Časopis Naše řeč
en cz

Čárka před spojkou a

Miloslav Sedláček

[Articles]

(pdf)

-

Bylo by asi výhodné, kdyby se psaní čárky jako interpunkčního znaménka mohlo řídit podle spojek, tj. kdyby platilo, že před některými spojkami se čárka píše vždycky, před jinými nikdy. Takto se kdysi podávalo poučení o interpunkci ve škole, ba i v některých popularizačních příručkách. K dobrému ovládání interpunkce to však nevedlo. Je totiž jen málo spojek, o nichž se dá jednoznačně říci, že se před nimi píše čárka vždy, anebo nikdy. Mechanickou poučkou nelze nahradit znalost větné skladby, na níž je interpunkce závislá především. Je ovšem možné i užitečné uvědomit si, jaké úlohy může spojovací výraz ve skladbě spisovné češtiny plnit a jaké důsledky z toho plynou pro interpungování (užívání interpunkčních znamének). Tak je možno postupovat i při odpovědi na často kladenou otázku, kdy se píše čárka před spojkou a.[1]

Právě o spojce a bývalo v laické veřejnosti dost rozšířeno mínění, že se před ní čárka obvykle nepíše.[2] Kdybychom v textech zjišťovali počet výskytů s čárkou a bez čárky před spojkou a, převažovaly by jistě případy bez čárky. Avšak případů s čárkou není zase tak malé množství, aby je bylo možno přehlížet; proto je třeba zjednodušující laickou poučku odmítnout.

Spojka a je základní spojkou pro vyjadřování slučovacího poměru, a to jak mezi větnými členy ve větě jednoduché, tak mezi větami v souvětí. „Při vícenásobném spojení stává až mezi posledními dvěma členy a uzavírá tak řadu.“[3] Má-li spojka a význam prostě slučovací, čárka se před ní nepíše.[4] Čárku před slučovacím a je ovšem třeba napsat, jestliže je nutno dodržet jinou zásadu. Srov. např.: Teď nechte přádla, babičko, a berte si … (Něm.) (Spojka a následuje za 5. pádem) — …kdosi kráčí po pavlači volným krokem, ztěžklým [12]únavou, a tichounce si hvízdá … (Otč.) (Spojka a následuje po volném přívlastku.)

Věnujme hlavní pozornost tomu, kdy se čárka před spojkou a píše. Bývá to především ve dvou okruzích případů. V prvním z nich (I.) o tom rozhodují obsahově-významové vztahy (poměry) mezi částmi výpovědi, ve druhém (II.) pozice dané syntaktickým uspořádáním výpovědi. Částmi výpovědi rozumíme jak větné členy, tak věty (v souvětí).

I. V zásadě platí, že před spojkou a se píše čárka tehdy, jestliže spojuje části výpovědi, mezi nimiž je jiný poměr nežli slučovací.[5] Spojuje-li části samotná spojka a, je poměr patrný pouze z obsahově-významových vztahů mezi částmi, protože spojka a je významově velice chudá.[6] Častěji bývá a složkou spojkového výrazu[7] a ten už jako celek k charakteristice poměru přispívá.[8] Spojkové výrazy se častěji uplatňují mezi větami v souvětí, méně často mezi větnými členy.

A. Čárka mezi větnými členy

bývá před spojkou a, jestliže je mezi členy poměr odporovací, stupňovací, důsledkový, anebo je-li větný člen osamostatněn.

1. Poměr odporovací

… byla to jen kočka, a ne zloděj. (Řez.) — A přece byl Jenda valcíř, a ne horník. (Maj.) — Slušný člověk má vždycky na začátku projevit zájem, a ne hned vyzvídat. (Smetanová) — … byl člověk mírumilovný, a přece ne bez umělecké ctižádosti. (Til.) — „… je tomu tak, a přece ještě jinak …“ (Fuks)

2. Poměr stupňovací

… dívala se na něho s obdivem, a dokonce snad s láskou … (Kub.) — Teprve zásluhou Lamarckovou, a hlavně Darwinovou ovládla myšlení biologů vývojová neboli evoluční nauka. (Atlas rostlin) — Svou rychlostí stal se kůň pomocníkem při lovu, a zvláště v boji. (Hrubý) — … naučil se to od Krále, a především u Kiliána … (Kalčík) — Báby si na to velmi potrpěly, když se o ně zajímala děvčata, a natož slunce tábora, Zdeňka. (Pujm.)

