Časopis Naše řeč
en cz

Subjektivnost a polarita výrazu

Josef V. Bečka

[Articles]

(pdf)

-

Každý projev je spjat s osobou svého autora, ale ne v každém projevu autor vyjadřuje svůj osobní vztah ke sdělované informaci. Každý projev (kromě čistě osobních poznámek a záznamů určených k podpoře paměti) je určen nějakému adresátovi, popř. skupině adresátů, ale ne v každém projevu se autor na adresáta obrací přímo.[1]

Tam, kde autor staví svůj výrok do vztahu ke své osobě, nazývám výrok subjektivním. Tam, kde autor svůj výrok výslovně nestaví do vztahu ke své osobě, může být vztah naznačen ve významu slov nebo vět; výrok pak má skrytou, implikovanou subjektivitu. Tam, kde vztah autora ke sdělení není ani výslovně řečen, ani naznačen ve významu slov nebo vět, výraz nazývám objektivním.

Tam, kde se autor přímo obrací na adresáta, vzniká polarita. Kde tomu tak není, je projev bez polarity, popř. má skrytou, implikovanou polaritu.

Autor má ve své řečové činnosti zvláštní postavení, které je dáno psychologickou zákonitostí: vlastní nitro, vědomí je autorovi přístupné přímo, projev je stylizovanou realizací, sdělením jeho niterných stavů (arci jen v té míře, v jaké je autor schopen tyto stavy vyjádřit, ale o tuto míru nám nyní nejde). Nitro jiných lidí mu však přímo přístupné není, na jejich niterné stavy může usuzovat jen nepřímo (tím, že pozoruje jejich chování, jednání, že dostává o nich informace zvenčí od příslušných osob samých nebo dalším zprostředkováním od osob jiných). Autor je mírou všech sdělení, jež činí, tedy každý jeho výrok je svým způsobem subjektivní, chceme-li tím říci, že vychází z jeho nitra, z jeho uvažování, z jeho zkušenosti, z jeho hodnocení i z jeho [2]citových stavů a z jeho vůle. Bereme-li však výrok jako fakt sdělení, autor může svůj výrok formulovat tak, aby vztah k jeho osobě trval, anebo může — obrazně řečeno — postavit se mimo sdělovaný obsah, tedy tak, aby výrok platil i vzhledem ke kterékoliv jiné osobě. Ve volbě těchto dvou alternativ má volnost, ne však úplnou, neboť je vázán ohledy společenskými, společenskými zvyklostmi a společenskými požadavky.

Pozn: Subjektivní výraz nesmíme ztotožňovat s individuálním slohem. Individuální sloh je dán individuálně omezeným využíváním výrazových prostředků (žádný autor nevyužívá všech volitelných výrazových prostředků jazyka), individuálním způsobem jejich sdružování a individuální frekvencí užitých prostředků. Posuzujeme-li subjektivnost slohu, uvažujeme jiné hodnoty; naznačili jsme je už a podrobně o nich ještě pohovoříme. Na věci nic nemění, že subjektivní prvky se v individuálním slohu projevují namnoze výrazněji, nápadněji než prvky objektivní.

I polarita výroku má svou stránku psychologickou a společenskou. Adresát, míří-li výrok přímo na něj nebo je-li jím takto cítěn, je výrokem přímo zasažen ve svém myšlení nebo cítění nebo jednání. Může se cítit uražen nebo naopak polichocen, může být zviklán ve svých dosavadních názorech nebo naopak utvrzen tím, že je k takové změně přímo, řekli bychom osobně vyzván, může být výzvou k nějakému jednání nepříjemně vyrušen z klidu anebo naopak může se cítit k činnosti povzbuzen. Mírou takového posouzení je zde adresát. Působení psychologické může být zesíleno nebo oslabeno adresátovým společenským postavením, jeho vztahem k autorovi, společenskými zvyklostmi, společenskou konvencí. A je věcí autorovou, aby k působení polarity přihlížel a podle toho i upravoval formulaci svých výroků.

Protože různá míra subjektivnosti a polarity má silný vliv na celkový ráz slohu a sloh různých druhů projevů je takto výrazně diferencován, jeví se naléhavá potřeba zjistit, kterými výrazovými prostředky jazyka je subjektivita a polarita vyjadřována a kterak tyto prostředky třídit. Je to nutné z toho důvodu, abychom mohli podepřít, popř. korigovat příslušné partie teorie slohu a na skutečné praxi si pak ověřit, v jaké míře a jakými formami se subjektivnost a polarita výrazu podílí na slohové diferenciaci. Bude zapotřebí taxativně určit, které prostředky dávají slohu subjektivnost a které jsou prostředky polarity, aby bylo možno i statisticky stanovit jejich frekvenci ve slohu různého rázu a různých funkcí. Teprve na takovém pevném empirickém základě bude možno spolehlivě budovat teorii jazykových projevů.

[3]Teorie slohu ještě nedospěla k systematickému poznání, které to jsou prostředky, jež dávají výrazu subjektivitu, popř. jeho subjektivitu posilují nebo naopak potlačují a které dávají polaritu, popř. jeho polaritu zesilují nebo potlačují. Pokusím se v této stati podat rozbor takového taxativního stanovení prostředků subjektivity a polarity, aby se daly co možná jasně delimitovat. Nejprve pohovoříme o subjektivnosti explicitní a implicitní, dále o polaritě a nakonec o kombinacích objektivnosti a polarity v různých druzích slohu. Přitom si uvědomujeme, že subjektivnost a polarita jsou stylové hodnoty na sobě nezávislé, i když nezbytně spolu souvisí.[2]

1.1. Explicitní subjektivita je ve větách, které obsahují určité sloveso v 1. osobě jedn. čís. anebo osobní nebo přivlastňovací zájmeno v této osobě. Vztah k osobě autora je takto formálně výslovně vyznačen (proto explicitní). Má však různou platnost, a to podle významu slovesa v 1. os. anebo slov syntakticky spjatých se zájmenem 1. os.[3] Jsou to tyto případy:

[4]a) Vyjádření osobního mínění, osobního názoru: Myslím, že už se vrátil. — Domníval jsem se, že tomu rozumí. — Předpokládám, že jednání bude ještě dlouho trvat. — Podle mého názoru je situace zcela jasná. — Jak já na to pohlížím, věc není tak jednoduchá. Reálnost výpovědi autor výslovně omezuje vztahem ke své osobě, nechce vydávat výpověď za platnou objektivně, tj. za platnou pro kteroukoliv jinou osobu.

