Časopis Naše řeč
en cz

K poloze příklonek ve vedlejších větách spojkových

Ludmila Uhlířová

[Articles]

(pdf)

-

Příklonka ve vedlejší větě spojkové nestojí vždy bezprostředně za prvním přízvučným slovem věty, tj. za spojkou, ale často až na místě dalším, a to za prvním větným členem (i rozvitým). K přesunu větného členu před příklonku dochází za předpokladu, že tento větný člen je tématem vedlejší věty (popř. jednou ze složek jejího tématu), a to v dvojím případě:

1. Téma vedlejší věty je nějakým způsobem vytčeno, zdůrazněno, např. postavením do protikladu s tématem, ev. rématem věty sousední (předcházející nebo následující), lexikálními prostředky nebo jinak. Příklady: Tato škola se vyznačuje tím, že ve třetí třídě se děti začínají učit cizímu jazyku (francouzštině nebo němčině) a v páté třídě dalšímu jazyku (ruštině). V iniciálním postavení jsou oba šumy v horní části spektra souhlasné, zatímco ve finálním postavení se obě spektra od sebe liší. V sále už postávají lidé, ačkoliv pouštět do sálu se začne až za hodinu. Fakt je, že tohle se přihodilo mně ve Španělsku. Děti se snažily učitele přesvědčit, že běhat se dá, ale místy se bořily do závějí až po kolena. Neštěstí je v tom, že mně se po tobě nestýská. Nový důkaz, že Pražané si rádi navzájem pomohou. V neobvykle dramatických a vzrušujících bojích si dokázal najít cestu ke stříbrné medaili, když ke zlaté z titulu mistra světa mu chyběl pouze jediný bod.

2. Téma vedlejší věty sice není přímo zdůrazněno, ale nevyplývá jednoznačně z předcházejícího kontextu, a je ho tedy třeba ve vedlejší větě (znovu) uvést. Buď nebylo v předcházejícím textu zmíněno vůbec, nebo je sice z předcházejícího kontextu nějak známo, avšak není jen prostým jeho opakováním nebo obměnou, ale obsahuje zčásti i informaci „novou“, např. nějakou okolnost děje (místní, časovou, zřetelovou, příčinnou aj.). Příklady: Jiní takový argument popírají, protože na některých sídlištích se předávají byty již od stavebního podniku vytapetované. Nás zajímá, že humor je schopen zlepšit naši hru [185]o štěstí. Do Prahy se sjelo na osmdesát hlídek; netušily, že třicet z nich si jede pro čestná uznání. Gilbert Bécaud zná už Lucernu a ví, že dnes večer se budou potit i letité zdi. Je jisté, že tvrzení archeologů z Athén se opírají jen o domněnky. Zdůraznil, že široké rozvíjení vědeckotechnické revoluce se stalo jedním z hlavních úseků historického soutěžení mezi kapitalismem a socialismem. D. Hamillová zřejmě k této vrcholné kreaci nikdy nedospěje, i když její mohutný odraz i dlouhá letová fáze by svědčily o opaku.

Obojí případy jsou si navzájem velmi blízké a hranice mezi nimi je plynulá.

Přesun tematického větného členu před příklonku v uvedených větách je příznakem jisté aktualizace tématu vedlejší věty, a je tedy funkční. Tak např. slovosled věty jako Nový důkaz, že Pražané si rádi navzájem pomohou nelze považovat za chybný, protože uvedenou slovoslednou variantou se sděluje, že právě (rovněž i) Pražané se vyznačují nějakou vlastností, a to ochotou vzájemně si pomáhat, zatímco bezpříznakovou variantou … že si Pražané… se pouze připomíná, že se téma dané věty týká Pražanů. Přitom v obou variantách zůstává slovo Pražané tematickým prvkem, zbytek věty je réma. V mluveném projevu může být ovšem distinktivní funkce příznakové slovosledné varianty neutralizována intonačními prostředky, nebo naopak, slovo Pražané může být intonačně vytčeno i v postavení za příklonkou. Mělo by být intonačně vytčeno vždy, stojí-li před ní. — Při výslovném postavení témat dvou sousedních vět do kontrastu je umístění příklonky až za vytčeným členem věty jedině možné, v ostatních případech je variantou postavení bezpříznakového. O možnosti vytknout téma slovosledným přesunem před příklonku rozhoduje záměr mluvčího a celkový kontext promluvy.