[13]3. Poměr důsledkový[9]

… v zátočině byla voda hluboká, a proto tišší. ( Kub.) — … kapaliny byly dlouho považovány za nestlačitelné, a tedy za neschopné vést zvuk, … (Malíšek) — … životní poměry otcovy, a tím také jeho se až nesrovnatelné zlepšily. (Čap.-Ch.) — Jedním z nejvzácnějších, a tím také nejdražších kovů je platina. (Učebnice)

4. Osamostatněný větný člen (obvykle má úlohu doplňovat, zpřesňovat, vysvětlovat atp.) … těch zlodějů byla celá rota, a jistě velká … (Jir.) — Vlastně jsem takové představy měl, a hrozné. (Bran.) — A teď by její studenti měli být potrestáni, a to pro přímý odpor?! (Jir.) — Převod se zpravidla skládá ze dvou kol, a to z hnacího kola a kola hnaného … (Učebnice) — Víte, páni, já mám totiž jednoho koníčka, a to botaniku. (Fuks)

Považujeme za potřebné zmínit se o tom, jakou míru závaznosti má poučka, že před spojkou a se čárka píše, jestliže má spojka jiný význam nežli slučovací. Sledováním textů — zvláště z doby před r. 1945 — zjistíme, že autoři ji dost často nedodržují. Počínaje prvním vydáním Pravidel českého pravopisu (z r. 1902) je o této věci tato poznámka (petitem): „Má-li však spojení význam jiný než pouze slučovací, zejména význam protivy nebo význam vytýkavý a stupňovací, a má-li toto býti vytčeno (zdůraznil M. S.), klade se před a, i čárka. Např.: On drží pečeni, a my rožeň. Ctnost milujeme v každém, i v nepříteli.“ Ze zdůrazněného místa je patrno, že stará Pravidla nevyžadovala automaticky čárku ve všech případech, že vlastně ponechávala pisateli na vůli, zda považuje za potřebné jiný poměr nežli slučovací vyjadřovat (mnohdy) nejen spojovacím výrazem, ale navíc (redundantně) ještě interpunkcí. Obdobné stanovisko lze najít později v Hallerově Rukověti mateřského jazyka (část I.) z r. 1940: „Někdy může být při samotné spojce a pojetí obojí, slučovací nebo jiné, a tu se potom volně rozhodujeme psát s čárkou, nebo bez ní, např. Lékař léčí(,) a Bůh uzdravuje.“ Na rozdíl od Hallera bychom právě tehdy, jestliže je mezi částmi výpovědi jiný nežli slučovací poměr a jsou-li spojeny pouhou spojkou a, signalizování čárkou spíše doporučovali. Je však otázka, zda je nutno striktně trvat na mechanickém interpungování i u spojkových výrazů. Většina těchto výrazů totiž — jak jsme už připomněli výše — bývá významově (více či méně) specifikovaná, a tedy poměr mezi koordinovanými členy charakterizuje většinou dostatečně, takže čárka (signalizuje pouze, že [14]jde o jiný poměr nežli slučovací) může být považována za nadbytečnou. Ovšem výhodou pravidla bez výjimek je jeho jednoznačnost a jednoduchost. Pasus, který jsme citovali výše z prvního vydání Pravidel, byl přetiskován i ve vydáních dalších až do r. 1941. Od té doby se už v Pravidlech nevyskytuje zmínka o tom, že před spojkou a s významem odporovacím, stupňovacím atp. se čárka píše jen tehdy, „má-li toto býti vytčeno“. Vede to k tomu, že v editorské, redakční a korektorské praxi se dřívější tolerance (např. při reedicích starších literárních děl) ruší a čárky se doplňují. Jenomže ne vždycky je poměr mezi koordinovanými částmi dostatečně výrazný a ne vždycky považuje autor za potřebné jej zdůrazňovat.[10] V této věci bychom považovali za vhodné uplatnit k interpunkci diferencovaný přístup.[11] Pro texty uměleckého rázu bychom doporučovali uváženou toleranci založenou na posouzení výraznosti poměru mezi koordinovanými členy. U textů ostatních bude zřejmě výhodnější usilovat o dodržení zásad stanovených platnými Pravidly českého pravopisu. Eventuální (odůvodnitelné) odchylky by však neměly být posuzovány přísně.

