Časopis Naše řeč
en cz

O kultuře jazykových projevů v televizi

Miloslava Knappová

[Articles]

(pdf)

-

Televize jako jeden z účinných hromadných sdělovacích prostředků má i po jazykové stránce velký vliv na vyjadřování diváků; mohla by tudíž zároveň být důležitým nástrojem šíření aktivní znalosti spisovné češtiny a kultury vyjadřování vůbec. Abych zjistila, do jaké míry se skutečnost s tímto požadavkem shoduje, sledovala jsem [156]v posledních letech na sto různých televizních programů, zejména pořadů publicistických, zábavných a vysílání pro děti. Pozornost jsem zvláště soustředila jak na interní, tak na externí profesionální pracovníky televize, to jest na komentátory, redaktory, konferenciéry, reportéry atd. U jednotlivých pořadů byla sledována jazyková správnost v širokém smyslu slova, dále vhodnost volby lexikálních a gramatických prostředků, výstavba textu a jeho stylistická vytříbenost, a to se zřetelem na objektivní slohotvorné činitele projevu (tj. zda šlo o projev připravený, polopřipravený nebo nepřipravený; monolog, besedu apod.), na obsah sdělení, na celkový charakter, zaměření a cíl pořadu, popřípadě na okruh diváků, kterým byl určen. V menší míře jsem sledovala i zvukovou stránku projevu, tj. výslovnost, přízvuk, intonaci, tempo a členění projevu.

Problematika mluvní kultury televizního projevu je daleko méně specifická, než by se na první pohled zdálo. I pro hodnocení televizního projevu jsou totiž platná obecně uznávaná hlediska, podle nichž je posuzována kultura kteréhokoli veřejného mluvního projevu; měřítkem kulturnosti televizního projevu tedy zůstává dovednost mluvčího vyjadřovat přirozeně, srozumitelně, plynule a výstižně to, co vnímá, co si představuje a cítí, o čem přemýšlí, co chce posluchačům sdělit.[1]

Je ovšem zřejmé, že se televizní projev (už samou podstatou své realizace) určitou specifičností vyznačuje, na rozdíl od projevu rozhlasového alespoň tím, že diváci a zároveň posluchači mluvčího v průběhu jeho projevu vidí, že sledují nejen to, co říká, ale i jak se přitom tváří, vnímají, nebo dokonce hodnotí jeho mimiku, gestikulaci, vnější projevy nálady, jeho celkový vzhled, popř. mohou dále usuzovat na jeho vlastnosti, schopnosti, charakter apod. To, že diváci mluvčího vidí a pozorují, může pro něho být výhodné i nevýhodné. Výhodné je to pro něho tehdy, jestliže jeho jazykový projev a celkové vystupování, včetně gest, mimiky atd., je v souladu s charakterem a s obsahem sdělení, vhodně je doplňuje, napomáhá jeho snadnější srozumitelnosti, přispívá ke zdůraznění podstatné složky sdělení, je prostředkem většího působení na diváka a navazování kontaktu s ním. Jestliže naopak projev tyto žádoucí průvodní znaky nemá, stojí-li například mluvčí „prkenně“, má-li nehybný obličej („masku“), drží-li křečovitě papír, nechová-li se zkrátka přirozeně, ve shodě s tím, [157]co říká, jinými slovy, nesnaží-li se svým vystupováním navázat s diváky kontakt, celková úroveň a působivost projevu se tím snižuje.

To nepochybně platí jak pro vystoupení monologická, tak i pro pořady s větším počtem účinkujících; je-li chování mluvčích v souladu s obsahem jejich projevu, vystupují-li nestrojeně, divák se mimoděk stává účastníkem dění na obrazovce, prožívá je spolu s účinkujícími, dostává se do těsného kontaktu s programem. Jakmile je však svědkem něčeho, co účinek pronášených slov ruší, začne zaujímat spíše kritické stanovisko, kontakty zanikají, program už jde jaksi mimo něho. Bývá to tedy v případě, kdy dochází k rozporu mezi slovem (vlastní jazykovou stránkou mluveného projevu) a obrazem (zrakově sledovatelným vystupováním mluvčího nebo mluvčích). Jinými slovy, jde tedy vlastně o otázku jakéhosi jednotného stylu vystupování, pod kterým rozumíme soulad jazykového projevu s prostředky mimojazykovými (mimika, gesta, vzhled mluvčího, jeho vystupování atd.). Jestliže však samo mluvené slovo vyznívá nepřirozeně, nesrozumitelně atd., ani sebedokonalejší vystupování mluvčího celkovou úroveň projevu nezachrání.

