Časopis Naše řeč
en cz

Vlastní jména v umělecké literatuře

Karel Hausenblas

[Articles]

(pdf)

-

I.

Umělecká slovesnost bohatě, rozmanitě a intenzívně využívá různých vyjadřovacích možností, které jí poskytuje jazyk, odhaluje v jazykových prostředcích i skryté zdroje platnosti významové a účinku estetického. Týká se to i vlastních jmen (soustředíme se zde na jména osobní, především na příjmení literárních postav).

U nás se o této problematice samostatně nepsalo,[1] najdou se ovšem dílčí zjištění v šíře zaměřených výkladech některých děl (např. Bezručových nebo Vančurových — u obou autorů mají vlastní jména závažnou úlohu), ve světě je však o vlastních jménech v umělecké tvorbě dnes už rozsáhlá literatura, zejména též polská a sovětská, mluví se o literární onomastice jako o zvláštní disciplíně.[2] Převažuje tu zřetel k výběru, popř. tvoření vlastních jmen; pokud se sleduje šíře jejich úloha v textu, pak je pozornost upřena především na nejběžnější a nejnápadnější jejich funkci charakterizační (podílejí se na charakteristice postav nebo i prostředí). Vlastní jména však mívají v literárních dílech i jiné funkce a někteří autoři s nimi pracují velmi vynalézavě. Máme-li užití vlastních jmen v této oblasti náležitě postihnout, je ovšem třeba brát je nikoli izolovaně, nýbrž na pozadí pojmenování osob (a jiných jevů) vůbec a v celkových souvislostech výstavby textu.

Vlastní jména mají v jazyce zvláštní postavení, také z hlediska sémantického. Protože jejich základní druhy primárně neoznačují třídy, druhy jevů, nýbrž rozlišují, individualizují v nich jednotliviny, „ne[2]potřebují“ mít věcný, „lexikální“ význam. Velká většina vlastních jmen osobních (i příjmení) však vznikla ze jmen obecných, která věcný význam mají. U vlastního jména je pak tento sémantický obsah odsunut do pozadí, nikoli však vymazán — příležitostně se může uplatnit. Např. u příjmení Drobný, Dobrý si jejich významový obsah uvědomíme asi až tehdy, jestliže se nám jako Drobný představuje chlap jako hora, když se po panu Dobrém představuje pan Lepší nebo když si všimneme, že se fagotista jmenuje Bidlo a klarinetista Kostohryz (hodně záleží i na obvyklosti či neobvyklosti příjmení: u neobvyklého, jako je Lepší, Kostohryz, vystupuje významová stránka do popředí snáze).

Souvislost mezi latentní významovou náplní příjmení a jeho nositelem dnes v reálném životě zpravidla žádná nebývá: víme, že příjmení Veselý a Smutný jsou určena lidem bez ohledu na jejich letoru, korespondence i kontrast jsou náhodné. Žádná kombinace však není vyloučena. A tak i společensky velmi významná a vážená osobnost může mít příjmení s konotací komickou atd., jen málokteří si však příjmení mění nebo veřejně působí pod jiným jménem, zvl. umělci (např. Voňavka pod spisovatelským jménem Řezáč).

To jsou věci dobře známé, připomenuli jsme je jen proto, že v literatuře je situace zcela jiná. Ani ti spisovatelé, kteří se snaží co nejvěrněji zobrazovat určité prostředí, nerozdělují svým postavám příjmení namátkou, ač by to nakonec nejlépe odpovídalo stavu věcí. Nemáme přitom ovšem na mysli díla se zaměřením dokumentaristickým, jaké mívají např. životopisné romány nebo historické prózy o reálných osobnostech, alespoň v některých svých aspektech. Nemá-li beletristické dílo takové žánrové zařazení a vychází-li přitom autor z reálné předlohy, pak častěji jména dané osoby mění (např. Rais změnil příjmení hlavní postavy románu Západ, kameničského faráře Parduse, na Kalouse, — všimněte si však, že přitom polovina hlásek a jejich sled zůstaly zachovány) nebo aspoň pozměňuje (K. Čapek změnil Hardubeje za Hordubala a Maňáka za Manyu), mnohem řidčeji ponechává (tak zvl. T. Nováková ponechávala mnoho jmen prototypů svých postav beze změny: Jílek — s křestním Jan; Šmatlán — u toho změnila Josefa na Jiřího).

