Časopis Naše řeč
en cz

Druhý kongres kultury polského jazyka

Edvard Lotko

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Ve dnech 7.—9. prosince 1988 se konal v Katovicích Druhý kongres kultury polského jazyka. Jeho uspořádání je mimo jiné důkazem snahy o vytvoření tradice pravidelných kongresů zaměřených na širokou a stále velmi aktuální problematiku jazykové kultury v PLR. K hlavním organizátorům této významné celonárodní akce patřili kromě Polské akademie věd, Národní rady pro kulturu a Vlasteneckého hnutí národní obrody také Slezská univerzita v Katovicích. Kongresu se zúčastnilo na 450 odborníků, zejména jazykovědců, učitelů a publicistů, spisovatelů bylo tentokrát spodivem málo. Poprvé byli pozváni představitelé některých zahraničních polonistických pracovišť, a to ze Sovětského svazu, Československa, NDR a NSR.

Program Druhého kongresu byl sestaven v návaznosti na jednání prvního kongresu, který se konal ve Štětíně ve dnech 7.—9. 12. 1984.[1] Hlavním cílem referátů (29) a diskusních vystoupení (45) bylo ukázat na bohatost různých podob současné polštiny, na vztah normy a kodifikace a na úlohu školy v procesu kultivování jazyka.

Dynamický vývoj polštiny od vzniku samostatného polského státu plasticky nastínil a kompetentně zhodnotil z hlediska jazykové kultury nestor polských jazykovědců S. Urbańczyk. Na rozdílné sociolingvistické aspekty kultury jazyka Poláků v období po první a po druhé světové válce upozornil W. Lubaś, který také v diskusi informoval o připravovaném novém slovníku spisovné polštiny (jde o dlouhodobý úkol). O hierarchizaci aktuálních problémů a úkolů v oblasti jazykové kultury se pokusil A. Furdal. Nově upozornil např. na velký vliv, jaký mají „konferenční“ jazyky, zejm. západoevropské, na vyjadřování odborníků. O útvarech současné polštiny z hlediska kultury jazyka a o vlivu kultu osobnosti na polský jazyk referoval A. Wilkoń. Tematicky na jeho vystoupení navazoval referát W. Pisarka o polštině v současném tisku. Pisarek patří nejen mezi přední znalce psané publicistiky, ale je rovněž autorem zdařilých příruček moderně pojaté rétoriky.

Velkou pozornost vzbudil společný referát autorek významné publikace Kultura języka polskiego (I. — Varšava 1971, II. — Varšava 1982) D. Buttlerové a H. Satkiewiczové. Pokusily se v něm nově objasnit vztah mezi značně proměnlivou normou současné polštiny a dnešní kodifikační politikou, která ne vždy pružně reaguje na změny jazykové normy. Referentky se přímo odvolávaly na naše teoretické koncepce jazykové kultury, které byly vypracovány již v rámci [240]Pražského lingvistického kroužku, a vyslovily řadu postulátů, např. nepřetržitě a komplexně sledovat vývoj jazykové normy, zachytit systémové varianty také v kodifikačních příručkách apod.

Náležitý prostor byl na kongresu věnován rozhlasové a televizní publicistice (T. Bereda, H. Marszałková), polštině oficiálních projevů (A. Grybosiová) a užívání jazyka v polské armádě (S. Marciniak). Z referátů a diskuse bylo patrno, že je kultuře mluveného slova v polském rozhlase a televizi věnována systematická pozornost. Například tým odborně vyškolených pracovníků jazykové redakce provádí komplexní rozbory vysílaných pořadů, vydává (pro vnitřní potřebu) sešity s jazykovými informacemi, které mohou vhodně sloužit rozhlasové a televizní praxi. V odborné přípravě důstojníků polské armády je pamatováno také na jazykovou stránku (jsou organizovány speciální kursy rétoriky).

Na katovickém kongresu se hovořilo také o potřebě hlubšího poznání rodného jazyka Poláků žijících dnes mimo území PLR (jejich počet již překročil 12 miliónů) a o péči o jeho kulturu. Požadavky v tomto směru vyslovili nejen nelingvisté (např. B. Suchodolski — nejvýznamnější současný znalec dějin polské kultury), ale také lingvisté. Nejnovější poznatky o polštině tzv. „środowisk polonijnych“ přinesl referát W. Miodunky, který vede (badatelsky velmi aktivní) pracoviště Jagellonské univerzity v Krakově, zabývající se životem Poláků v zahraničí.[2] O polských nářečích nacházejících se mimo území PLR referoval S. Dubisz.

Problematika vztahu strukturace společnosti a diferenciace jazyka byla v Polsku již monograficky zpracována,[3] ale s novými dílčími poznatky přišla na konferenci D. Bartolová-Jarosińská. Pokusila se odpovědět na otázku, jak se v jazykové normě odráží současná diferenciace společnosti.

O vzájemných relacích mluveného a psaného jazyka referoval M. Jaworski. Některé jeho závěry nápadně připomínají naši situaci, kterou charakterizoval J. Kraus[4] slovy: „zatímco psaný jazyk je ve veřejném mínění spojen s představou spisovnosti (…), rozvíjejí se návyky ústního spisovného projevu u převážné většiny uživatelů jazyka jen velmi pomalu a s obtížemi“ (s. 30).