Při hodnocení televizního projevu tedy uplatňujeme obecně závazná kritéria mluvní kultury, která doplňujeme zřetelem k jednotnému stylu vystupování, zřením k míře souladu mezi obrazem a zvukem (platí to nepochybně pro jakékoli veřejné projevy, při nichž má posluchač možnost mluvčího vidět; u projevu televizního, sledovaného povětšině individuálně a v soukromí, je to však věc základní) a také k míře navázání kontaktu s divákem a působení na něho.

Je samozřejmé, že k zvýšení účinnosti mluveného slova má televize celou řadu dalších prostředků; jen letmo si připomeňme, že obrazový doprovod může např. mluvené slovo ozřejmovat, doplňovat, ilustrovat (architektonické řešení prostředí, názorné pomůcky, mapy, grafy, tabulky aj.) atd. Jde o prostředky, které na úroveň jazykové stránky projevu vliv nemají, ovšem i u nich je nutné, aby v souladu s obsahem a cílem projevu na diváka působily jednotně.

V našem rozboru a hodnocení jazykové stránky sledovaných pořadů věnujeme pozornost zejména 1. publicistickým pořadům a) předem připraveným, b) polopřipraveným, 2. zábavným programům, 3. programům pro děti a vysílání pro školy. Při rozboru se soustředíme především na konfrontaci požadavků kladených na televizní projev s nedostatky, které se v něm objevují.

[158]1. Publicistické pořady

a) Mezi předem připravené publicistické pořady patří (zejména) vnitropolitické a zahraničně politické komentáře, úvahy apod. Nejzdařilejší z těchto oficiálních (formálních), obvykle poločtených[2] projevů bývají ty, jejichž autor má bohatý slovník, dovede vhodně stylisticky využívat různých jazykových prostředků (např. metafor, střídání vět různé délky, jímž zvyšuje spád tvrzení apod.), umí názorně vyložit situaci a vtáhnout posluchače do středu popisovaného dění, příhodně se na něho obracet a oživovat jeho znalosti (např.: Za nynějšího stavu stojí válka ve Vietnamu - jak víte - 23 miliard dolarů), takže televizní projev působí dojmem besedy s posluchačem. Podmínkou ovšem je přehlednost a srozumitelnost textu (posluchač má bez obtíží poznat, o čem je řeč a co se o tom říká), jeho logická výstavba (základ každé výpovědi má jasně vyplývat z výpovědi předcházející, popř. z celkové situace, a navazovat na ni), přesvědčivá věcná argumentace a ovšem výrazný přednes, který je v souladu s obsahem a rázem promluvy. Méně dobře stylizovaný text, zvláště takový, který nedostatečně respektuje charakter mluveného projevu, obvykle mluvčí při přednesu obtížně zvládá, zejména jeho členění na větné úseky, kladení přízvuků, intonaci ap. Takové nesnáze např. působí i pronášení sledu řečnických otázek (Přinese | takové usilování // nějaké konkrétní výsledky? // Není to vlastně zbytečné // a tak trochu marné? // Není výhodnější / přidat se raději k těm, // kteří mlčí // a starají se jen o sebe, // nebo k těm, // kteří veřejné dění sice komentují, // ale nakonec stejně vždy skončí / u onoho // To chce klid?).

