Nad překladem románu Franze Werfla Čtyřicet dnů hory Mojžíšovy
František Štícha
[Articles]
-
Není mi známo, jaké kulturně-sociální, osobní či překladatelské důvody vedly Pavla Eisnera k tomu, aby z titulu slavného románu Franze Werfla Die vierzig Tage des Musa Dagh vypustil koncový atribut, znamenající Mojžíšova hora. Že zkrácený název Čtyřicet dnů, asociující dobyvačné revoluce kubánského apod. typu, vyhovoval v osmdesátých letech Hanuši Karlachovi, o jehož novém překladu chceme v tomto článku referovat, je naproti tomu zřejmé.
Pavel Eisner je – spolu s Otokarem Fischerem – dosud všeobecně pokládán za vrcholný zjev českého překladatelství a za velkého klasika překladu z německé literatury. Kdo vlastní ve své knihovně Eisnerovy překlady děl Thomase Manna a Franze Werfla, dvou z největších německých spisovatelů tohoto století (vydávané ještě v sedmdesátých letech), nemusí vždy ani tušit, že čeština těchto překladů není z dnešního hlediska tak dokonalá, jak se vzhledem ke slávě překladatelově dosud patrně obecně soudí. Kdo to asi nejen tušil, ale i sám výrazně pociťoval, byli vedle překladatele samého zřejmě i nakladatelští pracovníci, aktivisté dnes leckdy šmahem zatracovaného kulturního dění éry socialismu, kteří se v r. 1982, deset let po posledním, upraveném vydání překladu Eisnerova, odhodlali k vydání nového překladu.
Detailní srovnávání původního a upraveného překladu Eisnerova s jazykem překladu Hanuše Karlacha není tématem tohoto článku. Nicméně mnoho o kvalitě obou překladů jistě napoví už to, porovnáme-li i jen několik jejich úvodních a závěrečných řádků: Úvod románu:
Jak jsem se jen dostal na toto místo? Gabriel Bagradian si skutečně říká nahlas tato osamělá slova, nevěda ani, že mluví. Nevyjadřují též ani otázky, nýbrž něco neurčitého, slavnostní údiv, jenž jej celého naplňuje. (Překlad P. Eisnera ve vydání z r. 1934.)
Jak jsem se sem dostal? Gabriel Bagradian si skutečně říká nahlas tato osamělá slova, nevěda ani, že mluví. Nevyjadřují ani otázku, nýbrž jen cosi neurčitého, slavnostní údiv, jenž jej celého naplňuje. (Překlad P. Eisnera ve vydání z r. 1972.)
„Kde jsem se tu vzal?“
Gabriel Bagratjan si opravdu nahlas mumlá tahle osiřelá slova a ani si to neuvědomuje. Také ostatně neznamenají nijakou otázku, nýbrž jakousi neur[2]čitost, jakýsi obřadný úžas, který ho celého proniká. (Překlad H. Karlacha z vydání v r. 1988.)
Závěr románu:
Gabriel Bagradian měl štěstí. Druhá turecká střela mu roztříštila spánek. Úporně objal dřevo, strhl jej svým pádem. A kříž synův ležel na jeho srdci. (Překlad P. Eisnera z r. 1934.)
Gabriel Bagradian měl štěstí. Druhá turecká střela mu roztříštila spánek. Objal pevně dřevo kříže a strhl je svým pádem. A kříž synův spočinul na jeho srdci. (Překlad P. Eisnera z vydání v r. 1972.)
Gabriela Bagratjana potkalo štěstí. Druhá kulka, kterou Turci vypálili, mu roztříštila spánek. Křečovitě objal dřevo u rovu, a jak se kácel, strhl je s sebou. A synův kříž mu spočinul na srdci. (Překlad H. Karlacha z vydání v r. 1988.)
Myslím, že uvedené úryvky by teoretikům a učitelům překladu mohly dobře posloužit k tomu, aby na nich ilustrovali, jak vypadá překlad výborný (Karlachův) a překlad ne-li špatný, tak alespoň průměrný (Eisnerův). Jistě, něco lze přičíst na vrub vývoje češtiny za posledních padesát let: častější slovoslednou inverzi nebo častější užívání přechodníků v dřívější češtině. Přesto si troufám vyslovit domněnku (která je – třebas veřejně nevyslovována – patrně sdílena i mnohými našimi teoretiky i praktiky překladu), že dnes máme lepší překladatele, než byl P. Eisner.