Dále ovlivňuje slovosled v našich větách analogie s větami samostatnými, a to zejména tehdy, je-li vedlejší věta rématem věty řídící, a vyjadřuje-li tedy i samostatnou myšlenku (např. vedlejší věta obsahová). A konečně tu působí snaha o zřetelné vyznačení hranice mezi tematickou a rematickou částí vedlejší věty. Tato snaha souvisí s hierarchizací aktuálního členění v rámci souvětí: Vedlejší věta má jednak své vnitřní členění na část tematickou a rematickou, jednak je jako celek jednou, buď tematickou, nebo rematickou složkou věty řídící. Postavení příklonky na druhém místě ve větě vedlejší zvýrazňuje aktuální funkci vedlejší věty jako jedné sdělné složky věty řídící a současně způsobuje, že vnitřní členění vedlejší věty na téma a réma [186]ustupuje do pozadí. Opačné umístění příklonky, tj. za prvním větným členem věty vedlejší, naproti tomu posiluje vnitřní rozčleněnost vedlejší věty na téma a réma. Varianta s příklonkou na druhém místě je plynulejší, variantou opačnou se realizuje ostřejší předěl mezi tematickou a rematickou částí věty. Potřeba zvýraznit aktuální členění vedlejší věty samé vystupuje do popředí právě tehdy, jestliže je její téma nějak aktualizováno, vytčeno, nese částečně novou informaci apod., jak o tom byla řeč výše. Míra této aktualizace může být ovšem různá v závislosti na konkrétních podmínkách promluvy, a tudíž i potřeba slovosledného přesunu může být různě naléhavá. Nelze proto formulovat jednoznačné pravidlo, určující, kdy k přesunu tématu před příklonku smí dojít a kdy nikoli. Vzhledem k uvedené funkční diferenciaci obou slovosledných variant by rozhodně nebylo účelné vyžadovat ve vedlejších větách důsledné kladení příklonek hned za spojovací výraz.

Nejsou-li však důvody k přesunu dost patrné z aktuální stavby věty (resp. souvětí), klademe příklonku raději hned za spojovací výraz. Např. v následující větě Jsou období ve vývoji vědy, kdy její nositelé se hlouběji zamýšlejí nad posláním vědy dáme raději přednost slovosledu bezpříznakovému, tj. kdy se její nositelé hlouběji zamýšlejí nad posláním vědy před slovosledem opačným, kterého užil autor dané věty. Autora věty vedla k danému slovosledu patrně podvědomá analogie s větami samostatnými a s větami hlavními v souvětí; ta však zatím sama o sobě, tj. bez opory v aktuálním členění, dostatečným důvodem pro přesun příklonky není.

Tendence klást příklonku za aktualizovaný tematický prvek věty vedlejší se prosazuje i tehdy, jestliže se tím příklonka dostává až na druhé místo po vsuvce: Ani lítost, ani zlost nemáme městnat do prostoru obydlí, protože, jak známo, viníka si určíme bez ohledu na úroveň své morálky a zkušenosti velmi snadno právě mezi svými nejbližšími. Možné jsou i případy, kdy ve vedlejší větě s nějak vytčeným tématem stojí jedna příklonka před tímto větným členem (tj. za spojkou) a druhá za ním, např. Protože však pro různé faktory se v literatuře i v praxi používá často stejných nebo příbuzných symbolů, promítá se tato situace i do naší úvahy. Při daném slovosledu je i syntaktické členění věty mnohem zřetelnější než při slovosledu jiném.

Vytčení tématu slovosledným přesunem pociťujeme vcelku jako slabší, než je vytčení jinými prostředky, např. pomocí zdůrazňujících příslovcí, ev. částic i, ani, také, až, už, teprve, právě, dokonce, zejména atd. Těmito příslovci (částicemi) se obvykle zdůrazňuje réma.

[187]Jiným způsobem vytčení tematického větného členu věty vedlejší, který proniká do psaného jazyka z projevů mluvených a kterého je možno užít jen někdy, je jeho přesunutí před spojku: Dosavadní úvahy předpokládají, že se v mnoha oblastech bude uplatňovat investičně úsporný typ vědeckotechnického rozvoje a celkově že by vývoj mohl probíhat v investičně neutrálních podmínkách. Příklonka si přitom uchovává bezpříznakové postavení bezprostředně za spojkou posunutou dovnitř věty.[1]