Texty, které působí potíže řečníkovi při přednesu, bývají obvykle pro posluchače i obtížně sledovatelné. Mám na mysli texty, v nichž se objevují neúměrně dlouhé, neobratně stylizované věty, složitější větná výstavba s množstvím dodatků nebo jmenných polovětných konstrukcí apod., které činí sdělení příliš zhuštěným a nepřehledným, např.: Řekněme si, že v JZD nebo v tom kterém družstvu je možno a je nutno vytvořit určité právní, tedy společensky závazné záruky, jejichž prostřednictvím by měly a mohly být využity již dosažené [159]velké ekonomické výhody družstevního zemědělství, pro družstevníky, pro ten členský poměr, ten vztah mezi družstevníkem a družstvem. (Z uvedeného souvětí by bylo vhodnější vytvořit raději tři samostatné věty, poslední z nich by nahrazovala nejasné závěrečné elipsy, např.: Řekněme si, že v JZD … závazné záruky. Jejich prostřednictvím … výhody družstevního zemědělství. Mám na mysli výhody, které mají družstevníci ze svého členského poměru, ze vztahu družstevníka k družstvu.)

Obtížně sledovatelné bývají i komplikované výčty formulované v rozvitých větách, odkazující na obsah úvodní věty, např.: Zároveň se poukazuje na různé jevy nasvědčující tomu, že situace je pro jednání příhodná: za prvé je to přechodné zastavení palby, k němuž se druží i zmrazení amerických leteckých útoků, za druhé je to stanovisko vlády Vietnamské demokratické republiky, hovořící o možnosti jednání, jaké bylo vytvořeno jedním předpokladem: bezpodmínečným zastavením leteckého bombardování; velmi výrazně toto stanovisko vyjádřil ministr zahraničí Vietnamské demokratické republiky již koncem ledna v interviewu s jedním australským novinářem. Za třetí je v určitých kruzích za příznivý jev pokládáno i to, že soustředění Číny na vnitřní politiku vede k zeslabení jejího avanturistického stanoviska k vietnamské otázce… (Těžko lze od posluchače očekávat, že si bude pamatovat úvodní formuli ještě u druhého bodu výčtu; bylo by proto přinejmenším vhodné ji alespoň u něho znovu připomenout.) Je zřejmé, že texty stylizované podobným způsobem může mluvčí stěží pronášet bez papíru, spíše je jen předčítá. Navíc ve většině případů nesplňují svůj účel: nebývají přitažlivé, neboť jsou málo přehledné, a proto i méně srozumitelné; mají tedy malou sdělnou hodnotu. — Srozumitelnost textu oslabuje samozřejmě i stylizační neobratnost působená nevhodným slovosledem (např. Tuto cestu považuji za mírovou cestou naprosto neuskutečnitelnou. - Dokud nebude i krajské nebo okresní jiné provinční město schopno poskytovat vesnici vše potřebné…).

Závažný je i výběr lexikálních prostředků. Pro komentáře (a vlastně pro všechny televizní programy) by měla platit zásada, aby se v nich - pokud to nemá speciální funkční opodstatnění - neobjevovaly výrazy slangové a nářeční, úzce odborné termíny a málo známá cizí slova. Neznamená to ovšem vyhýbat se cizím slovům vůbec — ta se stala už neoddělitelnou součástí české slovní zásoby —, ale neužívat je zbytečně a nezapomínat, že za ně mnohdy [160]máme vhodná domácí synonyma. I když je jejich volba oprávněná, je vhodné, když se méně běžný přejatý výraz stručným způsobem objasní (např. o symptom, projev něčeho hlubšího; adaptabilita, jinými slovy přizpůsobivost apod.). Zdá se, že se tu takto - i když zatím ne v dostatečné míře - myslí na možnost vzdělávat posluchače po stránce věcné i jazykové. (Sotva např. můžeme předpokládat, že průměrně vzdělaní posluchači rozumějí slovům ambivalentní, proliferace, infrastruktura, diseminace, clearing-house aj., která se v komentářích objevila bez objasnění.)

