Časopis Naše řeč
en cz

Poznámka o rodu místních jmen typu Olomouc, Boleslav, Litomyšl

Alena Polívková

[Short articles]

(pdf)

-

Při určování rodu některých místních jmen s nulovou pádovou příponou v nom. sg. zakončených na -c, -č, -j, -ň, -ř, -š, -ť, -ž, -l, -m, -v, -z vznikají pochybnosti, neboť tato jména mohou podle svého zakončení teoreticky patřit jak k jménům rodu mužského, tak ke jménům ženským. Kategorie rodu těchto jmen neplyne jednoznačně z jejich zakončení, ale vyplývá z tradice a historických faktů jazyka. Historicky jsou jména typu Olomouc, Boleslav, Litomyšl svým původem (jak uvádí J. Gebauer[1]) zpodstatnělá přídavná jména přivlastňovací (utvořená příponou -j6 od mužských jmen osobních, např. Olomút + j6, Boleslav + j6, Lutomysl + j6). Stejného původu jsou např. i jména Bezděz, Břeclav, Budeč, Čáslav, Dobříš, Hostouň, Chotěboř, Jaroměř, Kroměříž, Ledeč, Libeň, Liteň, Miroslav, Náměšť, Oldříš, Příbram, Skuteč, Soběslav, Starkoč, Třeboň, Třešť, Toužim, Tuchoraz, Unhošť, Vlašim, Vlkýš, Zbraslav aj. Původem to byla jména rodu mužského. Mužský rod u jmen tohoto typu se držel dost dlouho, ještě v 16. století (a i později) jsou doklady jako Mladý (Starý) Boleslav apod. U většiny jmen však proběhla změna gramatického rodu (mask. > fem.). (Podobná tendence je dnes i u apelativ zakončených na tyto souhlásky.) Tato změna proběhla v nářečí především v centrální části Čech (v lidovém úzu je např. ta Černíč, ta Brázdim[2]), v okrajovém území Čech se vyskytují v nářečí některá místní jména takto zakončená v rodě mužském (např. ten Bedihošť). Jiná situace je na Moravě a ve Slezsku, kde jsou dost často tato jména v místním úzu v rodě mužském. J. Bělič v Nástinu české dialektologie[3] uvádí: „Místní jména typu Olomouc, Břeclav si ve východních nářečích zčásti zachovala původní mužský rod, zčásti přešla podobně jako v západních částech území a ve spisovné češtině k rodu ženskému.“ Izoglosu gramatického rodu mužského (ten Olomouc) a ženského (ta Olomouc) na Moravě popisuje Jan Chloupek v Knížce o češtině.[4]

Na změně gramatického rodu se uplatnil zřejmě vliv mnohých místních jmen původně ženských, jako např. Roudnice, Lomnice, jednak jmen pomnožných, jako Vršovice, Litoměřice.[5]

Uvedená změna gramatického rodu neproběhla pouze v nářečí, ale i v jazyce spisovném. Jména jako Chrudim, Boleslav (původní měkkost m a v časem zmizela) se sblížila ve skloňování se jmény typu obuv a to působilo i na změnu je[220]jich rodu. Tento přechod gramatického rodu ovlivnil i ostatní jména stejně zakončená, která byla jiného původu.[6]

Přestože byl ve 20. letech spor o tom, zda by měl být místní obyčej respektován i v jazyce spisovném, rozhodnut ve prospěch rodu ženského, a to Ertlovou kodifikací[7] jmen typu Olomouc, dodnes jsou často uživatelé spisovného jazyka na rozpacích, zda místní jména tohoto typu jsou rodu ženského, či mužského, a to právě proto, že nemají pro rodové zařazení kritérium formální (a pochopitelně ani sémantické). Proto jsme se zaměřili na místní jména tohoto typu podrobněji a snažili se zachytit stav, který v současném reálném úzu skutečně existuje.

Materiál vyexcerpovaný ze statí odborně popularizačních, z denního tisku, z literatury odborné, ale i ze spisovných jazykových projevů mluvených ukazuje, že převážná skupina těchto jmen je rodu ženského.

Mezi rodem ženským a mužským kolísají hlavně tato místní jména: Aš[8], Bohdaneč, Ledeč[9], Unhošť, Zliv[10], Želiv, Živohošť, Pankrác.

Výhradně jako maskulina se chovají místní jména Bezděz a Žacléř, dále místní jména zřetelně související se jmény obecnými rodu mužského (typu Háj, Kuchař), většina jmen zakončených na -l (ne však -myšl) a na -ec (typu Jablonec, Žatec). To, že se některá tato místní jména přiřazují k rodu ženskému, lze vysvětlit lexikálními nebo slovotvornými souvislostmi s obecnými podstatnými jmény. Lexikální souvislost je zřejmá např. u jména Háj, Kuchař aj. Slovotvorné souvislosti se jmény obecnými lze pozorovat např. u jmen zakončených na -ec (např. Jablonec, Liberec). Přípona -ec je slovotvorná přípona obecných jmen mužských (např. chlapec, vlastenec aj.). Také přípona -éř je u obecných podstatných jmen přípona mužská, proto zřejmě i místní jméno Žacléř se chová jako jméno mužské. Stejně tak -l je živá slovotvorná přípona u obecných podstatných jmen mužského rodu.

U několika místních jmen se nepodařilo zachytit doklady, z nichž by rodové zařazení jednoznačně vyplývalo. Přesto lze však konstatovat, že většina jmen této skupiny patří dnes ve spisovném jazyce k rodu mužskému. Celý typ Olomouc, Boleslav, Litomyšl se přiklonil k femininům.


[1] Viz J. Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého, III, Praha 1960, s. 309.

[2] Sporadicky se v nespisovném úzu objevují relikty původního maskulinního rodového zařazení dodnes, např. u jména Unhošť (s Unhoštěm vedle s Unhoští).

[3] J. Bělič, Nástin české dialektologie, Praha 1972, s. 142.

[4] J. Chloupek, Knížka o češtině, 1974, s. 254n.

[5] Srov. V. Vážný, Historická mluvnice česká I, 2, Praha 1964, s. 106.

[6] U některých místních jmen je dnes původ téměř nebo zcela zastřen.

[7] J. Ertl, Časové úvahy o naší mateřštině, Praha 1929.

[8] Viz M. Sedláček, Ten Aš, anebo ta Aš? Naše řeč 60, 1977, s. 267n.

[9] Současná kodifikace uvádí u místní ho jména Ledeč rod mužský.

[10] V povědomí (i v místním úzu uživatelů) kolísají i ostatní jména zakončená na -iv, -ív, např. Čeliv, Černiv, Dobřív.

Naše řeč, volume 61 (1978), issue 4, pp. 219-220

Previous Vladimír Mejstřík: Pepř, nebo paprika?

Next Alena Polívková: Bratislavský hrad