b) Vyjádření přímé zkušenosti dané vlastním smyslovým vnímáním, vyjádření skutečnosti ověřené vlastním poznáním, např.: Na vlastní oči jsem viděl tu spoušť, kterou způsobila včerejší vichřice. — Sám jsem slyšel ty lži, které o něm napovídali. — Už se vrátil, právě před hodinou jsem s ním mluvil. — Byl jsem svědkem té trapné příhody. — Ochutnal jsem to jídlo, je dobré. Reálnost výpovědi autor dotvrzuje vlastní zkušeností, opřenou především o vlastní smyslové vnímání.

c) Autor konstatuje svůj vnitřní citový, volní, fyzický stav: Bál jsem se jí to říci. — Stydím se za jeho jednání. — Nechce se mi do té práce. — Cítil jsem zvláštní neklid a tíseň. — Je mi smutno samotnému. — Nerad o tom hovořím. — Nesouhlasím s tímto rozhodnutím. Platnost výpovědi je vztažena k vnitřnímu stavu, o němž může mít přímé povědomí jen autor sám, nikoli jiná osoba. Reálnost výpovědi přímo kontrolovatelná není.

d) Autor vypovídá o své činnosti, která se projevuje navenek a může být kontrolována ve svém průběhu nebo ve svém výsledku. Např.: Přišel jsem pozdě na schůzi. — Vypracoval jsem plán výzkumu. Koupil jsem si nové šaty. Na rekreaci jsem byl loni u moře.

Ve všech těchto čtyřech případech autor vypovídá sám o sobě; výraz má explicitní subjektivitu. Povaha této subjektivnosti vysvitne, když výpovědi převedeme do 3. osoby, popř. když vypustíme ty části výpovědi, které odkazují k 1. osobě. Probereme opět uvedené čtyři případy:

a) Už se vrátil. Rozumí tomu. — Jednání bude ještě dlouho trvat. Situace je zcela jasná. — Věc není tak jednoduchá. Autor uvádí výpovědi bez výhrad, tedy bez subjektivního omezení, jako objektivně platné. Mohl je však uvést s výhradami, např.: Snad se už vrátil. Jistě se už vrátil. — Prý se už vrátil. Říkají (Říká se), že se už vrátil. Změnil tím modalitu jistoty výpovědi v modalitu nejistoty, pouhé možnosti, pravděpodobnosti. Ale stejnou modalitu má i výpověď sub[5]jektivní: Myslím (domnívám se, mám za to), že se už vrátil.

b) Včerejší vichřice způsobila velikou spoušť. Napovídali o něm lži. — Už se vrátil. Stala se trapná příhoda. To jídlo je dobré. Zrušením subjektivnosti výpovědi se její reálnost nezměnila, subjektivní výraz ji jen dotvrzuje, a to sugestivním odkazem na přímou smyslovou zkušenost.

c) Bál se jí to říci. Stydí se za jeho jednání. Nechce se mu do té práce. Místo přímého vyjádření vnitřního stavu autorova (Bál jsem seatd.) je tu konstatování bez explicitní subjektivity. Je založeno na vnějším zprostředkování, a to: Bál se jí to říci, sám to o sobě řekl. Z jeho rozpaků bylo patrné, že se bojí jí to říci. Bál se jí to říci, sám to na sebe prozradil Frantíkovi a ten mi to pak pověděl. Přátelé dobře viděli, že se bojí jí to říci, a zatepla mi to pověděli. Jak je vidět, výrok o vnitřním stavu ve 3. osobě je modalitně neurčitý, a je-li potřebí, bývá doplňován naznačením, jak autor nabyl vědomosti o tomto stavu. Ve výpovědích v 1. osobě taková doplnění naprosto nejsou nutná ani potřebná, leda že by autor nechtěl vypovídat přímo o svém vnitřním stavu, nýbrž o dojmu, jak se projevoval navenek, např.: Jistě bylo na mně vidět, že jsem se bál jí to říci.

d) Přišel pozdě na schůzi. Vypracoval plán výzkumu. Koupil si nové šaty. Na rekreaci byl u moře. Proti výpovědím v 1. osobě nenastala v modalitě výpovědí ve 3. osobě prakticky žádná změna. V dalším rozboru však uvidíme, že i zde subjektivnost výpovědi v 1. osobě trvá, neboli že tu jde o subjektivnost dotvrzující (viz případy sub b). Vidíme to ostatně i na tomto: na výpověď Loni byl na rekreaci u moře můžeme čekat otázku: Jak to víš? Na výpověď Loni jsem byl na rekreaci u moře takovou otázku čekat nemůžeme, byla by nesmyslná, neboť už sama 1. osoba tu v sobě obsahuje dotvrzení.[4]

Vcelku tedy vidíme, že explicitní subjektivita má vliv na modalitu výpovědi. Proto tu mluvím o explicitní subjektivnosti modalitní.

[6]1.2. Implicitní subjektivita je ve větách, které sice neobsahují sloveso nebo zájmeno v 1. osobě, v nichž tedy vztah k 1. osobě je sice obsažen, ale výslovně není vyjádřen, nýbrž vyplývá jen z významu slov ve větě anebo z významu celé věty (proto implicitní).

1.2.1. Myslím, že můžeme mluvit o implicitní subjektivitě modalitní ve větách typu Snad se už vrátil. Prý se už vrátil. Jistě se už vrátil. Říkají, že se už vrátil. Tyto věty jsou synonymní s větami typu: Myslím, že se už vrátil. Domnívám se, že se už vrátil. Implicitně vyjadřují pochybnosti autora o reálnosti výpovědi.

Bude nutno ještě prodiskutovat otázku, zda i částice mohou dávat výpovědím implicitní subjektivnost modalitní, popř. které z nich. Ale k tomu se ještě vrátíme.

1.2.2. Implikovanou subjektivnost dávají výpovědi výrazy hodnotící. Mluvím zde o implicitní subjektivnosti hodnotící. Každé hodnocení už samo o sobě je subjektivní, je spjato s osobou autora, nevystihuje skutečnost přímo, nýbrž vztah, postoj autora k ní. Např.: Byl krásný den. Dnes je ohavné počasí. Je znamenitý odborník. — Je to roztomilá mladá dívka. Je to upřímný hoch. Je škarohlíd a bručoun. — Strýc Ferdinand, známý lakomec a skrblík. Je nutno pochválit jeho snahu, ocenit jeho úsilí. Škoda, že se toho matka nedočkala. Jsme chválabohu živi a zdrávi. Hodnocení vyjadřují ponejvíce hodnotící adjektiva, zčásti též hodnotící substantiva. Hodnocení konstatují některá slovesa a jsou i příslovce a částice, které hodnotí, i když toto hodnocení mívá jen slabou subjektivitu.