Ukazuje se, že v publicistických pořadech, jejichž úkolem je nejen informovat, ale také získávat a přesvědčovat, plní svůj účel především promluva prostá, přirozená, živá a snadno srozumitelná, zbavená otřelých frází a prvků knižních, pronášená (pokud možno) bez papíru, která spíše navodí tón intimního rozhovoru s divákem a dovede přesvědčovat i seriózností nevnucujícího se projevu (platí to zvláště o promluvách zabývajících se obecně lidskými problémy, které se dotýkají každého jednotlivce, např. o komentářích zařazovaných do pořadu Tváří v tvář). Jistá dávka osobního zaujetí mluvčího je ovšem předpokladem úspěchu promluvy.

Pro připravované publicistické projevy je samozřejmým požadavkem dodržování normy spisovného jazyka; ovšem v živých, bezprostředních projevech emocionálně zabarvených je možno v únosné míře i záměrně, funkčně využívat prostředků (obratů, slov a tvarů) shodných s běžně mluveným jazykem, např. vysypat z rukávu, takříkajíc z musu; říct, můžu, taky (nikoli však chyb jako mezi revolucionářemi, třema tisícemi ap.), a to např. tehdy, pomáhají-li třeba zvýšit působivost sdělení, navázat kontakt s diváky nebo jim přiblížit a zcivilnit mluvčího jako člověka, jednoho z nich. Jejich užití je ovšem podmíněno stylově vytříbeným projevem, jejž jakoby oživují.

K samozřejmým požadavkům kladeným na publicistické pořady náleží i dodržování pravidel spisovné výslovnosti. Nicméně se v této oblasti ještě setkáváme (stejně jako i v ostatních druzích připravených programů) s jejich porušováním (např. u cizích slov demogracie, diskuze), s výslovností nedbalou, s vypouštěním hlásek nebo slabik (bývá to např. u často se vyskytujících spojek, příslovcí a delších cizích slov: třea, poněač, eště; sociastické, sociogickými, speciazovaná) a s nedodržováním kvantity samohlásek (divákum, řikám; Náto, alé) ap. K dalším nedostatkům náleží i nepři[161]měřené tempo, intonace a větné přízvukování, nebo nadměrně výrazné členění textu, jeho neopodstatněné drobení na krátké větné úseky rušící plynulost projevu. Mluvčí by měli mít stále na paměti, že jakkoli dobře písemně připravený text ztrácí na účinnosti a hodnotě, je-li přednášen monotónně, se školáckou intonací, nebo navíc ještě s nepřiměřenou mimikou a gestikulací, zkrátka neodpovídá-li způsob přednesu obsahu sdělení a nenapomáhá-li k jeho snadnějšímu porozumění a navázání kontaktu s diváky.

b) Poněkud jiná jazyková hlediska je třeba uplatňovat u publicistických pořadů polopřipravených nebo fingovaně nepřipravených, tj. jednak u různých veřejných besed (jakými byly např. pořady Věc veřejná, Jak se máte), jednak u reportáží typu Zvědavá kamera, Ostravské vteřiny apod.

V obou typech těchto pořadů obvykle vystupují lidé různého společenského postavení a vzdělání a někdy bývá dost obtížné jazykovou stránku pořadu sjednotit. Důležitou osobou těchto programů (na níž je do značné míry jazyková úroveň závislá) je televizní redaktor, reportér, průvodce pořadem. Je na něm, aby při různých besedách, reportážích a rozhovorech uměl navodit přátelské ovzduší, navázat kontakt s účinkujícími i s diváky, klást aktuální otázky, vracet mluvčí k otázkám nezodpověděným, přimět je k jednoznačným, věcným a stručným odpovědím (Odpovězte mi jednou větou!), včas a taktně přerušovat projevy nekonkrétní, mnohomluvné a frázovité, řídit diskusi obratně a citlivě, vhodně reagovat i na různé nečekané podněty a situace, ať už se v nich octne sám, nebo některý jiný z účinkujících. Vedle umění jednat s lidmi je k tomu ovšem po jazykové stránce zapotřebí zejména velká dávka stylizační obratnosti a konverzační pohotovosti. Reportér by měl ovládat a užívat spisovnou (lexikální, gramatickou a výslovnostní) normu s využitím hovorových prostředků spisovných, které jsou příznačné pro bezprostřední kultivované rozhovory, a vyjadřovat se přirozeně, srozumitelně, plynule a výstižně. Stručně řečeno (celá problematika je ovšem poněkud složitější), měl by prostě být po jazykové stránce naprosto suverénní, aby mohl sloužit - zvláště pro laické účastníky programu - jako vzor i opora. (Je třeba popravdě a k chvále televize říci, že se v ní občas s redaktory majícími uvedené žádoucí vlastnosti setkáváme.)

