Časopis Naše řeč
en cz

Vilém Mathesius jako filozof jazyka

Karel Horálek

[Articles]

(pdf)

-

O významu V. Mathesia (1882—1945) pro rozvoj české i světové jazykovědy bylo už napsáno hodně uznalých slov. I v šedesátých letech, kdy se přistupovalo nejen k Mathesiovu dílu, ale k celému dědictví pražské školy zvláště pietně, nechybělo zde hlasů kritických. Mathesiovi se např. vytýkalo, že určitou mlhavostí trpěl i pojem funkce, úhelný kámen jeho jazykovědné teorie. To potvrzují i novější kritické komentáře k jeho dílu. V souvislosti s tím se také ukazuje, že celá tzv. funkční orientace pražské školy neměla pevné teoretické základy. Postupem času se situace vyvinula tak, že byla přijata funkční teorie Bühlerova, proti níž měl Mathesius ještě koncem dvacátých let vážné výhrady.

Dnes se ukazuje potřeba kritického prověření i Mathesiových názorů na samu podstatu jazyka, tedy na filozofické základy jeho lingvistické teorie. Filozofií jazyka se Mathesius nezabýval soustavně, z jednotlivých postřehů a kritických poznámek k názorům jiných badatelů vyplývá však s dostatečnou jasností, že Mathesiovo chápání podstaty jazyka bylo v jádře materialistické. To se týká zvláště jeho názorů na vztah jazyka k mimojazykové skutečnosti. V jeho výkladech, které se k této problematice vztahují, nechybí však ani formulace nejasné, matoucí a zavádějící. Na některé z nich chceme v této své úvaze upozornit.

Zkušenosti z nedávných diskusí ukázaly, že ještě dnes není snadné dojít v kritických úvahách o Mathesiově filozofii jazyka k jednotným závěrům. Sám jsem přesvědčen, že nejde o otázky tak složité, aby se diskuse o nich nemohla zúčastnit i čtenářská obec Naší řeči.

V diskusích jsem vycházel z Mathesiových formulací v pojednání Řeč a sloh, jež vyšlo za okupace v sborníku Čtení o jazyce a poezii (1942), r. 1967 také samostatně. Toto pojednání je určeno pro širší okruh čtenářů a tím se dá vysvětlit, že některé Mathesiovy formulace vybočují poněkud z rámce jeho obvyklé střízlivosti a výkladové věcnosti. V sou[170]vislosti s tím byl vysloven názor, že je možné některé formulace pojednání Řeč a sloh zpřesnit na základě jiných Mathesiových prací. Pokusím se ukázat, že tomu tak není.

Hned první kapitolka pojednání Řeč a sloh má nadpis Řeč a skutečnost; tam jsou i některé výroky, jež po kritickém prověření přímo volají. Mathesius zde nejdřív upozorňuje na výběrový ráz našich výpovědí o skutečnosti. K tomu se najdou přímé obdoby již v dřívějších Mathesiových pracích. Jde opravdu o důležitou stránku jazykového vyjadřování. Skutečnost, o níž se vyjadřujeme nebo na kterou upozorňujeme, je obyčejně velmi složitá a mnohotvárná a výpovědi o ní jsou zpravidla zkratkové, opírají se o vybrané složky a rysy. Jazyk má pro vyjádření našich zkušeností (včetně našeho postoje ke skutečnosti) zpravidla více prostředků, z nich si každý mluvčí vybírá ty, které považuje v dané situaci za nejvhodnější. Mathesius mluví obrazně o pevném uchopení skutečnosti v jejích podstatných složkách.

