Časopis Naše řeč
en cz

Kniha o nářečích jugoslávských Čechů

Pavel Jančák

[Reviews and reports]

(pdf)

-

V nedávné době jsme měli příležitost dovědět se v několika reportážích v tisku, v rozhlase i v televizi leccos zajímavého ze života jugoslávských Čechů, kteří žijí zhruba už přes sto let na poměrně celistvém území v okolí města Daruvaru[1] (asi 100 km od Záhřebu). Tato česká menšina má plné možnosti samostatného společenského a kulturního života: Daruvar je sídlem Československého svazu v Charvátsku, vychází zde český týdeník Jednota[2], známý i u nás, a několik [95]dalších periodik[3] a konečně v řadě venkovských obcí i v Daruvaru samém jsou české školy (češtinu je možno studovat dokonce i na daruvarském gymnasiu).

České obyvatelstvo na Daruvarsku je ovšem dvojjazyčné; to znamená, že vedle mateřštiny všichni samozřejmě mluví i jazykem domácího okolí, srbocharvátštinou. A je také přirozené, že dlouhodobým soužitím s tímto příbuzným slovanským jazykem přijala daruvarská čeština i některé jeho prvky. Sledovat vzájemné vlivy obou jazyků ve stadiu tzv. aktivního bilingvismu, tj. v situaci, kdy mluvčí je zpravidla schopen v běžném denním styku zcela nenuceně a rovnocenně užívat obou jazyků, je zajímavé a prospěšné také z hlediska obecně jazykovědného.

To bylo jistě jedním z důvodů, proč se jugoslávský bohemista Dragutin Mirković, docent českého jazyka a literatury na bělehradské universitě, studiu daruvarské češtiny po řadu let soustavně věnoval. Jeho objemná, srbocharvátsky psaná monografie o českých nářečích ve Slavonii vyšla před 2 lety v Bělehradě[4] a podává podrobný obraz celého systému daruvarské češtiny; je zároveň i moderně pojatým rozborem konkrétních vlivů charvátského a srbského prostředí na češtinu, jak je lze pozorovat ve všech plánech jazyka.

Největší vliv srbocharvátštiny se samozřejmě projevuje v slovní zásobě. Základní český ráz slovníku se sice zachovává, ale zřetelně sem pronikají i slova srbocharvátská (dále sch.), uplatňující se nejčastěji jako dublety k slovům českým. To znamená, že pro řadu pojmů má mluvčí možnost volit — podle okolností nebo i zcela náhodně — mezi slovem českým a cizím. Nejsou však řídké ani ty případy, kdy české slovo již zcela vyšlo z užívání a bylo sch. výpůjčkou nahrazeno [96]úplně. Přitom se tyto výpůjčky netýkají jen nových slov civilizačních (mjesni uret[5], strúja ‚el. proud’, račun ‚účet’, godišňi odmor ‚dovolená’, nogomet ‚kopaná’) nebo slov, která úzce souvisejí s životem v novém prostředí (braňevina ‚ohrazená lesní paseka’, koruza ‚kukuřice’, nójc ‚vinná réva’ — tedy pojmenování pro ty pojmy, pro které jazyk venkovských přistěhovalců původní pojmenování neměl; sch. výpůjčky pronikají do všech oblastí slovní zásoby (puran ‚krocan’, pekmez ‚povidla’, nápredovat ‚prospívat’, debelej ‚tlustý’ atd.). Vedle toho se výrazné cizí vlivy projevují ve skladbě (přejímají se hlavně spojky, ale někdy i celé konstrukce) a ve frazeologii. Naopak stále ještě málo zřetelné jsou sch. rysy v hláskosloví a v tvarosloví se zatím téměř vůbec nevyskytují. Jinak je zřejmé, že sch. vlivy vznikly v daruvarské češtině zcela přirozenou cestou a staly se tak její živou součástí, odlišující ji výrazně od jazyka staré vlasti.

