Slovanská vlastní jména v novinách a časopisech

Miloslav Sedláček

[Articles]

(pdf)

-

V novinových i časopiseckých textech se vyskytuje značné množství vlastních jmen převzatých z jiných jazyků, tj. z jazyků, které mají odlišný inventář fonémů, grafémů a odlišný systém gramatický. Cizí vlastní jména je třeba do českého textu začlenit; to často nutí autora textu, aby se s odlišnostmi cizího jména nějak vyrovnal. Ve starších obdobích se to ve velké míře dělo různým stupněm adaptace jména (počeštěním), popř. i překladem (např. Salzburg — Solnohrad). Tím bylo začlenění velmi usnadněno. Přibližně od začátku druhé poloviny minulého století sílí tendence základní podobu cizích vlastních jmen neměnit (s výjimkou těch, jejichž česká podoba už je ustálena). Svědčí o tom např. rozsáhlé výklady věnované cizím jménům (jejich skloňování) v matičním Brusu jazyka českého (1. vydání z r. 1877). Tato tendence se silně (i když nikoli bez výjimek) uplatňuje i v češtině současné, nejdůrazněji u vlastních jmen osobních.

Snaha podchytit, upravit a sjednotit způsoby začleňování cizích vlastních jmen do českého textu byla dlouhou dobu zaměřena především na jména z jazyků, které se od češtiny liší podstatně, tj. z jazyků neslovanských. Svědčí o tom i zmíněný matiční Brus, neboť teprve ve 3. vydání (z r. 1894) byla do něho zařazena samostatná, a to nepříliš rozsáhlá kapitolka věnovaná skloňování jmen ze slovanských jazyků. V textech současných novin a časopisů se objevují aktuální problémy, jimiž se ani nové jazykové příručky buď nezabývají, nebo jichž se jen kuse dotýkají. Upozorňujeme zde na některé z nich a snažíme se zaujmout k nim stanovisko, které by mohlo být podkladem pro ustálený způsob začleňování některých skupin slovanských vlastních jmen do češtiny a eventuálně i pro kodifikování těchto způsobů. Výklad o každém jevu začínáme několika citáty z novin nebo časopisů.

1. Přítomen byl rovněž velvyslanec Polské lidové republiky v ČSSR J. Mitrega. — Voda přerušila železniční spojem mezi Ostrolekou a Szczytnem. — Zajeli jsme také do Elblagu. — Velký úspěch sklidil známy soubor Slask.

[170]Hlavně v novinách se často setkáváme s tím, že místo grafických znaků pro polské nosové samohlásky, tj. ę, ą, jsou vytištěna písmena e, a. Je možné, že některé tiskárny novin příslušné znaky nemají, mnohem pravděpodobnější však je, že redakce mechanicky přejímají grafické podoby jmen ze zpráv ČTK tištěných strojem, který má omezený počet grafických znaků a jemuž také scházejí znaky ę, ą (i další, jako ł, ż, ś aj.). Proto se místo jmen Mitręga, Ostrołęka, Elbląg, Śląsk tiskne „Mitrega“, „Ostroleka“, „Elblag“, „Slask“. Jisté je, že takovýto záznam polských vlastních jmen je nemilou deformací, která snižuje hodnotu informace a někdy ztěžuje identifikaci pojmenovaného objektu (Slask). Tiskárny by měly usilovat o to, aby potřebné litery měly k dispozici. Jestliže však je správné naše podezření, že deformace vzniká především vinou mechanického přejímání textů dodávaných redakcím Československou tiskovou kanceláří, měly by se o nápravu snažit obě strany — redakce novin i redakce textů ČTK. Snad by bylo možné za zprávami z Polska upozornit v textu vydávaném ČTK alespoň na to, která jména jsou vytištěna zkresleně, a redakce novin by si na základě upozornění mohly způsob psaní ověřit v jazykových nebo encyklopedických příručkách, popř. dotazem u některých institucí.

