Časopis Naše řeč
en cz

K jazykovému odkazu Tomáše Pešiny z Čechorodu

Emanuel Michálek

[Articles]

(pdf)

-

Když spisovatel Karel Čapek před lety přemýšlel o tom, co může upoutat zájem zahraničních studentů o naši zemi a její kulturu, došel k závěru, „že to nejvíc neobyčejné na nás je, že existujeme, že tento národ, vklíněný mezi větší a silnější národy, národ, jehož stará kultura byla vypleněna válkami a násilím  … provedl veliký výkon: že se prostě udržel“.[1] Z Čapkovy úvahy je možné vyvodit zároveň výzvu k tomu, abychom se i při studiu českého jazyka a národní kultury neomezovali jen na doby nerušeného rozvoje a rozmachu, ale věno[138]vali pozornost také údobím, kdy národní hodnoty byly vážně ohroženy. To se týká nepochybně doby pobělohorské, kdy v důsledku porážky protihabsburského odboje českých stavů ztratily české země politickou nezávislost a upadaly hospodářsky, trpěly násilnou protireformací a postupující germanizací. Pozoruhodné však je, že v době, kdy všechno české bylo podezřelé z kacířství, našli se i mezi samými šiřiteli protireformace uvědomělí obhájci českého jazyka a milovníci domácí kultury. K nim patří také Tomáš Pešina z Čechorodu, který zemřel v létě r. 1680, tedy před třemi sty lety. Byl žákem a přítelem Bohuslava Balbína; na Pešinovo naléhání vzniklo a jemu je připsáno politicky nejzávažnější dílo Balbínovo, známá latinská obrana českého jazyka, zakončená českou prosbou k svatému Václavu za uchování ohroženého národa.[2] Rozprava vyšla tiskem až o 100 let později, ale i tehdy ještě byli vydavatel Pelcl i cenzor za její vydání trestáni. Pešina pocházel z rodiny řezníka v Počátkách v jihovýchodních Čechách a působil jako děkan v Litomyšli, později pak jako generální vikář a děkan metropolitní kapituly v Praze. Jeho původ z moravského pomezí a delší pobyt v blízkosti moravských hranic měly podíl na Pešinově rozhodnutí zaměřit svůj zájem o historii právě na Moravské markrabství. Vyplývá to z předmluvy k Předchůdci Moravopisu, vydanému tiskem v Litomyšli r. 1663. Šlo o český výbor z většího latinského díla zabývajícího se moravskou vlastivědou. Předmluva se obrací ke „všem čtyřem stavům a obyvatelům vznešeného markrabství Moravského“. Pešina připomíná svou „v historiích obzvláštní rozkoš“, která jej vedla ku práci o moravské minulosti. Zmiňuje se o dřívějších pracích, zabývajících se moravskou historií, zvláště o Zrcadle markrabství Moravského od Bartoloměje Paprockého a o knize „pana Ctibora z Cimburka a z Tovačova, kterou před dvěma sty lety sepsal o svobodách a volnostech“ své moravské vlasti. Pešina připojuje i stručné hodnocení uváděných spisů: tak o Zrcadle Paprockého soudí, že „slušněji by zrcadlem tehdejších rodův, panstva a rytířstva moravského, nežli zrcadlem celé Moravy slouti měla“; knize Ctibora Tovačovského přiznává, že v ní „také jsou věci některé pamětihodné“. Pešina připomíná v úvodu svého Předchůdce i další autory, kteří psali o českých a moravských dějinách, jmenu[139]je zvláště Eneáše Silvia, Kosmu, Dubravia, Hájka, Stránského a Kuthena. Je si ovšem vědom toho, že všichni tito historikové pracovali již v údobí starším. Právě úplný nedostatek soudobých historických prací v českém jazyce přiměl Pešinu k publikování alespoň výboru z většího plánovaného díla o moravských dějinách. Z literatury přírodovědné zaznamenává Pešina Knihu o vodách hojitedlných z r. 1580, sepsanou Tomášem Jordánem, moravským zemským lékařem a osobním přítelem humanisty Jana Blahoslava. Již z tohoto stručného přehledu vyplývá, že Pešinův rozhled po starší předbělohorské literatuře nebyl nijak malý. Sám Pešina psal většinou latinsky, např. o pražském chrámu Svatovítském, o válečných dějinách moravských ap.