B. Čárka mezi větami

se píše před spojkou a z důvodů obsahově-významových tehdy, jestliže stojí spojka mezi souřadně spojenými větami, mezi nimiž je jiný poměr než prostě slučovací. Věty souřadně spojené mají stejnou syntaktickou platnost a mohou být obě (všechny) hlavní, anebo obě (všechny) vedlejší. Spojka a — ať sama, nebo jako část spojkového výrazu — se mezi nimi vyskytuje hlavně tehdy, jestliže jsou v poměru odporovacím, stupňovacím nebo důsledkovém.

1. Poměr odporovací

Chtěl jsi dělat příliš veliké věci, a budeš dělat malé. (K. Čap.) — … dva měsíce jsem již ve Vídni, a ještě jsem si česky porozprávět nemohla (Něm.) — Pracovali jako každý jiný den, a nebyl to den jako jiné. (Pluh.) — My dvě jsme přece z různých konců země, a přece jsme si podobné. (Pujm.) — Že je zrzavý a tlustý? To ona viděla na [15]první pohled, a přes to si ho vzala. (Neff) — … my štěstí chcem, a ono báj a sen, my chceme klid, a máme vlnobití. (Mach.)

2. Poměr stupňovací

Matka hubovala zle, a dokonce ji i pleskla přes záda … (Neff) — … je tu sucho, a hlavně sem není vidět zvenčí. (Otč.) — Já ji ztratil, a navíc ještě zranil, … (Páral ) — Děti okradl o všecko, a ještě si nedá pokoje. (Rais) — Afra byla by se s ní o dítě leckdy málem prala, a zvláště pak starý překvapoval svou nekonečnou péčí, … (Čap.-Ch.)

3. Poměr důsledkový

Pohyb Země svými smysly nepostřehneme, a proto se nám zdá, že je Země v klidu. (Učebnice fyziky) — Na základě praktické činnosti a vědeckého poznání si lidé stále více osvojují hmotný svět, a tím poznávají jeho strukturu, zákonitosti a vlastnosti. (Marx.-len. filozofie) — Byl zvědavý, a tak se přišel na nás podívat. (Otč.) — Dvůr si zřejmě nepřeje žádné vysvětlení, a tudíž je ani nepodává. (Fuks) — V lesích vydělávali přibližovači dříví pateronásobek obvyklého platu, a tak byla hospoda hned jejich. (Kalčík) — Je zrovna léto, a tož Standa po šichtě ze samé osamělosti obchází kolem Hansenovic vily … (K. Čap.)

Co se závaznosti zásad interpungování mezi souřadnými větami spojenými spojkou a týká, je situace obdobná jako mezi několikanásobnými větnými členy, tj. ne vždy bývá jiný než slučovací poměr signalizován čárkou. Zvláště to platí o poměru stupňovacím a také o těch případech, kdy druhá část dvojčlenného spojovacího výrazu je posunuta hlouběji do věty. Např.: Kot naproti tomu se chystal ven do terénu a rozhovor nemohl být proto v žádném případě dlouhý. (Kalčík) — Obě (místnosti) byly až ve výši prvého patra a muselo se k nim proto po schodech. (Mor.) — … během jeho vyprávění se mu vracel klid a chvílemi naslouchal dokonce s jakýmsi neosobním zájmem a obdivem. (B. Břez.)