Záleží ovšem i na redakci pořadu, aby vybírala účastníky podobných besed s ohledem na jejich vyjadřovací schopnosti a snažila se pokud možno úroveň jednotlivých příspěvků předem sjednotit tak, [162]aby účastníci jedné a téže besedy nemluvili co do volby jazykových (spisovných - nespisovných) prostředků příliš disparátně. Účinkující by si měli také uvědomit, že se od nich očekává určitá kultivovanost projevu, a proto by si měli předem promyslit nejen to, co chtějí říci, ale i jakou formou to pronesou. Především jde o to, aby jejich projev byl mluvný, přirozený, aby se vyznačoval spíše jednodušší větnou stavbou, aby jednotlivé myšlenky byly vyjadřovány prostě, bez nucení do strojené frazeologie. Osvědčuje se i pomalejší tempo řeči, které mluvčímu umožňuje rozmyslet si i formu sdělení a posluchači usnadňuje porozumění (třeba i méně obratně formulovaným větám). Obvykle vyzní přesvědčivěji, jestliže jednotliví mluvčí pronášejí své příspěvky zpaměti, bezprostředně, hovoří-li tak, jak jsou v podobných situacích zvyklí, než čtou-li je neobratně z papíru. Jejich promluvy tak vzbuzují dojem, že vznikají přímo před zraky diváků. Občasná přeřeknutí, vybočení a prohřešky proti jazykové správnosti musí být ovšem vyváženy věcnou, obsahovou hodnotou projevu a jeho celkovou kultivovaností.

Měřítkem pro hodnocení jazykové stránky projevů externích účastníků publicistických pořadů je i úroveň jejich společenského postavení a vzdělání. Diváci většinou prominou (nebo pochopí) nespisovný projev třeba u ošetřovatelky skotu nebo u stavebního dělníka, tj. u lidí, kteří ve svém povolání spisovného jazyka neužívají. Naopak u vedoucích hospodářských a politických pracovníků, vědců a umělců se vzhledem k jejich postavení a vzdělání aktivní znalost spisovného jazyka předpokládá, a tudíž i očekává. Většinou si toho jsou vědomi, zvláště vědci a odborníci z různých odvětví technických a společenských věd. Jejich projevy bývají obvykle (více či méně) kultivované, plynulé, věcné, stručné, většinou i pro laiky srozumitelné (jen v lexikální stránce se někdy nevyvarují příliš odborného vyjadřování, nevysvětlují dostatečně neznámé termíny, popř. cizí slova apod.). Méně často už tomu bývá u projevů různých umělců, zvláště mladších. Mnohdy se např. v jejich promluvách přímo programově objevuje obecná čeština, obvykle spolu s nadměrným užíváním ukazovacích zájmen a příslovcí, různých tzv. „vycpávkových“ slov a obratů (no jo, že jo, jaksi, prostě atd.), umožňujících mluvčím získat čas pro promýšlení sdělení, a s nespisovnou, ležérní, nedbalou výslovností (ňák, někerý) a intonací, takže se jejich projevy stávají jakýmsi popřením prestiže a hodnoty spisovného jazyka. Lze se domnívat, že kultivovaný projev oblíbeného zpěváka by na tisíce [163]mladých posluchačů zapůsobil po stránce jazykové výchovy daleko účinněji než školská výuka.

