Jan Králík
[Short articles]
-
S blížícím se koncem století se častěji navracejí otázky o číselných označeních časových úseků vymezených celými roky, nejčastěji, kdy začíná a kdy končí století a tisíciletí a jak označovat jednotlivá desetiletí.
Způsoby sdružování časových úseků do větších celků i jejich členění na celky menší mají složité historické příčiny. A nejen historické: někdy – napůl žertem – se např. využívá shodné části pojmenování let k souhrnným označením jako „když je člověku -náct, i -cet, je mu spíš hej, než když je mu -sát“. Na podobném základě jsou vytvořeny souhrnné hovorové názvy narozenin -náctiny (pro narozeniny 11., 12., 13., …, 19.), -cetiny (20., 21., 22., …, 48., 49.) a -sátiny (50., 51., 52., … 99.). Při dovršení celých desítek let (let, k nimž se věk zaokrouhluje) se narozeniny někdy označují za kulatiny. Ten, kdo dovršil 40 let, je čtyřicátník, kdo dovršil 30 let, je třicátník, atd. Podobný název pro „dvacátníky“ se však dosud nevžil a mládež ve věku 11 až 19 let nejsou „desátníci“, ale – v češtině – „náctiletí“.
Stejně dlouhé (nebo alespoň přibližně stejné) časové úseky (dny, týdny, měsíce, roky, století, tisíciletí) označujeme obvykle pořadovými čísly, ale někdy také zvláštními názvy, anebo obojím, např.: druhý den v týdnu se česky nazývá úterý (ze starého slovanského základu uchovaného např. v ruštině v podobě второй, вторник), druhý měsíc v roce se česky nazývá únor apod. Pokud označujeme časové úseky čísly, pak ty počáteční nazýváme přirozeně první, ve smyslu první dny (života), první roky (ve škole) atd. Přídavné jméno první má v takových spojeních dva různé významy: první ve smyslu „počáteční“ a první jako „vztažený k číslu jedna“ (k počítané jednotce časového úseku). To je důvod, proč po prvním dni následuje druhý den, po prvním roce následuje druhý rok atd., ale po prvních dnech nenásledují druhé dny a po prvních letech nenásledují druhá léta, ale další dny a další léta.
Také v označování stáří lidí se uplatňují dva různé přístupy. Řekneme-li, že je kojenci jeden rok, vyjadřujeme tím, že již prožil celý jeden (první) rok života a že žije dny druhého roku svého života. Kdyby byl kojencem Ježíš (a my nespekulovali o přesnosti data jeho narození), mohli bychom říci, že po všechny dny, týdny a měsíce roku 2 mu byl jeden rok. Dnem druhých narozenin se počínal třetí rok jeho života. Umučení ve 33 letech tak nastalo ve 34. roce života, tedy (opět bez spekulací) v roce 34. Jinými slovy: oslavence dvacátých narozenin může právem leckdo škádlit, že už mu táhne na třicítku, protože dnem narozenin vstoupil do třetího desetiletí svého života.
Také při sdružování dnů nebo let do desítek (dekád), stovek a tisícovek se střetávají a překrývají dva principy: aritmetický a praktický. Hlubší a povrchový. Např.: první desetiletí (první desítka, první dekáda, prvních deset let) je v každém století souhrnný název pro roky 1., 2., 3., 4., …, 9., 10. Druhé desetiletí (druhá desítka, dekáda, druhých deset let) jsou analogicky roky 11., 12., 13., …, 19. a 20. Třetí desetiletí je podle toho název pro roky 21., 22., 23., …, 29., 30. Atd.
Skutečnost, že pořadové číslo takového označení desetiletí připomíná svou číselnou hodnotou (v desetinásobku) až poslední rok daného desetiletí, si vynutila přímější označování desetiletí podle společné části názvů jednotlivých let. Např. společnou částí názvů dvacet, dvacet jedna, dvacet dva, dvacet tři, …, dvacet devět – je slovo dvacet, shodné s hodnotou pořadového čísla roku na místě desítek. V tomto pojetí se pak [266]sdružují roky 20, 21, 22, 23, …, 28 a 29 pod souhrnné označení dvacátá léta. V tomto případě však slovo dvacátá není čistá řadová číslovka, ale spíše přídavné jméno vztahující se k číslu dvacet, jinak řečeno jde o roky „s dvacítkou“.
Naznačená dvojí zvyklost v označování desítek let ovšem způsobuje, že např. rok 1920 náleží do let dvacátých a současně do druhého desetiletí, ale rok 1921 do let dvacátých a již do třetího desetiletí.