Jedním z nich je nepochybně H. Karlach. Jazyk jeho překladu Werflova románu je po mnoha stránkách pozoruhodný. Pokusíme se toto naše tvrzení doložit několika ukázkami, k nimž pouze ve vybraných případech (vzhledem k tornu, že stať by jinak nabyla nepřijatelného rozsahu) připojujeme lingvistický komentář.
I. Lexikální spojitelnost
Snad nejfrapantnější na Karlachově češtině Werflova románu je jev, jemuž se v lingvistice obvykle dostává pojmenování lexikální spojitelnost (v lexikograficky orientované lingvistice se často užívá termínu kolokace). Zhruba řečeno, jde o to, že slova daného jazyka se často spojují s jinými slovy nikoli jen podle morfologicko-syntaktických pravidel daného jazyka a podle významu daných slov: spojitelnost slov je často podmíněna i ustálenými způsoby jejich spojování. Tyto ustálené způsoby mohou mít nejrůznější důvody, které však při lexikografickém popisu lexikálních jednotek daného jazyka nemusí hrát žádnou roli. Abychom věc hned objasnili jednoduchým příkladem: mluvíme-li o vínu, rozlišujeme podle barvy obvykle víno červené, které je skutečně červené, resp. rudé, „vínové“ apod., a víno bílé, které ovšem bílé není, nýbrž je ve skutečnosti nažloutlé. Lze pak říci, že spojitelnost slova víno se slovem bílý je v rozporu s jejich lexikálním (slovníkovým) významem. Problematika spojitelosti slov nabývá obzvláštní váhy z hlediska vztahů mezijazykových: např. anglické adjektivum big podobně jako jeho český slovníkový [3]ekvivalent velký se vztahuje na předměty i na některé abstraktní pojmy (a big house – velký dům, a big problem – velký problém), avšak na rozdíl od českého velký se anglické big nespojuje např. se substantivem mráz: velký mráz × strong frost. Ale ani české adjektivum velký se nespojuje např. se substantivem déšť. Říkáme sice běžně velký vítr, velký mráz, nikoli však *velký déšť.
Obvyklá a ustálená spojitelnost slov, která se prezentuje ve velkých výkladových jazykových slovnících, se ovšem týká obvyklé „normální“ a „vážné“ komunikace realizované mimo rámec specifických estetických a jiných komunikačně příznakových záměrů.
A je to právě jazyk umělecké literatury, který velmi často rozpíná či přímo – ať už vědomě a konstruktivně či neuvědoměle a spontánně – narušuje ustálené hranice lexikální spojitelnosti a překračuje její normy. V míře nanejvýš nápadné se tak děje i v Karlachově češtině Werflova románu Die vierzig Tage des Musa Dagh. Podívejme se nyní na několik vybraných příkladů. Rozlišíme přitom ty případy, kdy má dané spojení slov jistou oporu v jazyce originálu, od těch – z hlediska teorie i praxe překladu obzvláště zajímavých – případů, kde taková analogie schází[1]:
A. Spojení vychází z jazyka originálu:
(a) Odchylka od normy je analogická:
(aa) adjektivum + abstraktní substantivum:
… bylo skvělým důkazem Gabrielovy něžné pečlivosti (227 – Gabriels zärtliche Obsorge).
Je nevyhladitelně uloženo v samé podstatě člověka, že svou věčně rozdurděnou touhu po vyniknutí vždy ještě nelítostně stupňuje, kdekoliv a kdykoliv to může udělat na úkor někoho méněcenného… (385 – seinen ewig erbosten Geltungsdrang, 596).
choval se k nim naopak kromobyčejně starostlivě a s ševelivým porozuměním (386 – mit flüsterndem Einverständnis, 597). Gonzague se díval na bývalého domácího s nepokrytě vylekanou bedlivostí (352 – mit unverhohlen erschrockener Aufmerksamkeit, 544).
Mladí i staří se rychle probrali ze své hašteřivé zapomenutosti (352 – aus ihrer streitsüchtigen Weltvergessenheit, 545).