Přesun tematického prvku před příklonku ve vedlejších větách lze považovat za konkrétní případ realizace mnohem obecnější tendence, kterou pozorujeme tehdy, jsou-li ve větě — ať už ve větě samostatné nebo v souvětí — dva nebo více tematických prvků (větných členů). Tematické prvky stojící v téže větě nebývají rovnocenné ani co do sdělné hodnoty (tj. co do stupně výpovědní dynamičnosti, užijeme-li termínu J. Firbase[2]), ani po stránce významové, a konečně ani co do vztahu k předcházejícímu kontextu nebo situaci promluvy. Jejich umístění ve větě je ovlivněno velkým počtem činitelů.[3] Celkově lze říci, že vzájemné pořadí tematických prvků v téže větě je mnohem méně vázáno pravidly než pořadí prvků rematických. Na prvním místě stojí ten prvek, který je v momentu promluvy nejaktuálnější (V. Mathesius[4] jej nazývá centrem východiště). Často je to buď dějová kulisa, tj. adverbiální určení časové, místní, zřetelové, podmínkové, popř. jiné, nebo takový tematický prvek, který není prostým opakováním tématu z předcházející věty, ale u něhož nastává menší či větší významový skok, nebo konečně takový prvek, který se v textu již objevil ve funkci větného rématu, ale ve funkci tématu je ho užito poprvé. Teprve na místě druhém, nezřídka až za přísudkovým slovesem, stává tematický prvek méně aktualizovaný, který se z předcházejícího textu pouze připomíná, opakuje (někdy doslovně, jindy nepříliš obměněn) a jehož funkcí je udržovat obsahovou souvislost promluvy (tzv. průběžné téma) nebo odkazovat k hlavnímu tématu odstavce (hypertématu). — [188]Právě příklonky jakožto slova obsahově málo závažná, podle J. Mistríka[5] dokonce „nezúčastňující se aktuálního členění, jen kontaktová“ se kladou až za sdělně obohacené, aktualizované téma, jak jsme to doložili na příkladech vedlejších vět.

Vztah k předcházejícímu kontextu mnohdy rozhoduje — alespoň v psaném jazyce — rovněž o vzájemném pořadí nestálých příklonek to a je na začátku věty. Věta s objektivním pořadem, v níž téma předchází před rématem, začíná zájmenným to ve funkci větného podmětu[6] obvykle v dvojím případě. Za prvé tehdy, chceme-li tematický podmět nějak vytknout, aktualizovat, tj. užít ve významu „toto“, „tohle“, a za druhé tehdy, jde-li o shrnující to, jímž odkazujeme k předchozí větě, popř. k několika větám předcházejícím (nebo i celému odstavci), tj. např. to ve významu „to vše“. V těchto případech to není příklonné (nese přízvuk). Příklady: Půjde nám především o porovnání výsledků popisu kauzality v české jazykovědě u filozofů, zvláště o určení hranice mezi pojetím marxistickým a nemarxistickým; to bude východiskem při kritice pojetí a zpracování kauzality v české jazykovědě. Musíme dále počítat s investičními náklady na energetické a plynové spotřebiče, s jejich složitostí, trvanlivostí, nároky na provozní opravy apod. a současně i s vlastními náklady vynakládanými při spotřebě plynu nebo elektrické energie; to jsou další články celého řetězu směrem k spotřebě. Ženy mají být zahrnovány dary. To je axióm platný pro každý den roku, ale dnes zvláště významný. Naproti tomu slovosledné varianty je to, kde se buď obě slova chovají příklonně, nebo je přízvučné pouze první z obou, tedy je, užijeme spíše tehdy, jde-li o pouhé připomenutí opakujícího se, jednou či vícekrát již v textu zmíněného tematického prvku. Příklady: Přírodní pryskyřice se těží v borových porostech. Pokud jsou to porosty určené do padesáti let ke kácení, je vše v pořádku. V edici Malá žatva vychází i vesnická romanceBohumila Nohejla Sladká chuť pelyňku, je to novela, v níž autor na životních osudech hlavního hrdiny zobrazuje mezilidské vztahy na družstevní vesnici. Závěrečnou větu skladatel nadepsal Burleska. Je to skutečně kaskáda rozmarné a hravé hudby. I když varianta je to v textech početně převažuje, mívá mluvčí často na vybranou, jakým způsobem na předcházející kontext naváže. Vždy však by měla být kontextová návaznost dostatečně zřetelná a jednoznačná.

Shrnujeme: Ve vedlejších větách spojkových stojí někdy příklonka [189]nikoli bezprostředně po spojovacím výraze, ale až za prvním větným členem (i rozvitým), je-li téma vedlejší věty nějak aktualizováno. Je to jeden ze způsobů, jak se v současném jazyce prosazuje tendence k sdělné diferenciaci tematických prvků. Přesun tematického větného členu před příklonku je však vhodný jen tehdy, má-li skutečné důvody v aktuálním členění věty.