Pokud jde o výběr příjmení postav, postupují jednotliví autoři a nejednou i týž autor v různých dílech ovšem v lecčems odlišně, jedno však zůstává snad vždy společné: postavy nedostávají jména, která by svou latentní sémantickou náplní ukazovala jinam, zaváděla jiným [3]směrem, než kam míří smysl díla a jeho styl, která by byla v nesouladu s úlohou postavy, jaká jí přísluší ve výstavbě celku (přitom ovšem i příjmení protikladné k vlastnostem dané osoby může být a zvláště v komicky laděných dílech často bývá součástí charakteristiky postavy). Toto zjištění je však v jedné věci potřebí upřesnit: jestliže má postava jméno, nikoli neobvyklé, které není v souladu s její celkovou charakteristikou, přitom však s ní není v zjevném (nekomickém) rozporu, pak vnímáme toto jméno tak, jak je obvyklé u reálných osob, tj. v podstatě neutrálně. Jestliže se např. hlavní ženská postava Raisových Zapadlých vlastenců (o nichž budeme níže hovořit podrobněji) jmenuje Albína Podzimková, zůstává latentní sémantický obsah tohoto příjmení v pozadí, protože není aktualizován rysy této postavy, ani jinak, např. kompozičně. (Jiná by byla situace, kdyby nositelkou tohoto příjmení, vzatého ze jména ročního období, jež je bráno jako symbol uvadání, blížícího se sklonku života atp., byla postava osamělé staré ženy nebo podobně.) Nebo ve jméně hlavní postavy Poláčkovy tetralogie o životě obyvatel okresního města, obchodníka Štědrého, nevystupuje sémantický údaj („štědrost“) do popředí, protože štědrost nepatří ani mezi charakteristické vlastnosti obchodníkovy, ani zase jeho šetrnost nedosahuje stupně skrblictví a chamtivosti, takže toto příjmení — třebaže se mnohonásobně, takřka při každém uvedení této postavy do textu, v celém spojení „obchodník Štědrý“ opakuje — působí při četbě textu buď jako sémanticky neutrální (je to podporováno i tím, že jde o příjmení hodně rozšířené), anebo jen s jakýmsi slabým nádechem shovívavé ironie, což je ve shodě s celkovým podáním této postavy.

Jinak ovšem paleta způsobů, jaká příjmení dávají autoři postavám svých děl, je hodně široká. Někdy se vybírají jména nenápadná, jindy naopak nápadně „výmluvná“ a mezi oběma póly je celá škála mezistupňů. Nenápadnosti může být dosaženo buď tím, že autor volí jméno, které nemá žádný nebo má značně neurčitý významový obsah a ani jinak, např. svým hláskovým složením, nevyvolává výraznější asociace (takové je např. jméno Maršík, které dal svému záměrně zcela nevýraznému hrdinovi a vrahovi K. Poláček v Hlavním přelíčení), anebo tak, že volí jméno, jež sice má zřetelný sémantický obsah — který přitom příliš nekoresponduje ani nekontrastuje s vlastnostmi dané postavy —, avšak patří mezi příjmení obvyklá, takže sugeruje onu náhodnost rozvržení v reálném životě, o níž byla řeč na začátku (tak působí např. jméno hrdiny Bassova Cirkusu Humberto Karas nebo příjmení Kotrba v Drdově románu Živá voda).

[4]Ve starší literatuře, zvláště obrozenské, a tu zase nejvíce v dílech založených na komice, bývala ve značné oblibě jména silně „výmluvná“, spjatá obvykle buď s vlastnostmi nebo povoláním postavy: u Klicpery jsou to např. jména Pravdomluva, Břichomil, Rohovín Čtverrohý, lesníci a myslivci Myslibor, Srnojed, Kuna, mlynář Pytel, mlynářka Votrubová, lazebník Baňka, zahradník Karafiát aj., u Tyla majitel statku Hrdopyška, jeho správce Vydřiduška, šumař Kalafuna, „máselnice“ Mastílková, kovář Závora, zámečník Skoba, šenkýř Konývka, učitel Slovíčko, polesný Liška, myslivečtí mládenci Zajíček a Jelínek aj.[3]

