Město Toljatti

Miloslav Sedláček

[Short articles]

(pdf)

-

V 7. čísle časopisu Lidé a země z r. 1988 je otištěn krátký článek vedoucího redaktora doc. dr. Ladislava Skokana, CSc., nazvaný Výjimky z pravidel přepisu?, v němž se věnuje pozornost otázce, která se už několikrát objevila také v jazykové poradně ÚJČ ČSAV. Jde o to, jak přepisovat do češtiny ruská zeměpisná (hlavně místní) jména, která byla původně [270]osobními jmény (příjmeními) příslušníků jiných (tj. neruských) národů. Autor článku se zmiňuje o jménech sovětských měst pojmenovaných podle Klementa Gottwalda, Gheorga Gheorghiu-Deje, Maurice Thoreze a Palmira Togliattiho.

Proč vůbec vznikají pochybnosti o tom, jak se mají ony názvy měst psát? K tomu je třeba připomenout některé zásady o psaní jinojazyčných vlastních jmen v domácím jazyce. V češtině píšeme většinu jinojazyčných vlastních jmen stejně, jako se píšou v jazyce „původním“, jestliže se v něm užívá jako písma latinky. Důsledně to však platí jen tehdy, jestliže jde o pojmenování objektů nacházejících se v zemi, kde je onen jazyk jazykem domácím, a pokud jde o osobu, pak tehdy, jestliže je té národnosti, která onoho jazyka užívá jako svého jazyka národního. Snad to bude zřejmější, uvedeme-li příklady. V češtině píšeme např. jméno Wartburg (hrad v NDR) s písmenem -g na konci, ale jméno českého hradu Hazmburk s písmenem -k, přestože druhá část obou těchto složených slov je původem tatáž. Podobně v příjmeních zakončených -mann (např. Neumann) píšeme vždycky dvě -nn, jestliže se vztahují k osobám německé národnosti, kdežto u příjmení Čechů buď dodržujeme tentýž způsob, anebo píšeme na konci jen jedno -n, a to podle rodinného úzu nositele takového příjmení (srov. např. příjmení J. Jungmann a M. Pujmanová).

Jména osob ruské národnosti v češtině obvykle transkribujeme (v souhlase se zásadami běžného přepisu uvedenými v Pravidlech českého pravopisu), i když jsou neruského původu. Rozhodně se nesnažíme „rekonstruovat“ u nich jakousi podobu původní. Píšeme např. Ejzenštejn (sovětský filmový režisér), Erenburg (spisovatel), Bljucher (maršál) atp. Totéž platí pro jména zeměpisná, např. Kronštadt. Jestliže tedy cizí vlastní jména, jimiž jsou pojmenovány objekty v ruské oblasti, z azbuky do českých textů transkribujeme, je třeba, abychom stejně postupovali také u místních jmen Gotvald, Georgiu-Dež, Torez, Toljatti. Ke stejnému závěru dochází i autor článku v časopise Lidé a země, avšak upozorňuje, že hlavně novináři tuto zásadu nedodržují. Domníváme se, že známe hlavní důvod.

Jestliže se při překládání z ruštiny do češtiny vyskytnou v ruském textu jména osob neruské národnosti (tj. cizinců) nebo jména zeměpisných objektů ležících mimo SSSR, je nutné v českém textu zvolit původní podobu těchto jmen, nikoli podobu transkribovanou z azbuky, tedy např. V. Hugo, nikoli „Gjugo“, Chicago, nikoli „Čikago“. To novináři a překladatel dobře vědí, ale ne všichni si uvědomují, že to, co platí pro příjmení osob neruské národnosti a pro cizí vlastní zeměpisná jména, by nemělo platit pro jména ruských, event. sovětských měst, a to bez zřetele na původ těchto jmen. Může to být i výhodné. Píšeme-li Palmiro Togliatti, ale město Toljatti, liší se graficky místní jméno od osobního. Byla by proto napsána správně i tato věta: Klement Gottwald pobýval kdysi v městě, které se nyní nazývá po něm Gotvald.

Naše řeč, volume 72 (1989), issue 5, pp. 269-270

Previous Eva Macháčková: Kolikáté máme výročí?

Next Eva Macháčková: Konzumace, konzumpce a konzumování