Ani někteří současní spisovatelé tedy jiný nežli slučovací poměr mezi větami spojenými spojkou a čárkou nesignalizují, je však možno setkat se i s interpungováním opačného rázu, tj. s tím, že se vyskytuje čárka mezi větami před slučovacím a. Protože to bývá ve větší míře u autorů starších, vyvozujeme z toho, že delší čas dozníval vliv poučky z matičního Brusu jazyka českého. Ve třetím vydání (z r. 1894) ji najdeme na str. 12: „Před spojkou a klade se čárka, je-li v obou větách podmět různý (zdůraznil M. S.), pakli není, čárka se [16]nedělá.“[12] Je velice pravděpodobné, že uvedená poučka vznikla pod vlivem interpunkčních zásad v němčině, tam totiž platí v podstatě dosud.[13] Podobné zásady se uplatňují i v jiných jazycích, mj. také v ruštině.[14] Je pochopitelné, že ti, kteří z cizích jazyků překládají nebo častěji cizojazyčné texty čtou, mohou být interpunkčními zvyklostmi v těchto jazycích ovlivněni, a to i při tvorbě textů vlastních.

O psaní čárky před spojkou a v souvětí najdeme zmínku také v Gebauerově Mluvnici české upravené V. Ertlem: „Před spojkou a, i se klade čárka, je-li na následující větě přízvuk. Např.: Vaše královská Milost poroučí, a hoch půjde (Erb.).“[15] Je to výklad Ertlův, v původním Gebauerově textu tato poznámka není. Na jiném místě Ertl píše: „Věty, mezi jejichž obsahy je vnitřní souvislost významová, mívají zpravidla přízvuk různé síly podle větší nebo menší závažnosti svého obsahu. Např.: Teď nedbal naň nikdo, ba smáli se mu do očí (věta tištěná ležatě je přízvučnější).“ Psaní čárky před spojkou a ve větě jednoduché váže Ertl tak, jak je to obvyklé, tj. na obsahově-významové vztahy, kdežto v souvětí na rozdíl v síle „přízvuku“ vět, což ovšem bývá důsledek obsahově-významových vztahů mezi větami. Interpunkce je záležitost psaného (tištěného) projevu a rozhodovat o ní podle projevu mluveného není příliš spolehlivé. Snad proto se Ertlova argumentace nikde jinde neobjevuje.

Je třeba připomenout také § 209 v úvodní části nynějších Pravidel českého pravopisu (akademické vydání — ve školním vydání je toto [17]místo vypuštěno): „V beletrii se klade někdy čárka i před a, i, nebo ve významu slučovacím, chce-li autor naznačit, že věta po spojce nemá být spínána s větou bezprostředně předcházející, popř. že při hlasitém čtení má být na tom místě zřetelná pauza. Např.: Čas vanul, a z malé holčičky byla panenka v sukních, a narodila se druhá, …“ Podrobnější teoretické vysvětlení takovýchto případů je možno nalézt ve Skladbě spisovné češtiny od M. Grepla a P. Karlíka.[16] Tam se uvádí, že je možno „rozlišovat různé odstíny slučovacího poměru“; u některých se psává čárka i před spojkou a. Bývá to např. tehdy, jestliže následující věta připojuje k předcházející něco nečekaného, event. kontrastujícího, také tehdy jestliže podává hodnocení obsahu věty předcházející;[17] spojení vět se při tom jeví jako volné. Jak se připomíná v Pravidlech, takové případy se vyskytují hlavně v textech uměleckých. Srov. též tyto příklady: Svázali ho, odvedli dozadu, a třeskla rána. (Nový) — K sakru, má přece jen jeden život, a ten může zachránit. (B. Břez.) — Řeka teče a léta minou, a z hocha stal se krásný mládenec, … (Erb.) — Bratřím se ta rada líbila, každý si vsadil podle své cesty do země proutek, a pak se rozjeli. (Erb.) — V tom jednání a v těch starostech minulo líbezné jaro, a již léto nastalo. (Jir. ) — A aby to taky svítilo, a hřálo, víš? (K. Čap.) — Poplach skutečně nastal, a největší se strhl v ocelárně. (Maj.) — Paní Kalistová byla dnes u mne v krámě, a věřte mi, že je to nádherná žena. (Neff)