S pronikáním realistických tendencí a s prohlubováním psychologické kresby postav tento způsob ustupuje, ale souvztažnost mezi jménem postavy a její povahou a celkovým určením tu ani potom nemizí; užívá se tu však prostředků jemnějších, resp. ne tak přímočarých, např. často jmen, která vyvolávají jen ne zcela zřetelné náznaky, nápovědi oblastí určité sémantiky: teprve celkový kontext postavy dává těmto náznakům zřetelnější platnost; někdy pak jméno působí už svou zvukovou stránkou, hláskovým složením. Tak např. M. A. Šimáček v Zápiscích stud. phil. Filipa Kořínka dal postavě profesora, který se po nevěře své ženy stal mrzoutským a nevlídným, ač je v podstatě měkký a nevýbojný, jméno Harapát, které vyvolává představu člověka drsného, neohrabaného apod. a přispívá svým rázem k vytvoření onoho dojmu, jakým profesor na své okolí působí.[4]

Z příkladů, které jsme uvedli, je vidět, že stupeň výraznosti sémantiky jména se různým způsobem kombinuje se stupněm jeho obvyklosti ve funkci příjmení. Tak dávají spisovatelé svým postavám jména neobvyklá s výraznou sémantikou (Břichomil), neobvyklá s neurčitou sémantikou (Harapát), obvyklá s výraznou sémantikou (Čermák), obvyklá s neurčitou sémantikou (Maršík). Z těchto hledisek — a pochopitelně ještě z jiných — by se daly sledovat vztahy mezi výběrem jmen a stylem a literárním směrem, nemůžeme zde ovšem v krátké stati sledovat problematiku vlastních jmen v uměleckých dílech ani v základních rysech v celé šíři. Protože chceme přihlížet i k úloze vlast[5]ních jmen v daném textu, musíme se spokojit stručným rozborem tří případů, vybraných z různých etap vývoje české prózy. Budou to Zapadlí vlastenci K. V. Raise (1893), trilogie Hordubal — Povětroň — Obyčejný život od K. Čapka (1933—34) a knížka povídek Smrt morčete od Ladislava Fukse (1969). Zastupují nejen různé etapy, ale i rozdílné individuální způsoby prozaického podání.

II.

U Raise je situace celkem jednoduchá. Autor pracuje s vlastními jmény v podstatě jen z hlediska jejich výběru. Přitom výběr příjmení hlavních postav románu Zapadlí vlastenci je silně stylizovaný, na rozdíl od řady jiných Raisových próz. (Je to ostatně v souhlase se silnou celkovou stylizovaností zobrazovaného prostředí v této idyle; vypravování ovšem vychází z důvěrné znalosti daného prostředí.) Vystupuje tu několik vrstev postav. Trojice představitelů „zapadlých vlastenců“ ve vsi Pozdětíně[5] má „ptačí“ příjmení: učitel Čížek, farář Stehlík, učitelský pomocník Čermák. Sémantika těchto jmen souvisí s tematikou románu v dvojím směru: jednak jsou to dobří zpěváci, hudebníci, jednak je tu jistá korespondence mezi drobnými ptáčky a skromnými kulturními pracovníky.[6] Ještě další dva učitelé, z nejbližšího okolí, mají „zvířecí“, byť už ne „ptačí“ příjmení: milovský učitel, na jehož místo má přijít Čermák, má jméno s podobně „skromnou“ sémantikou — Zajíček; větrovský učitel, který se od nenáročných a zanícených vlastenců pozdětínských liší osobním prospěchářstvím a jehož chování charakterizuje hladkost, až úlisnost, dostal rovněž „výmluvné“ příjmení Hádek. Z jiných jmen důležitějších postav je tematicky motivováno ještě příjmení mlynáře Žaláka a členů jeho rodiny, které nese i svůdná a svádivá vdova po jejich synovi, nazývaná v románě podle místního obyčeje Žalačka (přinesla zármutek starým Žalákovým a snaží se o[6]hrozit štěstí Albíny a jejího nesmělého milého, Čermáka) a snad ještě příjmení okrajové dvojice kostelních zpěváku Škmořila a Petrušky: počáteční souhlásková skupina šk- a jakoby přítomnost kořene mořit ve jméně prvním a relativně u nás nezvyklá zdrobnělá podoba základního Petr ve jméně druhém přispívá ke kvalifikaci nositelů těchto jmen jako stafáže komických figurek.

