Časopis Naše řeč
en cz

Slovinská místní jména

Alena Polívková

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Koncem r. 1985 vyšla publikace Slovenska krajevna imena,[1] jejímiž autory jsou Franc Jakopin, Tomo Korošec, Tine Logar, Jakob Rigler (†), Roman Savnik a Stane Suhadolnik. Hned úvodem je třeba říci, že jde o knížku z hlediska potřeb společenské praxe aktuální, neboť místní jména jsou důležitou součástí jazyka jako komunikačního a informačního prostředku. Jsou součástí individuální slovní zásoby každého člověka, tvoří však i nedílnou část jazyka spisovného v jeho každodenním užívání.

Místní jména[2] stejně jako vlastní jména vůbec lze zkoumat z různých aspektů a mnoha vědeckými metodami. Jako aktuální pro lingvistickou analýzu místních jmen se jeví kromě onomastické problematiky i problematika gramatická, např. morfologická, slovotvorná, dále i otázky týkající se transliterace, pravopisu, ortoepie aj. Tyto otázky lze zahrnout do oblasti jazykové kultury. Souvisí s ní proto i přístup k normě a kodifikaci místních jmen a její vztah jak k spisovnému úzu, tak ke kodifikaci místních jmen.

Požadavkem, který v prvé řadě kladou uživatelé každého spisovného jazyka na soustavu místních jmen, je to, aby jednak byla jednoznačná, jednak aby fungovala bez potíží a poruch, aby neuváděla uživatele jazyka do rozpaků, do svízelných nebo dokonce neřešitelných situací. Je to požadavek oprávněný a usilovat o to, aby se mu vyhovělo, patří nesporně k jednomu z úkolů jazykovědy.

Úkolem autorů slovinské publikace o místních jménech bylo jednak zjistit současnou normu místních jmen a její vztah jak k spisovnému úzu, tak ke kodifikaci, jednak podporovat ty tendence, které v současnosti v jazyce jsou, a zahrnout je do kodifikačního návrhu. Má-li kodifikace místních jmen [84]sloužit k zdokonalování spisovného jazyka, musí z těchto vývojových tendencí, které jsou ve spisovné normě, vycházet.

Při zjišťování skutečně existujícího stavu vycházeli autoři slovníku z vlastních poznatků, z výzkumů informátorů (uvedených na konci knihy) a z materiálů publikovaných v Slovinském místním lexikonu 1—4[3] a v Seznamu obcí. Daná problematika nebyla dosud ve slovinské jazykovědě v souhrnné publikaci podrobněji lingvisticky analyzována.

Práce usiluje o celkový synchronní pohled na tvarosloví místních jmen i na jejich problematiku slovotvornou. Slovník obsahuje 6 000 hesel. Které informace se u každého hesla zařazeného do abecedního seznamu podávají? Pravopis je zřejmý z grafické podoby místního jména, dále se uvádí 2. a 6. pád jména, podoba adjektiva utvořeného od místního jména a příslušné obyvatelské jméno. Závěr hesla tvoří dodatek o tom, v které oblasti se dané jméno nachází. Heslo vypadá takto: Dráge Drág[4] v Drágah, dráški, Dráščan; o. Metlika, p. Suhor; Máče Máč v Máčah, mačanski, Mačan; o. Kranj, p. Preddova. V některých případech jsou uvedeny dvě úřední podoby jména, např. Tómaj/Tomáj; Trnôvo, Trnóvo, někdy je též uvedena nářeční podoba základního jména, např. Deláč/Délač. Tvaroslovné varianty v 2. a 6. pádě ve slovinském případě nejsou. Při odvozování od místních jmen existuje ve slovinštině (shodně s češtinou) tendence, aby v odvozeninách nenastaly takové hláskoslovné aj. změny, kterými by se příliš oddalovala základní podoba příslušného místního jména od podoby jména odvozeného. Při tvoření adjektiv od dvouslovných místních jmen se ve spisovné podobě prosazuje stejná zásada jako při tvoření odvozenin od českých místních jmen, tzn. aby i z tvaru adjektiva bylo pokud možno jednoznačně poznat, jak zní základní podoba místního jména, např. Nôvi Grád, novográjski; Stára Lóka, starolóški. Od místních jmen s postpozitivním přívlastkem vícečlenným se tvoří adjektivum pouze od zkrácené podoby místního jména, např. Podgôra pri Lóžu, podgórski. Nevýhodou tohoto způsobu tvoření však je to, že z adjektivní podoby nelze přesně stanovit příslušné místní jméno (srov. naproti tomu v češ. Ústí nad Labem — labskoústecký, Ústí nad Orlicí — orlickoústecký apod.).