Bylo by možno uvažovat ještě o jednom nouzovém řešení, které není zcela ideální, ale naznačovalo by alespoň přibližně zvukovou podobu jména. Spočívalo by v tom, že nosové samohlásky by se v českém textu zaznamenaly dvojicí písmen složenou z písmena pro ústní samohlásku a z písmena pro nosovou souhlásku. Za precedens můžeme považovat počeštěnou podobu místního jména Čenstochová (pol. Częstochowa); obdobně by se psalo Ostrolenka, Demblin (pol. Dęblin), Mitrenga atp. Nosovka ą by se ovšem měla psát podle výslovnosti on, např. v příjmení Zajonczkowski (nikoli „Zajanczkowski“, jak se objevilo v denním tisku). Tento nouzový způsob zaznamenávání vlastních jmen je však únosný spíše pro jména zeměpisná nežli pro příjmení, protože i v polštině se příjmení vyskytují v pravopisných variantách, např. Zaręba i Zaremba, Dąbski i Dąmbski;[1] dodržení přesné grafické podoby může tedy být relevantní pro identifikaci nositele příjmení.

Pravidla českého pravopisu se v kapitole „Běžný přepis jmen z jazyků užívajících latinky“ o možnosti grafické substituce písmen ę, ą nezmiňují. Podle nich je třeba zachovávat u polských slov v českém [171]textu původní psaní kromě těchto výjimek: „místo ł, ń je možno z typografických důvodů psát též l, ň.“ Domníváme se, že by koncese „z typografických důvodů“ měla být rozšířena, a to alespoň na ta souhlásková písmena, která mají jako diakritikon čárku, tedy ć, ś, ź. V češtině se tato písmena vyslovují [č], [š], [ž],[2] mělo by tedy být umožněno v nezbytných případech i psaní podle české výslovnosti. Jsme přesvědčeni, že by z komunikačního hlediska bylo výhodnější vytisknout podobu Ślonsk nežli „Slask“, jestliže z nějakých důvodů nelze vytisknout Śląsk. Doporučovali bychom, aby se při příští úpravě Pravidel českého pravopisu tyto otázky znovu uvážily.[3]

2. Fotbalisté odjeli do Chorzówa. — Letadlo přistálo na letišti v Rzeszówě. — Dostavili se představitelé rzeszówského vojvodství. — Výměna zkušeností mezi Slovanem PS Ostrava a chorzówským Ruchem.

Obdobných dokladů by bylo možno uvést velké množství, a to nejen z novin nebo časopisů, srov. např.: Keramický průmysl má velké závody v Katovicích, Wałbrzychu, Ćmielówě, Wroclawi, velké sklárny jsou např. v Piotrkówě a v Pieńsku n. Nisou (Zeměpis světa, Evropa, Praha 1968, s. 490). Proč mnozí autoři ponechávají v nepřímých pádech jmen jako Chorzów, Rzeszów, Ćmielów, Piotrków písmeno ó, je snadno vysvětlitelné. Četná cizí vlastní jména se v českých textech skloňují tím způsobem, že se k nezměněné základní podobě jména (zvláště když končí na souhláskové písmeno) připojují české skloňovací koncovky; obdobně se často postupuje také při tvoření přídavných jmen k takovýmto vlastním jménům (k základní podobě jména se ovšem připojují přípony). Se slovanskými jmény však nelze zacházet vždy stejně jako s jinými cizími jmény. Např. místní jméno Lugovoj je třeba vzhledem k jeho adjektivní formě skloňovat jako Slaný (2. p. Lugového, 3. p. Lugovému atd.), a nikoli jako třeba Hanoj.