Příjmení ostatních významnějších postav, i když některá mají výraznou sémantickou náplň, nejsou tematicky motivována, jako Podzimek, Dolejš. (Ze zjištěného rozvržení jmen vybočuje jediný, zcela okrajový případ: objevuje se tu totiž ještě jedno „ptačí“ jméno u jednoho z místních hudebníků, houslisty Skřivana — se zřetelnou motivací: hra na housle — skřivaní zpěv.)

V kompozici textu Rais se jmény postav pracuje jako rutinovaný prozaik — hlavního hrdinu např. uvádí na samém začátku, ale jak je u něho obvyklé, z perspektivy vzdáleného pozorovatele. V dialogu je nejprve oslovován sedlákem, který ho přiváží, křestním jménem („pane Karlíčku“) — příjmení se dozvídáme, až když se sám představuje ve škole učiteli Čížkovi. Vše to je v mezích obvyklých postupů. Z jejich okruhu se nevymyká ani to, že nositelům ptačích příjmení samým vkládá do úst výroky, v nichž žertovně poukazují na charakter svých příjmení (jak Čížek, tak pak i Stehlík vítají Čermáka mezi sebe jako dalšího „zpěváčka“), a zvláště ovšem ne poukaz na vnitřní „osudový“ vztah mezi jménem a jeho nositelem, tedy na vztah „nomen — omen“, chápaný dnes jako příjemná, resp. nepříjemná nahodilost, mající však kořeny ve víře v bytostnou souvislost obého a v magickou moc slova: v samém závěru říká kostelník Dolejš Čermákovi, jemuž Pozdětínští předpovídají a přejí úspěšnou kariéru a vůbec životní dráhu: „… A tady v Milovech na věky nebude, protože je to Čermáček, ptáček chytráček…“

III.

Novější autoři pracují s vlastními jmény nejednou velmi vynalézavým způsobem a přitom i značně odlišně, např. Vladislav Vančura a Karel Čapek, u něhož se zastavíme podrobněji.

Jazyková vynalézavost Čapkova je dobře známa a týká se také vlastních jmen. Autor sám se nad povahou jmen a nad vztahem lidí k jménům také nejednou zamýšlel a podal na okraj toho řadu bystrých postřehů. Virtuózně si s nimi pohrává ve Válce s mloky, kdy se z námořního kapitána Van Tocha vyklube bodrý český Vantoch, kde jména [7]některých mločích předáků jsou vlastně karikaturami jmen politických osobností dané doby atd. Avšak Čapkova práce s vlastními jmény není důmyslná snad jen tam, kde jde o živel komický. Projdeme ve stručné zkratce tuto problematiku v románové trilogii Hordubal — Povětroň — Obyčejný život. Je dobře známo, že tato trilogie představuje trojí způsob hledání „pravé“ podoby a podstaty lidského života a nalézání jeho „mnohotvárnosti“.

Společné všem třem dílům je to, že život jedné osoby a jeho uzavření v smrti se tu podává v několika verzích a výkladech (v posledním je takových interpretací dlouhá a vlastně neuzavřená řada), tematicky i kompozičně se však jednotlivá díla nemálo odlišují. Také s vlastními jmény se tu nakládá velmi rozdílně. Obráží se to už v názvech románů.

V prvním bylo dáno do názvu příjmení hlavního hrdiny a v textu samém je každá osoba zařazena a dostatečně identifikována svým jménem: hlavní osoby tragického děje jménem křestním a příjmením, Juraj, Polana a Hafie Hordubalovi, Stepán Manya, ostatní vesničané uzuální místní podobou svých jmen, tu i s přízviskem, jako Vasil Gerič Vasilů, tu jednojmenně, jako poustevnický bača Míša, četníci — vyšetřovatelé vraždy zpravidla pouhým příjmením; jen členové soudu a obhájci zůstávají bez vlastních jmen, ale ti vystupují ne jako konkrétní osoby, nýbrž jako představitelé svých úředních funkcí. Užívání vlastních jmen je tu však v souhlase s poetikou díla: vše, co bylo možno o oběti i možných vinících „průkazně“ uvést, pozorovat, vypátrat, dosvědčit a sepsat, bylo zjištěno, zváženo a spravedlnosti byl dán, jak se říká, průchod, ale přece verze příběhu v podání jednotlivých angažovaných osob nebyly svedeny na společného jmenovatele a nebylo dosaženo bezpečné jistoty v onom nejvnitřnějším — text končí obrazem: „Srdce Juraje Hordubala se kdesi ztratilo a nebylo nikdy nalezeno.“