Na starší údobí kulturního vývoje těsně navazuje Předchůdce Moravopisu rovněž po stránce jazykové. Všimneme si několika výrazů příznačných pro autorovo zaměření a dobový jazyk. Hned v titulu čteme např. slovo Moravopis, které je nově utvořeno. Ovšem výrazy tvořené obdobně se vyskytují už v češtině 14. století. Tak v slovnících Klaretových a v překladu biblické dějepravy Komestorovy najdeme třeba název pro historii vidopis, pro topografii miestopis nebo pro kosmografii světopis. Od století 16. je doložen letopis např. u Blahoslava, Veleslavína, Komenského. Pro spisovný jazyk doby barokní je tvoření nových, často složených slov charakteristické.[3] Dokladem toho je také např. Pešinův přídomek z Čechorodu charakteristický pro Pešinovo vlastenectví v době, kdy byly oblíbeny různé přídomky cizího původu. V staré češtině 15. století se vyskytuje obdobně tvořené slovo cizorod v Krumlovském výkladu (82b). V tomto biblickém slovníku z 1. pol. 15. stol. se slovem cizorod překládá lat. alienigena v kontextu starozákonní knihy Nehemiášovy. V staročeském překladu Litoměřické bible, pocházející rovněž z 1. polovice 15. století jako Krumlovský výklad, se v překladu příslušného biblického místa (Neh 13,30) užívá slovního spojení cizí rod: „vyčistil sem je (tj. Nehemiáš kněžství) od všeho cizieho rodu“. Ještě starší doklady má přídavné jméno cizorodný, které čteme v staročeském překladu Komestora (246b) ze 14. stol.: „tehdy zakle (tj. přísahou zavázal) je Esdras, točíš kněží, kniežata i levity, aby otvrhli ot sebe všecky ženy cizorodné“. Staročeské spojení „ženy cizorodné“ překládá zde latinské „uxores alienigenas“. Slože[140]ných slov s druhou částí -rod, jako je tomu v přídomku „z Čechorodu“, bylo v starém jazyce více, jak nasvědčuje např. osobní jméno Domarod. Podle Hájkovy kroniky (103a) se tak jmenoval otec perucké Boženy, která se stala manželkou českého knížete Oldřicha: „Kteřížto /tj. knížecí poslové/ opověděvše se Domarodovi, otci jejímu /tj. Boženinu/ a Samoborce, její mateři, a vuoli knížete oznámivše, dívku  … na dvuor knížete do Postoloprt přinesli“. Obdobně jako už v jazyce předbělohorském vyskytují se i v jazyce Pešinově četná slova přejatá a jejich odvozeniny, např. „někteří příkladem Hollanderův a Švejcarův rempubliku míti chtěli“ 92b; „hrozná a žalostná poprava nad rebelanty českými“ 95b; „správa politicská markrabství Moravského“ Z7a. Ve svém Předchůdci Moravopisu užívá autor některých výrazů svědčících o jeho patriotickém smýšlení. Rodný jazyk jmenuje „svou vlasteneckou řečí“ a svou prací chce přispět k zvýšení úcty k němu, jak sám praví v předmluvě k moravským stavům: „Že pak v jazyku českým tuto mou práci na světlo vydávám i potom vydati oumyslu jsem, to činím ku poctivosti národu a jazyka svého českého jako i moravského, jenž se od našeho nemnoho dělí, abych ukázal, že jsem upřímný ctitel své vlasti a pravý Čech a za svou vlasteneckou řeč, že se nestydím.“ Slovem vlast rozuměl ovšem autor ve shodě se starším územ nejen rodnou zemi, ale i rodné město, jak vyplývá z téže Pešinovy předmluvy: „Maje  … v historiích svou obzvláštní rozkoš, vzal jsem před sebe tu práci, abych starožitnosti vlasti naší  … vypsal  … A to tím ochotnějí a milejí, čím poznávám, že od vlasti vaší zrozen jsem blížeji. Tak zajisté vlast má Počátky (město jest v království Českém, v kraji Bechyňským, na panství Jindřichohradeckém) Moravy se tejká, že i jednoho předměstí díl Morava za díl svůj jmenuje a nazývá.“

