Časopis Naše řeč
en cz

Ošemetný

Igor Němec

[Short articles]

(pdf)

-

Je to slovo ošemetné v několika směrech: jeho význam není jednotně popsán v slovnících soudobé češtiny (1), znamená něco jiného dnes než v staré češtině (2) a má etymologii ne dost průhlednou (3).

1. SSJČ i PS se shodují v tom, že přídavné jméno ošemetný má dva významy, v podstatě ‚úskočný, zrádný‘ (ošemetný milenec) a ‚nebezpečný, nejistý‘ (ošemetná situace). SSJČ však tento druhý význam uvádí jako základní a zdůrazňuje v něm potenciálnost příslušné vlastnosti („takový, který se může snadno stát nepříjemným, nebezpečným“), kdež[53]to onen první označuje za okrajový, poněkud zastaralý, a vystihuje jej navíc synonymy neupřímný, lstivý, záludný, ošidný; v takovém významu je adjektivum ošemetný doloženo nejčastěji u jmen činitele nebo nástroje klamu (ošemetní mamičové lidu K. Světlá, ošemetným jazykem chotě přemluvila J. Košín z Radostova, ošemetné jezinky S. Podlipská apod.).

2. Pochopitelně, tento poněkud zastaralý význam má nejblíže k staročeskému užití přídavného jména ošemetný. Avšak nekryje se s ním. Ošemetný v staré češtině neznamená ‚úskočný, zrádný, lstivý, záludný‘,[1] nýbrž ‚licoměrný, falešný‘, tj. charakterizuje člověka, který svým chováním předstírá přízeň, věrnost atp.: podobně jako slovem pochlebník překládá se jím lat. simulator (např. v bibli Kladrubské v Knize přísloví 11,9 čteme ošemetný ústy oklamává svého přietele) a vyskytuje se v kontextech vedle synonym pokrytný, omylný (např. ve slovníku zv. Lactifer Jana Vodňanského). Vcelku mladší doklady má pak slovo ošemetný s významem ‚falešný, nepravý, předstíraný‘ (srov. ten viece hřěší, než by penieze falšoval, když přiezen falšuje…, ale my přiezni ošemetné nic nevážíme, jak čteme v rukopise Jana Rokycany UK XVIID 21 na fol. 165a).

3. Starobylé užití přídavného jména ošemetný o člověku, který předstírá přízeň, lásku, obdiv apod., lze již bezpečně uvést do etymologické souvislosti se slovenským slovesem obšmietať sa okolo koho ‚otírat se okolo někoho, tj. lísat se k někomu, lichocením se snažit získat něčí přízeň‘; srov. doklad ze Slovníku slovenského jazyka II, s. 456 robil dlžoby, obšmietal sa okolo pánov.[2] V. Machek ve svém Etymologickém slovníku jazyka českého (Praha 1968, s. 605) vyvozuje slovenské sloveso o(b)šmietať sa i české adjektivum ošemetný ze slovesa motati (se) spojeného s expresívní předponou se- a předpokládá asimilaci šemot > šemet-. Podle jeho názoru zde byl sémantickým východiskem význam ‚motat se okolo něčeho‘, odkud došlo k několikerému posunu: ‚motat se, plést se v řeči neúmyslně, i s úmyslem‘ → ‚klamat, plést páté přes deváté‘ → ‚lichotit‘… Ale význam lichocení bezpečněji a jednodušeji vyvodíme přímo z konkrétního významu pohybového ‚otírat se okolo někoho‘, tj. z pojmenování pohybu typického pro lísající se zvíře. Toto významové východisko také nemusíme vykládat složitým vývojem po stránce formální (šemot- > šemet- > šmet-), ale přímo je spojíme se slovesem -mésti / -mietati. Vždyť na základ -miet- zde ukazuje nejen slovenské sloveso o(b)-š-miet-ať sa, ale i nejstarší doložená staročeská podoba slov z čeledi adjektiva ošemetný: na místě mladších forem ošemetník, ošemetnost mají biblické texty nejstarší redakce archaické znění ošemětník, ošemětnost (viz např. v bibli Cardově knihu Job 36, 13).

[54]České přídavné jméno ošemetný, které ještě v době historické označuje člověka předstírajícího přízeň, lásku, obdiv apod., je tedy svým původem nejspíše odvozenina z předhistorického slovesa ob-š(e)-miet-ati sě ‚otírat se kolem někoho, lísat se k někomu‘. Jde vlastně o sloveso o(b)mietati (sě), v němž je základ -miet- rozšířen o expresívní předponu se-. Bez této předpony a ve formě nereflexivní známe ono sloveso z díla A. V. Šmilovského: Drahokoupil jen proto u staré paní Záhořanské omítá liščím ocasem, že peníze u ní čije ‚úlisně se kolem ní točí‘ (PS).


[1] Takový význam je doložen až z doby střední: J. Jungmann ve svém Slovníku česko-německém uvádí na slovo ošemetný ‚úskočný, neupřímný, podvodný‘ mj. doklad z díla J. A. Komenského šalba ošemetným náleží, ty upřímně… všecko čiň.

[2] Jak ve své redakční poznámce připomíná prof. V. Šmilauer, slovenština zná i synonymní sloveso bližší našemu adjektivu, totiž ošmietať (M. Kálal, Slovenský slovník z literatury aj nárečí), srov. též odvozený název úlisného člověka ošmeta (cit. Slovník slovenského jazyka).

Naše řeč, volume 62 (1979), issue 1, pp. 52-54

Previous Alena Polívková: Do Uhříněvsi, nebo do Uhříněvse?

Next Pavel Trost: K původu slov