Časopis Naše řeč
en cz

Chvála jazyka (Na okraj XVIII. Šrámkovy Sobotky)

J-T (= Alois Jedlička, Antonín Tejnor)

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Ústřední téma letošní, už XVIII. Šrámkovy Sobotky — Chvála jazyka (s označením vzatým z názvu Šrámkova eseje) — bylo šťastným předznamenáním významných státně politických výročí, třicátého výročí Slovenského národního povstání a třicátého výročí osvobození Československa z fašistické nad[252]vlády, tím, že v cyklu přednášek poskytlo pozvaným jazykovědcům možnost představit v základních rysech vývoj českého a slovenského jazyka, jazyka dětské literatury i vývoj ortoepické normy a kultury mluveného slova za posledních třicet let v socialistické společnosti. Ukázalo se, že organizátoři měli šťastnou ruku při volbě ústředního tématu i jednotlivých témat dílčích i při organizačním zajištění této významné kulturní akce. Už v minulosti bylo prokázáno, že k Šrámkovu odkazu, k němuž se Sobotka oddaně hlásí, patří i odpovědný a citově podložený vztah k mateřskému jazyku. Plnění tohoto odkazu projevilo se už v minulých ročnících soboteckého festivalu pozorností k jazykové a stylové stránce básníkova díla, seznamováním se základními principy a projevy jazykové kultury, ale zvláště také v zaměření na kulturu mluveného slova a na výchovu k umění mluvit, k uměleckému přednesu. Ke kulturně politickým kladům Šrámkovy Sobotky patří i trvalá pozornost, která se projevila v sledování paralélních jazykových a jazykově kulturních jevů slovenských. Patronkou a pravidelným hostem bývala na Šrámkově Sobotce národní umělkyně Jarmila Glazarová, jejíž zahajovací projevy byly pojaty do právě vyšlé knížky Místopis srdce. Věrnými a neúnavnými strážci Šrámkova odkazu i ve vztahu k jazyku jsou Václav a Marie Hejnovi z Archívu Fráni Šrámka v Sobotce.

Letošní přednáškový cyklus byl zahájen výkladem Al. Jedličky o 30 letech vývoje češtiny v socialistickém státě. Autor vyšel z ústředního motta: Chvály jazyka psali už v minulosti a píší je i dnes čeští spisovatelé a básníci i velké osobnosti našeho kulturního života. Slovní chvály jazyka nepíší dnes lingvisté; jsou však skrytě obsaženy v jejich díle, v jejich vědeckých rozborech, v tom, jak odhalují zákonitosti jazykového systému i způsoby jeho fungování v dnešní společnosti.

Vlastní výklad založil Al. Jedlička na vytčení základních rysů a tendencí, které můžeme v jazykovém vývoji posledního období zjistit a doložit. Vyšel ze zdůraznění sociálních podmínek a společenských komunikativních potřeb, které se v současném vývoji obrážejí. Položil si úvodem otázku (i vzhledem k paralelnímu tématu o vývoji současné slovenštiny), jak se obráží v současné češtině jazykový kontakt dvou blízce příbuzných jazyků, češtiny a dnes plně funkčně rozvité a upevněné spisovné slovenštiny. Na příkladech ukázal na sice ojedinělé, ale pro výklad dnešních vzájemných vztahů obou jazyků průkazné přejímání slov ze slovenštiny do češtiny (např. výdobytek, nepřestajný, namyšlený, pozitiva, horkotěžko ap.) a na podporu některých vývojových tendencí probíhajících v češtině (ústup akuzativních vazeb, oprošťování větné stavby). V dalším výkladu se dotkl známých fakt, rovněž sociálně a komunikativně podmíněných, týkajících se přejímání slov z ruštiny, především pro skutečnosti souvisící s výstavbou socialistické společnosti v různých oblastech života, i některých nových projevů přejímání z jiných jazyků [253](zvl. z angličtiny). Dnešní podmínky života politického, společenského, kulturního a vědeckého jsou příznivé pro uplatnění procesu internacionalizace slovní zásoby.

Nejvýrazněji však do vývoje spisovné češtiny v posledních 30 letech zasáhlo působení jazyka běžně mluveného, především v hláskosloví a tvarosloví, a to i pod vlivem specifických podmínek historického vývoje spisovné češtiny. Vliv mluveného jazyka se projevuje i v syntaxi, pronikáním a uplatňováním prostředků větné stavby nebo jejich modifikací. Ale to je jen jedna stránka současného vývojového procesu; na druhé straně se v současné spisovné češtině dále rozvíjejí a plně uplatňují vlastní prostředky spisovné (např. polovětné konstrukce nebo jiné nominální konstrukce).

