Oslyšen, či neoslyšen?

Petr Mareš

[Short articles]

(pdf)

-

Nedávno jsme mohli v tisku ve zprávě z Paříže číst: A tak výkřik jednoho z obyvatelů domu v pasáži Basfroi … zůstává neoslyšen. Z kontextu je jasné, o co v daném případě jde: nikdo nevzal onen výkřik v úvahu, mluvčímu nebylo vyhověno. Je to ovšem význam právě opačný, než jaký uvádí SSJČ. U slovesa oslyšeti (bez záporky ne-) zde stojí: „nevyhovět něčí žádosti; odmítnout, odmrštit, odbýt, nevyslyšet“. Podoba se záporkou ne- pak znamená „vyslyšet, neodmítnout“. Význam uvedený v SSJČ se objevuje takřka ve všech dokladech lexikálního archívu ÚJČ: Čechům oslyšeným a odstrčeným od církve nezbývalo, než oddělíc se od Říma, obrátiti jinam zřetel svůj (Palacký), Haj si mne. Braň si mne. Neoslyš matky (Dyk), Kartounkářští dělníci v Liberci  … se srocovali  … když továrníci je oslyšeli (Tobolka, 1950). Mezi mnoha záznamy lexikálního archívu se jen ve třech případech vyskytuje sloveso oslyšet ve významu „vyslyšet“, resp. neoslyšet ve významu „nevyslyšet“. Dva z dokladů pocházejí z dvacátých let devatenáctého století a lze u nich snad hledat vysvětlení v rozkolísanosti tehdejšího jazyka; třetí je z roku 1857. Příklad: volal jsem tebe, ale nechtěl jsi hlasu mého slyšeti; a protož nyní ani já tebe neoslyším (Puchmajer).[1] Zmíněné doklady jsou staré a izolované; v následujícím více než stoletém období je sloveso oslyšet doloženo pouze ve významu, jenž je uváděn v SSJČ. Vraťme se proto k úvodnímu citátu a položme si otázku po příčině významového „obratu o 180 stupňů“, k němuž došlo v citované větě. Můžeme předznamenat, že za současné situace je docela pochopitelný.

Sloveso oslyšet má mezi slovesy téhož kořene poněkud zvláštní postavení. Předně se dnes už užívá pouze zřídka (SSJČ je charakterizuje jako knižní, nový SSČ je vůbec neuvádí). Ve výše citované pasáži jde zřejmě o pokus zpestřit a osvěžit text za pomoci nepříliš běžného lexikálního prostředku.[2]

Důsledkem této povahy slovesa oslyšet je to, že pro některé uživatele jazyka (pokud tohoto slovesa v ojedinělých případech aktivně užijí nebo se s ním setkají) nemusí být jeho sémantika dost bezpečná.

Na význam slovesa nelze usuzovat ani ze sémantiky jeho komponentů. Podle Františka Kopečného[3] má předpona o-v tomto slovese význam „okoloů, oslyšet tak vlastně znamená „nechat jít okolo uší“, z čehož vyplývá fakt nevyhovění, nevyslyšení, odbytí, odmítnutí. (Podobná situace je např. u ruského slovesa oslušat’sja „neposlechnout“, polského osłyszeć się „přeslechnout se“ — obojí u Kopečného.) Význam „okolo“ u předpony o- je ovšem pouze faktem etymologie, předpona je dnes zcela neprůhledná.

Význam negativního výsledku děje tak [220]není signalizován slovotvornými významy komponentů slovesa. Uživatel jazyka neinterpretuje předponu o- negativně, předpona naopak vypadá jako bezpříznaková předpona dávající význam kladný. Význam pozitivní realizace děje má řada jiných sloves s předponou o-, např. ovinout, oženit /se/, opít /se/, oželet.

Skupina předponových sloves téhož kořene jako oslyšet, mnohem častěji užívaných — např. vyslyšet, vyslechnout, uslyšet, zaslechnout — rovněž vyjadřuje pozitivní realizaci děje. Jedním z významů slovesa vyslyšet je přitom význam „splnit (prosbu, přání ap.), vyhovět něčí prosbě, přání ap.“ (SSJČ) — tedy význam právě opačný než význam slovesa oslyšet. (Negativní výsledek děje vyjadřuje sloveso přeslechnout: zvuk jde „přes“, dále, mimo. U něho je ovšem význam předpony aspoň do určité míry průhledný — přeslechnout tak nemůže být oporou pro povědomí o významu slovesa oslyšet.)

Uvedené skutečnosti (řídkost výskytu a knižnost, neprůhlednost sémantiky) se stávají příčinou toho, že sloveso oslyšet může být některými mluvčími významově spojováno s příbuznými a mnohem častěji užívanými slovesy jako vyslyšet, vyslechnout a může pro tyto mluvčí nabývat významu, který je ve shodě s významem oněch častěji užívaných sloves (pro vyjádření negativního výsledku děje je pak k oslyšet přidávána záporka ne-). Ve zprávě, která byla východiskem naší poznámky, je ztráta povědomí o významovém rozdílu mezi slovesem oslyšet a slovesy příbuznými zcela jasně patrná. Po citované pasáži následuje věta: Stěží ho totiž někdo může vyslechnout. Jak ukazuje doklad z díla Čelakovského — rodiči oslyšený milou vyslyšen, dříve byl významový protiklad pociťován velmi ostře.

Významová odchylka v citované pasáži se ukázala jako pochopitelná a dobře vysvětlitelná. Neznamená to ovšem, že je možno ji přijmout. Dané užití je třeba brát jako užití nenáležité.

---

[1] Nereprodukujeme zde pravopisné jevy dané tím, že text byl napsán před pravopisnými reformami.

[2] Srov. František Daneš, Malý průvodce po dnešní češtině, Praha 1964, s. 101.

[3] Etymologický slovník slovanských jazyků. Slova gramatická a zájmena. Sv. 1. Předložky; koncové partikule, Praha 1973, s. 139.

Naše řeč, volume 64 (1981), issue 4, pp. 219-220

Previous Lumír Klimeš: Příspěvek k poznání stavbařského slangu

Next Olga Petrželková: Děti a cizí slova