Pešina tu připomíná svůj rodný kraj na českomoravském pomezí, z něhož již v 16. stol. vzešla celá řada pracovníků na poli českého jazyka a české literatury. Patří k nim např. Jan Stráněnský, rodák z Jindřichova Hradce usedlý v Počátkách, překladatel a vydavatel českých spisů, Václav Filomates z Jindřichova Hradce, muzikolog, překladatel a spoluautor první česky psané mluvnice, Beneš Optát z Telče, autor spisů původních, překladatel a spoluautor první české mluvnice, Tomáš Rešel z Jindřichova Hradce, překladatel a slovníkář. Příkladem těchto svých krajanů řídil se do značné míry rovněž Pešina, neboť podporoval vydávání českých knih a jako hodnostář dbal na to, aby čeština nebyla vytlačována z církevního života. Neomezoval se však jen na věci čistě jazykové, ale snažil se také o to, aby vládnoucí císař [141]Leopold, jehož přízeň si získal, potvrdil stará politická privilegia českých zemí. Proto nepřekvapuje, že i ve svém Předchůdci Moravopisu s důrazem mluví o někdejších „svobodách a volnostech markrabství Moravského“, které byly stejně jako svobody království Českého pobělohorským Obnoveným zřízením zemským značně okleštěny.

Nedílnou složkou Pešinova vlastenectví bylo také vědomí o sounáležitosti slovanské. Po stránce terminologické je překvapující, že Pešina užívá důsledně podob Slavák (ve významu Slovan), slavanský místo Slovan, slovanský. Stará čeština tyto podoby s a ještě neznala, Pulkavova Kronika králů českých považuje latinské znění slavonicus místo slovanicus přímo za chybné.[4] Protože v latině se Slované nazývali Slavi nebo Sclavi, bylo by možné vysvětlovat a ve slovech Slavák, slavanský vlivem latinským podobně jako se vykládá jméno jihoslovanské Slavonie vlivem maďarské latiny.[5] Pravděpodobnější je však výklad, že o bylo změněno v a v typech Slavák, slavanský příklonem k slovu sláva, tedy lidovou etymologií, jak ukázal už Dobrovský a jak potvrzují i etymologové dnešní.[6] Ve 14. stol. odvozoval Pulkava pojmenování Slovanů od obecného podstatného jména slovo: „od slova nebo od slov nazváni jsú ti lidé Slověné“ (dílo cit. v pozn. 4, s. 211). V polovici 16. stol. Jan Dubravius, humanista píšící latinsky, tuto etymologii přijímá, ale připomíná i výklad jména Slovanů ze slova sláva, gloria (J. Dobrovský na uv. místě). Spojování jména Slovanů se slovem sláva bylo nepochybně blízké i Pešinovi, jak naznačuje úvodní část jeho výkladu „o počátku národu slavanského“: „My Čechové, Moravané, Poláci, Charváti, Rusové, Vindové a jiní téhož jazyka příbuzní jednomyslně všichni k tomu se známe, že od slavného národu slavanského jestiť počátek náš.“