Al. Jedlička věnoval ve svém výkladu především pozornost tomu novému, co v jazyce vznikalo, tomu, v čem se jazyk měnil, jak se vyvíjel. Zároveň však upozornil, že vedle změn žije jazyk také souvislostmi s kulturní jazykovou tradicí; zachovávání těchto souvislostí neznamená brzdu jazyka, nýbrž je potřebným regulátorem dalšího zdravého vývoje. Dynamický rozvoj spisovné češtiny v socialistické společnosti projevující se plným rozvitím funkčního rozpětí, zmnožením vyjadřovacích možností, rozšířením počtu aktivních uživatelů, klade však zároveň větší nároky na ty, kteří sebe i jiné v mateřském jazyce vzdělávají.

Paralelní výklad o vývoji spisovné slovenštiny za posledních 30 let podal prof. Eugen Jóna z Jazykovědného ústavu Ľ. Štúra SAV v Bratislavě. V přednášce mohl E. Jóna uplatnit všechny své zkušenosti zasvěceného znalce vývoje spisovné slovenštiny, pramenného badatele o jejím vzniku a rozvoji v období štúrovském, lexikografa, majícího detailní znalost slovníkového materiálu, i dlouholetého redaktora Slovenské reči, časopisu pro výzkum slovenského jazyka a jeho jazykovou kulturu. Aby umožnil hlubší pochopení současného stavu spisovné slovenštiny, nastínil E. Jóna stručně historii jejího vzniku i specifické rysy — s opřením o sociální podmínky — jejího dalšího vývoje. Charakterizoval přitom prudký rozvoj spisovné slovenštiny a její uplatnění ve všech komunikativních sférách (počátky toho sahají už do období mezi světovými válkami), její kontakty s češtinou. Zmínil se i o slovenském purismu, o jeho historických kořenech i o jeho dvojí formě a dvojí úloze, pozitivní, směřující k upevnění systémových specifičností slovenštiny, i negativní, dostatečně nerespektující současné společenské vyjadřovací potřeby a podmínky. Značnou pozornost věnoval E. Jóna ve svém výkladu rozvoji slovenského odborného názvosloví v posledních 30 letech i účasti jazykovědců na jeho vytváření a normalizaci. V souvislosti s problematikou jazykové kultury zmínil se i o některých aktuálních konkrétních otázkách, o kodifikaci a užívání variantních prostředků (např. u adjektiv odvozených od místních jmen typu brnenský, brnianský ap.). Při výkladu o dnešním stavu spisovné slovenštiny i o jazykovém dění slovenském uplatnil E. Jóna podle možnosti [254]i zřetel konfrontační, jak pokud jde o konfrontaci jevů systémových, tak o fungování obou jazyků i o podmínky jejich fungování. I to přispělo k velmi kladnému přijetí a ohlasu jeho přednášky.

Další přednášková dopoledne navázala na tradiční specifická zaměření Šrámkovy Sobotky na otázky kultury mluvených projevů a na oblast literatury pro mládež. O jazyce nové dětské poezie promluvila F. Havlová. Ve svém rozboru produkce za posledních 30 let se zaměřila především na verše pro nejmenší děti, na říkadla a rozpočitadla, z ostatní produkce si všimla jen některých stránek (podrobněji se zabývala rýmem a obrazným vyjádřením). Došla k závěru, že v souladu s rozvojem socialistické společnosti a s novým přístupem k ní se bohatě rozvinul i jazyk dětské poezie, a to jak pokud jde o výběr lexikálních prostředků, tak o jejich gramatické ztvárnění. Přirozená je především větná stavba, dokonalejší jsou rýmy, znásobilo se bohatství i osobitost obrazů. Základní rovinou jazyka básní pro děti je mluvený spisovný jazyk, častá je forma rozhovoru. Jen zřídka — kromě familiárních slov v poezii pro nejmenší — setkáme se s výrazy z jiného útvaru národního jazyka, např. s dialektismy. Výjimečně užijí básníci expresívních prvků z obecné češtiny (čuchnout, člobrda). V tom se poezie ostře odlišuje od povídek pro mládež, v kterých se značnou měrou využívá nejen hláskových podob a tvarů obecné češtiny (a to i v pásmu řeči autorské), ale především slovních prvků z mluvy dnešní mládeže, často velmi obhroublých (kopnout do sebe frťana, švenknout hlavou, hógofógo dáma, má grundle ap.).

Příčinami jisté zhrubělosti vyjadřování mládeže a sklonu k užívání klišé a frází se zabýval ve svém příspěvku Vl. Kovařík. Vyslovil názor, že především sdělovací prostředky by měly pečovat o zvýšení kultury jazykových projevů. Básník Ladislav Stehlík pak lidsky zavzpomínal na chvíle strávené s básníkem Fráňou Šrámkem a na jeho úctu k mateřštině, vyjádřenou nejen ve verších, ale i v samostatné stati.