Druhým základním aspektem, který autor při svém systematickém popise dnešního jazykového stavu na Daruvarsku (s. 69-335) sleduje — a z tohoto hlediska si jeho knihy chceme v této recenzi všimnout podrobněji[6] —, je zaměření na tradiční nářeční rysy daruvarské češtiny. Toto zaměření mohl autor plně uplatnit vlastně jen v hláskoslovném (s. 90-201) a v tvaroslovném oddíle (s. 202-266) své práce, protože v kapitolách o slovní zásobě (s. 267-310) a o syntaktických zvláštnostech (s. 311-327) věnuje naopak hlavní pozornost novým sch. vlivům. Jinak bylo ovšem podání nářečních rysů daruvarské češtiny a jejich srovnání se stavem v Čechách úkolem náročným, protože mluva na Daruvarsku je sice útvarem nesmírně živým a v zásadě stále plně českým, ale zato poměrně dost nejednotným, vnitřně nevyrovnaným. Je to způsobeno tím, že různý byl i původ a vlastně také doba příchodu jednotlivých dílčích skupin kolonistů na Daruvarsko.

Všechny tyto okolnosti vedly autora k tomu, že se snažil jazykový rozbor opřít také o zevrubné historické šetření týkající se původu kolonistů (podává je v I. díle práce, s. 27-68, spolu se zeměpisnými a statistickými údaji o dnešním českém osídlení), a to jak na základě pečlivého soupisu a zhodnocení všech zmínek v dosavadní literatuře, tak na základě vlastního zkoumání. Avšak situace k provádění podobných šetření je již natolik nepříznivá, že získat přesnější údaje [97]o původu jednotlivých kolonistů je dnes ve většině daruvarských obcí již téměř nemožné. Hlavní kolonizační vlny probíhaly totiž už od 60. let minulého století (první česká obec Ivanovo Selo byla založena dokonce už v r. 1825) a údaje o původu i vlastní rodiny se v rodinné tradici zpravidla déle než po tři generace neudrží; pokud se přece jen něco vyšetří, mohou se zjištěná fakta týkat jen jednotlivých případů dílčích, které nemusí být zároveň charakteristické pro jádro kolonizace. Zbývají tedy jen kusé zprávy z literatury, z nichž je patrno, že na Daruvarsko přišli lidé z celých Čech, popř. i z Moravy, přičemž převahu měli zřejmě kolonisté ze široké severovýchodočeské oblasti. Svědčí o tom i dnešní ráz daruvarské češtiny. Znamená to, že původní nářeční rozdíly příchozích kolonistů se v průběhu dalšího společného života na Daruvarsku postupně stíraly, až pak u dalších generací nakonec převládly rysy severovýchodočeské, popř. středočeské, kdežto nářeční jevy ostatních oblastí — a ty tam s největší pravděpodobností zároveň byly v menšině — zanikly snad téměř beze stopy. Severovýchodočeské (dále svč.) nářeční jevy jsou tedy vedle srbokroatismů výrazným charakteristickým rysem dnešní daruvarské češtiny.

Projdeme-li pozorně hláskoslovný oddíl Mirkovićovy knihy, který je podle vzoru moravských nářečních monografií uspořádán jako soubor všech hlásek a jejich změn od doby předhistorické s poukazy na shody s českými nářečími, se spisovným jazykem, popř. se sch. jazykovým prostředím, setkáme se zde s celou řadou charakteristických svč. nářečních jevů. Tak je to především souhláska v, která se namnoze stále ještě vyslovuje jako skutečné obouretné w (krowák), a to i v sch. výpůjčkách (žiwit), a pak všechny obměny této hlásky vyplývající z její labilnosti (bábouka, poliuka, Nouska (= m.j. Novska), mrkeu, do usi, ze ušeho; lofka, mofka; h Beseďe, ch pátek, ch Pauloucich, chpije se; zbihnout, dje, sjetlo). Někdy se zachovává výslovnost znělých souhlásek, a to jak na konci slov (hlad, břed, vúz), tak v mezislovních spojeních před jedinečnými souhláskami (muž mňel, hrb na zádech). Na počátku slov se udržuje i- bez j- (inej, istej, indi, inam, ich); přitom důslednost tohoto jevu může na Daruvarsku souviset už s novým sch. vlivem. Výrazné jsou také typy některých starých délek (kúře, kútě, šístej) a zvláště pak případy novějšího dloužení (péři, zéli, céra, léžet, vjéřit; póle, zbóži, dójit).