Užívání běžně mluveného jazyka, slangu, nářečí, příznakové (např. „pražské“) intonace apod. však může být samozřejmě i v těchto pořadech funkční, odůvodněné. Třeba tehdy, charakterizuje-li určité prostředí (školní děti při hře, rozmlouvající dělníky v továrně apod.), které se např. stalo předmětem reportáže Zvědavé kamery nebo Ostravských vteřin. Jazykové prostředky tu vhodně dokreslují prostředí, působí přesvědčivě, slouží k charakterizaci vyjadřovacích zvyklostí a lidských vztahů v různých společenských vrstvách. Tvůrci těchto polopřipravených pořadů si obvykle uvědomují, že i pro jejich přípravu (stejně jako pořadů připravených) v plné míře platí, že volba jazykových prostředků je podmíněna tématem a obsahem besedy, reportáže ap., prostředím a situací, v kterých pořad vzniká (jiná slova a obraty je vhodné volit při besedě na vědeckém pracovišti a jiná při reportáži z prostředí továrny), cílem pořadu (má-li diváky pouze informovat, nebo je přesvědčit, získat, např. k tomu, aby se připojili k určité akci), okruhem diváků, kterým je především určen (Zemědělský zápisník - Vlaštovka), počtem a druhem externích účastníků pořadu (rozhovor dvou vědců s redaktorem o nových úspěších kosmonautiky - beseda skupiny zemědělců o příčinách zdlouhavé stavby kravína). V neoficiálních besedách, rozhovorech ap. lze například tolerovat určitou míru nespisovných prvků i tehdy, jestliže jejich užití napomáhá živosti, plynulosti, přesvědčivosti a bezprostřednosti vyjádření (zejména v případě, je-li projev mluvčího emocionálně zabarven). Poněkud kontrastně však působí v okolí méně známých přejatých slov a překvapí — stejně jako stylistické nedostatky nebo nedbalá výslovnost — např. v besedách odborníků o abstraktních tématech apod. (Z takovejch iracionálních - žejó - věcí… Autorita řekněme v oboru tak složitym jako je třea politika, tak tam je to velice složitý. - Záleží na učitelech a vychovatelech, aby nevočkovali do dětí protisocialistický názory.) V podobných případech je třeba, aby televizní redaktor (reportér ap.) různé mluvčí, kteří se navzájem přizpůsobují a ovlivňují, dovedl usměrnit a sám šel ve vyjadřování příkladem, „udával tón“.

Účastníci různých besed by ovšem neměli zapomínat, že pod kultivovaností projevu rozumíme nejen promluvu formálně dokonalou, spisovnou, ale i obsahově hodnotnou, věcnou, výstižnou, bez frází.

[164]2. Zábavné pořady

Podobnou úlohu, jakou má reportér v pořadech publicistických, má konferenciér v programech zábavných. Nároky kladené na jeho vyjadřovací schopnosti jsou opět nemalé, což vyplývá z jeho mnohostranné úlohy. Má nejen umět vhodně uvést jednotlivá čísla pořadu případným spojovacím textem, ale i rozmlouvat s jednotlivými účastníky pořadu (a přimět je k hovoru), ať už jsou to umělci, nebo lidé neuměleckého povolání a různého stupně vzdělání, hladce překlenout různá drobná nečekaná nedopatření v chodu programu ap. Přitom má vystupovat společensky, chovat se bezprostředně a mluvit přirozeně. Tyto požadavky může - stejně jako reportér - plnit dobře pouze tehdy, má-li skutečně dobrou vyjadřovací schopnost a velkou konverzační a stylistickou pohotovost. Přitom je nutné, aby mluvil kultivovaně, aby jeho pokyny - zvláště v soutěžních pořadech - byly stručné, srozumitelné a úplné, aby zbytečnou, neúčelnou mnohomluvností program nezdržoval. (Příkladem takového kultivovaného konferenciéra je např. dr. Jan Pixa.)