J. Novotná-Hůrková promluvila o vývoji výslovnostní normy spisovné češtiny za 30 let. V úvodu nastínila v krátkém přehledu vývoj české výslovnostní normy. Poukázala na známou skutečnost, že se kodifikace zpravidla mění ve větším časovém odstupu, zatímco v jazykové normě samé dochází k určitým změnám nepřetržitě. Srovnávala některá kolísání a odchýlení od normy (např. pokud jde o otevřenost samohlásek, o výslovnost souhláskových skupin, o užívání tzv. rázu apod.), která se projevují v dnešním výslovnostním úzu a pronikají i do spisovných projevů, s ortoepickými pravidly obsaženými v normativní příručce Výslovnost spisovné češtiny I (Výslovnost slov českých, 1. vyd. 1955, 2. vyd. 1967). Dále se zmínila i o možnostech funkčního využívání některých odchylek od spisovné výslovnostní normy v uměleckém přednesu. Na konkrétních příkladech z posledních národních přehlídek, dětského přednesu ve Svitavách a uměleckého přednesu v Prostějově, ukázala na vhodnost i nevhodnost využívání funkčních odchylek stylizací výslovnosti a výslovnostních variant.

[255]V poslední části přednášky se věnovala otázce výslovnosti přejatých slov. Promluvila o obecných zásadách výslovnosti přejatých slov při jejich přejímání do češtiny z cizího jazyka a upozornila na ty jevy, v kterých dnes můžeme sledovat největší rozkolísanost (např. v kvantitě, ve výslovnosti s-z, k-g aj.). Seznámila přitom posluchače s postupem prací na příručce Výslovnost spisovné češtiny II (Výslovnost slov přejatých), která je připravena k vydání.

Poslední přednášku proslovil A. Tejnor. Týkala se kultury veřejných mluvených projevů a byla určena učitelům, kulturním pracovníkům, funkcionářům společenských organizací a členům sborů pro občanské záležitosti. Právě pro toto praktické zaměření vycházel autor z vlastních dlouholetých zkušeností učitelských a lektorských a na příkladech ukázal, kolik dluží péči o kulturu mluvených projevů škola a které nedostatky zjišťujeme u dnešních řečníků. Vyslovil názor, ostatně již dříve vyjadřovaný, aby se při vyučování mateřskému jazyku dostala kultura mluvených projevů do jádra výuky, aby se propracoval obsah této péče i její metodika a aby se ke kultivovanosti projevů přihlíželo ve všech vyučovacích předmětech.

Hlavní část přednášky byla věnována jednotlivým žánrovým formám veřejných mluvených projevů. Posluchači dostali praktické pokyny, jak připravit a přednést referát nebo přednášku (zvláštní tématický úsek tvořily projevy určené pro státní, místní, závodní nebo školní rozhlas), jak diskutovat a řídit diskusi a konečně jak postupovat při kompozici, stylizaci a zvukové realizaci řečnických projevů v užším slova smyslu (při proslovu, slavnostní a politické řeči). Přednáška byla doplněna množstvím kladných i záporných příkladů z veřejných mluvených projevů. Zároveň se dostalo posluchačům poučení o normativních a popularizačních jazykových příručkách, kterých je možno při přípravě projevů s prospěchem užít.

Součástí Šrámkovy Sobotky byly — jak se to stalo už tradicí — semináře o uměleckém přednesu a soutěž recitátorů z pedagogických fakult, při níž jedním z kritérií byl také stupeň zvládnutí a dodržování spisovné výslovnostní normy. S ústřední tematikou byly spjaty i některé kulturní večery, tak zvláště recitační večer J. Charvátové Chvály češtiny i pásmo věnované národnímu umělci Lacovi Novomeskému.

Letošní Šrámkova Sobotka znovu potvrdila, že mají její organizátoři před očima aktuální kulturní (i jazykově kulturní) potřeby dnešní naší společnosti a že stále více vystupuje do popředí myšlenka komplexního výchovného a vzdělávacího působení všech složek utvářejících společenskou, estetickou i jazykovou kulturu mladé generace. Bude jistě záslužné, podaří-li se proslovené přednášky vydat v samostatné knižní publikaci.

Naše řeč, volume 57 (1974), issue 5, pp. 251-255

Previous Alois Jedlička: Odhalení pamětní desky prof. dr. Q. Hodurovi v Litomyšli

Next Josef Hrbáček, Alois Jedlička: O inovačních procesech a tendencích v současných spisovných jazycích slovanských