Časopis Naše řeč
en cz

Nové vydání spisu Tomáše ze Štítného Řeči besední

Jitka Chotovinská

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Jako 36. svazek edice Památky staré literatury české vydalo nakladatelství Academia koncem roku 1992 Řeči besední Tomáše ze Štítného (218 s., 8 obr. příloh). Knihu k vydání připravila a úvodní studii napsala Milada Nedvědová, významná editorka staročeských literárních památek a redaktorka Staročeského slovníku.

Tomáš ze Štítného je výraznou osobností staročeského písemnictví konce 14. století. Nové kritické vydání Řečí besedních nahrazuje paleografícké vydání Martina Hattaly[1], které i přes četné pozdější opravy zůstalo nepřesné. Soupis edic ostatních spisů Tomáše ze Štítného uvádí editorka v ediční poznámce[2].

Ve svých nejvýznamnějších spisech Tomáš ze Štítného sledoval praktické věroučné cíle. Pojednával v nich mateřským jazykem o náboženských otázkách, které byly do té doby vyhrazené a dostupné jen úzkému okruhu vzdělanců znalých latiny. Přibližoval tak základy dobové učenosti, zvláště teologie, i lidem neznalým latiny.

V Řečech besedních se Štítný musel vyrovnat s nemalými jazykovými problémy. Dokázal nalézt vhodné české ekvivalenty pro specifické latinské teologické a filozofické pojmy. Výstavbu větných celků musel přizpůsobit složitým latinským syntaktickým konstrukcím.

Tomáš ze Štítného se snažil při besedách navázat živý kontakt se svými posluchači, později i se čtenáři. Besedy mu jako laikovi nahrazovaly možnost kázat, kterou měl jeho velký vzor Jan Milíč z Kroměříže. Řeči besední jsou po formální stránce dialogem otce s dětmi. Podnět k této formě ztvárnění mohla dát Štítnému, jak poznamenává editorka, vedle Dialogů Řehoře Velikého i řada dalších děl latinské středověké literatury. Zdání skutečného dialogu navozuje autor oslovením (milý tatíku, tatíku, dietky) i přímou řečí. Dialogická forma spisu umožňuje Štítnému uplatnit vlastní mravní ponaučení a otcovské rady (např. Jděte radše úzkú cestú k životu než širokú k smrti! Nenieť nadarmo súžena k životu cesta a jako trním i s pravé, i s levé strany ohražena, s. 132; Protožť radím: Nehrdaj jinými a toho, ač co máš, nepropychuj!, s. 143).

Členění textu Řečí besedních je dané probíranou tematikou: Bůh, andělé, člověk a jeho náprava a spasení. Své výklady zahajuje Tomáš ze Štítného kapitolami o Bohu a o možnosti jeho poznání, o jeho vlastnostech (tj. moci, moudrosti, dobrotě) a jejich odrazu ve stvořených věcech. Od pojednání týkajícího se nebeských planet a devíti nebeských sfér v X. kapitole přechází k výkladu „o čtveru hnutí‘ (tj. pohybu, růstu, popř. hynutí, zvířecích instinktech a proměnách v lidském rozumu), o přídatných vlastnostech stvořených věcí (tj. formě a kvalitě) a o jejich „čtverém užitku“. Poté následují kapitoly, jejichž předmětem je [267]boží jednota a neproměnnost v protikladu k proměnnosti lidského poznání. Dalším probíraným tématem je božská trojice a osoba božího syna. Zvláštní kapitolu věnuje Štítný výkladu o „třech dnech duchovních a vnitřních“ (tj. den bázně boží, den pravdy a den milosti svaté). V další části spisu pojednává o stvoření, druzích, hierarchizaci a působnosti andělů. Postupně přechází k stvoření člověka, ztrátě ráje působením ďábla, vtělení božího syna, podrobně vysvětluje „úhlavní hříchy“ (lenost, hněv, závist, pýcha, lakomství, lakota, smilstvo) a poučuje o možnostech lidského spasení a nápravy díky božímu milosrdenství. Kritizuje neřádný mnišský život, zabývá se užitečností protivenství a utrpení. Probíranou látku konkretizuje, uvádí příklady z každodenního života, např. z práce ševce, nožíře, písaře, mlynáře, zedníka a jiných řemeslníků (Pec a oheň zkúšie zlata aneb diela hrnčieřova a protivné pokušenie sstálosti člověka dobrého, s. 134). Zmiňuje se o anatomii lidského těla (s. 34), pozornost věnuje také přírodním jevům (např. divný běh nebes, … větróv, dšťuov, potokóv, řek, s. 44). Do textu vkomponoval i praktické zkušenosti z hospodářství (jest podobný úžitek světských prací a lopoti, jakož mlatba bývá úžitečna, s. 130; na téže straně dobré a zlé lidi přirovnává k zrnu a plevám). Text Štítný oživuje různými rčeními, příslovími, citáty a průpovídkami biblického nebo lidového původu a přibližuje ho tím čtenáři (každýť sám vie, kdeť jej hněte střeviec jeho, s. 116; ktož v pláči sejí, budú žieti u veselí, s. 134 – v edici omylem singulárový tvar budu; protož jako nemocný k lékařství, tak má každý jedno pro potřebu přistúpiti ku pokrmu, s. 157).