Zvláštní blok, o který jevili zájem především učitelé, tvořily referáty zabývající se problematikou polského jazyka ve škole. Pojednávaly nejen o výuce polského jazyka na základní a střední škole (J. Baranowská, J. Wierzchowski), ale také o dílčích jevech, jako je např. vliv místního nářečí na projevy žáků (H. Wiśniewská), přízvuk a výslovnost ve škole (M. Jurkowski), pěsto[241]vání kultury polského jazyka ve škole (J. Parayski — Pomsta, M. Nagajová) a jazykové povědomí nejmladší generace Lodže (M. Kamińská). K speciálně zaměřeným vystoupením (předneseným hlavně v sekcích) patřily referáty o polské tradiční lidové mluvě (K. Dejna, F. Pluta), o jazykové integraci v nově osídlených oblastech Polska (E. Homa), o slangu mládeže (Z. Zgółková), o vědeckém funkčním stylu (S. Gajda), o jazyku umělecké literatury (J. Paszek, J. Malicki) a o obraně polského jazyka ve Slezsku v 19. stol. (A. Kowalská).

Účast na jednáních Druhého kongresu kultury polského jazyka nutí ke srovnání s naším dosavadním úsilím na úseku rozvoje kultury českého jazyka. Proto připojuji ještě tyto poznámky:

/1/ Máme relativně dobře propracovanou teorii jazykové kultury. Na ni právem navazují i někteří polští jazykovědci. Naše bohemistika má také poměrně bohaté poznatky týkající se stavu normy současné spisovné češtiny, postojů uživatelů jazyka k jazykovým prostředkům apod. Chybí nám však trvale dostupné jazykové příručky, a to nejen příručky popularizující současné vědění o češtině, ale hlavně různé kodifikační příručky určené pro nejširší veřejnost. Po těchto příručkách se nejvíce volá. Vím to z dlouholeté činnosti lektora různých kursů prakticky zaměřené rétoriky. Například již skoro deset let chybí na našem knižním trhu základní slovník spisovné češtiny. V současném Polsku je situace v tomto směru podstatně lepší. V posledních letech byly vydány ve velkých nákladech desítky většinou kvalitních popularizujících a normativních příruček. Proto mohl ministr kultury A. Krawczuk prohlásit na katovickém kongresu, že se již podařilo zlikvidovat hlad po slovnících a dalších normativních příručkách a že nyní jde zejména o to, aby uvedený druh publikací byl trvale dostupný na knižním trhu. S tímto záměrem byl také zpracován ediční plán na nejbližší léta.[5]

/2/ Ani konání tak významné akce, jakou byl Druhý kongres kultury polského jazyka, není všelék v boji proti nekultivovaným způsobům jazykového chování, které se stále rozšiřuje i u nás. Na druhé straně je to nesporně významný stimul, který aktivizuje nejen samotné jazykovědce, ale i ostatní uživatele jazyka, zejména pedagogy, publicisty a spisovatele. Měli bychom si proto vzít příklad z neutuchající aktivity organizátorů obou kongresů kultury polského jazyka. Častější konání takových kongresů si vyžaduje rovněž mnohem rychleji se rozvíjející jazyková norma současných spisovných jazyků.

/3/ Veškeré úsilí směřující k dosažení vyššího stupně kultury, a to i kultury jazyka, musí najít všestrannou podporu. O tom, že v PLR je toto úsilí podporováno rovněž na nejvyšší úrovni, svědčí aktivní účast předních [242]státních a stranických představitelů na obou kongresech. Posledního se osobně zúčastnil W. Jaruzelski a přednesl na něm velmi působivý a kultivovaný projev.


[1] Materiály z prvního kongresu byly již publikovány ve sborníku Słowo piękne i prawdziwe, Varšava 1987. Viz také zprávu M. Studentové v Jazykovědných aktualitách 23, 1986, s. 119—120.

[2] Pracovníci tohoto badatelského centra pravidelně publikují své výsledky ve sbornících Przegląd Polonijny. Srov. např. Z. Kurzowa, Język polski w ZSSR. Historia, stan obecny, potrzeby badawcze, Przegląd Polonijny 9, 1983, zeszyt 1, s. 17—38; J. Labocha, Język polski na Šląsku Cieszyńskim w Czechosłowacji. Sytuacja językowa i jej perspektywy badawcze na tle uwarunkowań historycznych, Przegląd Polonijny 14, 1988, zeszyt 2, s. 73—83.

[3] Viz A. Piotrowski — M. Ziółkowski, Zróżnicowanie językowe a struktura spoleczna, Varšava 1976.

[4] J. Kraus, Poznámky k televizní rétorice, Televizní tvorba 3, 1987, s. 29—34.

[5] Viz I. Janowska, Ku językowej poprawności, Nowe Książki 1988, zeszyt 3, s. 88—89.

Naše řeč, volume 72 (1989), issue 5, pp. 239-242

Previous Ludmila Hanzíková: O jménech klobouků dříve a dnes

Next Miloslava Knappová: K 30. výročí Onomastického zpravodaje ČSAV

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1