Historie slov fakt a faktický ve spisovné češtině

Lumír Klimeš

[Short articles]

(pdf)

-

Ve sborníku Etimologia z r. 1965 byl na s. 177—183 otištěn zajímavý článek V. V. Veselitského Istorija rannego literaturnogo upotreblenija slova fakt. Veselitského studie dala autorovi tohoto příspěvku podnět k tomu, aby se pokusil vyšetřit historii těchto slov ve spisovné češtině a aby srovnal výsledky vlastního zkoumání se závěry, k nimž dospěl Veselitskij.[1]

Nejstarší ruské doklady substantiva fakt pocházejí podle zjištění V. V. Veselitského z r. 1826. Do téhož roku je třeba klást také první doklady adjektiva faktický. Už ve 40. letech minulého století byl vysloven názor, že podst. jméno fakt proniklo do ruštiny jakožto spisovné slovo z polštiny; tam vzniklo ze středověké latiny.

Základní potíž při zkoumání českých lexikálních dokladů na substantivum fakt záleží v tom, že v některých pádech nelze určit, zda jsou utvořeny od nominativu fakt, nebo faktum. To nás vedlo k tomu, že jsme sledovali doklady jak substantiva fakt, tak i faktum.

[55]Koncem první poloviny 19. století měla obě tato podstatná jména velké množství synonym, jak dosvědčuje slovník Josefa Franty Šumavského z r. 1844: Faktum, die Tatsache, die Begebenheit, příběh, případ, událost, děj, skutek, věc, opravdový oder skutečný čin, opravdový skutek, pravá událost, pravý oder skutečný děj. — Tím, jak se zdá, také vysvětlíme, proč se doklady na slova fakt a faktum vyskytují méně často, než bychom očekávali.

První nepochybný doklad na podst. jméno fakt v lexikografickém archívu ÚJČ je až z roku 1892: Fakt je fakt. Na míse je jich (lívanečků) jen šest, ať počítám zprava nebo zleva (M. A. Šimáček). Není vyloučeno, že u starších dokladů, jež uvádíme dále, nejde rovněž o tvar substantiva fakt, ovšem nelze vyloučit, že by mohlo jít o tvar substantiva faktum. Pro poměrně pozdní výskyt slova fakt svědčí i jeho nepřítomnost jak v šestém dílu Česko-německého slovníku F. Š. Kotta z r. 1890, tak v Novém slovníku kapesním jazyka českého i německého od J. Ranka z r. 1882. V německo-českém dílu nacházíme u hesla Factum tyto české ekvivalenty: příběh, událost, skutečnost, skutek, čin (termín), děj, součin (matematický termín), účinek.

Doklady na podstat. jméno faktum jsou téměř o sto let starší: A jestliže obě fakta sobě rovná jsou, máme důkaz, že dobře počítáno bylo. (1797 Bílý) — Daní počtové (při násobení) jmenují se faktoři, nalezený faktum. (1806 Vydra) — Ostatně jesti bartolomějská noc vskutku historické faktum. (1835 čas. Květy) — (Prohlášení Čuprovo) musí být srozumitelné a obsahovat skutečná fakta. (1847 Havlíček).

Na základě materiálu ÚJČ vidíme, že substantivum faktum bylo nejdříve matematickým termínem; teprve od r. 1835 se stalo synonymem pro skutečnost a tím se zároveň i determinologizovalo.

V cizojazyčném citátovém pojmenování je toto substantivum doloženo u Rubeše v povídce Pan Trouba: (V baráku) spatřím nejdříve Lízinčinu tetinku — a bylo post factum! vězel jsem v lásce až po uši. (1841). Podobná citátová užití tohoto slova se však nepochybně vyskytovala i ve starších textech.