Polská místní jména zakončená na -ów jsou stejného typu jako česká končící na -ov (např. Prostějov, Staňkov), tj. svým původem přídavná jména přivlastňovací. Původní dlouhá samohláska přípony (-óv) se v češtině postupně změnila v dvojhlásku uo a pak v dlouhé ů (bratróv > bratruov > bratrův), nikoli však u místních jmen, proto[172]že u těch se samohláska ó v příponě velice brzy zkrátila, takže „se tato substantivizovaná adjektiva liší kvantitou od posesív nesubstantivizovaných: Benešov proti Benešův, …“.[4] V současné polštině se přípona místních jmen píše -ów a vyslovuje [uf]. V češtině se při skloňování přípona -ov- nemění, v polštině je stav podobný jako u českých přídavných jmen přivlastňovacích (1. p. bratrův, 2. p. bratrova, 3. p. bratrovu atd.), tj. v otevřených slabikách se vyslovuje [ov], které se píše -ow-, např. (1. p. Chorzów) 2. p. Chorzowa, 3. p. Chorzowowi atd. Toho je třeba dbát i v češtině, podoby „z Chorzówa“, „v Chorzówě“ jsou nenáležité a výslovnost odpovídající tomu zápisu, tj. [f chořuvje] (slyšeli jsme ji už v Čs. televizi), je nepřijatelná. Pokud se v češtině neužívá polského jména v počeštěné nominativní podobě, jako je tomu u jména Krakov, píše se v něm přípona -ów vyslovovaná [uf] jen v základní podobě jména, kdežto před pádovými koncovkami (českými) je nezbytné psát -ow- a písmeno o vyslovovat jako samohlásku [o], např. k Chorzowu, v Chorzowě. Také česká podoba přídavných jmen je chorzowský, rzeszowský, ciechanowský, (polsky chorzowski, rzeszowski, ciechanowski).[5]

3. Původní zpravodajství Josefa Mikoláše z Tychy. — Na mistrovství Evropy v hokeji juniorů v Tychy zvítězili českoslovenští reprezentanti nad Švédskem 3 : 2. — Obyvatelé Baranoviči nezapomínají na naše spoluobčany. — A tak zvon v Baranoviči zvoní dál [173]na paměť tří tisíc neznámých. — Pojedou zpět do Kočani šest kilometrů bez námahy. — Rýžoviště u Kočani (text pod fotografií).

Jestliže se podstatné jméno v češtině neskloňuje, je to výrazný symptom jeho cizostí. Jméno se neskloňuje buď proto, že čeština stejný typ jmen nemá, a proto nemá pro ně ani příslušný vzor, anebo proto, že je nejisté, které gramatické kategorie by bylo možno jménu v češtině přiřadit a ke kterému vzoru je začlenit. Např. zeměpisné jméno Korfu zůstává nesklonné proto, že žádné domácí jméno není zakončeno na -u, a proto není, kam je zařadit. Naproti tomu o anglickém jméně Canterbury nelze říci, že zůstává neskloňováno proto, že žádné domácí jméno není zakončeno stejně, srov. Dymokury, Nudožery, Volary. Důvod je ten, že domácí zeměpisná jména zakončená na -y jsou pomnožná, kdežto jméno Canterbury v angličtině pomnožné není. Dá se namítnout, že to by nemělo být pro začlenění jména do češtiny překážkou. Čeština jako přejímající jazyk „přiděluje“ gramatické kategorie cizím podstatným jménům podle toho, jak se začlení do češtiny, a nikoli podle původního jazyka. Dokladů lze uvést velké množství. Např. v němčině jsou všechna vlastní místní jména rodu středního (i Freiburg, Karl-Marx-Stadt ap., přestože obecná substantiva Burg, Stadt jsou rodu ženského), v češtině však jsou místní jména Freiburg, Karl-Marx-Stadt, Bonn a četná další zakončená na souhlásku rodu mužského, Jena, Gera rodu ženského atp. Zařazení cizího zeměpisného jména k mluvnickému rodu v češtině bývá tedy dost jednoduché, pokud se tím jméno zároveň jednoznačné zařadí k číslu jednotnému. Přiřazení k českým jménům pomnožným bývá záležitost složitější. Uvedeme o tom zajímavý doklad z dějin kodifikace češtiny.