Proti tomu není co namítat. Souhlasit je možno i s Mathesiovým konstatováním, že jak pro pojmenování složek skutečnosti, tak pro vyjádření aktuálního postoje mluvčího mají každý jazyk a každá doba své vlastní prostředky, které se od obdobných prostředků jiného jazyka a jiné doby liší nejen vzhledem, formou, nýbrž i významovým pojetím a zabarvením. Pochybnosti o naprosté správnosti Mathesiových názorů začínají u formulace, která následuje: „Každý jazyk chápe skutečnost podle svého, upravuje a zjednodušuje si ji k obrazu svého vlastního systému znaků.“ Zde se již říká něco mnohem víc než ve větách předcházejících. Každý jazyk má své specifické prostředky pro vyjádření pozorované skutečnosti i postoje mluvčích, ale těchto prostředků je i pro vyjádření jedné zkušenosti několik, takže o nějakém určitém zjednodušování „k obrazu svého vlastního systému znaků“ není možno dobře mluvit. I sama formulace „každý jazyk chápe skutečnost podle svého“ je zavádějící a matoucí; personifikace jazyka, které je zde použito, neslouží rozhodně srozumitelnosti a názornosti výkladu.

Třebaže má každý jazyk jen omezený počet vyjadřovacích prostředků, nevnucuje příslušníkům daného jazykového společenství určité chápání skutečnosti, protože příslušníci mají téměř vždy možnost volby mezi různými vyjadřovacími prostředky. Nelze dobře souhlasit ani s dalším Mathesiovým tvrzením, že je „každý jazyk osobitý ve vyjadřování skutečnosti“. Jazyk skutečnost přece nevyjadřuje, poskytuje jen prostředky k vyjadřování o skutečnosti; toto vyjadřování ne[171]ní téměř nikdy plně závislé na vlastnostech jazykového systému. Ve vyjádření zkušeností a postojů ke skutečnosti je třeba vždy rozlišovat to, co je vyjádřeno, od toho, co je míněno, k čemu se naše výpovědi (promluvy) vztahují. Nejen že jazyk skutečnost nezjednodušuje (ta je přece na jazyce nezávislá), ale ani výpovědi svým jazykovým ustrojením (užitím prostředků, kterými jazyk disponuje) nevytvářejí či nedeterminují stylizovaný obraz skutečnosti.

Neuspokojivé a zavádějící výroky o poměru jazyka a skutečnosti se najdou již v dřívějších pracích Mathesiových. V stati Stylistika a lingvistická charakteristika (pochází z poloviny let dvacátých a byla pojata do souboru Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 9—16) říká např., že „každý jazyk reprezentuje určitou stylizaci skutečnosti, neboť skutečnost není možno vyjádřit jinak než výběrem a zjednodušováním“. Již z toho, co jsme vyložili, vyplývají omezující důsledky pro toto Mathesiovo tvrzení.

Mezi nutností vyjadřovat se o skutečnosti výběrem a zjednodušením a prostředky, které k tomu poskytuje jazyk, není vztah přímé závislosti. Jazyk poskytuje pro vyjádření téměř každé zkušenosti různé prostředky a z těch si pak mluvčí pro aktuální potřebu vybírá. Zde je třeba mít na paměti i to, že jazyk pomocí různých opisů a pojmenovacích kombinací může vyjádřit neomezené množství nejen předmětů, ale také jejich kvalit. V citovaném Mathesiově výroku je pojem „reprezentace“ („každý jazyk reprezentuje určitou stylizaci skutečnosti“) přinejmenším mlhavý. Celá formulace je mírnější ve srovnání s formulací pozdější („každý jazyk chápe skutečnost podle svého“), ale sotva se najde český čtenář, kterého plně uspokojí.