(ab) předmětové sloveso + substantivní předmět:
[4]Při té lopotě hekali jednu z písní, kterou zrodilo vysídlování. (190 – ächzten sie eines jener Lieder, 294).
(b) Odchylka od normy je v překladu výraznější než v originále:
Iskuhina dlaň jako kdyby ho z klopýtavé houštiny těžké zemdlenosti vyváděla k jeho pravé podstatě (370 – aus der stolprigen Wirrnis seiner Ermattung, 572).
Německé substantivum Wirrnis je substantivum dějové. Proto jeho spojitelnost s adjektivem stolprig (klopýtavý), které je rovněž dějové, je výrazně méně blokována než spojitelnost českého dějového adjektiva klopýtavý s nedějovým substantivem houština.
… dokázal se skromnou jistotou čekat na svůj den (331 – mit sicherer Bescheidenheit, 511).
Zdá se nám, že Werflovo spojení (sebe)jistá skromnost je relativně dobře srozumitelné, zatímco obsah Karlachova spojení skromná jistota je při prvním vjemu i bližším zamyšlení nad ním poněkud zmatený, či přinejlepším značně vágní a vlastně až informačně prázdný. To mu ovšem nemusí ubírat na jisté formální a estetické působivosti.
Jejich tenké bzučení a vznícené chvění jejich vysokých hlasů znělo žalnou spokojeností (629 – Zufrieden klagend tönte ihr dünnes Summen und das entzückte Zittern im Diskant, 968).
Německé adjektivum dünn odpovídá nejen českému tenký, ale také adjektivu řídký (např. dünnes Haar); navíc je v němčině doloženo spojení dünner Beifall (slabý potlesk) z Thomase Manna a dünner Gesang (slabý zpěv) z E. Strittmattera. Spojení žalná spokojenost je stylově příznakovější, tj. slovníkově méně obvyklé než německé spojení zufrieden klagend (spokojeně naříkavě).
B. Spojení nemá oporu v jazyce originálu:
Proti Werflovu složenému výrazu, jehož spojitelnost nepřekračuje meze lexikální normy, stojí často v Karlachově překladu ekvivalent, jehož spojitelnost tyto meze výrazně překračuje, např.:
Enver učiní rozlehlý pohyb rukou… (100 – große Handbewegung, 158).
… na něm trůnila širá cínová mísa s mnoha druhy pečiva… (121 – die umfängliche Zinnschüssel, 189).
Veliké shromáždění jako přimrazené hledělo na zajíkavý krok svých krajanů… (163 – den stockenden Gang, 253).
Za mostem byl najednou jeho krok zajíkavější a zajíkavější (455 – Hinter der Brücke wurde sein Schritt immer stockender, 702).
Student se divil, proč se na to, aby se bojovníci měli kde skrýt, staví zdi tak podstatné (183 – umständliche Wände, 283).
[5]Moc pěkné domky! A všecky kamenné, s podstatnou střechou a dřevěnou verandou (192 – mit festen Dächern, 297).
A teď se … horlivě činili, aby do svých podstatných pytlů nacpali všechny ty ztrouchnivělé starožitnosti (593 – die prallen Säcke).
Když opět zvedla hlavu, Gabriel uviděl, že ve zrůzněné tváři nemá jiný výraz než onen šklebivý… (217 – ihr entstelltes Gesicht, 335).
Na přihlížejících tíživě lpělo jakési zaťaté rozpoložení (347 – Über den Zuschauern lag eine verbissenhoffnungslose Stimmung, 536 = křečovitá beznaděj).
Hlava jí podivně vrávorala z jednoho ramene na druhé (393 – Ihr Kopf taummelte sonderbar, 608).
Speciálním případem jsou četná spojení relačního, odvozeného adjektiva s deadjektivním substantivem zakončeným na -ost. Ani v jednom případě však oba prvky spojení nejsou systémovými lexikálními ekvivalenty německých originálů:
Julietta dala Sato ušít hezoučké evropské šatečky s ramínky; v nich ovšem kostlivčí čarodějnickost té bytůstky ještě více vynikala… (201 – die spitzknochige Hexenhaftigkeit, 311).
Tenhleten mladý člověk, který jí s úpěnlivou zdrženlivostí prokazoval tolik láskyplné péče… (291 – mit angespannter Zurückhaltung, 449).
