Časopis Naše řeč
en cz

Radíme a kritizujeme

Miloslav Sedláček, Alena Polívková

[Short articles]

(pdf)

-

JAK SKLOŇOVAT FRANCOUZSKÉ PŘÍJMENÍ SCRIBE? — V přehledu televizních programů na 15. 12. 1972 byl mj. uveden pořad nazvaný Úsměvy světa a k němu připojena poznámka, že to jsou dvě scénky „z díla Eugena Scribeho, který je považován za zakladatele francouzské komedie“. Nechceme zde polemizovat s věcnou stránkou tohoto sdělení, ale upozorňujeme, že jméno uvedeného francouzského dramatika takto skloňovat nelze.

V základním tvaru se píše u příjmení Scribe na konci e, jež se nevyslovuje (tzv. „němé e“). Ve vyslovované podobě končí tedy toto jméno na souhlásku, a proto nepatří do skupiny příjmení, jako jsou Frege, Moltke, Struve, která se často skloňují zájmenným způsobem: 2. pád Fregeho, 3. Fregemu, 4. Fregeho, 6. (o) Fregem, 7. Fregem. Tento způsob skloňování se v češtině uplatňuje pouze u těch jmen cizího původu, u nichž se -e na konci nejen píše, ale i vyslovuje (není to ovšem jediný způsob skloňování mužských příjmení zakončených na -e).

Většina cizích vlastních osobních jmen majících na konci písmeno e, které se nevyslovuje, skloňuje se podle vzoru „pán“, přičemž se v psané podobě -e před koncovkami vypouští. Např. jména Voltaire, Comte, de Gaulle, Shakespeare, Doyle, Jerome mají 2. pád Voltaira, Comta, de Gaulla, Shakespeara, Doyla, Jeroma, 3. pád Voltairovi, Comtovi atd. Avšak u těch jmen, u nichž v psané podobě koncové -e signalizuje, jak jméno vyslovovat, se -e před koncovkami nevynechává. Např. anglická jména Bede, White, Pope se píšou ve 2. pádě Bedea, Whitea, Popea, aby ani po připojení českých koncovek o výslovnosti těchto jmen nebylo pochyb (obecná anglická jména bed, whit, pop se vyslovují jinak než uvedená vlastní jména končící v písmě na -e; je však třeba připomenout, že někdy se v angličtině příjmení vyslovují podle rodinného zvyku, takže se jejich výslovnost neshoduje s výslovností obecných jmen, z nichž vznikla, popř. s individuální výslovností jiného nositele téhož příjmení).

U jmen známých, zvláště v kontextu zaručujícím bezpečnou identifikovatelnost nositele jména (detonátu), se koncové -e někdy vynechává, ačkoli by pro naznačení výslovnosti mělo zůstat; např. ve filosofických textech se jméno Hume často skloňuje Huma, Humovi atd. místo Humea, Humeovi. Častěji se setkáváme s opačnou tendencí, tj. ponechat při skloňování v psané podobě koncové (nevyslovované) -e i tam, kde pro naznačení výslovnosti není nezbytné (je to však ve shodě se snahou umožnit snadné zjištění základní grafické podoby jména i z tvarů nepřímých pádů, viz NŘ 55, 1972, 230), např. u jmen Locke, Wilde 2. pád Lockea, Wildea. Nejčastěji to bývá u jmen krátkých, zvláště jednoslabičných (Poe, 2. p. Poea, …).

Vždycky se při skloňování ponechává nevyslovované koncové -e u jmen, jako jsou francouzská Lesage, Labiche, France, anglická George, Coolidge ap., neboť i zde -e naznačuje výslovnost. Tato jména se skloňují podle vzoru „muž“, např. 3. p. mají Lesageovi, Coolidgeovi; 2. pád zůstává v psané podobě stejný jako první, ale koncové -e se v tomto případě vyslovuje.

[112]Máme-li tedy cizí vlastní jména skloňovat správně, potřebujeme často znát dobře jejich výslovnost v původním jazyce (výslovnost mnohých známých jmen najdeme v Příručním slovníku naučném). A vyslovovaná podoba leckdy rozhoduje o tom, ke kterému typu skloňování se jméno v češtině přičlení. Proto se dnes např. anglická příjmení Heath, Smith, francouzské Anouilh, maďarské Arany skloňují většinou jako „muž“, anglická Berkeley, Lindsay jako „Verdi“ atp.

I když ve skloňování cizích vlastních osobních jmen zakončených v psané podobě na -e, které se v mluvené podobě nevyslovuje, jsou rozdíly a zčásti i jistá volnost (Hume, 2. p. Humea i Huma), nikdy se tato jména neskloňují jako příjmení typu Frege. Proto v televizním programu mělo správně být, že budou uvedeny dvě scénky z díla Eugèna Scriba, pokud možno i se správným znaménkem nad písmenem e ve jméně Eugène, neboť v češtině je ustáleným zvykem psát původním pravopisem nejen příjmení cizinců, ale i jejich křestní jména, např. Frédéric Mistral, Honoré de Balzac ap.

O skloňování cizích vlastních jmen zakončených na e je možno se poučit v 3. výběru Jazykového koutku Čs. rozhlasu (Praha 1959, 278n.), ve sb. O češtině pro Čechy (Praha 1963, 180n.) i v dalších jazykových příručkách.

M. Sedláček

 

SEN SAFARI — je název knížky, která se nedávno objevila na našem trhu. Safari je slovo, které se v češtině vyskytuje poměrně krátkou dobu. — Slovník spisovného jazyka českého uvádí, že je to svahilský výraz označující cestu terénem, výpravu, převážně loveckou. Obdobná charakteristika tohoto slova je též v současných cizojazyčných slovnících. O původu výrazu safari uvádějí, že do svahilštiny přešel z arabského safara, což znamená ‚cestovat‘. Zdá se, že v češtině dostalo toto slovo ještě další význam. Autoři publikace Sen safari užívají tento termín též pro tu část zoologické zahrady ve Dvoře Králové nad Labem, v níž je odchov dovezených vzácných afrických zvířat ze stepních částí Afriky. V safari jsou např. gorily, nosorožci, sloni, antilopy, žirafy aj. Jde tedy o zcela nový význam výrazu safari, a to asi nejen v češtině. — A protože se jistě nyní, vzhledem k této československé, ba dokonce i evropské raritě, budeme se slovem safari setkávat častěji, připomeňme si ještě jeho skloňování. Pro neobvyklé zakončení (-i) nemůžeme toto podst. jméno začlenit do české tvaroslovné soustavy. Zařadíme ho proto (shodně s ostatními neživotnými podst. jmény končícími na -i) k rodu střednímu a nebudeme ho skloňovat. Jedině v 7. p. jedn. č. je možné vedle nesklonné podoby užít i tvar s koncovkou -m, tzn. např. zoo se safarim, podobně se užívá obou podob též např. u slov cyankáli, čikuli, dementi apod. — Slova safari se zmocnila i móda, takže za výlohami prodejen s oděvy můžeme vidět např. plášť safari. Máme však dojem, že tento módní plášť by nebyl příliš vhodným oblečením pro účastníky lovecké výpravy.

Al. Polívková

Naše řeč, volume 56 (1973), issue 2, pp. 111-112

Previous Josef Štěpán: Buď fit!

Next Karel Horálek: Spisovný jazyk a jeho funkce