Doc. Daneš v diskusích o Mathesiových názorech na stylizační sílu jazyka upozornil ještě na místo, které se čte v článku Několik slov o podstatě věty (Čeština a obecný jazykozpyt s. 232). Zde se již nemluví ani o chápání skutečnosti jazykem, ani o stylizaci, nýbrž o jazykovém pojetí jako jedné ze tří „věcí“, které mají účast na vzniku věty. Z nich první je „celková situace (objektivně vzato) nebo celkový zážitek (ze stanoviska subjektivního)“, druhá „jazykové pojetí této celkové situace nebo celkového zážitku“ a třetí posléze „vyjádření tohoto jazykového pojetí článkovanými zvuky“. K tomu Mathesius dodává, že „pro vlastní lingvistiku je nejdůležitější jazykové pojetí, tedy prostřední článek tříčlenného řetězu“. Tento výklad neuspokojuje již proto, že neříká nic bližšího o tom, co to jazykové pojetí je. Víme-li už, že každou zkušenost (zprávu o události apod.) můžeme vyjádřit [172]několikerým způsobem, mohli bychom se ptát, co je ve všech vyjádřeních předurčeno daným jazykovým systémem. Ale to by bylo třeba dělat zvlášť případ od případu a je otázka, mělo-li by to nějaký praktický výsledek.

V pojednání Řeč a sloh je na konci odstavce, v němž jsme již několik vět podrobili kritickému rozboru, ještě jedno tvrzení, o jehož správnosti se dá víc než pochybovat. Je v něm řeč o překladatelských důsledcích faktu, že „každý jazyk je osobitý ve vyjadřování skutečnosti a má v něm mnoho zvláštností, které nelze nijak napodobit v žádném jazyku jiném“. Mathesiovi z této jazykové různosti vyplývá, „že naprosto věrný překlad z jazyka do jazyka je holá nemožnost“. Zde zase musíme připomenout, že tutéž skutečnost (či lépe zkušenost a myšlenkový obsah) lze zpravidla v jednom jazyce vyjádřit několikerým způsobem. To znamená, že v podstatě běžného překladu, ať už směřuje k věrnosti, nebo přesnosti, nemůže být napodobování formálně významových složek textu, které nesouvisí přímo se sdělovanými myšlenkovými obsahy (a poukazy k mimojazykové realitě), o jejichž vystižení normálně v překladě jde a jít musí.

Tento přístup k řešení podstaty „obsahového“ překladu bychom si mohli zkomplikovat, kdybychom žádali na překladatelích, aby reprodukovali nejen např. tzv. konotativní složky (o těch je dobře známo, jaké dělají potíže v překladech uměleckých textů, jsou-li v nich funkční složkou), ale také všechno to, co třeba text vypovídá o gramaticko-sémantickém systému jazyka, v němž je formulován. Kdyby se o něco takového překladatel přece pokoušel (je blízko takovému zaměření u některých typů textu či jazykového projevu, hlavně uměleckého), nepřibližoval by se „naprosto věrnému překladu“, nýbrž něčemu, co by bylo projevem překladatelského podivínství.

Mathesiova úvaha o naprosto věrném překladu má ještě jednu slabou stránku. Překlad dělá překladem nejen to, že se v něm vyjadřuje obsahová náplň jinými jazykovými prostředky (takže patří k samotné podstatě překladu, že se obvykle nějak odchyluje od originálu), ale také to, že se v něm velmi často mění komunikační situace. Usilovat o věrnost, jak si ji Mathesius představuje, vedlo by nutně k radikální přestavbě textu. Za určitých okolností by pak dokonce vyvstávala otázka, jde-li vůbec ještě o překlad. Normální komunikační situace je totiž taková, že někdo mluví k někomu, kdo patří do téhož jazykového a kulturního společenství, o něčem, k čemu má určitý vztah právě v důsledku tohoto svého jazykového a kulturního zařazení. V překladu se [173]může usilovat o zachování původní komunikační situace (posluchač nebo čtenář má např. být informován o tom, co se tam a tam v cizině mluvilo o té a té věci s určitým cílem), a pak by snad i napodobování národní specifiky vyjadřovací bylo na místě, ale překladateli by se zase do cesty stavěla ta samozřejmá skutečnost, že posluchači či čtenáři, pro něž je překlad určen, mají k sdělovanému obsahu jiný vztah než posluchači či čtenáři originálu.