Bagratjan teď neměl v sobě nic než vznášivou radostnost (345 — schwerlose Fröhlichkeit, 533).
Dokonce i zhrdavá skřípavost jeho hlasu byla teď spíš jakousi opatrností (571 – der geringschätzig schartige Ton seiner Stimme, 879).
Štěpán svou skučící bědnost hned potlačil (384 – heulendes Elend, 595).
II. Metafora
Na rozdíl od četných případů neobvykle spojených slov, u nichž nejde o primární esteticko-metaforickou motivaci, jsou nápadně působivé estetizující metafory v Karlachově překladu méně výrazně zastoupeny, např.:
Z kosmu vypučel bledý vítr (219).
Tato krásná metafora je doslovným překladem neméně krásné metafory Werflovy:
Ein blasser Wind entkeimte dem Kosmos (338).
Ostatně Gonzague, to bylo silné přadeno ve tkáni jeho bolu (440).
Také tato metafora je doslovný překlad:
Auch Gonzague bedeutete übrigens einen dicken Faden in dem Geflecht des Schmerzes (679).
Rozvinul se den (486 – doslovně z Der Tag entfaltete sich).
[6]III. Lexikon
Také některé jednotlivé lexikální jednotky jsou v Karlachově překladu mnohdy – z hlediska současné běžné literární češtiny – zvláštní: buď jsou jen výrazně knižní, nebo působí archaicky či jinak příznakově. Ani velký Slovník spisovného jazyka českého (dále SSJČ, 192 000 hesel) mnohdy výraz nezaznamenává, nebo uvádí jiný význam, než je ten, který odpovídá významu věty a/nebo širšího kontextu, v němž je ho užito.
Rozlišíme tu opět případy, které se opírají o jazyk originálu, od těch, které takovou oporu nemají:
A. Výrazová zvláštnost je ekvivalentní jazyku originálu:
Na svých devatenáct let byla Iskuhi podivuhodně neprobudilá… (133 – … war Iskuhi eigentümlich unerweckt, 207).
V každé živelné bytosti je totiž skryta toužná smrtelná hrůza z každé uměřenosti a řádu… (202 — die sehnsüchtige Todesfurcht, 312).
Zpěchovaný, nevídaně kovový měsíc vyšel za bledě šedivými skalními útesy Amanu na severovýchodě (217 – Ein festgeballter … Mond, 336).
… všude kolem to pořád ještě žhnulo a žířilo… (542 – gloste, 835).
Gabriel si bez ustání lámal hlavu, jaké pro všech třináct přístupů ještě vymyslet umné pasti, záludy a tenata… (277 – Listen, Kunstgriffe und Fallen, 427).
zdědil po ní její svalnatou postavu i její posupně odmítavou povahu (268 – … ihres abweisend düsteren Wesens, 412).
Adverbium posupně sice SSJČ uvádí ve významech do jisté míry odpovídajících německému düster, avšak na rozdíl od tohoto adjektiva, které je i v dnešní němčině zcela běžným výrazem, jsou výrazy posupný, posupně v dnešní češtině již málo užívané[2].
Německé adjektivum tückisch (zákeřný) překládá Karlach dnes již archaickým obmyslný:
… všichni vypadali stejně plaše, obmyslně a zchátrale… (182 – tückisch).
Hlavně malé děti si počínaly obmyslně a nezvedeně. (580 – Vor allem zeigten die kleinen Kinder die tückischeste Ungebärdigkeit, 893).
Ve vzduchu tkvěly obmyslností nabité rozpaky, jež tak často předcházívají zločin. (575 – Es herrschte jene tückisch geladene Verlegenheit…, 885).
[7]B. Výrazová zvláštnost není ekvivalentní jazyku originálu:
Hodinu před ranním šíráním… (285 – eine Stunde vor dem Morgengrauen, 439).
Žířící ozvěna na obloze však přetrvávala svůj podnět (597 – das Glut-Echo, 920).
Gonzague si rozpůlil cigaretu a jednu polovinu si okolkovitě zapálil (331 – umständlich, 511).
Lepsius si sundá ty svoje brejličky a okolkovitě je čistí (419 – angelegentlich, 646).
Už nějakou dobu mám nevývratný pocit, že bůh se mnou něco zamýšlí… (633 – das felsenfeste Gefühl, 974).