Implicitní subjektivita hodnotících adjektiv a substantiv se nesnáší dobře s explicitní subjektivností. Důvody toho jsou společenské. Nesluší se, aby autor hodnotil výslovně sám sebe, zvláště aby se hodnotil kladně. Běžně lze říci: XY je znamenitý odborník, ale společensky neúnosně zní: Já jsem znamenitý odborník. Zápornému hodnocení sebe se zase vyhne autor sám, a tak i toto zní neobvykle: Jsem známý lakomec a skrblík. Odchylky od tohoto úzu mívají zpravidla silnou expresivitu (o tom později).

1.3. Subjektivitu velmi odstupňovanou, ale většinou velmi silnou mají výrazové prostředky citově expresívní. Mluvím zde o citově expresívní subjektivitě, která většinou je implicitní.

Výraz citu vždy vychází ze subjektu autora. Může mít sílu bezprostředního silného citového pohnutí, afektu (s jeho výraznou příčinou), [7]třebas jen okamžitého a rychle pomíjejícího, může být déle trvající náladou (s příčinou ne vždy výraznou), a často bývá ztlumen až k pouhému náznaku.

Výrazem afektu je klení, jsou nadávky a silně expresívní slova dysfemistická (např. hadry, ‚šaty‘, hnáty ‚nohy‘). Citově expresívní je slovo v ironickém smyslu, také v pregnantním užití, sarkasmus. Subjektivně ladí větu emocionální citoslovce, citově expresívní jsou věty zvolací a věty přací. V mluveném projevu citově zabarvuje větu též větná melodie a modulace hlasu. I jiné prostředky mohou v kontextu mít citovou expresivitu, je to zejména hyperbolická intenzifikace, opakování slov. Citová expresivita vůbec má velice široký rejstřík užití.

Citová expresivita je nejvýraznějším a nejnápadnějším projevem subjektivnosti výrazu, ba nejednou bývá subjektivnost zužována a omezována jen na ni. Ale to by nebylo správné, jsou, jak vidíme, i jiné aspekty subjektivity, které nelze opomíjet.

1.4. Subjektivnost dodává výrazu i tzv. výrazová expresivita. Mluvím zde o výrazově expresívní subjektivitě. Tuto expresivitu mají pojmenování, jež vystihují osobité vidění, osobité pojetí jevů skutečnosti, tj. takové vidění a pojetí, které je vázáno na osobu autora. Jeví se to zpravidla užitím slov a slovních spojení v posunutém významu: jsou to aktuální metafory, aktuální metonymie a synekdochy, aktuální osobitá přirovnání.

Výrazovou expresivitu mají též některé typy vět a souvětí: věty stavěné na osu souměrnosti, souvětí s paralelní stavbou vět, nadvětné linie s paralelní stavbou větných celků (tj. s opakování společného členu). Také neobvyklý pořádek slov, zejména pořádek neodpovídající běžným omezením sledu větných členů v těsných syntagmatech (např. postavení neshodného přívlastku před jménem, oddělení přívlastku od jména jiným členem, dále změny v postavení příklonek, změny v aktuálním členění výpovědi), dříve velmi častý v poezii, má výrazovou expresivitu.

Výrazovou expresivitu mají i slova a slovní spojení, je-li jich užito záměrně v jiném prostředí, než ve kterém jsou běžná, např. slova lidová ve spisovném projevu, odborný termín v uměleckém stylu; sem patří i dialektismy a archaismy.

Subjektivita výrazové expresivity nebývá tak výrazná jako subjektivita citově expresívní, ale i tam, kde je zastřena, je přítomna a čtenář [8]ji může vnímat. Předpokládá u autora emoci spojenou s objevováním vztahů, jež normálně unikají pozornosti. Volí-li na vyjádření toho autor výrazový prostředek neobvyklý, v působnosti neotřelý, je subjektivita výrazové expresivity silnější, ba někdy až sugestivně silná; naopak zvolí-li výrazový prostředek již otřelý, je působivost oslabena a subjektivita se projevuje celkem slabě.

Pozn: Je otázka, zda lze výrazovou expresivitu přiznat i rčením. Rčení mají podklad, který sám o sobě by výrazovou expresivitu měl, ale jejich znakem je, že jsou ustálena, což samo o sobě by výrazovou expresivitu vylučovalo. Myslím, že bude třeba zpřesnit význam slova aktualizace výrazu, jeho překvapivé novosti. Účinnost např. silné metafory se neztrácí, i když báseň čteme třebas podesáté, nýbrž naopak se spíše zesiluje doprovodnou asociací estetického působení minulého. Účinnost se ztrácí, když je metafora profanována, tj. když se jí začne užívat mimo původní užití. Ale rčení nevznikla, aby zvyšovala estetický účin výrazu, nýbrž aby výraz konkretizovala a tím i oživila, a ustálením se jejich působivost neoslabuje. Tedy výrazovou expresivitu si podržují, i když je jiné kvality než ta výrazová expresivita, o které jsme právě hovořili. Je však otázka, zda této expresivitě můžeme přiřknout také subjektivitu. Rozbor konkrétních případů užití rčení nasvědčuje tomu, že jistou subjektivitu mají i rčení.

1.5. Je také expresivita zvuková, využití zvukové stránky slov, slovních spojení a vět. Sem patří zvukomalebná citoslovce, onomatopoie, paronomázie, zvukový účinek opakování slov, rytmizace věty, využití rýmového zakončení slov, aliterace (využití efektu slov začínajících stejnou hláskou nebo stejnou slabikou) atd. Většinou se o těchto hodnotách mluví ve spojitosti s poezií, ale objevují se i mimo ni. Domnívám se, že i jevy zvukové expresívnosti jsou spjaty s osobou autora, který jich užil, neboli že máme oprávnění uznávat i zvukově expresívní subjektivitu.

Pozn: Různé případy nezáměrné větné nelibozvučnosti vzniklé nepozorností autora sem řadit ovšem nebudeme. Nelze zde mluvit o subjektivitě, nanejvýš o záporné (nežádoucí) zvukové expresivitě. Musíme však počítat s tím, že mnohá slova zvukově expresívní jsou spjata i s citovou expresí (např. čmajznout ‚ukrást‘).

Subjektivita postihuje přímo většinou jen slovo nebo spojení slov ve větě, řidčeji celou větu nebo souvětí, přenáší se však od nich na delší kontext (na větu, souvětí, nadvětnou souvislost). Můžeme mluvit o iradiaci subjektivity. Jednotlivé druhy subjektivity se často kombinují, zvláště citově expresívní subjektivita se zvukově expresívní nebo hodnotící s citově expresívní.