Mathesiův výrok o nemožnosti naprosto věrného překladu je tedy zavádějící a matoucí, a to i proto, že tvoří součást textu, který vedle cílů teoretických sleduje i cíle popularizační. Jeho platnost by bylo možno omezovat i poukazem na texty, v nichž se formálně významová složka vůbec neuplatňuje (tak je tomu např. u mnohých textů odborných). Z toho by vyplynula potřeba omezit Mathesiovu formulaci nějakým adverbiem (např. „často“), ale to by byl už výrok podstatně odlišný. Bylo by možno ho změnit ještě radikálněji: v ironickou poznámku, že požadavek naprosto věrného překladu je popření podstaty překladu.

V Mathesiově pojednání Řeč a sloh by z dnešního hlediska neobstála ani některá jiná tvrzení a formulace, než o kterých byla řeč. Snad už žádné jiné nemá tak zásadní význam jako tvrzení, že „každý jazyk chápe skutečnost podle svého“, jež tolik připomíná základní poučky jazykového relativismu (zvláště ve formulacích amerického teoretika Lee Whorfa), ale bez kritického prověření by se kolem nich přecházet nemělo. Možná, že se pro některá slabší místa této poslední významnější stati Mathesiovy najde omluva v okolnosti, že práce vznikala za velmi nepříznivých zdravotních podmínek, ale to nemůže být důvodem k tomu, aby nebyla hodnocena se zřetelem k dnešním potřebám a možnostem uplatnění. Připravuji o Mathesiově lingvistické teorii podrobnější kritický rozbor, zde se zatím omezuji na kritickou připomínku k Mathesiovu výkladu o rozdílu mezi jazykem (jazykovým systémem) a konkrétními jazykovými projevy, které Mathesius ve shodě s jinými příslušníky pražské školy označuje jako promluvy. Dnes bychom zde užili spíše označení „jazykový projev“.

Mathesius rozlišuje dva základní druhy promluv: promluvy sdělné a promluvy výrazové. Promluvy sdělné se liší od výrazových tím, že se v nich jasně uplatňuje zřetel k posluchači (adresátovi), v promluvě výrazové tento zřetel bývá oslaben nebo se vůbec neuplatňuje. Jde pak o vyjádření vnitřního stavu mluvčího, které se děje jen pro vyjádření, [174]často pro úlevu, tedy bez zaměření na posluchače, ba někdy přímo s odporem proti možnému posluchači. Projevy čistě výrazové tvoří vlastně jen periférii jazykového dění, jsou řídké; promluvy sdělné jsou v řeči v naprosté převaze.

Proti těmto Mathesiovým výkladům se nedá nic zásadního namítat, jejich vada spočívá v tom, že se v nich nepřihlíží k tomu, že existuje ještě jeden druh jazykových projevů (jazykového vyjadřování), jež nemají sdělovací platnost, nemají však ani charakter výrazu (tj. bezděčného projevu, kterým si člověk ulehčuje). Jsou to především jazykové projevy jen myšlenkové, neprojevené ani formou mluvenou, ani psanou. Existují však i projevy, které mluvenou nebo psanou formu mají, ale nepočítají vůbec s adresátem. Častějším případem tohoto druhu jsou projevy psané, např. mnemotechnické pomůcky, určené pro vlastní potřeby pisatele, dále např. koncepty, náčrty pro chystané přednášky, v nichž se předběžně uplatňuje jen zřetel k věcnému obsahu, nikoli také zřetel k posluchačům.

Mathesiovo nepřihlížení k těmto důležitým případům nesdělovaného vyjádření překvapuje, protože poukaz na důležitost vnitřních řečových procesů čte se již v Tezích Pražského lingvistického kroužku (1929, znova v publikaci U základů pražské jazykovědné školy, Praha 1970, s. 35—65). Tam se např. říká, že je třeba rozlišovat řeč vnitřní a řeč projevenou. To, co pak následuje, je již poněkud nejasné a zasloužilo by si podrobnějšího rozboru.

Naše řeč, volume 59 (1976), issue 4, pp. 169-174

Previous EM (= Eva Macháčková): Radíme a kritizujeme

Next Anna Krejzová: O francouzském „jazykovém zákonu“

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1