Autoři prvního vydání matičního Brusu jazyka českého (z r. 1877) skutečně vyšli z formy jména Canterbury a stanovili, že se má skloňovat stejně jako české Dolany.[6] Avšak v slovníkové části 3. vydání téhož Brusu (z r. 1894) se u hesla Canterbury uvádí, že se skloňuje jako české jméno Brozany nebo zůstává nesklonné. Brus tedy po sedmnácti letech — jistě pod tlakem současného úzu — ustoupil alespoň zčásti od požadavku, aby jméno Canterbury bylo v češtině přiřazováno k substantivům pomnožným. Slovník spisovné češtiny [174](z r. 1978) je charakterizuje pouze jako nesklonné středního rodu, tedy jako singulárové.

Náhodná shoda zakončení cizího jména se zakončením českých jmen pomnožných tedy nebývá důvodem k tomu, aby jméno bylo v češtině přiřazeno k pomnožným. Jestliže se při přejímání cizích jmen silně uplatňuje „princip souvztažnosti rodu a zakončení“,[7] nelze jej ve stejné míře aplikovat na mluvnické číslo. Zařazení cizího vlastního jména k pomnožným jménům v češtině bylo často závislé (a může být i nyní) na jazyce, ze kterého jméno pochází. V češtině se k pomnožným zařadila ta jména, která v cizím jazyce mají gramatický morfém užívaný pro označení množného čísla. Avšak takováto cizí vlastní jména si v češtině jen výjimečně podržela původní základní podobu.[8] Téměř u všech byl cizí gramatický morfém nahrazen domácím, a přinejmenším zakončení jména (leckdy nejen to) bylo tedy adaptováno (počeštěno). Místo starořeckého Delfoi máme české Delfy, místo latinského Cannae české Kanny, něm. Bremen — čes. Brémy, angl. Shetlands — čes. Shetlandy, špan. Baleares — čes. Baleáry, port. Açores — čes. Azory, franc. Ardennes — čes. Ardeny, špan. Pirinéos, popř. franc. Pyrénées — čes. Pyreneje atp.

Cizí zeměpisná jména se tedy zařazovala v češtině k pomnožným jen tehdy, jestliže v onom cizím jazyce měla gramatický morfém sloužící k označování plurálu. Přitom už není podstatné, zda se jméno v původním jazyce při syntaktické shodě dosud jako plurálové chová.[9] Z cizích vlastních jmen s plurálovým morfémem se v češtině adaptovala a ke sklonným pomnožným zařadila jenom některá. Ponejvíce to jsou jména zeměpisných objektů u nás dost známých a většinou také z poměrně známých jazyků. Mnohdy záleží i na tom, do které věcně významové skupiny jméno patří. V češtině se k pomnožným zařazuje např. velké množství názvů pro souostroví i dost velký počet názvů pro pohoří.[10] Poměrně ustálený je soubor adaptovaných vlastních jmen míst, ovšem mnohá cizí jména s plurálovým morfémem adaptována nebyla a užívá se jich v podobě původní (např. Nantes, Rennes). [175]V současné češtině se při syntaktické shodě chovají nejčastěji jako nesklonná singulárová neutra, někdy však i přes svou nesklonnost jako pomnožná maskulina, resp. feminina.[11] Vždy však je zřejmé, že impuls k zařazení cizího vlastního jména k pomnožným v češtině nevycházel z češtiny, nýbrž z jazyka cizího. Jestliže tento impuls scházel, k zařazení k pomnožným jménům v češtině nedošlo, i když by formální shoda zakončení cizího jména s pomnožnými jmény českými byla pro zařazení vhodným východiskem.[12] Proto např. jména Canterbury, Salisbury, Kentucky, Nancy, Orly, Konakry a podobná jsou v češtině nesklonná a řadí se k singulárovým středního rodu.

V mnoha případech se potenciální impuls z různých důvodů v češtině nerealizoval.