[9]V projevu mají výrazy subjektivní různou frekvenci; někdy jen sporadicky zabarvují jednotlivá místa projevu, aniž mají podstatný vliv na celkový ráz slohu projevu, někdy jsou častější a někdy v iradiaci překrývají celý projev.

2. Výraz má polaritu, když je přímo zaměřen na adresáta, popř. na adresáty. Je pravda, že projev vždy předpokládá adresáta (ve zvláštních případech je adresátem sám autor, např. v poznámkách v diáři, jež mají posílit autorovu paměť), je tedy v tomto smyslu každý projev polaritní. Vyplývá to ze společenské funkce jazyka, která jazyku dala vznik. Za polaritní tu však bereme jen ten výraz, který je na adresáta zaměřen přímo a výslovně (explicitní polarita), anebo když toto zaměření vyplývá z formulace věty (implicitní polarita).

2.1. Explicitní polaritu mají ty věty, které obsahují sloveso nebo zájmeno 2. osoby jednotného nebo množného čísla. Rozlišujeme tu dva případy: adresátem je určitá osoba, autorovi známá, popř. osoba, na kterou se autor sám obrací, anebo osoba anonymní, obecně míněná.

Adresátem je určitá osoba, např.: Byl jsi dlouhá léta v cizině a znáš několik cizích jazyků. Tvých jazykových znalostí bude třeba co nejvíce využít. Autor je silně vázán společenským vztahem k adresátovi a společenskými zvyklostmi, jak se tyto vztahy projevují ve formulaci. Zvlášť nápadný je zde rozsah tykání, vykání a popř. onikání.

Adresátem je osoba míněná obecně. Např.: Když pracuješ pro celek, pracuješ tím i pro sebe. Druhá osoba má zde blízko k pojetí všeobecného podmětu, a proto formulace může být pozměňována: Když pracujete pro celek, pracujete tím i pro sebe. Když pracujeme pro celek, pracujeme tím i pro sebe. Kdo pracuje pro celek, pracuje tím i pro sebe. — V prvních dvou formulacích je polarita oslabena, v třetí je skryta v 1. osobě plurálu, ve čtvrté je věta bez polarity.

2.2. Explicitní polarita hodnotící je ve větách, v nichž autor vyslovuje hodnocení týkající se adresáta. Protože v hodnocení je obsažena subjektivita (třebas většinou implicitní), je hodnotící polarita touto subjektivností zasažena a pohybuje se v širokém rozmezí od strohé kritiky, tvářící se navenek objektivně, až k patolízalskému lichocení. Ukázka hodnotící polarity ve střední poloze: Četl jsem se zájmem váš článek a líbil se mi. Dobře jste jej napsal. Hod[10]notící polarita je velmi choulostivá a často je třeba vážit hodnotící platnost slov na lékárnických vážkách.

2.3. Hodnotící polarita přechází v citově expresívní polaritu hodnotící, jestliže snaha o spravedlivé hodnocení adresáta zcela ustoupí subjektivnímu citu autorovu. Většinou to jsou lichotivá anebo naopak hanlivá oslovení, popř. i nadávky. Srov. Ty můj andílku! Vy darebáku jeden! Výraz citově hodnotící má zpravidla silnou odezvu u adresáta. Autor většinou s takovou odezvou počítá a pro ni také svůj výraz formuluje.

2.4. Polarita s apelovou expresivitou je ve větách rozkazovacích a tázacích adresovaných přímo adresátovi, tedy ve větách, které obsahují apel, výzvu. Většinou je explicitní. Např.: Pojď se mnou. Kde jsi byl včera? Apelová expresivita znamená přímou výzvu určenou adresátovi k jednání: žádáme, aby nám sdělil, co potřebujeme vědět, nebo aby jednal podle našeho přání. Výraz s apelovou expresivitou je projevem vůle autorovy (v tom je subjektivní) a zásahem do vůle adresátovy (v tom je polaritní). Jde tu o expresi autorovu a o impresi adresátovu. Imprese (tj. dojem vzbuzený v adresátovi) je tu zpravidla silná (právě tak jako v citově expresívní polaritě hodnotící); její mírou je adresát a autor s ní musí počítat a je jí do značné míry ve formulaci vázán. Apelová expresivita vět tázacích je zpravidla slabší než vět rozkazovacích.

Apelovou expresivitu mají i věty vokativní; vokativ znamená vlastní apel, obsah apelu je pak naznačen intonací a doprovodnou situací. Např.: Petře! (tj. ‚pojď sem, nedělej to, že se nestydíš, buď tiše‘ apod.). Podobně věty citoslovečné, např. Pst! Haló!

Míra subjektivní exprese a polaritní imprese je v modálních větách různá. Někdy je celkem dosti slabá nebo úmyslně oslabena (ze společenských a osobních důvodů), někdy je silná až velmi silná. Někdy je citová exprese tak silná, že převládá u autora nad ohledy na očekávanou silnou impresi. Např.: Tohle je nějaká práce? Že se nestydíš! Ať příště něco takového nevidím! Teď si sedneš a předěláš to.

Právě ze společenských ohledů a vztahů na jedné straně a potřebou apelové a citové exprese na straně druhé nastávají zde časté posuny ve funkci modálních vět tázacích a rozkazovacích i v jejich formulaci. Není třeba zde jít do detailů; jsou zpracovány v našich gramatikách i stylistikách.

[11]2.5. Polarita s výrazovou expresivitou. Sem patří modální věty tázací a rozkazovací, v nichž apel není zaměřen na adresáta, nýbrž na sám obsah sdělení nebo na personifikovaný objekt neživý, např.

Až bude růst
nade mnou tráva, až budu hnít,
kdo na moje místo,
kdo zdvihne můj štít?
(Bezruč)

Ó Praho, vzdoruj časů zlobě,
jak stále odoláváš bouřím všem
(S. Čech).

Zde polarita je pouze formální, faktická polarita je zrušena. Ono napětí, jež provází věty s apelovou expresivitou, zůstává, ale je převedeno v expresivitu výrazovou.

2.6. Zmínku si zasluhují tzv. kompoziční otázky. Autor textu, přecházeje k novému problému, vyznačí přechod otázkou, na kterou následující obsahový úsek má být odpovědí. Např.: Jaký byl stav osídlení našich zemí na začátku našeho letopočtu? Ekvivalentní k této kompoziční otázce by byly věty: Je otázka, jaký byl stav… Přicházíme k problému, jaký byl stav… Anebo autor takové spojovací věty vůbec nemusil užít a mohl přejít přímo k věci: V našich zemích na začátku našeho letopočtu sídlili…

U těchto kompozičních otázek nelze mluvit o apelové expresivitě, o její subjektivní expresivitě a polaritní impresivitě. Zůstává jen forma otázky, která je pro svou nápadnost v neexpresívním kontextu výhodným prostředkem členění.

