Časopis Naše řeč
en cz

O vysílání signálů

Světla Čmejrková

[Short articles]

(pdf)

-

Jazyk, jakým k nám hovoří politikové a jaký slyšíme dnes a denně z masmédií, má svou stránku ustálenou a svou stránku inovační. Nově zvolený výraz pro označení nějaké skutečnosti buď zapadne, anebo se i ostatním politikům a publicistům tak zalíbí, že jej začnou opakovat a z nově objeveného výrazu se stává prostředek ustálený, a pak klišé. Výrazy mít signály, vysílat signály nebo dávat signály se ustálily v českém politickém jazyce poměrně nedávno a neuplyne den, abychom je z rozhlasu nebo z televize z úst některého politika neslyšeli. Uvedu několik příkladů z nedávné doby:

První příklad se týká navazování spolupráce mezi politickými stranami: Vyslali jsme signál vůči blízkým stranám a vyzvali jsme je, aby podobný signál vyslaly tyto strany nám. V tomto případě jde o vysílání signálů uvnitř České republiky, ale ještě častěji se vysílání signálů objevuje v jiném kontextu, totiž v takovém, kdy Česká republika vysílá signály do Evropy. Cituji např.: Dáváme dva signály do Evropy. Za prvé, že otázku míníme vážně, a za druhé, že zemědělská politika je pro nás důležitá otázka. Nejčastějším kontextem je řeč o vstupu České republiky do mezinárodních seskupení, do Evropské unie nebo do NATO. Česká republika do mezinárodních seskupení signály nejen vysílá, ale také je přijímá. Když se mluví např. o tom, jak bude uplatňován zákon o lidských právech v Anglii, uvádí se, že z toho plyne signál i pro nás. Podobně je tomu i v dalším výroku: Zatím nemám signály, že by se nás takové vyzvání mělo týkat.

Pokusme se vysvětlit, jak vlastně k masovému rozšíření výrazů typu vysílat a přijímat signály došlo. Nahlédněme nejprve do slovníku. Slovník spisovného jazyka českého uvádí, že slovo signál označuje v základním významu smluvené, buď optické, anebo zvukové znamení, jímž se předává nějaká zpráva, pokyn apod. Definice základního významu slova signál nás nejspíše povede k tomu, že si vybavíme nejrůznější kódy, jimiž se předávají signály: signalizaci vlajkovou, signalizaci pomocí Morseovy abecedy, signalizaci světelnou, pod níž si nejspíše představíme barvy na semaforu, anebo signalizaci zvukovou, např. zvukový doprovod střídání barev na semaforu. Jasně se tu projevuje rys smluvenosti znamení. Příjemce musí být schopen smluvený signál dešifrovat, jinak je pro něj signál nesrozumitelný. Sloveso signalizovat v základním významu znamená tedy předávat zprávu, informaci nebo pokyn signálem, v širším významu dávat znamení, naznačovat, oznamovat.

Podíváme-li se na kontexty, v nichž se v dnešním jazyce spojení vysílat signály objevuje, je jasné, že tu jde o onen širší význam, který bychom mohli vystihnout nejspíše výrazem naznačovat nebo možná jen dávat najevo.

Představa signalizování a užívání výrazů z okruhu teorie znaků úzce souvisí s obecným rámcem komunikačního pohledu na lidské jednání, chování a vystupování. Výraz signalizace se tak objevuje i v řadě dalších kontextů, nejen politických, jak o tom svědčí např. následující úryvek z mluveného projevu jednoho z účastníků televizní debaty o vzdělání:

Existuje zajímavá ekonomická teorie vzdělání, která říká, že vzdělání v sobě nezahrnuje ani tak zvyšování vaší kvality a výkonnosti a všeho možného, ale že je to komunikace, že vy signalizujete, že máte jakýsi poten[219]ciál, tím že jste evidentně schopna zvládnout větší množství informací, protože sedíte deset let ve školách a nabíráte různé tituly. Tak prozrazujete svoji kvalitu a na konci toho, že máte různé tituly před, za jménem a okolo jména, není ani nutně o tom, že toho o tolik víc víte, ale že jste prokázala svoje jisté kvality. Čili cokoliv, jakákoliv činnost v sobě obsahuje komunikaci.

