Časopis Naše řeč
en cz

Sborník studií sovětských lingvistů o spisovném jazyce a jazykové kultuře

Blažena Rulíková

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Teoretické a praktické otázky týkající se spisovného jazyka a péče o něj jsou dnes středem zvýšeného zájmu v mnoha zemích. Dokladem toho je i bohatá činnost mezinárodní komise pro studium spisovných jazyků slovanských zřízené při Mezinárodním komitétu slavistů, která se zaměřuje na zobecnění a typologické postižení poznatků získaných z praxe jednotlivých spisovných jazyků slovanských.[1] Sjednocování pojmoslovného základu, na něž se komise v současné době soustřeďuje, představuje výchozí etapu budování obecné teorie spisovných jazyků a jazykové kultury. Je pochopitelné, že výměna názorů a zkušeností se stává důležitou složkou i v této oblasti badatelské práce. Tento cíl sledují také slovenské překlady studií a článků, které vyšly o spisovném jazyce a o jazykové kultuře v poslední době v Sovětském svazu. Byly vydány péčí Jazykovedného ústavu L. Štúra za redakce J. Horeckého ve sborníku nazvaném Spisovný jazyk a jazyková kultúra.[2] Máme tedy možnost seznámit se v odborném překladu s názory předních sovětských lingvistů a sociolingvistů na některé otázky z teorie spisovného jazyka a se zásadami kultivování spisovné ruštiny, ukrajinštiny a běloruštiny.

Na prvním místě je ve sborníku zařazen čl. F. P. Filina O struktuře současné spisovné ruštiny (s. 7—17).[3] Autor v něm v rámci celkového pohledu na strukturu spisovného jazyka ruského řeší otázky, které mají obecný charakter a představují aktuální problematiku i v jiných jazycích. Jde např. o otázku terminologickou, zda lze termín spisovný jazyk nahradit termínem standardní jazyk, o pojetí variant spisovného jazyka a variant spisovných norem, o vztah spisovného jazyka k ostatním útvarům národního jazyka a o postavení útvarů v ruštině nazývaných prostorečije a razgovornaja reč.[4] K některým těmto otázkám zaujímá autor stanoviska odlišná od dosavadního pojetí naší i sovětské lingvistiky, a proto na ně aspoň stručně upozorníme.

Kritizuje např. jako nesprávnou teorii o regionálních variantách spisovné ruštiny (rozumějí se tím regionální variantní normy, nikoli prostředky). K otázce regionálních variant v rámci spisovné normy (např. výslovnostní) prohlašuje (citáty uvádím v českém překladu, B. R.): „Je třeba odlišovat spisovné jazykové normy (a jejich varianty, které se často funkčně rozchá[42]zejí a které by měl každý kulturní člověk ovládat co nejdokonaleji) od nářečního zabarvení jazykových projevů (které nemá využití funkční a které se pociťuje jako jazykový defekt).“ Z Filinových výkladů vyplývá, že regionální omezenost některé normy vylučuje, aby šlo o normu spisovnou. Tento důraz na celonárodní rozšíření spisovného prostředku se objevuje i v jiných názorech autora, např. na útvary nazývané prostorečije a razgovornaja reč. Podle F. P. Filina existuje dvojí prostorečije: /1/ jako stylistický prostředek (snad lépe: stylová vrstva — B. R.) spisovného jazyka a /2/ jako mluva lidí (především z města), kteří neovládají dobře spisovný jazyk. Tzv. prostorečije jako stylová vrstva spisovného jazyka představuje jazykové prostředky celonárodně rozšířené pro hrubší, někdy i pejorativní vyjádření o předmětě.[5] Také tzv. razgovornaja reč představuje podle autora jednak stylovou vrstvu spisovného jazyka (využívá se jí v projevech spontánních, stylisticky nižších), jednak neutrální běžně mluvenou řeč (rus. razgovorno-bytovaja reč). Osobitý je i autorův názor na postavení odborné terminologie. Jen ta část, která má celonárodní rozšíření, patří podle autora do spisovného jazyka, zatímco většina termínů — užívaná jen odborníky — stojí mimo rámec spisovného jazyka.

I. K. Bilodid v článku Spisovný jazyk a standardnost (s. 3—14)[6] podrobně referuje o základní práci o spisovné ukrajinštině, nazvané Sučasna ukrajins’ka literaturna mova, která vyšla v pěti svazcích v Kyjevě v letech 1969—1973. V úvodu svého rozboru uvádí velmi zajímavé úvahy o tom, v jaké souvislosti je možno u spisovného jazyka mluvit o standardnosti. Vychází z té charakteristiky významové stránky výrazu standardnost, která je spojena s typovostí, tvořením podle určitého, rozšířeného vzoru, modelu. U spisovného jazyka je užitečné všímat si charakteru a rozsahu standardizace, tj. větší nebo menší standardnosti jeho jednotlivých komponentů, např. terminologie aj. Stanovení obsahu a charakteru standardnosti v jednotlivých rovinách jazykového systému a v jednotlivých stylových sférách je podle autora důležitým úkolem současné sovětské jazykovědy.