2.7. Končím přehled polarity případy polarity zastřené a zrušené. Jde tu o věty užité v situacích, které polaritu předpokládají, a přece jsou stavěny tak, že polaritu nemají.

2.7.1. Především je to případ tohoto typu: Někdo mi slíbil, že mi pomůže, a nepřišel. Význam je tento: ‚Slíbils mi, že mi pomůžeš, a nepřišel jsi.‘ Polarita 2. osoby tu je, ale je zastřena oklikou přes zájmeno neurčité. Mluvčí jako by chtěl, aby oslovený sám přišel na skutečný význam vyčítavého sdělení a zastyděl se.

Podobný případ je ve větách tohoto typu: Když to vím, tak nedělám drahoty a řeknu to. Význam je tento: ‚Když to víš, tak proč děláš dra[12]hoty a neřekneš to?‘ Mluvčí tím chce naznačit, že kdyby byl na místě osloveného, neváhal by to říci. Oklikou přes 1. osobu sing. je zesílena subjektivita, ale polarita je zastřena.

Jiný případ je, když mluvčí nechce adresáta, ač s ním mluví, přímo oslovit, buď že se s ním hněvá, nebo se ho stydí, anebo se bojí přímo ho o něco požádat. Např.: „Pozdravit by se mohlo, když se ráno vstane. Tady se nepíská. Tady se není na pastvě.“ (Poláček, cit. Šmilauer, Novočeská skladba, 124.) — Mělo by se tu uklidit. (Význam: ‚Měl bys tu uklidit. Ukliď tu.‘). Polarita je tu zastřena oklikou přes zvratné pasívum (u Poláčka dokonce s humorným novotvarem: tady se není na pastvě). Případy se zastřenou polaritou by se — podle mého názoru — do polarity řadit měly, a to jako její zvláštní, okrajové formy.

2.7.2. Věta se všeobecnou 2. os. může být nahrazena větou s vazbou neosobní, tedy Zde se nekouří, místo Nekuřte zde. Podobně ve výzvě: Majitelé motorových vozidel přihlásí svá vozidla nejpozději do… Zde je apel rozkazovací věty (majitelé, přihlaste…) převeden do oznámení ve futuru věty oznamovací. Ve větách tohoto typu je polarita zrušena.

2.7.3. Zvláštní případ zrušené polarity jsou věty s 1. os. množ. čísla, jestliže 1. os. množ. č. zahrnuje v sobě 1. os. jedn. č. a 2. osobu: Jsme tedy v té věci zajedno. Skončeme jednání a pojďme domů. Přímá polarita tu není, ale vztah 1. osoby (autora) a 2. osoby (adresáta) zde trvá. Měli bychom tedy mluvit spíše o polaritě skryté.

2.7.4. Nepřímou polaritu možno vidět ve větě tohoto typu: Čtenář nechť si laskavě všimne… Adresát není osloven přímo, nýbrž oklikou přes opis ve 3. osobě. Apel však vyjádřen je. Máme tu vedle sebe tři ekvivalentní vazby:

Čtenáři, všimni si laskavě… Přímá polarita.

Čtenář nechť si laskavě všimne… Nepřímá polarita.

Čtenář si laskavě všimne… Zrušená polarita (viz 2.7.2.)

2.8. Také polarita má, jak vidíme, několik aspektů. Jsou to: polarita explicitní, polarita hodnotící, polarita s apelovou expresivitou, polarita výrazově expresívní, polarita zastřená a skrytá, polarita nepřímá. K tomu pak případy polarity zrušené (kompoziční otázky, neosobní vazby, neapelové vazby, vazby s 1. osobou množ. čísla).

[13]Polarita je vázána na větu. Je v těsném spojení se subjektivitou výrazu, zvláště ve svých expresívních aspektech.[5]

3. Výraz subjektivní má vcelku odlišnou sdělnou hodnotu než výraz objektivní, stejně tak výraz s polaritou se liší od výrazu bez polarity. Tyto rozdíly se vzájemně různě kombinují a kombinace se nadto ještě znásobují rozdíly v druzích subjektivity a polarity, jak jsme je výše naznačili. Různými kombinacemi i různou jejich frekvencí je sloh značně diferencován. V dalších odstavcích budeme tuto diferenciaci v přehledu sledovat.

[14]3.1. Plná subjektivita a polarita jsou příznačné pro běžný rozhovor. Vyplývá to zcela přirozeně ze samé situace, za níž rozhovor jako přímá, mluvená řečová interakce probíhá. Převládá explicitní subjektivita i explicitní polarita (doložené vysokou frekvencí 1. osoby jedn. čísla a 2. osoby obou čísel), velmi často ve formách s citovou a apelovou expresí. Nejednou bývá subjektivita i polarita až redundantní, tj. nad míru sdělné potřeby, právě pro zdůraznění emocionality a osobní polarity. Např.: Říkáš, že si tě Toník vůbec nevšiml, ani tě nepozdravil? Nepovídej, ani tomu nechci věřit. Proč by to dělal, řekni. V podobě tu více, tu méně ztlumené (chybí tu moment bezprostřední interakce) nacházíme tento ráz slohu v osobních dopisech, zejména v živých a srdečných dopisech přátelům a dobrým známým, s obsahem převážně informativním (v blahopřejných, kondolenčních a žádacích dopisech je situace odlišná). Vcelku je sloh běžného rozhovoru charakterizován spontánností, jistou nenuceností a familiárností. Míra toho je dána vztahem mezi osobami, jež do rozhovoru vstupují, popř. jež spolu korespondenci vyměňují.

3.2 Čistě objektivní ráz slohu bez polarity (tedy pravý opak typu předešlého) je příznačný pro sloh věcný, zejména pro odborný výklad a popis. Charakteristická je tu nepřítomnost expresivity citové a v podstatě i apelové. Ani výrazová expresivita tu nemá místo.

K výrazu subjektivnímu sahá odborný autor jen tam, kde to považuje za nutné v zájmu vědecké pravdy, např. tam, kde chce vyjádřit své osobní pochybnosti, svou nejistotu nebo svůj osobní postoj, který nechce vydávat za obecně platný, např. Podle mého mínění jsou příčiny… Domnívám se, že příčiny… Jsem přesvědčen, že… Jde tedy o explicitní subjektivnost modalitní, ale ta je jen na okraji slohu objektivního.