Z poněkud šíře pojatého výkladu o gramatickém čísle cizích zeměpisných jmen v češtině by měl vyplynout závěr, že respektuje-li se v češtině plurálová forma alespoň u některých těchto jmen z jazyků neslovanských, tím spíše by se měla respektovat u jmen z jazyků slovanských, tj. z jazyků češtině typologicky blízkých, se značným sklonem k flektivnosti. Doporučujeme stanovit obecnou zásadu, že ta slovanská zeměpisná jména, která se skloňují v jazyce, jehož se užívá v oblasti, kde zeměpisný objekt leží, se skloňují také v češtině.[13] Může se sice někdy projevit nejistota v tom, jak se mají skloňovat, avšak to by neměl být důvod k tomu, aby se neskloňovala. Je ovšem třeba uznat, že není pro Čecha vždy snadné poznat podle základní podoby slovanského jména, že by je měl považovat za pomnožné, protože morfologické, a zvláště pravopisné odlišnosti tuto skutečnost poněkud zastírají.

Téměř nikdy se uživatel češtiny nezmýlí, jestliže za pomnožná a sklonná považuje v češtině ta slovanská vlastní zeměpisná jména, která mají v písemné podobě na konci -y, tedy mj. také polská Tychy, Kęty, Pniewy Kopyčincy, Belcy. Pravopisem může být poněkud zastřeno, že pomnožná bývají i slovanská jména zakončená na -i, např. polská Suwałki, Ząbki, Koluszki, Białobrzegi, východoslovanská Gorki, Berezniki, Krupki, Priluki, Pologi, Grjazi, jihoslovanská Sopočani, Kočani, Viničani, Lipovljani, Železniki. Jako pomnožná skloňujeme také jihoslovanská jména Karlovci, Martinci, Gospodinci, Betlinci, Stankovci, Križevci, Vinkovci ap., stejně tak východoslovanská Baranoviči, Boroviči, Mytišči, Kalinkoviči, Klimoviči a jihoslovanská Davidoviči, Bečiči, Kostojeviči, Boljaniči atp.ap. Platí to i pro východoslovanská, která jsou v přepisu do latinky zakončena na -cy, např. Klincy, Stolbcy, Lelčicy, Černovcy, [176]Kopyčincy, Belcy. Pravopisem může být poněkud zastřeno, že pomnožná bývají i slovanská jména zakončená na -i, např. polská Suwałki, Ząbki, Koluszki, Białobrzegi, východoslovanská Gorki, Berezniki, Krupki, Priluki, Pologi, Grjazi, jihoslovanská Sopočani, Kočani, Viničani, Lipovljani, Železniki. Jako pomnožná skloňujeme také jihoslovanská jména Karlovci, Martinci, Gospodinci, Betlinci, Stankovci, Križevci, Vinkovci ap., stejně tak východoslovanská Baranoviči, Boroviči, Mytišči, Kalinkoviči, Klimoviči a jihoslovanská Davidoviči, Bečiči, Kostojeviči, Boljaniči atp.

Ze jmen zakončených na -e jsou zřetelně pomnožná polská zakončená na -ice (-yce) i na -ce, jako Krapkowice, Racławice, Gliwice, Bartoszyce, Głubczyce, Daleszyce, Kielce, Strzelce, Płowce, a také Międzyzdroje. Z jihoslovanských se sem řadí jména zakončená na -ane, jako Pakoštane, Kumane, Komorane, Dečane aj.[14]

4. Roční výroba nákladních automobilů v Kragujevaci dosáhla 150 tisíc vozů. — Cesta do Šabace vede úrodnou nížinou. — Dálnice přechází poblíž Lipovace do Srbska. — Jižně od Zadaru leží ostrov Pašman. Oblast kolem Skadaru byla v dubnu 1979 postižena ničivým zemětřesením.