Po stránce jazykové se při plnění konferenciérovy úlohy střetávají dva aspekty: především je zapotřebí, aby jako jediný „oficiální“ (třeba externí) mluvčí televize při uvádění programu mluvil spisovně, tj. dodržoval gramatickou, lexikální a výslovnostní normu. Na druhé straně je také jeho úkolem diváka do jisté míry bavit, navodit přátelské, příjemné ovzduší nutné pro zábavné programy. O to se musí snažit celkovým jednotným stylem svého vystupování, souladem jazykového projevu s prostředky mimojazykovými (chování, gesta ap.). V praxi se ukazuje, že užívání hovorové podoby spisovného jazyka podporuje navazování hovorů i získávání důvěry méně obratných mluvčích. Pro konferenciéra to ovšem znamená mluvit tak, aby nesklouzával do češtiny obecné, popř. do slangu, nářečí apod. Toto nebezpečí se totiž objevuje tehdy, rozmlouvá-li (např. při soutěžích) s různými externími účastníky, respektive má-li je přimět k hovoru. Rozhodně by se neměl dát ovlivnit jejich způsobem řeči, byť šlo o sebevyhraněnější způsob vyjadřování, ale spíše je nenápadně a nenásilně ovlivňovat, být jim vzorem a tím dávat pořadu jako celku charakter kultivovaně vedené zábavy. Rovněž by do projevu konferenciéra neměla pronikat přemíra citového zaujetí a také by neměl upadat do chvilkové bezradnosti a rozpačitosti. Může se to stát v různých přechodových situacích, v reakcích na odpovědi soutěžících apod.; jejich jazykovým důsledkem bývají různé konverzační neobratnosti, jako např. nedokončování vět, přebíhání k různým tématům, užívání [165]tzv. vycpávkových slov (A to je prosím Vás tedy jaksi přesná maketa) apod.

V projevu konferenciéra může docházet k vzájemnému funkčnímu střídání a prolínání prostředků jazyka spisovného a běžně mluveného, a to tehdy, slouží-li např. běžně mluvený jazyk k navozování zábavy, používá-li ho konferenciér při vyprávění anekdot, při líčení příběhů ze života apod. Jeho funkční užití je samozřejmě podmíněno dodržováním spisovné normy tam, kde je na místě, např. v situacích, kdy konferenciér mluví oficiálně, vystupuje v roli komentátora pořadu, oznamuje něco divákům, mluví o věcech, které zasluhují pozornosti a vážnosti, kdy jeho druhá funkce, totiž bavit, ustupuje poněkud do pozadí. Nenásilné a plynulé funkční střídání těchto jazykových rovin musí být ovšem natolik zřejmé a jasné, aby sami diváci dovedli rozlišit záměrnost volby určitého způsobu vyjadřování (ať už jde třeba o záměrné koktání nebo stylistické neobratnosti). Vhodné využívání běžně mluveného jazyka je jedním z osvědčených prostředků k navozování komiky a dobré zábavy. (Mistrně to ovládá např. Vladimír Dvořák ve spojení s řadou dalších jazykových prostředků, jimiž v zábavné části svých projevů dosahuje komického účinu. Patří k nim např. opakování týchž slov v různých významech, nečekané zvraty ve vyprávění, různé slovní hříčky založené na opakování stejných slovních základů atd., např.: Složil písní habaděj - možná několik habadějů. - Já myslím, že se vždy vyplácí skromnost. Nevyplácejí se nám snad například skromný gáže - vyplácejí.)

3. Programy pro děti a vysílání pro školy

si po jazykové stránce rovněž zaslouží zvláštní pozornost. Nejdůležitějším objektivním činitelem určujícím volbu jazykových prostředků tu je věk dětí a s ním souvisící stupeň jejich chápavosti a všeobecného rozhledu a dále požadavek (větší či menší) výchovnosti pořadu, jemuž z jazykového hlediska odpovídá - jednoduše a stručně řečeno - obecně závazné užívání spisovného jazyka, respektive jeho hovorové podoby, tak aby nejen dospělí, ale především dětští hrdinové se malým divákům stali vzorem i po stránce vyjadřovací. Tím se ovšem nevylučuje záměrné užití běžně mluveného jazyka, lidových obratů apod. tam, kde je funkční, slouží-li např. k charakterizaci prostředí dětského kolektivu ve hře pro mládež nebo lidového způsobu vyjadřování v pohádce, pomáhá-li navozovat potřebnou situaci v bezprostředních rozmluvách s dětskými účastníky pořadu atd.; ovšem i pro malé diváky [166]by mělo z pořadu vyplývat, že užití ne plně spisovných prvků zde bylo záměrné a mimořádné a že bylo dáno charakterem pořadu. Domnívám se, že této otázce je zapotřebí věnovat maximální pozornost, vždyť mnohé děti se vlastně při televizním vysílání setkávají se spisovným jazykem v životě poprvé. Je na televizi, aby ponenáhlu, avšak cílovědomě a vytrvale v dětech aktivní znalost spisovné češtiny pěstovala.