Editorka pro svou práci použila i rozsáhlé rukopisné materiály z pozůstalosti Františka Ryšánka. Ten po podrobném rozboru určil pět základních pramenů, které Tomáš ze Štítného využil ke svým výkladům: Bernardus Claraevallensis, De consideratione libri V ad Eugenium Tertium; Hugo a S. Victore, De eruditione didascalica; Dialogus dictus Malogranatum; Henricus Suso, Horologium aeternae sapientiae; Pseudo-Augustinus, De conflictu vitiorum et virtutum. Kromě toho zjistil i řadu vedlejších pramenů a paralel, které svědčí o tom, že Tomáš ze Štítného byl obdivuhodně sčetlý v latinské teologické literatuře.

Kniha je opatřena edičními a textověkritickými poznámkami, vysvětlivkami a slovníčkem. V ediční poznámce jsou uvedeny bližší informace o rukopisech, z nichž edice vychází, odborná literatura o životě a díle Tomáše ze Štítného a edice jeho dalších děl. Slovníček zachycuje slova s odlišnou hláskovou podobou (anjel ‚anděl‘), slova, která se v dnešní slovní zásobě nevyskytují (lanitva ‚čelist‘, ubezumiti sě ‚ztratit rozum‘), slova s dnes jiným významem (žíla ‚šlacha, vaz‘ starati sě, stárnout‘, čuch, čich ‚čiv, smysl‘, pochod ‚původ‘) i nezcela jasná slovní spojení (dřěvo smrti ‚kříž‘, pochlebná postava ‚lákavý zevnějšek‘).

Díky této edici nám byl zpřístupněn text, který je i po šesti stech letech čtenářsky přitažlivý a myšlenkově v mnohém aktuální. A. Stich ve své recenzi právem označil knihu Tomáše ze Štítného Řeči besední za „strhující novinku“[3].


[1] Besední řeči Tomáše ze Štítného, Sbírka pramenův ku poznání literárního života v Čechách, na Moravě a v Slezsku, skupina 1, řada 1, Památky řeči a literatury české č. 1, Praha 1897.

[2] Knížky šestery o obecních věcech křesťanských – K. J. Erben, Knihy naučení křesťanského – A. J. Vrťátko, Řeči nedělní a sváteční – J. Straka, Knížky o hře šachové a jiné, Barlaam a Josafat – F. Šimek, Sborník vyšehradský, List Pelagiův k Demetriadě – F. Ryšánek.

[3] Literární noviny 1992, č. 51–52.

Naše řeč, volume 76 (1993), issue 5, pp. 266-267

Previous Jana Matúšová: Slovo stezka a souznačné názvy v pomístních jménech v Čechách

Next Jiří Kraus: Stručně k letošním lingvistickým výročím