I druhý román má v názvu označení hrdiny tragického příběhu: není to však jméno vlastní, nýbrž obrazně užité jméno obecné, které tu jakoby v maximálním zhuštění zachycuje závratnost letu a zničující smrtelný pád. Hrdina sám ani jméno nemá: identita smrtelně raněného při katastrofě letadla, který se k vědomí už neprobral, nemohla být zjištěna. V nemocnici je zapsán jako „případ X“ (dříve než přímého pojmenování dostává se mu v textu různých označení zájmenných a opisů: poprvé, když je přivezen do nemocnice, o něm mluví chirurg v telefonickém rozhovoru nepřímým pádem osobního zájmena „Tak ať ho donesou do operačního — “, dále zájmenem neurčitým „Dovezli [8]sem někoho,… spadl z nebe“, pak spojením zájmena odkazovacího a řadové číslovky „ten druhý“, jasnovidec ho nazývá „ten, co ho přivezli“, „muž, který spadl z nebe“, atd.). Je zde tedy opačná situace než v Hordubalovi: Toho, co lze o hrdinovi příběhu „průkazně“ zjistit, je zde pramálo — jen to, co mohou vyvodit lékaři z jeho fyzis, fakt, že v bezvědomí pronesl několik slov dvěma cizími jazyky, a pak to, co přinesla po jeho úmrtí telegrafická zpráva: že „byl zapsán jako Kubánec“ (jméno přitom přišlo zkomoleno). Ono neznámé, průběh a smysl nešťastníkova života, se pak snaží vyplnit tři příběhy: snová verze milosrdné sestry, parapsychologická verze jasnovidcova a umělecká fikce básníkova. Jakkoli v lecčems rozdílné, přece v onom pro smysl života nejpodstatnějším jsou si blízké, zatímco verze osob angažovaných do tragedie Hordubalovy se právě v tom podstatném rozcházely… V povídce milosrdné sestry (vypráví sen, v němž se jí zpovídal raněný ze svého života) se nevyskytují vlastní jména vůbec, vyprávění je zaměřeno dovnitř, nikoli na vnější průběh životních osudů. V povídce jasnovidcově vlastní jména jsou, nejvíce je místních, ale ani tento obraz života případu X není rozveden v konkrétních obrysech, sleduje jen vnitřní linii jeho smyslu. Konkrétní zobrazení, i když ovšem zase s těžištěm v hnacích silách a cíli životním, podává až básník. Patří k tomu ovšem i vlastní jména osob a míst, hrdina sám však zůstává bez „pravého“ vlastního jména. Básník to zdůvodňuje takto: „Případ X přece nemá tvář, ani jména, nemá totožnosti, je Neznámý… Má-li zůstat podoben sám sobě, nutno uchovat jeho inkognito.“ Je zpočátku označován jako „muž z Antil“ a umístěn na Kubu. Objevuje se na scéně jako raněný, který ztratil paměť (a který si nemůže vzpomenout ani na své jméno). Jeho zachránce a pak zaměstnavatel, jenž ho nazývá „este hombre“ (ten člověk), mu koupí po jakémsi zemřelém osobní doklady na jméno George Kettelring („Kettelring je dobré jméno; může to být Yankee, Němec, nebo ledacos jiného, a vypadá to obchodně a věrohodně“). Jen pozvolna nabývá Kettelring zase paměti a hledá své bývalé, pravé já: „Nejsem nikdo. Já myslím, že člověk, který nemá jména, nemá ani duši…“ Rozhodující pro znovunabytí paměti je okamžik, kdy po dlouhé době píše zase ručně dopis (milované dívce) a pod ním se zcela bezděčně, podvědomě podepíše pravým jménem. Básník však toto jméno neuvádí, zůstává věren zásadě zachovat mužovo inkognito a nazývá ho pak „bývalý Kettelring“. Dodejme zcela na okraj, že na tomto místě se vynořuje námitka, že cenou za efektní postup udržování inkognita nejen ve vložené povídce básníkově, [9]ale i v celém textu Povětroně je to, že básník se vzdává podstatného rysu specifičnosti básnického přístupu, že totiž má právo vymyslet, vytvořit si jméno hrdinovo a dát mu platnost jména „pravého“: souhlas s (fiktivní) předlohou (zde: neznalost „skutečného“ jména raněného) není nutným požadavkem uměleckosti…