Platí to v plné míře zejména pro vysílání pro školy. Protože v něm jde spíše o jakýsi dialog televize se školáky než o přednášku (výklad), užívání neutrální podoby spisovné češtiny, kterou se mluví (nebo má mluvit) při školním vyučování, by mělo působit co nejbezprostředněji, nementorsky. Je totiž nasnadě, že školáci, jimž je pořad určen, považují vše, co v něm vidí a slyší, za naprosto správné. Užívání jazyka, který jim sice není úplně vlastní (mimo školu mluví běžně mluveným jazykem, popř. nářečím), ale je pro ně ve škole běžný a závazný, se pro ně má stát stálou hodnotou, jistotou, ke které by se měli vždy vracet a která by jim byla důvěrně známá. Domnívám se, že v sebeatraktivnějším a sebepřístupněji připraveném pořadu by tento požadavek měl být respektován. Tendence k jeho porušování se objevují hlavně ve snaze o co nejpřirozenější projev, ve kterém mluvčí — zřejmě podle scénáře — ne vždy vhodně, popř. nadměrně užívají výrazů běžných v obecné češtině nebo nedodržují spisovnou výslovnost (přezkoušim, viš, uplně ap.).

V podstatě lze říci, že autoři pořadů pro děti a vysílání pro školy zachovávají jak požadavek spisovnosti, tak i požadavky další, k nimž především patří volba jazykových prostředků přiměřených věku dětí, projevující se v přístupnosti (a také žádoucí přehlednosti a názornosti) výkladu.

Pořady mívají velmi pěknou úroveň i v přednesu textu; profesionální mluvčí jej interpretují se zaujetím. Autorům se obvykle daří vhodně vystihnout i správný tón rozmlouvání s malými posluchači nebo přímo s dětskými účastníky pořadů (např. soutěžní pořad Ukaž, co umíš).

Závěrem našeho zamyšlení nad jazykovou problematikou ve vysílání některých televizních pořadů je možno konstatovat, že kultura mluveného slova, s kterým se v televizi setkáváme, je v podstatě na dobré úrovni. Rozhodně není nutné se ztotožňovat s občasnými nářky nad úpadkem jazyka veřejných projevů pronášených v televizi. Na [167]druhé straně to ovšem neznamená, že bychom se s dosahovanou úrovní měli spokojit. Kultura mluveného slova, upevňování citového vztahu k mateřštině a šíření aktivní znalosti spisovné češtiny je závažným požadavkem, k jehož splnění je třeba, aby televizní pracovníci nejen odstraňovali existující chyby, ale zejména hledali i stále nové, specificky „televizní“ cesty.


[1] Viz Fr. Daneš, Kultura mluvených projevů, NŘ 52, 1969, s. 96.

[2] O třídění mluvených projevů podle různých vlastností, jako jsou stupeň připravenosti a míra veřejnosti (formální - neformální, bezprostřední, uvolněný apod.), čtenost, způsob projevu (monolog - dialog) viz Fr. Daneš, cit. čl. s. 100n. Srov. též i Fr. Daneš, O jazykové stránce rozhlasových a televizních pořadů, Žurnalistika, Sešity novináře 4, r. 1966, s. 129.

Naše řeč, volume 53 (1970), issue 3, pp. 155-167

Previous Rudolf Schams: Významový poměr a užívání sloves obrazit (se), obrážet (se) — odrazit (se), odrážet (se)

Next Jaroslav Machač: „Pozornosti vůči milé mateřštině není nikdy dosti“

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1