Podle kodifikačních příruček se má v češtině u jihoslovanských zeměpisných jmen jako Kragujevac, Karlovac, Zadar, Skadar při skloňování vypouštět samohláska -a- stojící před koncovou souhláskou, např. 2. pád má mít podobu Kragujevce, Karlovce, Zadru,[15] Skadru. Kodifikace češtiny vychází ze skloňování v původním jazyce; v srbocharvátštině je totiž u těchto jmen samohláska -a- pohybná, tj. vypouští se, jestliže je ke jménu připojena pádová koncovka. V češtině je pohybnou samohláskou pouze -e- (Písek — Písku, Kostelec — Kostelce) a vzhledem k těsnému vztahu mezi češtinou a slovenštinou respektuje se u slovenských jmen také pohybné -o-, např. Ružomberok — Ružomberku, Kežmarok — Kežmarku. Kodifikace několika příklady naznačuje, že by se při skloňování v češtině mělo respektovat [177]i pohybné -a- v srbocharvátských vlastních jménech. Jenomže v jazykové praxi se tohoto pokynu velice často nedbá, a to nejen v novinách a časopisech, nýbrž ani v odborných pracích zeměpisných. Je to přirozené, protože pro Čecha — pokud nemá lingvistické vzdělání — samohláska -a- není pohybná. K těmto skutečnostem přihlédlo na svém zasedání konaném 6. února 1978 předsednictvo pravopisné komise a navrhlo, aby vedle pádových tvarů s vypuštěnou samohláskou -a- byly jako spisovné kodifikovány i tvary, v nichž se -a- nevypouští. To znamená, že např. od jmen Kragujevac, Karlovac, Šabac, Lipovac, Zadar, Skadar, Sisak, jsou za spisovné považovány nejen genitivy Kragujevce, Karlovce, Šabce, Lipovce, Zadru, Skadru, Sisku, nýbrž i Kragujevace, Karlovace, Šabace, Lipovace, Zadaru, Skadaru, Sisaku.

Upozornili jsme na několik problémů týkajících se vlastních jmen ze slovanských jazyků. Setkávali jsme se s nimi v posledních letech častěji při poradenské činnosti, a proto jsme se pokusili zaujmout k nim stanovisko. Tím však problematika slovanských vlastních jmen v češtině zdaleka není vyčerpána a bylo by potřebné v jejím sledování pokračovat.

---

[1] Viz I. Bartmińska — J. Bartmiński, Nazwiska obce w języku polskim, Varšava 1978, s. 13, pozn. 2.

[2] Viz Výslovnost spisovné češtiny, Praha 1978, s. 90—91.

[3] Považovali bychom za užitečné, aby se v Pravidlech připomnělo, že polské pravopisné spřežky je třeba při rozdělování slov ponechávat jako celek na témž řádku, např. Za-rze-cze (nikoli „Zar-zec-ze“), Olsz-tyn, Wy-rzysk.

[4] Viz V. Vážný, Historická mluvnice česká 2, Tvarosloví l, Praha 1964, s. 99.

[5] Setkali jsme se i s podobami Řešov, řešovský. Užívání počeštěných podob polských vlastních jmen je problém, který by si zasloužil speciální pozornost. Zatímco soubor počeštěných zeměpisných jmen z ostatních jazykových oblastí je poměrně ustálen, u polských jmen se příliš často setkáváme se značnými výkyvy, někdy až nepochopitelnými. Na jedné straně se objevují polské podoby místo ustálených podob českých, např. Wrocław místo Vratislav, Bydgoszcz místo Bydhošť, na druhé straně se vyskytují počeštěné podoby jmen, které u nás běžné a ustálené nejsou, např. Svinoústí, Mezilesí, Mezizdroje, Valbřich (polsky Świnoujście, Międzylesie, Międzyzdroje, Wałbrzych). je zarážející, jak neuváženě se leckdy přitom postupuje. Např. v textové příloze k mapě Střední Evropa ze souboru „Poznáváme svět“ je na s. 28 věta: Největšími středisky železniční dopravy osobní i nákladní jsou Katovice, Poznaň, Warszawa a Kraków. Podobně je tomu v citátu ze zeměpisné publikace, který jsme uvedli výše. Těžko lze pochopit, proč právě jen jméno Katovice je v podobě pravopisně počeštěné, kdežto ostatní v podobě původní. Volba podob Svinoústí, Mezilesí má opodstatnění alespoň v tom, že se jimi usnadňuje skloňování těchto jmen v našem jazyce, avšak je zřejmé, že v užívání polských vlastních jmen panuje v češtině nadměrná libovůle, jaká se u jmen z jiných oblastí nevyskytuje. Platí to především pro jména zeměpisná, ale setkáme se s ní i u jmen osob, např. v novinové zprávě o Leninově pobytu v Krakově čteme: „Spolu s ním bydlela v domě i rodina polského dělníka Jana Bavolského“ (vytištěno s jednoduchým v). Domníváme se, že je nezbytně zapotřebí uváženého regulativního zásahu.