Hordubal a Povětroň obsahují tedy diametrálně odlišná řešení a poslední část trilogie, Obyčejný život, přináší ještě jiné. Je psána ve formě autobiografických zápisků a reflexí hrdiny v 1. osobě (odečteme-li rámec, který toto vyprávění jako zápisky zemřelého prezentuje). Obsahuje tedy výpověď jediného subjektu, ta ale není zdaleka jednoduchá, nýbrž interpretace vlastního života při hlubší analýze na sklonku životní cesty nejen dovoluje, nýbrž vynucuje si řadu verzí odlišných, až protikladných, pokud jde o vnitřní podstatné momenty, jako kdyby byl prožíván rozdílnými subjekty. Hrdina i ostatní hlavní postavy (je jich velmi málo) vystupují tu vůbec bez vlastních jmen. Román také není, na rozdíl od obou předcházejících, podle hrdiny pojmenován: ten je sice v názvu implikován, je míněn jeho život, avšak nikoli přímo uveden (jako tomu je např. v posledním románě Čapkově Život a dílo skladatele Foltýna); přívlastek obyčejný poukazuje na značně obecnou platnost a typičnost. V tomto směru je třetí díl protikladný prvnímu, jehož hrdinové jsou maximálně individualizováni, právě také vlastními jmény. I z okrajových postav, či vlastně už jen osob vytvářejících pozadí, životní prostředí, jsou vlastně jen dvě pojmenovány vlastním jménem (nepočítáme-li osobu z rámcové části vyprávění — nemůžeme tu nepřipomenout sémantickou souvislost mezi jménem této osoby a její funkcí ve vyprávění: se smrtí hrdiny příběhu nás seznamuje a pozůstalý rukopis předává pan Popel!): obě, pan Franc a pan Martínek, dělníci z otcovy dílny, se vztahují k vypravěčovu dětství, sotva náhodou — zážitky z dětství hluboko utkvívají v paměti.

Jméno hrdiny, které mělo takovou úlohu ve druhém dílu trilogie a takový dosah pro hrdinův pocit autentičnosti života v posledním příběhu Povětroně, byť zůstalo autorem nevysloveno, je tedy v Obyčejném životě zcela vyřazeno ze hry a krajně střídmý výskyt vlastních jmen v třetím díle vůbec vytváří zase působivý kontrast mezi jednotlivými částmi Čapkovy kompozičně důmyslně vystavěné trilogie.

[10]IV.

Nahlédněme ještě závěrem do prózy autora dnešního, do knížky Ladislava Fukse Smrt morčete (vyd. r. 1969). Je to soubor deseti povídek s velmi různou tematikou (převážně, jak je u Fukse obvyklé, z židovského prostředí) i s různým laděním — od drobné nezávazně žertovné idylky až k rozsáhlé otřesně tragické baladě. Tragika s komikou tu však vystupují nejen vedle sebe, ale také se prolínají (což je ostatně příznačným rysem nemalé části umělecké produkce posledního období ve světové literatuře vůbec, typické je tu např. dílo Fr. Dürrenmatta).[7] A všemi čísly sbírky v různé intenzitě prochází stylizace groteskní.

Do tohoto slohového rámce zapadá i výběr a způsob využití vlastních jmen, konkrétně příjmení postav. Ty mají vesměs příjmení velmi výrazná, v mnohých případech nezvyklá nebo i kuriózní a jejich výraznost je stupňována ještě tím, že bývají stavěna do kontrastu: tak v několika povídkách stojí proti sobě výrazná příjmení německá a česká: hned v první titulní povídce Kadloubek Hellnagel, Himmelskugel, v trojici povídek odehrávajících se v Praze ještě „za Rakouska“ Allerheiligová Bělohorský, Bručílek aj. a v povídce Stříbrná svatba (německé jméno dvojice hlavních postav, manželů Krausových, je obvyklé i v českém prostředí) Hirsch, Moscheles Macháček, Červená aj. V povídce Poslední ostrov vytváří zase kontrast nejběžnější české příjmení Novák a krajně zvláštní jméno postavy Veroným Strom.