Ve většině našich příkladů, na kterých jsme demonstrovali uvedenou tendenci, stojí příklonka ve vedlejší větě těsně před určitým slovesem. To vede k otázce, zda přesun příklonky není ovlivněn také působením gramatického činitele, tj. snahou neoddělovat příklonku od řídícího slovesa, jako je tomu v jiných slovanských jazycích, např. v polštině nebo v bulharštině.[7] Nezdá se však, že takový výklad pro češtinu vyhovuje, a to z několika důvodů. Stěží bychom vysvětlili, proč by v češtině (na rozdíl od jiných slovanských jazyků) bylo působení gramatického činitele omezeno jen na věty vedlejší spojkové, a to jen na některé z nich. V těch vedlejších větách, v nichž téma aktualizováno není, stojí příklonka pravidelně hned za spojkou, i když tím dochází k jejímu oddělení od slovesa určitého. Kromě toho máme doloženy i vedlejší věty s aktualizovaným tématem, v nichž příklonka (na třetím místě) je od určitého slovesa oddělena nějakým dalším větným členem, např. Myslím, že novému zaměstnanci by se nikdy nemělo nic slibovat. Lze říci, že v žádné jiné oblasti se Tylův jazyk nevyvíjel tak pronikavě jako právě v oblasti slovosledu. Výskyt takových vět není nijak výjimečný. Podobně všimneme-li si vět hlavních, v nichž za jistých okolností rovněž může dojít k přesunu příklonky na třetí místo ve větě, konstatujeme, že ani v nich takový přesun nevede vždy k umístění příklonky bezprostředně před určité sloveso, ale často příklonka zůstává od slovesa oddělena (podmětem, příslovečným určením apod.). Celkově pak lze říci, že živou, progresívní tendenci sdělně diferencovat tematické prvky ve vedlejší větě je těžko vykládat působením činitele, který je v češtině již dlouhou dobu výrazně na ústupu. K tomu přistupuje i fakt, že tam, kde se v 19. stol. princip gramatický uplatňoval při kladení příklonek nejdéle, tj. ve větách se středovým postavením slovesa[8], převládala postpozice příklonky za slovesem. Naproti tomu v našich příkladech stojí příklonky před slo[190]vesem (ať již bezprostředně, či na místě vzdálenějším); museli bychom tedy připustit, že gramatický činitel se tu začal prosazovat právě opačným způsobem, než jak tomu bylo ve stol. 19. — Za pravděpodobnější proto považujeme, že spolu s aktuálním členěním působí na postavení příklonek ve vedlejší větě analogie s pevně stabilizovaným pořádkem příklonek ve větách samostatných mimo souvětí a ve větách hlavních v souvětí, tj. tendence nepovažovat podřadicí spojky za slovo „na prvním místě“ ve větě, podobně jako je tomu v češtině u spojek souřadicích.


[1] O intonačních prostředcích zdůraznění tématu výpovědi viz F. Daneš, Intonace a věta ve spisovné češtině, Praha 1957, zejm. s. 79—80. — Shodně s ním též J. Bauer — M. Grepl, Skladba spisovné češtiny, Praha 1975, zejm. s. 182—5.

[2] J. Firbas, On the prosodic features of the Modern English finite verb — object combination as means of functional sentence perspective, BSE 8, 1969, 49—59; zde jsou odkazy na další práce autorovy.

[3] Srov. o nich např. P. Sgall, Kontextové zapojení a otázková metoda, SaS 34, 1973, 202—211.

[4] V. Mathesius, O tak zvaném aktuálním členění větném, ve sb. Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 238.

[5] J. Mistrík, Slovosled a vetosled v slovenčine, Bratislava 1966, zejm. s. 136.

[6] Případy, kdy to nemá větněčlenskou platnost, zde neprobíráme.

[7] V polštině příklonka často následuje těsně po slovese, v bulharštině před ním těsně předchází, a to i za cenu toho, že tím opouští přízvukově nejslabší, druhé místo ve větě.

[8] M. Grepl, Vývoj slovosledu v Tylově próze, SaS 20, 1959, 247—261.

Naše řeč, volume 59 (1976), issue 4, pp. 184-190

Previous Anna Krejzová: O francouzském „jazykovém zákonu“

Next Jiří Blažek: K významu a vzniku předložkového výrazu ve světle čeho