasy, sčesanými na zátemení přes lebku a pečlivě k ní přihlazený[31]mi (Ze zápisků phil. stud. Filipa Kořínka). Jedná se o přenesený význam ‚pleš‘, vzniklý na základě shodných sémů ‚malý prostor, hladký, zbavený porostu, tj. nerovnosti‘ (viz stč. holohumno). Metaforický význam mohl vzniknout též z potřeby jemnějšího, eufemistického vyjádření často negativně vnímané skutečnosti.

Víme tedy, že autor posledních řádků rukopisného Orloje měl pleš. Vzhledem k tomu, že písařem byl ve středověku většinou mnich, musíme si klást otázku, zda se jednalo o pleš přirozenou, či získanou. Orloj věčné moudrosti je spis teologický – je proto téměř jisté, že opis vznikal zásluhou a z popudu církevních kruhů a že tedy odtud pocházel i písař. Ve středověku ještě platila povinnost tonzury, rituálního ostříhání či vyholení vlasů na temeni v závislosti na postavení klerika. Je proto velmi pravděpodobné, že písařova pleš byla takto získaná. Význam ‚kněžská pleš, tonzura‘ je opřen rovněž o výklad ve Slovníku ruského jazyka 11. až 17. století,[13] který u hesla gumence/gumenco vedle deminutivního významu ‚malé humno‘ uvádí rovněž význam ‚tonzura‘ se starým dokladem ze staroruských letopisů (1148), v němž se hovoří o podmínce vystříhání humence (tj. tonzury) jako předpokladu pro vysvěcení. Nemůžeme bezpečně tvrdit, že pleš písaře Orloje vznikla právě takto. Jedno však je jisté: tento přípisek mnicha s pleší se jednoho dne objeví na stránkách Staročeského slovníku. Bude tam dokládat výraz, který označuje ono malé humno na lidské hlavě.[14]


[1] A. Lamprecht, D. Šlosar, J. Bauer, Historická mluvnice češtiny, Praha 1986, s. 289 a 294.

[2] J. Gebauer, Slovník staročeský 1, Praha 1903.

[3] Tento poznatek jsme získali z nepublikované práce M. Nedvědové, Kvantita samohlásek ve staré češtině.

[4] J. Gebauer, d. cit. v pozn. 2.

[5] V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého a slovenského, Praha 1957, s. 150 (heslo humno).

[6] Středověké literární památky citujeme podle úzu Staročeského slovníku, srov. Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek, Praha 1968.

[7] J. Gebauer, d. cit. v pozn. 2; J. Bělič, A. Kamiš, K. Kučera, Malý staročeský slovník, Praha 1979.

[8] J. A. Komenský, Orbis pictus, Leutschoviae [Levoča] 1685, N4b (kap. 51 Ptáčníctvo. Lovení ptákův).

[9] D. A. Veleslavín, Nomenclator quadrilinguis, Praha 1598, P2b.

[10] Srov. Ottův slovník naučný, Praha 1897 (heslo humenec).

[11] V. Flajšhans, Česká přísloví 1, Praha 1911, s. 371.

[12] Mluvnice češtiny 3 (Skladba), Praha 1987, s. 229.

[13] Slovar’ russkogo jazyka 11.–17. veka 4, Moskva 1977, s. 158.

[14] Článek vychází z referátu předneseného na Konferenci mladých jazykovědců (Praha 14.–15. 6. 2000).

Naše řeč, volume 85 (2002), issue 1, pp. 28-31

Previous Libuše Olivová-Nezbedová: Přídavná jména tvořená příponou -í z obecných jmen rostlin

Next František Daneš: O komunikování s institucemi

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1