Úkolem čárky — tak jako interpunkce vůbec — je usnadnit pochopení zamýšleného smyslu textu a umožnit plynulé a rychlé čtení. Nejde tedy o to, dodržet stůj co stůj stanovená pravidla. Někdy je třeba umístit před spojku a čárku, pro niž těžko najdeme jiné odůvodnění kromě toho, že usnadňuje a urychluje náležité pochopení smyslu sdělení, jako např. v tomto souvětí: Právním základem konfederace je mezinárodní smlouva, nikoli ústavní předpis, (!) a pravomoc společných orgánů se na uzemí příslušného členského státu neuplatňuje přímo, nýbrž … (Právnický slovník). Plynulému čtení napomáhá čárka např. i v tomto souvětí: Byli zabráni v hovor, (!) a způsob jejich chůze svědčil, že mají určitý cíl. (Neff)

Pokud jde o interpungování před spojkou a z důvodů obsahově-významových, je tedy situace poněkud složitější, než jak se podává v ko[18]difikačních příručkách. Základní pravidla je vhodné dodržovat v běžném písemném sdělování, kdežto v textech náročnějších (zvláště uměleckých) je zapotřebí jisté tolerance, zvláště když je možno předpokládat, že jde o autorův záměr.

II. Z formálních syntaktických důvodů se píše čárka před a tehdy, jestliže se tato spojka dostane mezi věty, které jsou na různé úrovni závislosti, nebo jsou závislé na různých větách. Př.: Ležel schoulený jako dítě, které spí, a déšť skrápěl jeho otevřené očí. (Kalčík) — Spojka a spojuje dvě věty hlavní, mezi nimi je však jedna věta vedlejší, závislá na větě první.

Těžké boty zadupají za rohem, a než se Frantík stačí ohlédnout, stojí nad ním pan Brejcha. (Řez.) — Spojka a spojuje dvě věty hlavní, mezi nimi je věta vedlejší závislá na druhé větě hlavní. Čárka by měla být vlastně před spojkou než, avšak posunuje se před spojku a.

Pral a látal ubohé cáry mé košile, která se stala obětí prvního výslechu, a když už jí nebylo pomoci, oblékal mě do svého prádla. (Fuč.) — Spojka a sice stojí mezi dvěma vedlejšími větami, avšak neslučuje tyto dvě věty, nýbrž dvě rozvité věty hlavní. Protože každá z vedlejších vět je závislá na jiné větě hlavní, oddělují se čárkou. Spojka a by vlastně měla stát mezi dvěma čárkami, avšak píše se čárka pouze před ní.[18]

Čárka před spojkou a se ovšem nepíše, jestliže spojuje dvě vedlejší věty v poměru prostě slučovacím. Např.: Když mu to v kolibách vypravovali pastýři a když mu to s ustrašenýma očima opakovala Eržika, smál se. (Olb.)

Čárka se nepíše ani tehdy, jestliže je tatáž podřadicí spojka před druhou vedlejší větou připojenou slučovacím a vypuštěna. Např.: Zlobil se, že je pryč a už se nikdy nevrátí. (K. Nový) — Po spojce a je vypuštěna spojka že.

Čárka se rovněž nepíše, jestliže mají souřadně spojené vedlejší věty různé podřadicí spojovací výrazy. Např.: Vypsala mu, jak bude odjíždět a kde se ještě zastaví. (Kožík) — Až bude to, po čem jsme toužili a oč jsme usilovali a zač teď jdeme umírat? (Fuč.)