Při hodnocení typů slavanský, Slavák apod. je třeba říci, že již v 16. stol. znali naši předkové označení Slovanů jménem Slávi, kterého se pak užívalo v jazyce doby obrozenské, např. u Kollára. Podle Blahoslavovy Gramatiky se tak říkalo Jihoslovanům usedlým v Illyrii: „ti (Jihoslované) rozličná jména mají podlé krajin jako  … Bosňané v Bosně  … Illyrikové, ti jenž sou v Illyrii, kteříž tam na větším díle slovou Slávi = Sclavi.“[7] Podle Jungmannova Slovníku je jméno Sláv [142]doloženo rovněž u Veleslavína. Přívlastkem slavný charakterizuje Pešina „národ slavanský“ také jindy, jak svědčí jeho zmínka o Moskvanech, jejichž jméno odvozuje autor ve shodě s dobovou etymologií od Mozocha, syna biblického Jafeta: „Národ slavanský má počátek svůj od Mozocha, syna Jafetova  … Až dosavád pak vždy ještě někteří z národu a pokolení toho od nadpověděného předka svého Mozocha příjmení nesou a dědí, jako Moschi, Moskvané, národ veliký a slavný a dalece v krajinách půlnočních rozšířený  … Z těch potom půlnočních zemí Mozochové, jinák jmenovaní Sarmatae, Heneti, Vindové, Volgarové, Slaváci etc. dvojí stranou dále do Evropy se vtlačili. Jedni na západ přes Vislu a Odru až k Labi, druzí přes Dunaj až k moři Adriatskému a k Lesu Černému.“ Jak patrno, odvozuje Pešina od biblického Mozocha, zvaného také Mešeh, nejen původ Moskvanů, jak je tomu také např. už u Veleslavína, ale i původ všech Slovanů vůbec. Je tedy stoupencem výkladu, že Slované přišli do střední Evropy z východu. Tuto tezi hájil v předbělohorské době profesor pražské univerzity Jan Matiáš ze Sudetu v latinském spise O původu Čechů a Slovanů vydaném v Lipsku r. 1615. Jeho názor, že Čechové přišli z Rusi, ne ze zemí jihoslovanských, jak se tradovalo už od dob Dalimilovy kroniky, vyvolal však značný odpor a nedošel uznání. Situace se změnila o několik desítek let později, snad i vlivem toho, že Slované, podrobení většinou cizí nadvládě, začali vidět v upevňujícím se moskevském státě závažnou oporu svých národně obranných snah.[8] Vcelku však rovněž zájem o Slovany v době pobělohorské navazuje na staré domácí tradice podobně jako tehdejší zájem o minulost českého jazyka a národní kultury.[9] U Pešiny není toto zaměření příliš narušováno ani autorovým nepochybným stanoviskem protireformačním, to se projevuje (aspoň v Předchůdci Moravopisu) výrazněji spíše v hodnocení událostí politických než v oblasti kulturní. Právě svým kladným vztahem k českému jazyku a dávné domácí kultuře se podíleli také pracovníci Pešinova typu na vytváření předpokladů, z nichž později vyrostlo národní obrození.[10]


[1] Karel Čapek, Místo pro Jonathana! Úvahy a glosy k otázkám veřejného života z let 1921—1937. Praha 1970, s. 28.

[2] Jaroslav Vlček, Dějiny české literatury, Praha 1951, s. 588, 593; Dějiny české literatury 1, red. Josef Hrabák, Praha 1959, s. 464; Jaroslav Kadlec, Přehled církevních dějin 2, Praha 1977, s. 69; Jaroslav Kolár, Tomáš Pešina z Čechorodu, Český jazyk a literatura 30, 1979/80 s. 459n.; B. Slavík, Od Dobnera k Dobrovskému, Praha 1975, s. 248; J. Kočí, České národní obrození, Praha 1978, s. 18n.

[3] Bohuslav Havránek, Vývoj spisovného jazyka českého, Čs. vlastivěda ř. 2, Praha 1936, s. 65. Ale už Blahoslav vytýká ve své Gramatice současníkům užívání nových strojených slov jako lestněúkladník, dávnobylost, slonokosťový aj. (vyd. HradilJireček s. 170, 209, 290).

[4] Vyd. Jan Gebauer, Prameny dějin českých 5, s. 4.

[5] Petar Skok, Etimologijski rječnik hrvatskoga ili srpskoga jezika 3, Zagreb 1973, s. 281.

[6] Josef Dobrovský, Slovou-li Slované od slávy čili od slova? ČČM 1, 1827, s. 80n. Max Vasmer, Elimologičeskij slovar’ russkogo jazyka 3, Moskva 1971, s. 665; Pelar Skok, viz pozn. 5.

[7] Jan Blahoslav, Pochodně zažžená. Výbor z díla uspořádal Pavel Váša, Praha 1949, s. 255.

[8] Srov. Jiří Horák, Z dějin literatur slovanských, Praha 1948, s. 82.

[9] Odborná literatura ukazuje na značnou souvislost údobí protireformačního s dobou předbělohorskou, zvláště po stránce jazykové, srov. např. B. Havránek, Vývoj, s. 68; J. B. Čapek, O periodizaci českého baroku, ČMF 26, 1940, s. 534n.; J. Kočí, České národní obrození, s. 187.

[10] Srov. práci citovanou v pozn. 8.

Naše řeč, volume 64 (1981), issue 3, pp. 137-142

Previous Slavomír Utěšený: Připomínky k hierarchii členění českých nářečí

Next Věra Petráčková: K životnímu jubileu Jana Petra