Odborný autor se vyhýbá i polaritě. Tím si vyložíme užívání inkluzívní 1. osoby plur., tedy výraz s tzv. polaritou skrytou a se skrytou subjektivitou, např: Probrali jsme ty a ty případy a nyní pohovoříme o tom, jak… Všimněme si nejprve… (vlastně: Probral jsem… a nyní pohovořím… Všimněte si…).

Sloh tohoto rázu je charakteristický také pro tu část slohu publicistického a žurnalistického, která má úkol čistě informativní. Je příznačný i pro sloh administrativní, pro projevy platnosti normativní, jako jsou úřední vyhlášky, nařízení, předpisy, zákony. V projevech výzvových je apelová polarita zrušena (viz 2.7.2).

[15]Podobně je tomu i v rozmanitých zákazech a připomínkách, např. Kouření zakázáno. Nevstupovat bez vyzvání. Vstup jen pro zaměstnance závodu. Dnes však proniká i zdvořilejší osobnější forma s polaritou: Nevstupujte bez vyzvání.

3.3 Subjektivita hodnotící bez polarity nebo s polaritou apelovou charakterizuje projevy úvahové. Plná úvaha je trojdílná: obsahuje hodnocení — postoj — program. V hodnocení je nezbytně přítomna subjektivita hodnotící, v postoji lze očekávat subjektivitu explicitní, v programu polaritu. Ale skutečnost je proti tomuto schématu složitější. Záleží na tom, která z fází úvahy je rozvedena a která zkrácena, popř. vůbec vypuštěna. Záleží mnoho na tom, jde-li o úvahu odbornou, publicistickou nebo uměleckou.

V odborné úvaze je obsažena zpravidla diskuse o problému, hodnocení dosavadních pojetí, autorův postoj a program další práce. Z titulu odborného slohu je potlačena expresivita (jak subjektivní, tak polaritní). Je silně omezena explicitní subjektivita a explicitní polarita. Nelze se plně vyhnout subjektivitě hodnotící, ta je však ve formulaci — vzhledem k potřebě vědecké objektivnosti — převedena většinou ve výroky s intelektuální obecnou platností; je tedy objektivizována. Stává se, že autor — jistě ke škodě vědecké přesnosti — své subjektivní názory vydává za objektivně platné. V postoji a programu se však autor nejednou vyjádří s explicitní subjektivností modalitní. Např.: Ve svém výkladu se přidržím té a té teorie a užiji třídění, které jsem aplikoval již dříve ve svém článku… Ale i zde dá někdy přednost inkluzívní 1. osobě plur. (… se přidržíme a užijeme třídění, aplikovaného již dříve v článku).

Podobná je politická úvaha publicistická, jen snad s tím rozdílem, že subjektivnost je tu zpravidla ještě více omezena.

3.4. Subjektivita expresívní bez polarity bývá pravidlem v intimní a náladové lyrice. Explicitní subjektivita je častá (básník výslovně mluví o sobě), není však bezpodmínečně nutná, zato však expresivita citová, hodnotící (většinou ve formě expresivity náladové) a zejména expresivita výrazová udávají základní tón intimní a náladové lyriky. Subjektivní ráz slohu bez polarity bývá dále v úvahách, v nichž autor chce vyznačit, že vyjadřuje své osobní názory na téma úvahy. Bývá v causeriích, osobně laděných esejích, často ve fejetonech, nejednou i v reportážích. Protože zde nejde o projevy ryze umě[16]lecké, výrazová expresivita zpravidla neudává základní tón, zato explicitní subjektivita je častější.

3.5. Objektivní ráz slohu, ale s polaritou býval příznačný pro řečnické projevy. Vyjádření explicitní subjektivity by oslabovalo sílu argumentace, s níž řečník pracuje, a výraz bez polarity by málo mobilizoval posluchače (sr. i užití řečnických otázek, autor formuluje svou argumentaci formou otázky tak sugestivně položené, aby si posluchač na ni sám v duchu správně odpověděl.)

3.6. Subjektivita expresívní s polaritou je v reflexívních básních lyrických, když vyslovují výzvu nebo program. Např.

Kdo v zlaté struny zahrát zná,
jej ctěte víc než sebe
(V. Hálek).

Místo přímé polarity básníci nejednou užijí 1. os. pl., tedy výrazu s polaritou skrytou. Básník se tu ztotožňuje s adresátem:

Ach hleďme pilně ke korábu svému,
jsme jeho planky, hřeb jsme svěrný v něm
(J. Neruda).

Zvláštním případem je pak subjektivní polarita: autor vyslovuje apel sám k sobě:

Město volá, odbojného syna,
ó slyš.
Ať kladivo jsi nebo kovadlina,

ty zníš (K. Toman).

I v próze se vyskytne tento případ. Jednající postava, nemohouc se rozhodnout, diskutuje sama se sebou; je tu vnitřní dialog. Místo běžné monologické vnitřní řeči je tu vnitřní řeč dialogická, tedy případ sekundární subjektivní polarity.

3.7. Implicitní subjektivita bez polarity a sekundární subjektivita se sekundární polaritou charakterizuje ráz slohu epické prózy. Epické dílo je svou podstatou subjektivní (jako každé umělecké dílo), autor však chce svým subjektivním pohledem vystihnout problémy v jejich typičnosti. Svému osobnímu pohledu dává nadosobní platnost. Vzniká sloh navenek objektivní, autor nepřipomíná svou osobu, staví ji mimo zpracovanou látku, ve skutečnosti je to však sloh subjektivní.

[17]Je to patrné již na uměleckém líčení v epickém díle. Autor v něm vystihuje skutečnost, jak se mu jeví, jak na něj působí (tedy plně subjektivně), výslovně to však nepřipomíná. Stejnou náladu, stejný dojem chce vzbudit v čtenáři, ale činí tak sugestivností svého slohu (zejména prostředky výrazové expresivity), nikoli polaritou výrazu.

Ještě více je subjektivita a polarita skryta v nedialogickém vyprávění. Autor sám do něho nevstupuje, skrývá se v úloze nezúčastněného tzv. objektivního vypravěče. Implicitní subjektivita (zejména výrazová expresivita metafor, metonymií a přirovnání) ustupuje před zdánlivě objektivní dynamikou vyprávěného děje.

Sekundární subjektivita a sekundární polarita (tedy nikoli subjektivita autorova a polarita mezi autorem a čtenářem) je v dialozích, které formálně napodobují, ovšem ve formě tu více, tu méně stylizované, běžný rozhovor (viz 3.1.) s jeho plnou subjektivností i polaritou. K tomu se druží pasáže v řeči polopřímé, vystihující nitro jednajících osob.

Odtud ta neobyčejná pestrost ve střídání slohu různého rázu v beletrii; překlenuje se jí vzdálenost mezi autorem a čtenářem. Tato kombinace je pro moderního čtenáře příjemná a je dnes podkladem pro estetickou působivost beletristického slohu.