Substantivum šírání SSJČ nezaznamenává vůbec, sloveso šírat pak označuje za knižní a nářeční. Sloveso žířit je hodnoceno jako knižní, avšak nejmladší doklad je z Karla Čapka a v současné češtině bude patrně již málo známé. Adverbium okolkovitě ani adj. okolkovitý SSJČ neuvádí, pouze sloveso okolkovat s dokladem z Majerové. Adj. nevývratný uvádí SSJČ jako méně běžnou variantu k nevyvratitelný.
IV. Slovotvorba
H. Karlach zasahuje odvážně i do slovotvorného systému současné češtiny. Tím, že některý z existujících slovotvorných modelů aplikuje i tam, kde to není obvyklé. V německém originálu tu je zpravidla výraz uzuální:
1. Substantiva s příponou -ník/nice:
… Bůh mi pošle nedospělou přestupnici a slabomyslného! (85 – eine kleine Verbrecherin, 135).
Voskanjan seděl vedle trudnomyslnice, ostatně docela hezkého děvčete (601 – neben der Schwermütigen, 926).
Ať už se Kilikjan mezi těmi udatníky bil nebo nebil… (189 – unter diesen Tapferen, 293).
2. Substantiva s příponou -ec:
Bez milosti dal unavencům nastoupit do dlouhého zástupu… (255 – die Müden, 393).
Tihleti urozenci povětšině pocházejí z makedonského hrnce… (424 – Reinblütige, 653).
Při tom nezkušence poučil: (449 – den Unerfahrenen, 693).
Ten prohnanec ze Soluně nakonec přece jenom připadl na kompromis… (517 – der Schlaukopf, 797).
A znovu Ter-Hajkazunovi připadalo, že by se snad měl zastavit a rázně se zapuzence zeptat (581 – der Ausgestoßene, 895).
Nurhan i ostatní se na to společenstvo vrhli jak zběsilci (545 – wie Besessene, 840).
[8]Kilikjan ve své naprosté apatičnosti sebou nechal cloumat sem tam, a už se zdálo, že se těm dotěravcům nehodlá nijak bránit… (381 – Verfolger, 589).
Vedení všeho lidu se očistilo ode všech nespolehlivců a kazimírů (559 – unzuverlässigen Seelen, 861).
Z těchto substantiv uvádí SSJČ výrazy zběsilec a dotěravec bez omezení, výrazy zapuzenec, urozenec a nespolehlivec nezaznamenává a ostatní výrazy specifikuje: unavenec jako výraz archaický, nezkušenec jako výraz řidší, prohnanec jako výraz expresivní (s odkazem na Raise).
V. Syntax a slovosled
Také v syntaxi nacházíme u Karlacha všelijaké pozoruhodnosti či neobvyklosti. V naprosté většině lze tyto zvláštní či méně obvyklé vyjadřovací prostředky hodnotit kladně, či dokonce velmi pozitivně. Není tomu tak ale bezvýjimečně. Probereme je podle jednotlivých subkategorií:
1. Atribut:
Julietta se té ctihodné dámy slídivých, po všech koutech šmejdících myších očí posléze vždy zbavila jen díky tomu… (243 – Juliette konnte diese würdige Dame mit den suchenden und winkeldurchhuschenden Mausaugen nur loswerden, indem… (375).
Běžný německý předložkový atribut (Dame mit den … Mausaugen) vyjadřuje Karlach v současné češtině knižním, zde však působivým genitivem vlastnosti.
Muž … měl na sobě dlouhý šedý listrový kabát, jak jej nosívají zdejší protestantští pastoři (63 – Der Mann … trug einen langen grauen Lüsterrock, wie ihn hierzulande protestantische Pastoren zu tragen pflegen, 101).
Zatímco v literární němčině je atribut vyjádřený vedlejší vztažnou větou s uvozovacím wie běžným vyjadřovacím prostředkem, v češtině tomu tak není. Vliv němčiny tu však podle nás není třeba hodnotit negativně.
2. Vazby:
Karlach převádí někdy doslova i vazby, které jsou v češtině méně obvyklé než v němčině, např.:
Víno působilo, a někdo vyslovil přání po hudbě (48 – der Wunsch nach Musik, 78).
Pak oba mlčeli jeden na druhého… (185 – Jetzt schwiegen beide sich an, 285).
