Časopis Naše řeč
en cz

K původu jména babyka

František Svěrák

[Short articles]

(pdf)

-

Babyka je druh javoru. Je to strom často se zkřiveným, zprohýbaným kmenem, nezřídka křovitý, rostoucí v křovinách na polních mezích, podél potoků, na okrajích lesa na výsluní. Podle Josefa Dostála[1] roste po celém Československu v teplejších krajích od nížin až do podhorského pásma. Znám jej dobře z Boskovicka, z Blanenska a z okolí Brna, roste např. na brněnské přehradě.

Příruční slovník jazyka českého a Slovník spisovného jazyka českého mají vedle základního jména babyka ještě přídavné jméno babykový ve spojeních babykový list, babykové křoví; k tomu ještě dodávám babykové dřevo, připomínané pro svou tvrdost. Vášův — Trávníčkův Slovník jazyka českého má i zdrobnělinu babyčka.

Tento strom i jeho jméno jsou dobře známy našim občanům. Jako palivo má velkou výhřevnost a slouží truhlářům, bednářům a soustružníkům k výrobě dýh, holí, dýmek, ozdobných předmětů apod. Od doby obrozenské se jeho jméno vyskytuje v mluvnických a pravopisných příručkách.[2] Učitelé přírodopisu se dobře starají o to, aby jméno babyka nebylo jenom prázdným slovem v seznamu tzv. vyjmenovaných slov s -y- v základu. Také v rozmarné operetě Na tý louce zelený, nedávno v televizi označené za klasickou, roste babyka.

Původem jména babyka se zabýval Vladimír Šmilauer v rozsáhlém pojednání Jména našich stromů (Naše řeč 26, 1942, s. 193n.). Uvádí ze staré češtiny (z doby kolem r. 1360) podle Klaretových slovníků podobu babka, z 19. stol. z mluvnických příruček a z Preslova Rostlinopisu podoby babika, babyka a z lidové řeči ve východních Čechách podobu babka. Podle staročeských a nářečních dokladů soudí, že původní podoba jména tohoto stromu je babka (přirovnáním k staré, zkřivené ženě) a že podoba babyka vznikla podle osika. K tomu jen dodávám na vysvětlenou, že starší Pravidla českého pravopisu a mluvnice až do třicátých let našeho století mají podobu osyka, protože se samohláska i po s, z, c od 16. stol. vyslovovala široce a psala se y; v hanáckém nářečí je za toto široké i samohláska e, tedy voseka, serka, zema, cegán apod.[3]

Šmilauerův názor přijímá ve svém Etymologickém slovníku Václav Machek a činí tak právem. Mohu doložit další nářeční materiál na podporu tohoto mínění. V mém rodišti, ve Lhotě Rapotině na Boskovicku, je název polní trati Na babkách, protože tam na mezích mezi poli rostly babyky, které ovšem měly v starší době název babky. Hned vedle je název polní trati rovněž podle stromů Na podobičí ze staršího na pod dubičí; nad těmito poli roste doubí. Dolní část této polní trati, přeťaté silnicí, se jmenuje Pod podobičí (s dvojnásobnou předložkou pod). [223]Jiné polní trati zvané podle stromů jsou V jesení (rostou tam jasany, zdrobnělina je jesínek), V topolí, Ve vrbí, V boří, Lipovec.

Dnes už ovšem lidé nevědí, že název polní trati Na babkách vznikl podle jména stromů, jako je to patrné u ostatních připomenutých názvů. Dnes se tento strom jmenuje babyka. Ale ještě můj otec a starší občané říkali babeka s hanáckou hláskovou změnou i v e. Tuto podobu znám z mládí i z jiných obcí na Boskovicku: z Valchova, ze Žďárné, z Ludikova, z Protivanova a odjinud. Dnes žije na Boskovicku asi už jenom podoba babyka, podporovaná pravopisnou výukou na školách. Také hanácká podoba voseka už značně ustupuje podobě vosika.

Hanácká podoba babeka vznikla patrně podle voseka, tj. podle jména stromu. Slovo moteka za starší motyka tu sotva mohlo být vzorem. Slovo vladyka, mající také příponu -yka, se v nářečí na Boskovicku nevyskytuje. Ani jiná slova s příponou -eka nemohla působit na podobu jména stromu babeka pro obsahovou odlehlost. Do jisté míry tu ovšem působila sama existence přípony -eka. Slovo mozeka, přejaté v starší době z latiny, má e za široké i. Nářeční slova veka (spis. ‚vikev‘) a večka (planá vikev v obilí) mají e ze staršího širokého i, jak ukazuje polské wyka. Z mládí znám ze svého rodiště řídké přeslabekuvat ‚s námahou přečíst‘, ale jenom slabikář. Slova putika (škaredá hospoda), apatika, elektrika, fabrika, semetrika (nadávka starým ženám) se dostala do nářečí později.


[1] Josef Dostál, Květena ČSR, Praha 1950, s. 962.

[2] Viz Jar. Jelínek, Nástin vyučování českému jazyku v letech 1774—1918, Praha 1966, s. 27n.

[3] Srov. B. Havránek, Vývoj spisovného jazyka českého, Čs. vlastivěda, Praha 1936, s. 62.

Naše řeč, volume 57 (1974), issue 4, pp. 222-223

Previous Jiří Kraus: Třikrát o řečnictví v češtině a ve slovenštině

Next Alena Polívková: Jak skloňovat podstatná jména poledne, dopoledne a odpoledne

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1