Sekundární subjektivita a sekundární polarita je výrazovým principem dramatu; působivost slova je tu znásobena reprodukčním uměním hereckým.

Umělecké prostředky beletrie přejímají tu více, tu jen zčásti autoři projevů publicistických a populárně vědeckých, když potřebují svůj sloh nadlehčit, oživit a zvýšit jeho sugestivnost. Mluvím zde o slohu beletrizovaném.

Pozn. Sekundární subjektivita a sekundární polarita v dialogu dramatu a beletrie není subjektivitou autora ani polaritou mezi autorem a adresátem, nýbrž subjektivitou a polaritou jednajících osob. V dialogu autor napodobuje situaci, za jaké probíhá řečová interakce osob v běžném hovoru, tedy přejímá základní formu rozhovoru s jeho replikami a přirozeně také se subjektivitou a polaritou rozhovoru. Ve stylizaci samé však není nutné přebírat jazyk běžného hovoru. Dialog může být stylizován různě, ve spisovném jazyce, popř. v hovorové podobě spisovného jazyka, ale též v jazyce lidovém, v nářečí, může být i veršován atd., vše podle literárního záměru autorova a uměleckého úzu doby.

3.8. Explicitní subjektivita se sekundární polaritou je v tzv. skazu (neboli ich-formě). Je to beletristický text, do něhož vstupuje autor jako 1. osoba, ať už jako přímý účastník děje, [18]nebo jako jeho přímý svědek. Prakticky to znamená, že místo implicitní subjektivity je tu subjektivita explicitní. Zasahuje to nejvíc partie nedialogického vyprávění, které takto dostávají výrazně subjektivní ráz. Uplatňuje se tu pak nejen expresívní subjektivita, nýbrž i subjektivita modalitní. Zesiluje se tím iluze události skutečně prožité.

3.9. Explicitní subjektivita bez primární polarity je přirozenou základní formou cestopisů, memoárů a podobných děl. Autoru jde především o to, aby sdělil své vlastní prožitky a zkušenosti, to, co sám viděl, co sám zažil. Proto je tu přirozeným prostředkem explicitní subjektivita s vytčenou dotvrzující modalitou (někdy dokonce i polemicky vyhrocenou). Funkce dialogu skazové formy ustupuje většinou do pozadí; je-li ho užito, vstupuje do textu sekundární polarita.

4. Subjektivitu výrazu jsme stále vázali na 1. osobu sing. Je otázka, zda se subjektivita může vázat též na jiné osoby. Pro češtinu je nutno na tuto otázku odpovědět kladně.

Subjektivita je vázána na 2. osobu v případě vnitřní řeči, kdy mluvčí polemizuje sám se sebou. Např.: Vracel se domů rozmrzen. Tohle se ti, hochu, nepovedlo. Neměl ses do toho sporu vůbec míchat. Teď máš z toho jen nepříjemnosti. Druhá osoba je mluvčí sám, jeho alter ego. Místo vnitřního monologu je tu vnitřní dialog (třebas někdy omezený jen na hlas polemizující).

Subjektivita je vázána na 3. osobu v řeči polopřímé. Vnitřní monolog jednající osoby v beletrii může být uveden v přímé řeči (někdy bez uvozovek ve formě tzv. nevlastní přímé řeči), např.: Vracel se domů velmi rozladěn. Že jsem se s těmi nemožnými lidmi vůbec dával do řeči! Teď mám z toho jen nepříjemnosti. Ale já vám to nedaruji, ještě uvidíte, co dokážu! Je to úvahová pasáž, silně subjektivní. Polarita je tu jen myšlená, formální, ale subjektivitu výrazu zesiluje. Celý tento vnitřní monolog lze posunout do 3. osoby: Vracel se domů velmi rozladěn. Že se s těmi nemožnými lidmi vůbec dával do řeči! Teď má z toho jen nepříjemnosti. Ale nedaruje jim to, ještě uvidí, co dokáže! Vznikla řeč polopřímá. První i druhá osoba jsou převedeny do třetí osoby. Je plně zrušena myšlená, formální polarita. Je zrušena i subjektivita explicitní, avšak implicitní subjektivita trvá dál, je však nyní vázána na třetí osobu. Tato [19]subjektivita je vázána na užití tzv. subjektivních časů. Ale problém subjektivních časů vyžaduje speciálního zpracování, dnes se spokojíme jen touto letmou připomínkou.[6]

Problém subjektivnosti výrazu a polarity věty je zajisté složitý, zejména ve vzájemné konfrontaci. Není však neřešitelný. Pokusil jsem se naznačit způsob komplexního řešení tím, že jsem vyšel z výměru, že subjektivní výrok je ten, jehož platnost je vztažena k osobě autora, a polarita je ve větě, kterou se autor obrací přímo na adresáta. Pokusil jsem se vypočítat formální prostředky jazyka, jimiž se subjektivnosti a polarity dosahuje, a rozlišit různé jejich aspekty. Nakonec jsem v přehledu bez všech podrobností uvedl kombinace těchto aspektů; ty pak určují ráz slohu.

Rozdíly v rázu slohu dané různými formami subjektivity a polarity a různou jejich početností v jednotlivých projevech přispívají značnou měrou k diferenciaci slohu. Jsou vázány především na hlavní funkce, jak se to projevuje v rozdílech ve využívání forem subjektivity a polarity mezi projevy stylu uměleckého a odborného i publicistického a administrativního. Projevuje se tu vliv rozdílné situace projevů mluvených, předem nepřipravených, a projevů stylizovaných, písemně fixovaných. Ale diferenciace je tu ještě složitější: je vázána i na funkce speciální podle pojetí a zpracování sdělované látky; jsou rozdíly mezi textem normativním a úvahou, mezi líčením a prostým popisem, mezi vypravováním a odborným výkladem. Můžeme také předpokládat, že jsou i rozdíly mezi autory různého temperamentu, i když jsme k nim dnes nepřihlíželi. Můžeme předem předpokládat, že se projeví především v různé frekvenci užitých prostředků subjektivnosti a polarity.

Ale i když vycházíme přísně z projevů realizovaných, nemůžeme se při rozboru a výkladu užitých prostředků a jejich frekvence obejít bez pomoci hledisek psychologických a společenských. Vedle toho, co do projevu vložil autor, sledujeme i očekávanou odezvu projevu u adresáta. Vedle vlastního obsahu sdělení nutno přihlížet i k modalitě, expresívnosti a impresívnosti projevu. Zde vedle momentů psychologických silně působí i zvyklosti společenské, společenské vztahy mezi lidmi dané doby.