Článek V. M. Brachnova Vzájemné sepětí vnitřních jazykových a mimojazykových činitelů ve vývoji jazyka (s. 35—46) byl vypracován pro ukrajinský sborník o filozofických otázkách jazykovědy.[7] Proto se v něm — metodologicky fundovaně — probírá na vztahu vnitřních a vnějších činitelů jazykového vývoje otázka vztahu jazyka a myšlení a jazyka a společnosti spolu s uplatněním zákona o přechodu kvantity v kvalitu. Pro teorii spisovného jazyka jsou důležité — mimo jiné — autorovy vývody o potřebě inter[43]nacionální komunikace a o charakteru bilingvismu v kapitalistické a socialistické společnosti.

Do širšího rámce, a to do rámce jazykové komunikace, je zařazena problematika spisovného jazyka v čl. G. V. Kolšanského Funkce parajazykových prostředků v jazykové komunikaci (s. 47—57).[8] V něm se vymezuje předmět paralingvistiky, tj. disciplíny, která zkoumá nejazykové výrazové prostředky doprovázející projev, a popisuje se fungování parajazykových prostředků, jako jsou gesta, mimika aj.

Metodou výchozího výzkumu stejně jako zpracováním výsledků je zajímavý čl. I. P. Krysina Sociální rozdíly ve využívání jazykových variant (s. 59—73).[9] Rozdílné užívání fonetických a morfologických variant spisovného jazyka bylo zkoumáno z trojího hlediska: územního, věkového a profesionálního. Přitom se ukázalo, že jazykové rozdíly v současné společnosti, které by byly podmíněny nestejným sociálním statutem mluvčích, jsou nepatrné a že se projevuje tendence, aby jich bylo ještě méně.

Teorie spisovného jazyka se opírá o poznatky sociolingvistiky. Ta se zrodila v rámci tradiční jazykovědy, avšak postupně se osamostatnila, vytvořila vlastní přístup k jazyku a také specifické metody a postupy výzkumu. Mnoho v tomto oboru bylo vykonáno především v zahraničí, zvláště také v Sovětském svazu. Z tohoto hlediska má zásadní význam čl. L. B. Nikol’ského O předmětě sociolingvistiky (s. 75—83), který v r. 1974 vyšel v časopise Voprosy jazykoznanija.[10] I když jsme od té doby měli možnost seznámit se s dalšími pracemi tohoto autora (např. s jeho monografií o sociolingvistice nebo s články o jazykové situaci a jazykové politice,[11] je třeba uvítat, že tuto výchozí stať slovenský sborník překladů přináší. L. B. Nikol’skij ve svém článku uvádí především tu problematiku, na niž se jazykověda dosud příliš nezaměřovala, a která je naopak u sociolingvistů problematikou centrální. Je to především pojem „jazyková situace“ definovaný zde jako „systém sociálně a funkčně rozčleněných forem existence jazyka, který je ve vztahu ke kontinuu jazykové komunikace ve společnosti“. Jazyková situace se dá velmi dobře zkoumat zvláště v mnohonárodnostní společnosti. Tam celková jazyková situace a sociálně funkční distribuce jejích prvků závisí také na státní jazykové politice a ta se pak rovněž stává předmětem sociolingvistického zkoumání. Další badatelskou problematiku představuje cílevědomý proces normování jazyka společností (v naší terminologii kodifikace spisovného jazyka), zkoumání vzniku nových národních spisovných [44]jazyků, řečového chování (tj. výběr optimálního řečového prostředku ovlivněný různými činiteli) a poznání sociolingvistické normy (zákonitostí nebo pravidel výběru jazykového systému, podsystému anebo jejich variant při realizaci promluvy). Nikol’skij také naznačuje, v čem se sociolingvistika odlišuje od vlastní lingvistiky (intralingvistiky), pokud jde o přístup k struktuře jazyka, k jeho fungování, k změnám jazyka a k jeho vývoji.

O sociolingvistiku se opírá i článek od R. G. Piotrovského Lingvistické hodnocení rozdílnosti příbuzných jazyků (s. 85—91).[12] V něm se matematickými metodami zkoumá v obecné rovině vztah mezi moldavským a rumunským jazykem a řeší se otázka, zda jde o dvě varianty jednoho jazyka, nebo o dva samostatné jazyky. I když se při zařazení dvou útvarů do kategorie samostatných (blízce příbuzných) jazyků anebo dialektů a národnostních variant využívá především sociálních, kulturně historických a společensko-psychických údajů, v případech, kdy národní jazykové povědomí nositelů jazyka není ještě zformováno, je třeba se opřít o jazyková kritéria. Piotrovského článek ukazuje, jak s těmito kritérii pracovat.