Speciálním případem je věta:
Člověk musí svému životu plnit jeho přání a tužby… (332 – Manmuß dem Leben seine Wünsche und Begierden rücksichtslos erfüllen, 513).
[9]Z hlediska češtiny tu jde o neobvykle obsazené dativní doplnění slovesa plnit nepersonickým aktantem: na místě personického doplnění (s)plnit někomu něco stojí nepersonický výraz životu. Z hlediska estetiky literárního jazyka nelze tu proti Karlachově převodu – tak jako v drtivé většině případů – nic namítat, naopak ten může mít u čtenáře pozitivní odezvu. Jde jen o to, že Werflův výraz dem Leben seine Wünsche lze chápat jako speciální případ atributivní konstrukce (’Wünsche des Lebens’, tj. přání života), neboť konstrukce tohoto typu (např. dem Vater seine Brille, tj. tatínkovy brýle) patří k běžným výrazům hovorové němčiny.
3. Reflexivní deagentiv (zvratné pasivum):
Přestože v mnoha mluvnicích, učebnicích a příručkách češtiny se uvádí, že tzv. zvratné pasivum se neužívá či nemá užívat tehdy, je-li podmětem člověk, Karlach neváhá použít tohoto prostředku i v takovém případě. I když se nedomníváme, že personický podmět je obecně překážkou pro užití reflexivního deagentivu (zvratného pasiva), jsou případy, kdy je lépe se mu vyhnout. I v následující Karlachově větě by bylo asi vhodnější použít jiného prostředku:
Až do této chvíle se černý Hrant Voskanjan vesměs pokládal za blázna… (402 – hatte … Hrand Oskanian als ein belächelnswerter Narr gegolten, 623).
Reflexivní deagentiv bychom tu snadno nahradili např. tvarem 3. os. pl.:
Až do této chvíle Hranta Voskanjana vesměs pokládali za blázna.
4. Negace:
Opakovaná částečná negace se záporkou nicht před negovaným výrazem je v literární němčině běžnějším jevem než analogická struktura v literární češtině. Karlach i zde tedy poněkud posouvá hranice mezi oběma jazyky. Např.:
Z ničeho nic se Štěpán rozbrečel, ne málem dospělý člověk, ne mistrovský střelec, ne dobyvatel nepřátelských děl, ale malý kluk, kterému ukřivdili (384 nicht wie ein beinahe erwachsener Mensch…).
Tihle mužové … by byli nechytili Gabriela Bagratjana za ruku, kdyby byl chtěl tomu všemu učinit rázný konec … Ter-Hajkazun ne a pastor Tovmasjan ne, ačkoliv ten žil tři roky ve Švýcarsku (396 – Ter Haigasun nicht und Pastor Tomasian nicht, 613).
Namísto opakovaného ne – ne, nicht – nicht užívá jak čeština, tak němčina obvykle záporek ani – ani, weder – noch. V literární němčině však opakování záporky nicht u částečné negace není neobvyklé.
5. Souvětí:
(a) Karlach užívá poměrně často spojky kdyžtě, která je zvláštní, archaicky či nářečně působící variantou spojky když. V německém originálu je místo této Karlachovy varianty obvyklý výraz nachdem, da apod.
[10]Nespokojenost prostě existovat nesmí, kdyžtě jsou přece ve stavu zvýšené bojové pohotovosti. (225) Druhého dne nového měsíce tedy vicekonzul Hoffmann nechal plavce jít, kdyžtě všechno přemlouvání bylo marné. (534)
(b) Vícekrát se vyskytuje specifický typ časového souvětí, v němž se vyjadřuje souvztažností adverbia jen v první větě a adverbia už ve druhé větě bezprostřední časová posloupnost dvou dějů. V češtině jde o nikoli neobvyklý, přesto však ne zcela běžný souvětný prostředek, který dodává literárnímu textu dynamický spád. V německém originále odpovídají tomuto způsobu souvětného vyjádření bezprostřední posloupnosti dvou dějů různé obvyklé prostředky:
Jen si host sedl, už před něj postavili jakýsi silný dřevěný špalek (121 – Hatte sich der Gast niedergelassen, so…, 189).
