Časopis Naše řeč
en cz

K Dobrovského pravopisné reformě

František Kopečný

[Articles]

(pdf)

-

Je známo, že náš pravopis prošel několika vývojovými etapami: Primitivní byl pravopis glos a prvních přípisků; vystačil s literami latinské abecedy i pro hlásky latině cizí (např. Wlah dalgest dolas zemu bogu isuiatemu scepanu se duema dusnicoma boguceu a sedlatu, kde [85]např. s, psané ſ, je jednou s a podruhé š a c jednou v latinské výslovnosti k, ale v boguceu a scepanu má platnost č). Ale už v některých zápisech 12. stol. a pak v prvních souvislých památkách vidíme (při zachování tohoto primitivního pravopisu) náběhy k pravopisu spřežkovému: V Ostrovské písni je to jen dvojité ſſ na označení š (ale jednoduché ſ, ojediněle s, je většinou ž, řidčeji s; s se píše častěji jako z). V písni Kunhutině se píše ř jako rs nebo rz, ale ch je buď ch, nebo č, ba i c a v duchu primitivního pravopisu je ſ š i s, ž i z (draſie = draze) a psané z je kromě z i s; s, psané na konci slova, je obyčejně š, ž, ale i s. — Zato ve sborníku legend z počátku 14. stol. se už setkáváme — vlastně takřka naráz — s přesnou spřežkovou soustavou: z = z, zz = s (jen před souhláskou stačí někdy jedno z: chzezt, iezt, wzwey…, ale pozztala, wlazzti, zznýtý apod.), s = ž, ſſ = š, cz = c[1], chz = č, rs = ř. Takže psané Vizse můžeme bezpečně číst „viz že“. Bohužel, tento přestý systém záhy ustupuje o něco jednoduššímu typu, ale nepřesnému. Např. v Hradeckém rukopise označuje grafém z jak z (gaz = jáz), tak ž (gyz, kdyz); dokonce ani s se tu nepíše důsledně jako ſſ, stačí i jedno ſ a cz označuje jak c (chcze), tak č (prycz). — Je možné, že nejen sama „spřežkovitost“, ale i tato nedůslednost vedla mistra J. Husa, resp. jeho současníka Jana z Holešova k návrhu pravopisu diakritického, kterým píšeme v podstatě dodnes (jen místo teček nad souhláskami máme háčky). — Je však zajímavé, že přes tento návrh se později přece jen ustálilo dvojité ſſ pro š; je to vlastně pokračování nejstarší tradice a dáno rázem písma: nad dlouhým ſ těžko dělat háček. (Jen porůznu a vlastně mimo rámec vyššího stylu najdeme ještě i cž/cz pro č a rž/rz pro ř aj. písařské libůstky).

Je jasné, že přechod od pravopisu spřežkového k diakritickému je věc čistě technická, typograficky je výhodnější mít méně „akcentů“, tj. diakritických znamének[2]. Všechny přechody od jedné pravopisné soustavy ke druhé byly před zásahem Dobrovského záležitostmi jen technickými, nedotýkaly se nijak ústrojí jazyka samého. Do toho zasáhla — a nemůžeme říci, že šťastně — až reforma Dobrovského, až jeho tzv. pravopis analogický.

[86]Před vyjitím Dobrovského Lehrgebäude[3] se psalo tzv. pravopisem bratrským. V zásadě diakritickým až na ſſ pro š. Třeba jen pamatovat, že v se psalo dvojitě [w], že g = j a j = í. — Ale hlavně: že se po ostrých sykavkách s, z a c psalo jen tvrdé y/ý. Tato praxe dobře odpovídala stavu v jazyce: původní slabiky si, zi vplynuly do původních sy, zy a původní ci se (v souladu s tím) změnilo v cy. Tato změna zasáhla převážnou část území našeho jazyka[4]. U dlouhých slabik to byl areál o něco menší, ale nakonec se podoby typu vozejk, sejtko a cejtit (na jihozápadní Moravě i vozék, sétko a cétit) prosadily (třeba jen jako dublety) až na okrajové zbytky i v jihozápadním pásmu českého jazyka[5]. Nebylo tedy důsledné psaní sy, zy, cy, nijak neorganické, naopak bylo dobře odůvodněné. Ba Moravan Jan Blahoslav doporučuje psát y/ý i po sykavkách tupých![6] Bylo to ve shodě s jeho jazykovým povědomím, dodnes zná většina středomoravských nářečí se změnou y v ê tvary typu čêsté, šêroké, žêvé a vařêt, smažêt, prášêt a točêt. Ale ovšem tento areál změny původního ži, ši, či, ři v žy, šy, čy, řy (popř. dál v žê, šê…) je daleko menší, zasahuje jen severovýchodní pásmo jazyka, důsledně jen na střední a severovýchodní Moravě (a je znám i v polštině).

Dobrovského analogický pravopis právě tuto normu důsledného psaní tvrdého y po ostrých sykavkách, tedy nejen syčeti, jazyk, ale i syce, sýla, zyma, cyzý, cýtiti zrušil. Citujme v překladu jeho důvody[7]:

Po z, s, c se píše jenom y, nikdy i; avšak mělo by se psát podle analogie v mnoha případech také ž, např. v dativu: knězi, si [= sich], v přídavných jménech končících jako kozí, psí, telecí, v nominativě plurálu: koželuzi, vojáci, ve slovesech na -iti: kaziti, hasiti, což budeme také, kde to obecné pravidlo vyžaduje, v této mluvnici dělat. Ve staroslověnštině se píše jazyk, syn s jery (tj. s y), zima, sila s i, ale tento rozdíl nebyl už pro české ucho dávno pozorovatelný, a proto bylo sta[87]noveno libovolné pravidlo (proložení moje — F. K.) psát po s, z, c vždycky y.