Nesourodost dvou popsaných způsobů pojmenování se ukáže ještě zřetelněji v záporných číslech letopočtu. Pro dobu před Kristem běží čas (kalendář dnů a měsíců) stejným směrem jako nyní, ale odpočítávání let se děje pozpátku. První rok prvního století před Kristem nezačíná (v dnešním českém názvosloví) 1. ledna roku -1, ale 1. ledna roku -100 a končí 31. prosince roku -100. Po tomto dni následuje 1. leden roku -99. Rok -100 je tedy prvním (1.) rokem prvního století před Kristem, rok -99 rokem druhým (2.) atd. a rok -1 je stým (100.) rokem onoho století. Proto i např. dvacátá léta kteréhokoli století před Kristem (např. -20, -21, -22, … -28, -29) se z větší části kryjí nikoli s druhým, ale až s osmým desetiletím příslušného století, které pokrývá léta -30, -29, -28, …, -21. Atd. Věc je navíc komplikována tím, že takovéto počítání ve skutečnosti nikdy neexistovalo, je konstrukcí ex post.
Dvě různá východiska pro pojmenovávání desítek let jsou ještě jinak patrná kolem desátého roku každého století, např. kolem roku 1910, který je posledním rokem prvního desetiletí dvacátého století, a o kterém bychom se nevzpírali říci, že patří do let desátých. Již ale váháme, zda desátá léta jsou také roky 1911, 1912, 1913, … 1919, v jejichž názvech se dnes slovo deset objevuje pouze sluchu historických lingvistů.
Před rokem 1910 proběhla první desítka let, v níž na místě desítek stojí číslo nula. Analogicky by se proto měla tato léta nazývat nultá. Takovému názvu se však jazykový cit vzpírá ještě více, protože obecně vyvolává – z dnešního pohledu – úplně jinou představu.
„Nultý rok“ v ryze aritmetickém pojetí vůbec neexistuje, protože neexistuje „rok nula“. Kalendář je konstruován tak, že po 31. prosinci roku -1 následuje 1. leden roku 1. To ovšem neznamená, že by matematika neznala pojem nultý jako „vztažený k číslu nula“ pro případy, kdy nula je index a je třeba pojmenovat prvek charakterizovaný tímto indexem. Z praktického (hovorového) hlediska lze naopak z celého století označit za „nultý“ rok, který má nulu na místě jednotek i desítek, tedy např. roky 1800, 1900, 2000. „Nulté“ jsou tyto roky v podobném smyslu, jako „nultý rok“ v názvu knihy „Česká diplomacie v roce nula“, tedy v roce, který se ještě nikam nezapočítává, v roce před počátkem odpočítávání. V tomto víceméně metaforickém pojetí by rok 1900 mohl být „nultým“ rokem 20. století a rok 2000 „nultým“ rokem 21. století a současně třetího tisíciletí…
Jak tedy souhrnně nazývat roky 1901, 1902, 1903, …, 1909? A jak souhrnně nazývat roky 2001, 2002, 2003, …, 2009? Jestliže již existuje konkurence dvou různých způsobů pojmenování desetiletí, a ten způsob, který se drží hovorového vyjadřování, selhává, lze nabídnout jinou dobře srozumitelnou možnost nazývání roků 1901, 1902, 1903, … 1909, případně 2001, 2002, 2003, …, 2009: první léta (dvacátého, příp. dvacátého prvního) století.
Poněkud jednodušší je to o „řád“ výše na úrovni století: první století obsahuje roky 1, 2, 3, …, 99, 100. Druhé století obsahuje roky 101, 102, 103, … 199 a 200. Atd. Pro bližší příklad: dvacáté století obsahuje roky 1901, 1902, 1903, …, 1999, 2000. U století se v češtině žádná analogie k „dvacátým letům“ neobjevila (ačkoli by se docela dobře mohlo říkat „léta devatenáctistá“). V italštině se rokům 1500, 1501, 1502, …, 1599 říká souhrnně quintecento, „pětkové století“, „století s pětkou“, třebaže z hlediska [267]pořadí jde o století šestnácté (ke kterému ovšem nepatří rok 1500, ale až 1600).
Dvacáté století tedy skončí o půlnoci z 31. prosince 2000 na 1. ledna 2001. Devadesátá léta dvacátého století skončí již o rok dříve o půlnoci z 31. prosince 1999 na 1. leden 2000. Rok 2000 bude náležet do desátého desetiletí, do desáté desítky (dekády) let dvacátého století. Možná, že bude označen za „nultý rok“ jednadvacátého století a třetího tisíciletí zároveň. V každém případě bude posledním rokem dvacátého století. Rok 2000 tedy nepřežije dvacáté století ani o vteřinu, protože skončí přesně s ním.
Naše řeč, volume 81 (1998), issue 5, pp. 265-267
Previous Jana Matúšová: K životnímu jubileu Libuše Olivové-Nezbedové
Next Anna Jirsová: Náchylné průdušky?