Nejstarší doklad na příd. jméno faktický je v materiálu ÚJČ z r. 1832: Tento pak cit (jazykový) neplyne z důmyslu (a priori), ale ze stavu a okolností, ve kterých se člověk pokaždé nachází. Jest tedy z přírody své ne rozumný, ale odjinud podaný, faktický, tradicionální: následovně i stvůra jeho, jazyk, totižto lidský, … nepravidelní a všelijak nedostatečný býti musí. (Palacký) — Další doklad je až z r. 1847: Avšak jsme v celém dopisu marně hledali nějakých faktických zpráv o nemocnici samé. (Havlíček) — Třetí doklad je o deset let starší: (Minorité učili) na statcích časných že jim přísluší toliko užívání faktické, nikoli právo k užívání takovému.

Synonyma opravdový, skutečný mají doklady předobrozenské, ba i ještě starší.

Příslovce fakticky má nejstarší doklad z r. 1838: Odstředivé (tvary) centrifugal (že jsou) a že později se tvoří, jakož fakticky z holetěplodí dokážeme. (Amerling) — Další doklad je z r. 1848: Sněm český libovolně odložen; konstituce tím fakticky zdvižena. (Pražský posel).

Závěrem je tedy možno konstatovat:

1. Podstatné jméno faktum má v češtině nejstarší doklad z r. 1797, avšak ve významu matematického termínu. Významu ‚skutečnost, událost‘ nabývá podle svědectví materiálu ÚJČ až r. 1835. Vzhle[56]dem k tomu, že tvary substantiv faktum a fakt jsou v některých pádech stejné, nelze skutečně nejstarší doklad substantiva fakt s určitostí zjistit.

2. Adjektivum faktický se objevuje poprvé v r. 1832; jeho význam není však zcela průhledný. Nepochybný význam ‚skutečný‘ je doložen až z r. 1847.

3. Příslovce fakticky má nejstarší doklad z r. 1838.

4. Vzhledem k tomu, že uvedená slova mají stará předobrozenská synonyma běžná i v obrozenské době, nelze se domnívat, že by vznik těchto tří slov byl dán potřebami pojmenovávacími. Ty byly dostatečně uspokojeny staršími synonymy. Soudíme, že se zde silně uplatnilo působení němčiny a snad i polštiny. Na přejetí podstatného jména faktum mohla mít vliv i latina. Je možno si položit otázku, proč bylo přejímáno slovo fakt, když zde bylo poměrně dost synonym, jak ukazuje citát ze slovníku Josefa Franty Šumavského. Nezapomeňme však, že jedním z výrazných znaků obrozenského slovníku byla tendence k vytváření synonym, později někdy doprovázená desynonymizací.[2]

5. První doklad substantiva fakt ve významu ‚skutečnost‘ v ruštině je z r. 1826. Z téhož roku pochází i nejstarší doklad ruského adjektiva faktičeskij. Nehledíme-li k českým dokladům na slovo faktum z konce 18. století ve významu matematického termínu, lze dospět k závěru, že adjektivum faktický a substantivum faktum se v témž významu jako v ruštině objevují v českém spisovném jazyce o 6—9 let později. Slova faktum, fakt a faktický byla tedy v češtině i v ruštině přejata ve významu ‚skutečnost, skutečný‘ přibližně v touž dobu, a to v druhé polovině let dvacátých (ruština) a začátkem let třicátých (čeština) devatenáctého století.

---

[1] Doklady, na jejichž základě tento článek vznikl a jež jsou zde citovány, pocházejí z lexikografického oddělení Ústavu pro jazyk český ČSAV v Praze. Vedoucímu oddělení děkuji za laskavé svolení k použití lexikografického materiálu i k práci s lístkovými doklady uloženými v tomto oddělení.

[2] Srov. Al. Jedlička, Josef Jungmann a obrozenská terminologie literárně vědná a linguistická, Praha 1949, s. 76n; L. Klimeš, Příspěvek k vývoji české slovní zásoby v době obrozenské se zvláštním zřetelem k jazyku Fr. Palackého a Pavla Josefa Šafaříka, Annali, Sezione Slava X, 1967, s. 1—81, Isituto Universitario Orientale Napoli.

Naše řeč, volume 58 (1975), issue 1, pp. 54-56

Previous Vladimír Macura: Potíže s estonštinou

Next Karel Ohnesorg: Frekventní, nebo frekventovaný?