[6] Srov.: Podle „Dolany“ sklánějí se také  … vlastní jména měst, vesnic, ostrovů zakončená v nominativě samohláskou -i neb -y, kterouž tvrdá souhláska předchází, např. Lodi, Rimini, Alby, Chambery (v. Šanberý), Canterbury (v. Käntrböry), gen. do Lod, Rimin, Chamber, Canterbur, dat. k Lodům, Riminům, Canterburům, lok. v Lodech, Riminech atd. (Brus jazyka českého, Praha 1877, s. 34.)

[7] Viz J. Kuchař, Skloňování přejatých jmen v češtině, sb. O češtině pro Čechy, Praha 1963, s. 134.

[8] Je tomu u francouzského jména Versailles, 2. p. Versaillí, 3. Versaillím atd. Kodifikace sice připouští, že může zůstat také neskloňováno, charakterizuje je však jen jako „pomn.“.

[9] Srov.: „Bremen wurde ein Zentrum der deutschen Arbeiterbewegung.“ Čes. Brémy se staly centrem německého dělnického hnutí. — „Versailles est l’un des plus grands centres touristiques de la France.“ Čes. Versailles jsou jedním z největších turistických středisek ve Francii.

[10] Srov.: a) Aleuty, Antily, Azory, Bahamy, Baleáry, Bermudy, Filipíny, Galapágy, Hebridy, Karolíny, Kurily, Lakadivy, Moluky aj.;

b) Alpy, Andy, Apeniny, Ardeny, Argony, Karavanky, Kordillery, Vogézy aj.

[11] Dříve býval tento druh shody u nich běžnější, srov. např. Nantes především jsou důležity v ohledu obchodním …, Ottův slovník naučný, 17. díl, Praha 1901, s. 1011.

[12] Výjimky se samozřejmě najdou, např. původní singulárová podoba Helsinki se v češtině změnila na plurálovou Helsinky.

[13] V češtině se ovšem skloňují i vlastní jména bulharská.

[14] Pro způsob skloňování pomnožných slovanských vlastních jmen v češtině bývá rozhodující jejich zakončení. Skloňují se obvykle tak jako shodně nebo obdobně zakončená jména domácí. Tedy jména Kočani, Sopočani, Pakoštane, Kumane jako české Rokycany, jména Kielce, Klincy, Karlovci, Baranoviči, Davidoviči jako české Jince; Gorki, Krupki jako Medlánky; Krapkowice jako Pardubice; Białobrzegi jako Břehy; Międzyzdroje jako Háje atd. Je však třeba počítat s částečným kolísáním; to se ostatně vyskytuje i u jmen domácích (např. do Karlových Var i Varů, do Jinců i Jinec ap.).

[15] Slovník spisovné češtiny uvádí u jména Zadar 2. pád jak Zadru, tak i Zadaru.

Naše řeč, volume 64 (1981), issue 4, pp. 169-177

Previous A. P. (= Alena Polívková), L. K. (= Lumír Klimeš): Z jazykové poradny

Next Slavomír Utěšený: K příznačným rysům přezdívkových příjmení ve školním prostředí