Vraťme se k signalizaci v kontextech politických a uveďme několik úryvků z jedné nedělní Debaty, v níž se hovořilo o rasismu v české společnosti a o tom, jak by občané nebo vláda měli vyjadřovat svůj odmítavý postoj k rasismu. Jeden z ministrů uvedl: Vyjádřil jsem své lidské osobní občanské přesvědčení a … spíš to byl takový signál pro všechny, kteří se tím zabývají, aby neměli takovou tendenci, která se v minulosti tady projevovala bagatelizovat tuto věc. A brzy po tomto výroku zaznívá další podobného signálového ražení: Byl to signál pro lidi, pro společnost, že vlastně to nikomu nevadí čili teď jsem ráda, že zaznívá signál, že to tedy státu nebo tedy jeho představitelům vadí. A do třetice: Já chci slyšet jasný signál, a jasnou akci, že s tím prostě nesouhlasím, že mě to vadí a že udělám všechno pro to, abych tam prostě tyhlecty fašisty neměl.

Výraz signál tu nepochybně zastupuje řadu aktů různého typu, od deklarativních – prohlášení jednotlivců i vládních činitelů až po zásah policie. V mnoha případech je ale mnohem obtížnější určit, co vlastně máme za výrazem signál hledat, protože se jím míní mnohé: pokyn, podnět, náznak, znak, příznak apod. Např.: Nikdy od nás nezaznělo, že by výsledek referenda měl být pro sociální demokracii signálem k odmítnutí vstupu do NATO. Je tady mnoho signálů o tom, že vláda musí dělat škrty. Teprve minulý týden vzešel vážný signál od koaličních stran.

Nadužívání obratů typu vysílat signály si v jednom ze svých rozhlasových komentářů všiml Ivan Hoffmann a nazval je signálovým sloganem. Pozastavoval se nad ním z toho hlediska, že vysílání signálů často jako by zastíralo nečinnost: vysíláme do ciziny signály o privatizaci bank, místo abychom banky privatizovali. Dokladem je např. tento úryvek z jedné nedělní Sedmičky. Jeden z jejích účastníků říká: Já se domnívám, že ta zpráva vlády především postrádala vizi ekonomickou. Já si myslím, že třeba i vize přílivu zahraničního kapitálu je ve zprávě poněkud podceněna, že jsme tady nevyslali zahraničním investorům jediný pozitivní signál v tom, aby zvýšili svoji chuť investovat v této zemi. Zákon o komisi o cenných papírech přichází pozdě, ten zákon měl tady být nejméně rok a další prostě pozitivní signály: otázka zdanění dividend a další věci. V tomto kontextu je slovo signál využito proto, že určitý akt, který má význam sám o sobě – např. nějaký zákon – je zároveň nějakým sdělením nebo dokonce pokynem pro někoho dalšího, např. zahraniční investory.

Abychom však plně pochopili důvod využití slova signál v politických kontextech, je třeba si uvědomit ještě jeden moment: v jakých situacích se vlastně v základním slova smyslu signalizuje. Signál mívá funkci předchůdného upozornění, avíza, anticipace něčeho, co bude následovat: takto funguje např. siréna nebo různá optická návěští ohlašující blížící se nebezpečí, riziko nebo obecně fakt, na který máme být připraveni. A konečně mívá signál funkci určitého zkušebního tykadla, jež by mohlo vyvolat náznak budoucí reakce „toho druhého“ na to, co by mělo po mém signálu dále z mé strany následovat. Obě tyto funkce signálu jsou zřejmě v politice velmi důležité. A nemusí jít jen o politiku. Byla jsem poučena, že boxeři si v prvním kole příliš neublí[220]ží. Každý z nich teprve stínuje údery a sleduje, jak protivník reaguje na jeho pohyby. Také v politice je tedy vysílání signálů jakýmsi pokusným vypouštěním balonků: před akcí domlouvání předchází vysílání balonků, že ty a ty strany jsou ochotny se případně domlouvat. Tak tomu bylo v prvním uvedeném případě: Vyslali jsme signál vůči blízkým stranám a vyzvali jsme je, aby podobný signál vyslaly tyto strany nám.

Rozšíření slova signál a spojení vysílat a přijímat signály je podle mého názoru třeba interpretovat i v souvislosti s rozšířením slova vnímat v politických kontextech. Vysílání a vnímání signálů tvoří určitý celek, který svědčí o tom, že politický život má jak rovinu přímých zásahů, tak rovinu obezřetného komunikačního vyjednávání, před nímž předchází fáze rituálního znakového chování, dávání si najevo a sbírání signálů možné odezvy.

Naše řeč, volume 82 (1999), issue 4, pp. 218-220

Previous Emanuel Michálek: K vydání gramatiky Václava Jana Rosy v anglickém překladu

Next Zdenka Hrušková: Více, či méně čárek?