Otázkám jazykové kultury jsou věnovány ve sborníku tři články, které byly původně uveřejněny v slovenském časopise Kultúra slova a které autoři pro sborník zrevidovali a rozšířili.

L. I. Skvorcov v článku Práce o kultuře ruského jazyka (s. 95—100) podává přehled základních prací přispívajících k zvýšení jazykové kultury, zmiňuje se o práci poradenské, popularizační a o diskusích, které o otázkách jazykové kultury v Sovětském svazu probíhaly. V současnosti vidí v oblasti jazykové kultury tyto naléhavé úkoly: zkoumání historické proměnlivosti normy a jejího mechanismu, ustálenosti normy v různých jazykových rovinách, variabilnosti normy a jejího kolísání, vzájemného vztahu struktury jazyka a normy v procesu řečového aktu a teoretických základů vědecké normalizace (v našem pojetí kodifikace).

O tom, co bylo pro jazykovou kulturu učiněno v situaci ukrajinského jazyka, píše M. Pylyns’kyj v článku O kultuře řeči na Ukrajině (s. 101— 106). Větší pozornost bude ještě třeba věnovat otázkám variantnosti spisovné normy. Dosud se zkoumala pouze v normativním plánu (spisovnost — nespisovnost), a zatím málo je prozkoumána v plánu stylistickém (záměrnost — nezáměrnost funkční a náhodná). Předmětem zvýšené péče ukrajinských jazykovědců se stane terminologie a jazyk prostředků masové komunikace.

O problémech jazykové kultury v Bělorusku nás ve stejnojmenném článku informuje E. A. Michnevič (s. 107—109). Zdůrazňuje, že v podmínkách bilingvismu je třeba věnovat péči osvojování normy obou jazyků. Z hlediska jazykové výchovy nás zaujme zvýšený důraz na jazyk jako prostředek pů[45]sobení a v této souvislosti na výuku řečnictví na vysokých školách a lidových univerzitách a v rámci zvláštních kursů jazykové kultury a řečnictví uspořádaných pro různé skupiny pracovníků a funkcionářů.

Jak je vidět, články a studie publikované ve sborníku se zabývají celou řadou aktuálních problémů, jež se týkají spisovného jazyka, jeho rozvoje v moderní době a péče o něj v socialistické společnosti. A proto i když má problematika spisovného jazyka v naší jazykovědě — především zásluhou zesnulého akademika B. Havránka — bohatou tradici, nalézáme v příspěvcích sovětských lingvistů, kteří na naše práce v mnohém navazují, nejen informace o tom, jak se řeší vztah jazyka a společnosti v teorii a v praxi v Sovětském svazu, nýbrž také podněty k dalšímu promýšlení některých otázek a teoretických podkladů pro široce rozvinutou jazykovou kulturu, jež by odpovídala potřebám současné společnosti.


[1] Srov. zprávu o činnosti této komise v čas. Slovo a slovesnost 36, 1975, s. 116n.

[2] Veda, vydavateľstvo SAV, Bratislava 1978.

[3] Vyšel původně v čas. Voprosy jazykoznanija 22, 1973, č. 2, s. 3—12.

[4] Protože užití českých termínů by bylo spojováno s jiným obsahem, ponecháváme termíny v původním znění.

[5] Viz řešení podobné problematiky v čl. J. Běliče Celonárodní slovní zásoba ne plně spisovná a nespisovná, SaS 25, 1964, s. 11n.

[6] Srov. ukrajinsky v časopise Movoznavstvo 8, 1974, č. 2, s. 3—14.

[7] Srov. Filosofs’ki pytaňňa movoznavstva, Kyjev, Naukova dumka 1972, s. 145—151.

[8] Rusky srov. Voprosy jazykoznanija 22, 1973, č. 1, s. 16—25.

[9] Srov. Voprosy jazykoznanija 22, 1973, č. 3, s. 37—49.

[10] Srov. Voprosy jazykoznanija 23, 1974, č. 1, s. 63—67.

[11] Srov. zvl. Sinchronnaja sociolingvistika (Teorija i problemy), Moskva 1976, rec. Jiří Kraus, SaS 38, 1977, 2, 157n., dále Jazykovaja politika kak forma soznateľnogo vozdejtvija obščestva na jazykovoje rozvitije, Jazyk i obščestvo, Moskva 1968 a Prognozirovanije i planirovánije jazykovogo razvitija, Moskva 1970.

[12] Srov. Voprosy jazykoznanija 22, 1973, č. 5, s. 36—42.

Naše řeč, volume 62 (1979), issue 1, pp. 41-45

Previous Jan Chloupek: Jména pro příští generaci

Next Alena Macurová: Jazyková kultura masové komunikace

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1