Časopis Naše řeč
en cz

Slunečné, nebo Sluneční pobřeží

AP (= Alena Polívková)

[Short articles]

(pdf)

-

V propagačních písemnostech Čedoku o černomořském pobřeží se užívá někdy podoby Sluneční pobřeží, jindy Slunečné pobřeží. Dostali jsme dotazy na to, co je správné.

Bulharština nám tu neporadí — její přídavné jméno Slnčev [slănčev] pokrývá významy obou českých přídavných jmen. Musíme si proto všimnout jejich významového rozdílu v češtině. Přídavné jméno sluneční je takzvané vztahové přídavné jméno. Vyjadřuje, že se něco vztahuje ke slovu slunce, a to ve významu „nebeské těleso“. Tak sluneční paprsky jsou paprsky vysílané sluncem, sluneční soustava je soustava planet, jejímž středem je slunce atd. Toto přídavné jméno nemá hodnotící ani citový významový odstín.

Proti tomu přídavné jméno slunečný je sice také vztahové, ale vztahuje se k jinému významu slova slunce, totiž k významu „světlo a teplo vysílané tímto nebeským tělesem“. Proto slunečný den je den teplý, prozářený slunečním svitem, slunečná stráň je místo vystavené záření slunce, místo prohřívané slunečním teplem. Toto přídavné jméno spojujeme v našem povědomí také s jistým hodnotícím a citovým postojem: co je slunečné, bývá nám i milé, příjemné. V tom je i příčina, že přídavné jméno slunečný se tak často objevuje v přeneseném obrazném významu. Mluvívá se o slunečné povaze, Marie Majerová kdysi psala o slunečné chuti vína, Julius Fučík užil spojení slunečný podzim ve významu „klidné, radostné stáří“ atd.

Po tomto výkladu je snad jasné, že bulharský Slnčev brjag je pro nás pobřeží Slunečné; je to místo plné slunečního svitu a tepla, a zároveň místo milé a žádoucí. A pro lidi, kteří trochu hloubají o jazyce, je to i ukázka toho, jak jemné rozlišovací prostředky má čeština, někdy i ve srovnání s jinými slovanskými, tedy i vývojově příbuznými jazyky.

Naše řeč, volume 66 (1983), issue 1, p. 56

Previous Libuše Kroupová, Alena Polívková: Na okraj, na okraji

Next Karel Horálek: K stylistice zvukových prostředků jazyka