Vlastní jména postav mají ve většině textů velkou frekvenci. Kompozičně má frekvence příjmení největší úlohu v povídce Podivuhodné setkání: na necelých sedmi stránkách se tu jméno Klein objevuje 89krát, Goldstein 74krát, přitom ve velké většině případů ve vzájemné konstelaci. Je to dáno mluvním rázem vyprávění, v němž se jakýmsi bagatelizujícím stylem řeči, totiž takovým, jímž se obvykle při setkání přemílají všední zážitky, referuje o životních osudech dvou židovských známých za nacistické okupace, z nichž chudý a nepodnikavý pan Klein zahynul v plynové komoře koncentračního tábora.

V poslední, nejzávažnější povídce sbírky Cesta do zaslíbené země (o záhubě skupiny vídeňských židů ve vlnách rozvodněného Dunaje, po němž za války odpluli na obyčejné pramici) se objevuje obdobný zjev, který jsme poznali v Čapkově Povětroni: oddělení postavy od jejího vlastního jména. U Fukse to však není ve sféře vyprávěného [11]obsahu, nýbrž jen ve způsobu vyprávění (omezíme se jen na jedno zvláště výrazné místo): v situaci, kdy se z vystěhovalců při zoufalém bloudění mezi rameny Dunaje v pusté zatopené končině stanou po ztroskotání plavidla bědné lidské trosky, pojmenovává je vypravěč obecnými jmény a rozlišuje vnějškovými určeními: štíhlejší člověk v kostkovaných šatech s kapesníčkem…, jakási paní v roztrhané kožešině… atd. — Všichni nakonec zahynou, zmizí beze stopy ve vodách. Nezmizí však beze stopy právě jejich jména: když jejich duchovní vedoucí, rabín, vyslovuje naději, že snad se někdy někdo o této cestě a o jejích účastnících doví, a přitom vypočítává jména jednotlivých rodin, konstatujme, že se o nich dovídá čtenář této básnické fikce — v níž ovšem slova a právě také vlastní jména postav jsou skutečná a jejich nositelé fiktivní. Ale slovo-znak je tu zároveň symbolem s hlubší platností: zastupuje tu i ty skutečné oběti fašistické zvůle, jejichž jména a životy jinak vzpomenuty už být nemohou.

Poslední naše zastavení nad užitím vlastních jmen ve Fuksově knížce povídek (leccos musíme nechat stranou) se týká velmi kuriózního jména Veroným Strom z povídky Poslední ostrov. (Pochybuji, zda je Strom jako příjmení vůbec doloženo; Veroným je jakási zkomolenina z Jeroným, Věromil nebo Veronika.) V povídce Růžové logaritmy je poněkud méně nápadný případ: jediným příjmením zde užitým je Sen (jmenuje se tak gymnazijní profesor). Položme si otázku, zda se úloha těchto příjmení vyčerpává pouhou kuriózností, anebo zda jsou spjata se smyslem textu. Přitom nemusí jít nutně o významovou souvislost zcela evidentní, kauzálně nebo teleologicky dobře zdůvodnitelnou. V textu, zvláště v sémanticky značně komplikovaných dílech soudobých literatur, bývají i významové souvislosti, které se jen obtížně dají interpretovat pro svou nevyhraněnost, resp. nikoli jednoznačnou zaměřenost.

Jméno Strom stojí v samém začátku povídky (v první větě se říká: „Pan Veroným Strom měl divné jméno“) a je svou sémantikou podivně spjato s vyvrcholením syžetové výstavby: s momentem, kdy manželé Novákovi, jimž pomohl přiblížit splnění jejich dávného snu, cesty do Jugoslávie, překročí ujednání, které si dali a podle něhož se nesměli v knize o Jadranu od pana Stroma vypůjčené předem seznámit s krásami ostrova vyobrazeného na poslední stránce, se stromem s granátovými jablky stojícím uprostřed jejich vysněného ráje: jako by tam sáhli na plody zapovězeného stromu poznání a ráj pro ně měl přestat [12]být rájem, uvědomují si, že jejich cesta je zbytečná, nemají už proč jet — a vracejí s pocitem ulehčení zakoupené jízdenky.