Jen začalo trochu svítat, už kaymakama zburcoval nehorázný výbuch (359 – Kaum hatte sich das erste Morgengrauen entfaltet, als…, 555).
… jen uviděli tu plachou zvěř, už zatroubili k lovu (385 – beim Anblick dieses scheuen Wildes sofort zur Jagd riefen, 596).
Jen měl přílbu z hlavy pryč, už zvedl víčka (587 – Sogleich als sie frei waren, schlug Gabriel die Lider auf, 904).
(c) Běžnému typu podmínkových vět německého originálu (s určitým tvarem slovesným) odpovídá v Karlachově překladu několikrát podmínkový infinitiv. Někdy překládá Karlach podmínkovým infinitivem výraz nominální. Např.:
Tím by býval rozhovor o vysídlení dnes skončil, nezalétnout Enver zvědavým pohledem k depeším (110 – … würde nicht…, 172).
Pak se však na něj s rozhořčeným křikem vrhli, a bylo by se mu vedlo velmi zle, nepřispěchat policie Městské kotliny a nezatknout ho (381 – wenn nicht die Polizei der Stadtmulde aufgetaucht wäre…, 590).
Nemít Ter-Hajkazun vidění z hladu, nedostat ten záchvat, asi by vůbec k „převratu“ nebylo nedošlo (584 – Ohne die Hungervision und den Anfall Ter Haigasuns, 899).
(d) Zvláštním případem vyjadřování mezivětné souvislosti je v češtině obsahový vztah dvou samostatně stojících vět (s tečkou mezi nimi), který je formálně signalizován na začátku druhé věty odkazovacím výrazem to. V němčině je daný vztah vyjádřen buď jako časové souvětí (např. se spojkou nachdem), nebo je ve druhé větě adverbium dann (pak, potom), anebo tento vztah není explicitně vyjádřen. Např.:
Fregatní kapitán Brisson přijal poselstvo v důstojnické jídelně: to už lodní děla palbu zastavila (610 – Der Fragattenkapitän Brisson empfang die Abordnung in der Offiziersmesse, nachdem die Schiffsartillerie das Feuer schon eingestellt hatte, 939).
[11]Každého čtvrt roku přicházel na Sato záchvat toulavosti. To se vždycky někam ztratila… (84 – Sie verschwand dann…, 133).
Každý den tak na hodinku nebo na dvě vstala z lůžka. To pak vždycky seděla u stolku před zrcadlem… (569 – Dann saß sie vor ihrem Spiegeltischchen…, (877).
Lepsius zná ten řinkot. To se anglické a francouzské loďstvo svými děly dožaduje vjezdu (438 – Die Schiffsgeschütze der englisch-französischen Flotte hämmern um Einlaß, 675).
6. Slovosled:
Slovosled v Karlachově překladu výraznými zvláštnostmi nevyniká. Zaregistrovali jsme jen několik drobných a ne příliš podstatných případů neobvyklého slovosledu, které však nemůžeme pokládat za funkční. Jeví se nám spíše jako vybočení z normy, v němž čtenář sotva nalezne estetický záměr. Např.:
Když se s ním rozloučila, ještě dlouho se díval za ní (345 – sah er ihr lange nach, 533; namísto běžného a neutrálnímu aktuálnímu členění této výpovědi odpovídajícího … ještě dlouho se za ní díval/za ní hleděl).
