K příponám -ovsko a -sko v pomístních jménech v Čechách

Libuše Olivová-Nezbedová

[Short articles]

(pdf)

-

Přípony -ovsko a -sko nejsou známy z apelativní slovní zásoby spisovné češtiny. Neuvádí je ani Tvoření slov v češtině 2[1]. ani V. Šmilauer v Novočeském tvoření slov[2], nezaznamenávají je ani Mluvnice češtiny (1)[3] a Příruční mluvnice češtiny[4]. Pouze v publikaci Čeština – řeč a jazyk uvádí Miloš Dokulil příponu -sko/-cko jako příponu, kterou se tvoří vlastní jména států a správních oblastí (Španělsko, Olomoucko)[5].

V apelativní nářeční slovní zásobě však tyto přípony zjistil F. Cuřín. Příponami -ovsko a -sko se v severovýchodočeském nářečí tvoří apelativa, jimiž se vyjadřuje majetnický vztah (truhlářovsko, školsko)[6].

V díle Antonína Profouse Místní jména v Čechách[7] je větší počet místních jmen tvořených příponou -sko. Mnohá z nich A. Profous vykládá jako vsi na místě vsí zaniklých, např. ves Kojetsko je na místě, kde kdysi stávala tvrz, dvůr a ves Kojetice[8]. Jak ale upozornil F. Cuřín, Profous zjistil, že ne vždy lze spojovat místní jména na -sko se zaniklou osadou[9]. Toto zjištění potvrdil i F. Cuřín s tím, že u pomístních jmen na -sko, zaznamenaných ve značném množství v Tereziánském katastru a v Josefském katastru, rovněž nelze vycházet jen z toho, že jde o místa po zaniklé vsi. Podle Cuřína je třeba u těchto pomístních jmen doložených v 18. století předpokládat významy, které se až dodnes zachovaly v pomístních jménech v severovýchodočeském nářečí. U nich F. Cuřín zjistil, že se jimi označuje: 1. „Katastr, pozemky dotyčných obcí“ (Vysocko je katastr Vysokého nad Jizerou). 2. „Pozemky ležící u sousedního katastru nebo směrem k sousední obci“ (Na Vysočtě jsou pozemky, které v sousedních obcích leží směrem k Vysokému nad Jizerou). 3. „Pozemky a nemovitý majetek vůbec (i stavení) mající vztah k jednotlivému majiteli nebo i instituci (škole, záduší apod.), a to k současným nebo bývalým“ (truhlářovsko, školsko). K tomuto významu F. Cuřín však uvádí doklady pouze apelativní, nikoliv doklady pomístních jmen. 4. „Vztah k věcem neživým, oblast jisté polní trati, terénního jevu nebo lidského výtvoru“ (Hořensko je název hoření, tj. horní části obce).[10]

V půlmilionu dokladů pomístních jmen z území Čech získaných soupisem v letech 1963–1980 je větší počet pomístních jmen zakončených na -ovsko a -sko/-cko[11]. Výzkumem více než 35 000 pomístních jmen jsem zjistila, že pomístní jména se příponou -ovsko tvoří z osobních jmen a že se jimi vyjadřuje majetnický vztah (pole Kuncovsko dříve vlastnil Kunc); jde o pozemková jména, která jsou zatím doložena nejen ze severovýchodních Čech, ale také z Čech jihovýchodních (z Ledečska, Humpolecka, Počátecka) a z Benešovska[12]. [269]Dále jsem zjistila, že příponou -sko/-cko je zatím výjimečně doloženo tvoření pomístních jmen ze jmen osobních (pozemek Klábersko z osobního jména Kláber), naproti tomu je často doloženo tvoření pomístních jmen ze jmen místních. Při tvoření ze jmen místních jde o jména pozemků, které 1. leží na místě zaniklé vsi (louka Na Zábisku leží na místě zaniklé vsi Zábdiší), 2. leží směrem k sousední obci nebo přímo u katastrálních hranic se sousední obcí (pole Kozmicko leží směrem k sousední obci Kozmice), 3. patří v katastru jedné obce obci jiné (pole Čiňovesko ve Vestci patřila dříve obci Činěves)[13]. Rovněž jsem konstatovala, že motivace podle polohy pozemku „u sousedního katastru nebo směrem k sousední obci“, zjištěná F. Cuřínem v severovýchodočeském nářečí, je doložena pro celé Čechy[14].

Na základě dalšího výzkumu pomístních jmen mohu nyní výše uvedená zjištění doplnit o konstatování, že příponou -sko/-cko se pomístní jména tvoří také z apelativních pojmenování osob (pole Farářsko, Ve farářsku byla církevním majetkem stejně jako pole, louky a lesy zvané Kněžsko, V kněžsku) a z apelativních pojmenování institucí (pole a louky Literátsko patřily literátskému sboru, pole a lesy Špitálsko, Na špitálsku byly majetkem špitálu). Tím se doplňují doklady pomístních jmen k Cuřínem zjištěnému třetímu významu přípony -sko/-cko, u něhož uvádí pouze doklady z apelativní slovní zásoby.

Závěr: Příponami -ovsko a -sko/-cko, které pro apelativní slovní zásobu spisovné češtiny nejsou zaznamenány, se tvoří pomístní jména. Příponou -ovsko vznikají pomístní jména z vlastních jmen osob. Příponou -sko/-cko vznikají pomístní jména jednak z apelativ, a to z obecných jmen osob a z obecných jmen institucí, jednak z vlastních jmen, a to ze jmen osobních a ze jmen místních.

---

[1] Viz Tvoření slov v češtině 2, Odvozování podstatných jmen, Academia, Praha 1967.

[2] Viz V. Šmilauer, Novočeské tvoření slov, Praha 1971.

[3] Viz Mluvnice češtiny 1, Academia, Praha 1986.

[4] Viz Příruční mluvnice češtiny, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1995.

[5] Viz M. Dokulil, Tvoření slov, in: M. Čechová a kol., Čeština – řeč a jazyk, Praha 1996, s. 103.

[6] Viz F. Cuřín, Studie z historické dialektologie a toponomastiky Čech, Praha 1967, s. 73.

[7] A. Profous, Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny I–V (IV díl A. Profous, J. Svoboda, V. díl J. Svoboda, V. Šmilauer, Dodatky k dílu Antonína Profouse), Praha 1947–1960.

[8] A. Profous, d. cit. v pozn. 7, II, Praha 1949, s. 279.

[9] F. Cuřín, d. cit. v pozn. 6, s. 73.

[10] Viz F. Cuřín, d. cit. v pozn. 6, s. 72–73.

[11] Viz Archiv pomístních jmen úseku onomastiky Ústavu pro jazyk český AV ČR v Praze.

[12] Viz L. Olivová-Nezbedová, Pomístní jména v Čechách vzniklá ze jmen vlastních odvozováním příponami, in: L. Olivová-Nezbedová, M. Knappová, J. Malenínská, J. Matúšová, Pomístní jména v Čechách, O čem vypovídají jména polí, luk, lesů, hor, vod a cest, Academia, Praha 1995, s. 64–65.

[13] Viz L. Olivová-Nezbedová, d. cit. v pozn. 12, s. 65.

[14] Viz L. Olivová-Nezbedová, d. cit. v pozn. 13.

Naše řeč, volume 81 (1998), issue 5, pp. 268-269

Previous Anna Jirsová: Náchylné průdušky?

Next Lumír Klimeš: Jak interpunkční znaménko zneklidnilo armádního generála