O vekslu

Ivana Bozděchová

[Short articles]

(pdf)

-

Jazyk zachycuje společenské změny, ne však stejnoměrně ve všech rovinách. Bezprostředně se tak děje v rovině lexikální, kde dochází s měnící se skutečností k posunům ve významech slov a jejich vztazích (spojovatelnosti, distribuci atd.). Vznikají nová slova, jiná ustupují, příp. zanikají, nebo se významově přehodnocují (význam se posunuje, zužuje nebo rozšiřuje). Příkladem takovýchto procesů může být výraz veksl a slova s ním příbuzná.

Slovo veksl existovalo již ve staré češtině. Dokládá to např. Jungmann citacemi ve svém Slovníku česko-německém (Praha 1835—9) „Že na vexl peníze dávají“. — Klatovského Rozmlouvání, 1540). V době Jungmannově zřejmě převládala pravopisná podoba vexl (vexel), i když se uvádí i podoba veksl (veksel). Slovo pochází z německého der Wechsel. Jungmann k němu uvádí ekvivalent měna, a to ve významu dneš[106]ního ‚směna‘ a dokládá ho spojením: veksl vésti, na veksli seděti. Dále zaznamenává příbuzná slova: vekslíř (‚penězoměnec, peněžitelník‘), vekslířský (vekslířský list ‚směnný list‘), vekslířovati, vekslování, vekslovati.

Poněkud odlišně vysvětluje slovo veksl Příruční slovník jazyka českého (Praha 1935—57, dále PSJČ), který udává navíc další tři významy. Jako základní se uvádí význam ‚směnka‘ (s charakteristikou starší lidový výraz) — tedy ne už označení děje samého, nýbrž prostředku používaného při jeho uskutečňování — při vekslování (označení vzniklo metonymickým přenesením pojmenování). O tom, že prvotní byl význam dějový, svědčí to, že se slovo veksl (jak uvádí PSJČ) užívalo i v dalších významech, jimž je společný významový rys ‚změna, střídání‘: /1/ (starší lidový výraz) výměna dětí za účelem naučení cizí řeči, handl; /2/ (lidově) výhybka na dráze, přeneseně: přehazujou se ti v mozku veksle ‚jsi pomatený‘; /3/ (v mysliveckém slangu) pěšinka, stezka pravidelně používaná zvěří, spád (obvykle navzájem se protínající) — poslední dva významy jsou opět založeny na konkretizaci původně abstraktního významu. Doložená slova příbuzná se zpravidla vztahují jen k některému z těchto čtyř významů. PSJČ uvádí jen jedno sloveso: vekslovati (hodnocené jako starší obecné slovo), a to v obecnějším (širším) významu ‚střídati, měniti‘ a v mysliveckém slangu ‚přecházeti‘ (o zvěři). Příbuzná substantiva jsou: zdrobněliny vekslík a vesklíček, starší lidové názvy osob vekslář (málo užívaný výraz) a vekslíř jako označení toho, kdo půjčoval na směnky (kromě toho se tímto slovem pojmenovával také výhybkář).

Slovník spisovného jazyka českého (Praha 1960—71) uvádí u hesla veksl čtyři významy, v podstatě shodné s PSJČ: /1/ zastarale obecně směnka, /2/ výměna dítěte (za německé), aby se naučilo německy a naopak německé česky, /3/ výhybka na dráze, /4/ pěšinka, stezka pravidelně používaná zvěří. Shodně jsou uvedeny také expresívní zdrobněliny vekslík, vekslíček a sloveso vekslovat. U názvů osob vekslář, vekslíř (oba hodnocené jako výrazy zastaralé, obecné, řidčeji užívané) se dokumentuje jen význam ‚ten, kdo půjčuje na směnky‘ (ne už slangové výhybkář). Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (Praha 1978) vzhledem k zaměření na spisovnou lexikální normu a vzhledem k svému rozsahovému omezení toto slovo neuvádí. Slovo veksl nenajdeme rovněž v slovnících encyklopedických, naučných (od Ottova slovníku naučného až po Malou československou encyklopedii); je totiž jazykově (stylisticky) příznakové a pojmy, které označuje, jsou zde zastoupeny slovy bezpříznakovými (např. směnka).

Jak jsme viděli, slovo veksl bylo ve většině významů, které má v němčině, přeneseno shodně do češtiny. Německé der Wechsel znamená: /1/ změna, proměna, /2/ střídání, výměna, směna, /3/ (komerční) směnka, /4/ (železničářské) výhybka, výměna, /5/ (lovecké) přechozy, ochozy, pěšinky; navíc je v němčině speciální význam: /6/ měsíční příspěvek rodičů vysokoškolákovi (viz J. Volný, Německo-český slovník, Praha 1966). Sloveso a verbální substantivum má tedy v němčině obecnější význam, a to ‚změnit, měnit se‘; ‚změna, střídání‘.