VI. Komunikativní funkce výpovědi
V lingvistice existuje bohatá literatura o tom, že např. tzv. věta oznamovací nevyjadřuje vždy pouze nějaké „oznámení“, věta tázací nevyjadřuje vždy „otázku“ atd. Avšak o tom, jak a do jaké míry se v tomto ohledu jednotlivé jazyky od sebe odlišují, dosud příliš známo není. Tím méně lze nějaké poučení hledat v učebnicích cizích jazyků. Ani vynikající překladatel nemusí vždy vzít na vědomí, že daná výpovědní forma má v jazyce, z nějž překládá, tu či onu specifickou komunikativní funkci, zatímco se analogické výpovědi v jazyce, do nějž překládá, této funkce nedostává. Např. německá věta Du hast (mich) verstanden (doslova: Ty jsi (mi) rozuměl) mnohdy odpovídá české větě Jistě rozumíš/chápeš. apod. Jde o to, že v daném případě se německou ’oznamovací větou’ Du hast (mich) verstanden. jen něco neoznamuje, nýbrž vyjadřuje se jistý specifický postoj, komunikativní záměr mluvčího (zde jde o to, zdůraznit jistou naléhavost řečeného), který jde v češtině normálně třeba vyjádřit nějakou modální částicí (jistě, určitě, doufám, že apod.). To si v dané chvíli patrně H. Karlach neuvědomil, když přeložil zmíněnou německou větu pouhým Rozuměls. Takovou větu – se zvolací intonací – by v daném kontextu bylo možno v češtině pochopit jako jistou výhrůžku směrem k adresátovi. Avšak ustálená komunikativní funkce německé věty Du hast mich verstanden je, jak jsme naznačili, poněkud jiná. Srov.:
„A tím je toho jednou provždy dost. Rozuměls.“ (403 – Du hast mich verstanden, 624)
VII. Jen ojediněle (a vlastně náhodou, neboť porovnávat originál s překladem větu po větě nebylo naším cílem) jsme narazili na evidentně zcela chybný [12]překlad. Překladatel si např. patrně neuvědomil, že německé der Tag neznamená jen den, ale také úsvit, svítání, a tak aniž uvážil souvislosti, překládá:
Já myslím jenom na to, co bude zítra. Večerem se vůbec neobírám. (357) – Ich denke an nichts als an den morgigen Tag.
Gabriel Bagratjan chce však ve skutečnosti nejspíš říci, že myslí jen na to, co bude ráno, nikoli už na to, co bude druhý den večer. První věta by tu tedy měla znít např. takto:
Nemyslím na nic než na ranní svítání, či Já myslím jenom na to, co bude ráno, či Nemyslím dál než za ranní svítání.
Karlach dále patrně neznal (stejně jako autor této recenze; ten ovšem nahlédl do slovníku) význam německého slovesa aufhucken, a pochopil ho špatně:
A teď se … horlivě činili, aby do svých podstatných pytlů nacpali všechny ty ztrouchnivělé starožitnosti. (593 – Nun waren … alle in eifriger Bewegung, um die prallen Säcke mit den muffigen Altertümern aufzuhucken. (913))
Skutečný smysl Werflovy věty by však bylo třeba česky vyjádřit např. takto:
A teďse … horlivě činili, aby ty pytle nadité zatuchlými starožitnostmi dostali na záda.
Závěrem můžeme konstatovat, že Karlachův originální překladatelský jazyk je ukázkovým svědectvím jisté rozporuplnosti dvou centrálních požadavků moderních teorií překladu i jim odpovídajících překladatelských tendencí: Na jedné straně se Karlach někdy dopouští velmi běžného prohřešku všech překladatelů proti jedné ze základních deviz moderní teorie překladu, totiž aby výraz překladu působil na čtenáře stejně či obdobně, jako na svého čtenáře působí odpovídající výraz originálu. Na druhé straně velmi nápadné, až frapantní posuny od neutrálního výrazu originálu k velmi působivé neobvyklosti výrazu překladového jsou u Karlacha svědectvím mistrného respektování požadavku kompenzace: překladatelské posuny od stylové příznakovosti originálu ke stylové neutralitě překladu jsou kompenzovány postupem opačným. Nikdy by se tak ovšem nemělo dít na úkor srozumitelnosti či výrazného posunu v komunikativní funkci té či oné výpovědi. Stane-li se tak někdy i H. Karlachovi, znamená to jen, že „i mistr tesař se utne“.
[1] Citujeme z českého vydání Čtyřicet dnů, Vyšehrad, Praha 1988, a z německého vydání Die vierzig Tage des Musa Dagh, Fischer Taschenbuch Verlag, Frankfurt am Main 1996. Číslice za závorkou udává stránku českého vydání, následuje odpovídající část německého textu a stránka německého vydání.
[2] Např. v počítačovém Českém národním korpusu novinových a časopiseckých textů čítajícím 23 milionů slovních forem se adjektivum posupný vyskytuje pouze dvakrát a adverbium posupně pětkrát.
Naše řeč, volume 81 (1998), issue 1, pp. 1-12
Previous Jiří Kraus: K životním jubileím autorů Naší řeči
Next Vladimír Staněk: Příspěvek k charakteristice jazyka a stylu rozhlasové reportáže
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1