Dodržovat interpunkci založenou na formálním syntaktickém principu považujeme za potřebné a účelné, protože to usnadňuje orientaci ve stavbě souvětí, a někdy dokonce rozhoduje o smyslu výpovědi, jako [19]třeba v tomto příkladu: Všechny orgány ČSČK jsou voleny zdola nahoru, jsou odpovědné těm, kteří je volili(,) a pravidelně jim skládají účty ze své činnosti.

Interpunkci v souvětí je většinou možno bezpečně stanovit na základě syntaktického rozboru, takže by o umístění čárek nemělo být sporu. Ale ani interpunkce založená na formálním syntaktickém principu by neměla být uplatňována zcela mechanicky a bezvýhradně. Zvláště by bylo třeba uvážit vhodnost zásady obsažené v § 215 dosavadních Pravidel. Stanoví se tam: „Je-li jeden člen několikanásobného výrazu vyjádřen větou závislou a druhý nevětně, oddělují se navzájem čárkou, i když jsou spojeny slučovací spojkou. Např.: Učil mě, jak (je třeba) zacházet se zbraněmi, a pravidlům myslivosti. K. Svoboda k tomu zaujal toto stanovisko: „Nepokládám za výhodné z hlediska komunikativní jasnosti, jestliže se odděluje čárkou věta vedlejší a větný člen, který s větou vedlejší tvoří souřadnou konstrukci.“[19] Souhlasíme s autorem citátu, že z hlediska plynulosti čtení je rozhodně vhodnější čárku v takovýchto případech nepsat. Doporučujeme, aby v příštím vydání Pravidel českého pravopisu byla poučka uvedená nyní v § 215 změněna. V původním textu příkladů, které dále uvádíme, se čárka před a nevyskytuje: (Děti) Věrně s nimi rozdělily buchty a co měly, jen aby měly radost. (Něm.) — Babička hned přinesla chléb a sůl a co tak právě bylo … (Něm.) — Ale teprve v boji oceníš pravou sílu této armády a jak je nezničitelná. (Fuč.)[20]Pozemky nesloužící silničnímu provozu a které nejsou součástí silničního tělesa se zaměří a zobrazí jako samostatné parcely … (Směrnice …)

Tento článek byl míněn jako odpověď na dosti častou otázku: kdy se píše čárka před spojkou a? Je z něho jistě patrno, že odpověď nemůže být jednoduchá. Navíc jsme se snažili ukázat, že i zásady, podle nichž se interpunkce tohoto dílčího jevu řídí, prošly ne právě jednoduchým vývojem.


[1] Na tuto otázku odpovídal před čtyřiceti lety také M. Helcl v Jazykovém koutku Čs. rozhlasu; viz první výběr Jazykového koutku Čs. rozhlasu, Praha 1949, s. 54—57.

[2] Také v popularizační příručce z druhé poloviny 30. let Správně česky od O. Moravce — Robura se uvádí: „Před spojkou a (a také i) nebývá čárka.“

[3] M. Grepl — P. Karlík, Skladba spisovné češtiny, Praha 1986, s. 213.

[4] Viz § 190 v úvodní části Pravidel českého pravopisu (akademické vydání).

[5] Viz § 189 a 207 v úvodní části Pravidel.

[6] Srov.: „Od spojek jiných než slučovacích se liší tím, že pouze spojuje, slučuje, nevyjadřuje specifický významový vztah mezi větami.“ — K. Svoboda, Souvětí spisovné češtiny, Praha 1972, s. 73.

[7] „Spojkové výrazy (spojková sousloví) jsou kombinace, sdružení dvou i více slovních jednotek v jeden spojovací výraz.“ — Mluvnice češtiny 2, Praha 1986, s. 214.

[8] „Spojka a a spojka že … jsou významově nespecifikované … Ostatní spojky jsou již více nebo méně specifikované …“ — D. cit. v pozn. 7, s. 216.

[9] D. cit. v pozn. 3 užívá termínu „poměr následkový“.