V dnešní češtině slovo veksl a některá slova s ním příbuzná žijí stále. Jejich [107]význam se však změnil, specifikoval. Slovo veksl již dnes nepoužíváme ve významu ‚směnka‘, příp. ‚směna‘. Pojmového jádra tohoto lexikálního významu bylo však využito k označení nové (nebo novější) skutečnosti. Nepojmenováváme jím (a slovy příbuznými) jakoukoliv peněžní směnu (jako původně), nýbrž nelegální, nezákonný prodej cizích valut nebo tuzexových poukázek (zvaných bony) za ně vydávaných. S tímto významovým zúžením souvisí i posun ve stylistickém hodnocení slova. Slovo veksl, hodnocené dříve jako zastaralý obecný výraz, je i v novějším významu funkčně a stylisticky omezeno, nepatří do spisovné slovní zásoby, má dnes výrazně slangový charakter. Běžně se k tomuto novějšímu významu užívá sloveso vekslovat (a hojně též verbální substantivum vekslování) a název osoby vekslák (zcela ojediněle vechslák), který byl utvořen k tomuto novému významu příponou -ák. Slovo vekslák pociťujeme jako expresívní, s hanlivým příznakem. Pejorativnost slovotvorného prostředku je podporována pejorativností základového slova. Za východisko tohoto pojmenování lze považovat buď sloveso vekslovat — pak vekslák bude k němu jméno činitelské (přípona -ák je právě u činitelských jmen velmi často nositelem expresívního zabarvení, a to zpravidla depreciativního, srov. např. stěhovák, vyšetřovák), nebo substantivum veksl (tedy vekslák ‚ten, kdo provozuje veksl‘) — vekslák bude k němu jméno konatelské. U konatelských jmen je přípona -ák velmi produktivní v oblasti výraziva expresívního a v prostředí slangovém (srov. dopravák, tramvaják). Expresívní charakter přípony -ák je u těchto slovotvorných typů zřejmě příčinou, proč slovo vekslák dnes zcela vytlačilo podoby vekslíř a vekslář. V policejním slangu se pro veksláka ujalo slovo vekslař (viz J. Hubáček, Malý slovník českých slangů, 1988); na pozadí dřívějšího vekslář je využito rozdílu v kvantitě samohlásky v příponě k významovému odlišení (srov. obdobně dvojici kolář — kolař). Nově se objevuje ještě další podoba činitelského jména — vekslouš, která má silně expresívní charakter (viz např. doklad z knihy P. Frýborta, Vekslák, Praha 1988, s. 239: „Ohozenej byl líp než vekslouši z Václaváku.“).

Slovotvornou řadu slova veksl v tomto významu lze doplnit jmény paradigmaticky tvořenými od pojmenování vekslák: přechýleným a abstraktním substantivem vekslačka, veksláctví a adjektivem vekslácký. Vzhledem ke slangovému charakteru základového slova by bylo možno utvořit též dějové substantivum příponou -ina (vekslařina), a to na pozadí jmen jako lichvařina, šmelinařina, která mají ve svém slovotvorném základu označení vykonavatele činnosti společensky škodlivé, pokoutné nebo lidsky nedůstojné. Pokud chápeme označení veksl jako výsledek činnosti, mohli bychom vedle slovesa vekslovat odvodit ještě sloveso vekslit (srov. tancovat — tančit), i když dvě stejnovidová slovesa nebývají v češtině tvořena od cizích základů. Obě tato slovesa jsou nedokonavá, lze k nim prefixací přitvořit dokonavé protějšky; např. SSJČ uvádí předpony pro-, vy-. Nejde však o předpony čistě vidové, protože utvořená slovesa mají pozměněný lexikální význam: provekslovat ‚vekslováním ztratit‘, vyvekslovat ‚vekslováním získat‘. Dokonavé sloveso se nově tvoří i příponou -nou(t): veksnout (např.: „a semtam si prostě veksnu“, P. Frýbort, Vekslák, s. 243), [108]u kterého se kromě perfektivizace vyskytuje navíc způsobový odstín okamžitosti slovesného děje (okamžitá slovesa tohoto typu sloves se tvoří okrajově a bývají hovorová, srov. např. riskovat — risknout).

Slova veksl se i dnes užívá nejen ve významu ‚nelegální směnný obchod‘, ale též ve speciálním slangu mysliveckém a železničářském (označení stezky pro zvěř a výhybky na železnici). V železničářském slangu se rovněž vyskytuje sloveso vekslovat ve významu ‚stavět výhybku, přehazovat výměnu‘.

Jak jsme se pokusili ukázat, slovo veksl má v dnešní slovní zásobě postavení okrajové: všemi svými významy patří do slangové sféry. V jednom svém významu je však dnes hodně frekventované, a to jako označení pro negativní společenský jev, o němž se v poslední době hodně mluví i píše.

Naše řeč, volume 73 (1990), issue 2, pp. 105-108

Previous Olga Martincová, Věra Vlková: Programovací jazyky

Next Jiří Hasil: Rockfest a jazztival