[1] E. Benveniste (Problèmes de linguistique générale, Paris Gallimard 1966, kap. XXI, De la subjectivité dans le langage) říká, že subjektivita je schopnost mluvčího postavit se jako subjekt. A tato schopnost — dodejme psychologická — se může navenek uplatnit dík formálním prostředkům jazykovým. Je „já“, kdo říká „já“.

[2] Subjektivita se v pracích o slohu všeobecně přijímá, na mnoha místech se připomíná nebo se z ní jako ze samozřejmého předpokladu vychází, ale faktem zůstává, že subjektivita je stále pojem dosti mlhavý, neurčitě ohraničený. Tak je tomu i v Ballyho Traité de stylistique française, ačkoli Bally se ve skutečnosti subjektivitou stále zabývá. Zabývá se jí i Fr. Miko ve své monografii Text a štýl, Bratislava 1970, a podrobněji v monografii Od lyriky k epike, Bratislava 1973. Subjektivnost je mu spjata s operativností a přechází přes expresívnost až k emocionálnosti. V tom je protikladem sociativnosti. Naproti tomu ikonickost, která je protikladem operativnosti, je spjata se zážitkovostí, popř. s jejím protikladem — pojmovostí. Zážitkový výraz subjektivní stránku jen implikuje, ale nevyjadřuje ji. Protějškem subjektivnosti je v Mikově pojetí sociativnost, která se projevuje zaměřením na adresáta a jejímž vyjádřením jsou mimo jiné tzv. kontaktové prostředky. — O subjektivnosti jsem hovořil v Úvodu do české stylistiky (Praha 1948, kap. Sloh subjektivní a objektivní, s. 367—372). Nemluvím tu o polaritě, tu jsem zahrnul do pojmu subjektivity. Ve skriptu Vybrané kapitoly z české stylistiky, Praha 1966, s. 277, již konfrontuji sloh subjektivní a sloh s polaritou se slohem objektivním a bez polarity a různé kombinace uvádím ve vztah s druhy projevů. Ve skriptu Stylistická syntax a kompozice projevu, Praha 1970, s. 255, jsem k tomu rozdělení připojil stručný poukaz na to, které výrazové prostředky dávají výrazu subjektivnost a které polaritu. Na tuto kapitolu navazuji dnes svou statí a myšlenky tam stručně nadhozené zde rozvádím a podrobněji propracovávám. — O tzv. modalitě jistotní viz i J. Bauer — M. Grepl, Skladba spisovné češtiny, SPN 1972, s. 35n. O citové expresivitě podrobně hovoří J. Bauer a M. Grepl l. c. v kapitole Výstavba citové stránky výpovědi, s. 182n.

[3] E. Benveniste (l. c., s. 262—265) do pojmu subjektivity řadí subjektivitu explicitní, subjektivitu 1. osoby, a poukazuje na různou modalitu výroku v 1. osobě a výroku ve 3. osobě. Já slibuji znamená závazek, je to sám akt jednání, kdežto on slibuje je pouhé sdělení, konstatování. Věta Myslím, že se počasí změní vyjadřuje subjektivní výrok, kdežto věta Počasí se změní je tvrzení, které není vázáno na osobu.

[4] Mnoho tu záleží i na slovesném čase. V préteritu je rozdíl mezi subjektivním výrokem v 1. osobě sg. a nesubjektivním výrokem ve 3. osobě — zdá se — nejmenší, zato ve futuru je zřejmě největší. Srov. rozdíl Koupím si nové šaty ‚rozhodl jsem se tak, mám ten úmysl, cítím toho nutnost‘, ale Koupí si nové šaty ‚řekl mi to, dověděl jsem se to‘.

[5] Zajímavé je srovnat distribuci slovesných osob, jak je uvedena v českém frekvenčním slovníku (J. Jelínek — J. V. Bečka — M. Těšitelová, Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce, Praha 1961, tabulka mezi str. 95 a 97).

 

1. sg.

2. sg.

3. sg.

1. pl.

2. pl.

3. pl.

Součet

dokladů

%

%

%

%

%

%

Prézens

 

 

 

 

 

 

 

Dramata

25,77

11,20

42,20

4,71

9,95

6,17

16 493

Beletrie

15,60

5,40

59,08

3,70

3,94

12,28

30 634

Naučná próza

0,42

0,02

69,44

10,77

0,02

19,33

11 926

Préteritum

 

 

 

 

 

 

 

Dramata

27,36

9,16

41,76

4,33

9,62

7,77

6 045

Beletrie

9,60

1,11

71,13

1,15

0,51

16,50

44 292

Naučná próza

0,28

0,05

69,67

2,23

0,03

27,74

4 173

Složené futurum

 

 

 

 

 

 

 

Dramata

27,15

13,82

33,33

12,04

7,48

6,18

615

Beletrie

17,85

12,73

42,46

6,22

7,05

13,69

723

Naučná próza

8,33

2,38

46,42

19,04

23,83

84

Čísla zcela podle očekávání i ve shodě s naším výkladem ukazují vysokou frekvenci 1. os. sg. i 2. os. v dramatě, které má nejblíž ke skutečnému rozhovoru s plnou subjektivitou a polaritou. V beletrii je procento obou osob již podstatně nižší, opět ve shodě s naším výkladem. V odborných projevech velmi nízké procento 1. os. sg. a 2. os. svědčí o slohu silně objektivním a bez polarity.

Poměrně vysoké procento 1. os. pl. v prézentu v odborných textech poukazuje na vyšší frekvenci 1. os. pl. v platnosti podmětu všeobecného a na častější užití tzv. inkluzívní 1. os. pl. V préteritu 1. os. pl. v platnosti všeobecného podmětu je vzácná, proto i procento je tu podstatně nižší. (Procenta ve složeném futuru nejsou pro odbornou prózu průkazná, neboť celkový počet dokladů je tu příliš malý.)

Vidíme též rozdíly v jednotlivých časech. Préteritum je všeobecně příznivější pro 3. os. sg. i pl. než prézens, futurum zase naopak je příznivější pro 1. a 2. osobu. Viz i pozn. 4.

[6] O tzv. subjektivních časech viz moji připomínku v článku Poznámky k relativnosti slovesných časů (Acta Universitatis XVII. Novembris Pragensis. Sborník statí o jazyce a překládání, Praha 1972, str. 64—67).

Naše řeč, volume 58 (1975), issue 1, pp. 1-19

Previous Alena Polívková: Z Helsink i z Helsinek

Next Emanuel Michálek: Podněty Jana Milíče a Řehoře Krajčího k rozvoji spisovné češtiny