Onen vysněný cíl, který měl zůstat nepoznán až do uskutečnění cesty, byl nejen předčasně odhalen a tím v nejcitlivějším bodě znehodnocen, nýbrž byl vlastně předznamenán sémantikou jména osoby, která měla na přípravě akce významný podíl: lépe řečeno, jméno Strom se nestalo ještě znamením, souvislost nebyla patrná, bylo tu jen v krajní nezvyklosti jména tušení jakéhosi nepojmenovaného vztahu, vyvolání neorientovaného sémantického napětí, které se teprve tehdy, když křivka syžetové výstavby dosáhla vrcholu, uvolnilo a jakoby proběhlo textem zpětnou cestou při uvědomění si souvislosti mezi objekty daným slovním významem spjatými. — Budiž omluvena těžkopádnost tohoto popisu nedostatkem terminologie ve sféře dynamiky sémantické výstavby promluvového celku. Snažíme se tu nevkládat do textu, co v něm není, ale také nenechávat bez povšimnutí to, co je v něm přítomno a co vstupuje „do hry“.

Pokud jde o příjmení Sen, slovní význam apelativa v něm obsažený zapadá do atmosféry vrcholné situace vyprávění jakožto pojmenování nepřirozeného průběhu a šťastného výsledku maturitní zkoušky špatného počtáře Martina. I zde je nositelem tohoto jména osoba, která je s akcí úzce spjata, profesor matematiky. A toto pojmenování je také místem, kudy vede spojnice k adjektivu růžový v názvu povídky „Růžové logaritmy“: mluví se běžně o růžových snech.

Z problematiky vlastních jmen v uměleckém textu jsme zde probrali jen výsek, ale i tak se snad ukázalo, že úloha tohoto druhu jazykových prostředků ve výstavbě smyslu a ve stylu díla není zanedbatelná.


[1] O vlastních jménech v Kukučínových drobných prózách psal Ferd. Buffa ve sb. Jazykovedné štúdie 5, 1960, s. 29n.

[2] Srov. řadu statí v polském časopise Onomastika

[3] V textech pracujících s komikou není tento úzus omezen na starší období; někdy v nich komika jmen ani nebývá vázána na povahu nebo jiné atributy postavy: srov. např. ve Voskovcových a Werichových hrách Osvobozeného divadla „řecká“ jména Paprikides, Kontokorentos, Rekordikles a také Skočkopolis, Nejezchlebos (Osel a stín) apod.

[4] O kompozici dané povídky srov. v mé stati K výstavbě postavy v prozaickém textu, nyní v knize Výstavba jazykových projevů a styl, Praha 1972, s. 115 n.

[5] I sémantika hlavních místních jmen je tematicky motivována: Pozdětín (= Paseky u Vysokého) napovídá místo odlehlé, kam pozdě se dojde nebo doráží vlny šířící se z centra, (městečko) Větrov (= Vysoké n. Jiz.) zase připomíná drsné podnebí podhorského kraje.

[6] Volba „ptačích“ příjmení pro několik postav se neobjevuje v naší literatuře až u Raise: už Klicpera v Rohovínu Čtverrohém dal skupině „pocestných malířů“ jména Čížek, Stehlík, Čečetka (dvě první se tedy u Raise shodně opakují), v Divotvorném klobouku vystupují studenti Strnad a Křepelka a sklepníci Zvonek a Datlík, zbraslavští měšťané se jmenují Havránek, Luňáček, Ostřížek. Také u Tyla vystupují „šviháci z Prahy“ Konopásek a Pěnkava (Chudý kejklíř).

[7] Podobně třeba i u Maxe Frische; srov. jeho román Mé jméno budiž Gantenbein (1967), zajímavé i tím, že v lecčems připomíná postupy Čapkovy trilogie.

Naše řeč, volume 59 (1976), issue 1, pp. 1-12

Previous Antonín Tejnor: Elektrifikace — elektrizace

Next Miloš Dokulil: Domácké podoby rodných a příbuzenských jmen na -i (y)