Kladem příručky je nepochybně to, že byly do všech hesel včleněny podoby příslušných adjektiv a jmen obyvatelských. Tyto odvozeniny jsou určeny především lokálně omezené komunikaci, avšak pro potřeby celospolečenské musejí mít podobu spisovnou, a to i s tím rizikem, že v některých případech ani nemají naději se ve spisovném jazyce realizovat. Ženská podoba obyvatelského jména se uvádí pouze v případě nepravidelného tvoření, např. Párec — Párka/Párščica (nář.).

Kromě podoby mající statut spisovnosti jsou však uvedena i detoponymická adjektiva. Ta jsou silně vázána na nářeční úzus a byla zřejmě shromážděna dialektologickými metodami ve sledovaném rozsahu jejich užívání. Materiál je však do jisté [85]míry shromážděn nesystematicky, takže je poněkud různorodý. Míra vymykaní se z pravidel spisovného tvoření slov je u těchto adjektiv o to větší, oč menší je společenský význam pojmenované lokality. Slovinština je však ve srovnání s češtinou regionálně mnohem více rozrůzněna, což se nutně obráží i ve větší pestrosti toponymických struktur už v základních jménech, a tím spíše ve jménech odvozených.

Téma práce je z hlediska společenské potřeby aktuální, neboť ani odborníci, ani laická veřejnost nejsou často schopni se s danou problematikou vyrovnat. Autorům se to do jisté míry podařilo. Domníváme se však, že ve srovnání se stanoviskem české a slovenské lingvistiky, vycházejícím z principů, které poskytuje studium soustavy současného českého a slovenského spisovného jazyka a jazykové kultury, by slovinským autorům prospělo trochu více propojit stanovisko místního úzu, etymologie, historického vývoje a spisovného systému; jen to může podle našeho soudu pomocí kodifikačního návodu spisovnou praxi od nejistoty a sporů oprostit. I v této první slovinské souhrnné kodifikaci místních jmen a od nich odvozených příslušných jmen obyvatelských a vztahových adjektiv však slovinští jazykovědci vykonali mnoho výzkumné práce.


[1] Ljubljana, nakl. Cankarjeva založba, 358 s.

[2] Termínem místní jméno (oikonymum) — slovinsky krajevno ime; ime naselbine — se v Základní soustavě a terminologii slovanské onomastiky (viz Zpravodaj místopisné komise ČSAV, 14, 1973, č. 1) označuje: a) vlastní jméno města, vesnice a jejich částí (čtvrtí, předměstí atd.), b) vlastní jména tzv. místní části, tj. skupiny domů nebo jednotlivého domu ležících odděleně od vlastního sídliště (samota, hospodářský dvůr, myslivna, hájovna, cihelna, huť, pila, mlýn, hrad, lovecký zámek, zřícenina, turistická chata atd.), c) vlastní jméno jednotlivého objektu sídlištního charakteru ve městě a na vesnici (jednotlivý dům nebo usedlost, zámek, hotel, hostinec, lékárna, budova divadla nebo kina, brána, věž, část městského opevnění, kostel, klášter atd.), d) vlastní jméno místnosti v objektu sídlištního charakteru (obytná místnost, hala, přednáškový sál, hudební síň atd.). Shodně je vymezen termín místní jméno i v nejnovější publikaci Osnoven sistem i terminologija na slovenskata onomastika, Skopje 1983. Recenzovaná publikace užívá termín krajevno ime pouze ve významu ‚vlastní jméno města, vesnice a jejich částí‘. Toto užší vymezení zvolila v publikaci Naše místní jména (a jak jich užívat), Praha 1985, též A. Polívková.

[3] Ljubljana 1968—1980.

[4] Intonace či místo přízvuku se značí jen jako fonetický zápis.

Naše řeč, volume 70 (1987), issue 2, pp. 83-85

Previous Věra Petráčková: Práce z dějin slavistiky X

Next Zdenka Šromová: Bibliografie české lingvistiky 1983