Časopis Naše řeč
en cz

Dvojčata

Antonín Rubín

[Short articles]

(pdf)

-

Všimněme si, jak se „dva lidští jedinci stejně narození“ (tak definuje dvojčata SSJČ) pojmenovávají v lidovém jazyce.

Se spisovnou podobou dvojčata se setkáme po celém českém jazykovém území s výjimkou Chodska, severovýchodní Moravy a Slezska. Často se výraz dvojčata vyskytuje ve dvojici s ekvivalentem dalším. Jako jediná odpověď byl zachycen na širším Královéhradecku. na Brněnsku a na menších územích porůznu i jinde.

V Čechách a na západní a jihozápadní Moravě se jako dubleta v mluvě staré venkovské generace hojně vyskytuje označení dvíčata. To bylo zachyceno ojediněle na Prachaticku a na Klatovsku s hláskovou obměnou jako zvíčata. Tady se už v povědomí mluvčích zřejmě ztratila souvislost s číslovkou dvě. Od této číslovky a jejích hláskových a slovotvorných obměn jsou utvořeny další názvy pro dvojčata, a to dvíčky, dvojani a dvojky.

Název dvíčky vytváří na jazykové mapě výrazný areál v jižních Čechách od Tábora na jih, zatímco pojmenování dvojani tvoří menší ohraničené území v Broumovském výběžku, tedy v Čechách severovýchodních. Označení dvojky se užívá na jihovýchodní a východní Moravě (od spojnice měst Mikulov—Lipník nad Bečvou—Vsetín na východ). U tohoto ekvivalentu byly zachyceny i významové posuny. Tak na východní Moravě značí ojediněle výraz dvojky ‚dvě [223]telata‘, na střední Moravě pak byl zachycen singulár dvojka ve významu ‚chlapec a děvče‘. Sporadicky se v Čechách nebo na Moravě vyskytly jako pojmenování pro dvojčata i další výrazy utvořené od číslovky dvě, a to dvoučata, dvojčky a dvojčence.

V západních Čechách je nejčastějším pojmenováním pro dvojčata výraz spolčata, který tam tvoří rozsáhlou uzavřenou oblast. Jeho obměněná podoba společňata zaujímá značné území na Moravě, které jde na sever a severozápad od linie Brno—Prostějov—Lipník nad Bečvou.

Na severovýchodní Moravě a ve Slezsku se ve venkovské mluvě nejčastěji užívá pojmenování blížňata, řídce i blízňata. Ve Slezsku se vedle toho vyskytuje i slovotvorná obměna blížňáci. S blížňaty i s blížňáky se však setkáme i v severovýchodních Čechách. Výraz blížňata byl zachycen při terénním výzkumu v mluvě staré venkovské generace v podhůří Jizerských hor a západních Krkonoš, slova blížňáci se pak užívá pro označení dvojčat sporadicky v Podještědí vedle další slovotvorné obměny blíženci. V severovýchodním cípu Čech je možno se řídce setkat i s ekvivalenty poloušata a poloušňata. Pojmenování párek, které se v severovýchodočeské nářeční oblasti rovněž tu a tam objevilo, není vždy plně ekvivalentní. Běžně značí dvě děti různého pohlaví v rodině.

Vidíme tedy, že lidový jazyk má pro označení dvojčat na dvě desítky slov. Polovina z nich je utvořena od číselného výrazu pro dva objekty a jeho obměn. Vychází se tedy od dvojice; stejně je tomu i u označení pár, párek.[1] Vycházet však lze i od poloviny dvojice. Tak jsou utvořeny výrazy poloušata, poloušňata[2] a původně asi i výraz spolčata a jeho obměny,[3] i když u něho se nabízí výklad ve společném příchodu na svět. Podle blízkosti rodem, případně i podobou pak pojmenovávají slova blížňata, blížňáci a podobná.

Zeměpisná projekce zřetelně ukázala, že pojmenování utvořená od základů dvoj- a dví- jsou téměř po celém jazykovém území, zatímco výrazy utvořené od základů ostatních, tedy spol-, blíž-, polouš-, pár- jsou při jeho okrajích.

Staří venkovští informátoři hodnotili většinou výraz dvojčata jako nový, výrazy dvíčata, dvíčky jako starší a pojmenování tvořená od ostatních slovních základů jako stará.[4] Ze všech uvedených ekvivalentů je označení dvojčata jediné progresívní a nově proniká po celém jazykovém území, tedy v Čechách i na Moravě, zatímco ostatní výrazy ustupují. O jeho postupu svědčí i to, že ve městech bylo většinou zaznamenáno jako jediné. V úzu mladé generace se už jiný ekvivalent než dvojčata nevyskytuje.


[1] z něm. Paar, to z lat. păr = stejný; užívalo se o dvou stejných jedincích.

[2] Slovo poloušek uvádí PSJČ jako dial. půlka ‚ženský šátek‘ (patrně tedy trojcípý) s doklady z Jiráska, Raise a Baara. V materiálu dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český je doklad do polouška vrchu (Stránský, Jilemnice).

[3] Podle výkladu Machkova spolu = s polu = z polovice; ‚dělají-li něco dva každý s polovice, na polovic, je to společné‘; od toho dále např. spolek, spolkový, spolčit se.

[4] Je to v souladu s obecným ústupem nářečních jevů k okrajům jazykového území.

Naše řeč, volume 64 (1981), issue 4, pp. 222-223

Previous Olga Petrželková: Děti a cizí slova

Next Eva Macháčková: Za výkladními skříněmi je mnoho tabel

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdm transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1