Pravdu má Dobrovský v tom, že typy jazyk a syn na jedné a zima, silný na druhé straně dávno splynuly a dosavadní pravopis bratrský to respektoval. Znovu se vracet k necítěnému rozdílu nebylo tedy šťastné. A dále Dobrovský v rozporu s tím, co sám říká, zcela neprávem prohlašuje důsledné psaní tvrdého y/ý po s, z a c za „libovolné“. Ve skutečnosti to nic „libovolného“ nebylo, naopak bylo to zcela organicky zakotveno v hláskové soustavě jazyka. Nehledě na to, že by při zachování organického bratrského pravopisu ubylo i části dnešních starostí s psaním i a y. Pro pravopis by platilo pravidlo, že pravopisně měkké jsou ty souhlásky, které mají nad sebou háček nebo tečku (ž, š, č, ř, ď, ť, ň a j) — popř. stojí ten háček nebo ta tečka nad vokálem za nimi (dě, tě, ně, di, ti, ni) — tvrdé jsou h, ch, k, d, t, n, r, s, z, c — a obojetnými by zůstaly jen zbylé retnice a l.

Zejména ovšem neblahým bylo zařazení c mezi souhlásky měkké[8]. Odporovalo to danému stavu hláskového systému, v němž se naprosto ztotožnily souhlásky s (od původu jen „tvrdá“), z (od původu buďto „tvrdá“, nebo „měkká“, srov mráz, 2. p. mrazu, proti hráz, 2. p. hráze) a c (od původu jen „měkká“). A ztotožnily se — z hlediska pravopisného[9] — jako „tvrdé“, jak jsme už viděli. Vytržení souhlásky c ze sousedství ostatních dvou mělo být návratem ke stadiu vývojem dávno překonanému a odporovalo živému jazykovému povědomí. Zde právě zasáhl Dobrovský do samého ústrojí jazyka a tento zásah cítíme podnes, a to zejména v té oblasti pravopisu, která souvisí s tvaroslovím. Odtud pramení i jisté nedůslednosti v současné pravopisné kodifikaci. Ty by si ovšem zasloužily samostatnou studii.


[1] Pokud se užívá litery c, pak s latinskou výslovností k, podobně je g buďto g, nebo j. Toto jsou jediné kazy v pravopise souhlásek.

[2] Víme, jaká je pro sazeče a ještě víc pro písaře na stroji potíž rozlišovat např. maďarské krátké ü, ö od příslušných délek. Jiné potíže zase působí text polský (tečka nad z, nosovky) — o diakriticky psaných textech nářečních už vůbec nemluvě. Text Lorentzova Slovinisches Wörterbuch by byl dnes nevysaditelný. — Víme, že anglický a německý pravopis nemá „akcenty“ vůbec (na rozdíl od francouzského).

[3] Ausführliches Lehrgebäude der Böhmischen Sprache, 1. vyd. 1809, 2. vyd. 1819.

[4] Stranou zůstala jen větší část tzv. nářečí lašských (kromě jejich jihozápadního pásu). V nich se pův. ci změnilo v cy, široké y vzniklo často i v pův. slabikách si a zi, ale sykavka před ním se předtím palatalizovala.

[5] Podrobněji o tom J. Voráč, Česká nářečí jihozápadní, část první, s. 25n. (a mapa č. IV). Nejnověji J. Bělič, Nástin české dialektologie, s. 92n. — Nadměrná odolnost slovesa cítit (ne cejtit) má pokračování i na Moravě. I na Prostějovsku je častěji citit (i u starší generace), ale zde bych soudil na knižní vliv (domácí je asi pův. čôt), který nepochybně udržuje podobu cítit i v jz. Čechách.

[6] Srov. J. Bělič o. c. (pozn. 5), s. 87.

[7] O. c. (pozn. 3), s. 8—9 (v přetisku z r. 1940 je to s. 58).

[8] Důsledně k tomu došlo až ve 2. vyd. Lehrgebäude 1819; srov. B. Havránek, Vývoj spisovné češtiny, s. 84.

[9] Na druhé straně je to právě asi i „neostrá“ výslovnost těchto sykavek (srov. jejich stručnou fonetickou charakteristiku v 1. dílu Trávníčkovy Mluvnice spisovné češtiny, začátek § 39), která je pomáhá morfologicky tlačit mezi „měkké“ (spolu s l). Jde o známý sklon k měkké flexi u substantiv se základem zakončeným na s, z, l, známý zčásti i ve spisovném jazyce (např. spisy Aloise Jiráska, K. Marxe a B. Engelse) — ale výrazný zejména v dialektech středomoravských a jihomoravských (a porůznu jinde). Lze zde vidět ovšem i přesah jihoslovanského převodu původní tvrdé flexe v měkkou (žena, žene, ženi…) na rozdíl od opačného jevu v jazycích severních (např. genitiv dušy/duszy v ruštině a polštině).

Naše řeč, volume 62 (1979), issue 2, pp. 84-87

Previous Alena Polívková: Pravopis, výslovnost a skloňování španělských zeměpisných jmen v češtině

Next Slavomír Utěšený: K pojmosloví a terminologii sociálních nářečí

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1