[10] V monografiích věnovaných české skladbě se často vyskytují příklady, v nichž jiný než slučovací poměr není naznačován čárkou; zřejmě se dodržuje v dokladech původní interpunkce autorů příkladů.

[11] O možnosti diferencovaného přístupu ke kodifikaci se zmiňuje M. Dokulil: „Záleží také velmi mnoho na tom, jakému konkrétnímu účelu kodifikace slouží. Kodifikace pro potřebu škol, zejména nižších, se bude arci zpravidla tvářit rigorózněji než kodifikace, s níž se bude radit spisovatel.“ — K otázce normy spisovného jazyka a její kodifikace, SaS 13, 1951—1952, s. 135—140. — Viz též: M. Sedláček, Interpunkce z hlediska jazykové kultury, sb. Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, Praha 1979, s. 158n. (zvl. s. 162).

[12] Srov.: „S takovým mechanickým kladením čárek se setkáváme i v době novější, zvláště tam, kde spojka spojuje věty s různým podmětem: Tma se rozplynula, a mlhy stoupaly do výše (Olbracht). — Editor a text, Praha 1971, s. 165.

[13] Srov.: „Das Komma trennt koordinierte Hauptsätze, auch wenn sie durch und oder oder und ähnliche Konjunktionen verbunden sind, … Das Komma vor und und oder braucht nicht zu stehen, wenn die verbundenen Sätze kurz sind, das gleiche Subjekt haben …“ — Der Große Duden, 3., durchgesehene Auflage (der 18. Neubearbeitung), Leipzig 1987, s. 668. — Viz též: R. Baudusch, Zum Gebrauch des Kommas vor „und“ und „oder“ bei koordinierten Sätzen, Sprachpflege 27, 1978, s. 129n. Zajímavé je autorčino sdělení, že podle průzkumů znalostí interpukce téměř polovina chyb spočívala v tom, že pisatelé čárku před spojkami und a oder mezi větami vynechávali v případech, kdy měla být napsána podle zásady uvedené zde na začátku poznámky. Tyto chyby vznikají hlavně proto, že v němčině platí pro psaní čárky před spojkami und a oder jiná pravidla, spojují-li větné členy, a jiná, spojují-li věty v souvětí.

[14] Srov.: „Čárkou se oddělují části souřadného souvětí, mezi nimiž je jakákoli spojka; tedy i slučovací, před níž se v češtině čárka nepíše (i, da, ili, libo): My prostilis’, i pojezd tronulsja. — Rozloučili jsme se a vlak se hnul.“ — M. Balcar a kol., Příručka ruského pravopisu, Praha 1983, s. 100.

[15] Gebauerova Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské, nově zpracoval V. Ertl, díl II. — Skladba, 9. vyd., Praha 1926, s. 110.

[16] Viz d. cit. v pozn. 3, s. 357n.

[17] Srov. též: „Důvody pro čárku před slučovací spojkou mohou být ještě jiné, např. uvedení nečekaného děje, překvapení, zdůraznění členitosti nebo dramaticnosti děje apod. …“ — D. cit. v pozn. 12, s. 166.

[18] Srov. k tomu část výkladu z prvního vydání Pravidel (z r. 1902): „Mělo by vlastně býti: Co nás mrzí, to se nás drží, a, co mílo nám, to nechce k nám; ale místo toho je starý obyčej, čárku po a vynechávati a psáti … to se nás drží, a co jest mílo nám, to …

[19] K. Svoboda, Souvětí spisovné češtiny, Praha 1972, pozn. č. 56 na s. 44.

[20] Zkratky autorů za citovanými příklady jsou podle Slovníku spisovného jazyka českého (Praha 1960—71), 4. díl (příloha) s. XV—XX.

Naše řeč, volume 72 (1989), issue 1, pp. 11-19

Previous Marie Čechová: Charakteristika administrativního stylu

Next Ludmila Stěpanovová: K etymologii frazeologismů s vlastními jmény