Svč. charakter daruvarské češtiny dosvědčuje i řada jevů tvaroslovných. Ze skloňování jmen jsou to např. podoby 3. p. na [98]-oj (k sousedoj, žeňichoj, koňoj a také prasátkoj), 7. p. na -ej (pod lavicej, za vesňicej, s prácej) a shodné tvary pro 1. i 4. p. mn. č. muž. živ. (máme hoši, zedňici). K nim patří i shoda 2. a 6. p. mn. č., doložená hlavně v žen. rodě (moc kravách, pjed žlicich, do sekňicich a dokonce hodňe siňich (=synů)).[7] Přitom některé z těchto jevů se vyskytují shodně na celém Daruvarsku, jiné jsou vzácnější (hošum, klucum, klucima),[8] popř. se už udržují jen v jedné obci (např. podoby jako šel s tátem, s Frantem, dal to muskem ‚mužským, mužům’). Podobné rozdíly ve stavu některých jevů jsou zajisté také dány původní nářeční nejednotností v mluvě kolonistů a různým vyrovnáváním nářečních rozdílů v jednotlivých obcích. Zvláště se to projevuje u takových jevů, v nichž se nářečí severovýchodočeská a středočeská odlišují (bratroj - bratrovi, s núšej - z núši,[9] moc uhli - uhliho, u dobrej, g dobrej, vo dobrej - dobri, dej mňe to - mi,[10] ďelaj, nosej - ďelaji, no[99]seji aj.). Ukazuje se, že tu je velké kolísání a že snad v žádné daruvarské obci není nářečí vyhraněného, „čistého“ typu; zpravidla lze hovořit jen o různém stupni převahy jevů severovýchodočeských, popř. středočeských. Výjimkou je tu mluva ve Velkých Zdencích (Veliki Zdenci) se středočeskými znaky lokálně příznakovými, vyskytujícími se jen na jednom úseku středních Čech, např. na Benešovsku (dobreho, jedneho, dobremu, vo dobrom, v našom, f čom, po ňom), které se výrazně odlišují od běžného daruvarského úzu.

V mluvě daruvarských Čechů zachytil autor i některé zvláštní tvary, většinou novotvary, dané izolovaností tamní mluvy od mateřského území a novým samostatným vývojem v prostředí jiného slovanského jazyka. Nejčastěji jde o různé analogie nad míru obvyklou v nářečích na území Čech. Tak podle podob cejťit, sejtko, vozejk, procejtnout je zde např. i zejvat, blejš; podle rejpat je rejpáček ‚rypáček’; proti dvojici přítel - (dva) přátele je utvořeno opačně přátel - (dva) přítele a podobně je utvořen 2. p. mn. č. ve dvojicích kúň - kúňu, ďílo - ďíl. Při skloňování vyskytnou se některá jména s koncovkami v nářečích na území Čech neobvyklými: toho kafeho, póleho, koňeho (poslední podoba je dokonce přímo charakteristická pro mluvu v Končenicích); dvje pólata (jako kuřata); k pólám, g bolestum; spad ze schot (přitvořeno k podobě ze schodouch podle dvojice do nohouch - do noch) aj. Tak je možno hodnotit např. i u číslovek tvar 1. p. tře (= tři; je to nejspíš analogie podle tvarů třech, třem).[11] Někdy se na neobvyklých tvarech podílí přímo sch. vliv, např. v podobách jako 7. p. se slepicama, lavicama; 2. p. j. č. z holi, stráňi, krvi (můžeme sem přiřadit i do kapce, s. 218); jak autor správně upozorňuje, nelze případy tohoto typu pokládat za „moravismy“, protože stopy moravských nářečí se v daruvarské mluvě dochovaly jen zcela výjimečně.[12] [100]Podobně nejsou moravskými dialektismy imp. ukrať - ukraťte, ani zvláštní tvary zájmen po ňech, s ňema, f tem; jde opět o samostatné tvoření, kdežto tvary k ňej, na něj (= k ní, na ni) bychom mohli spíše považovat za tvoření podle sch. (podle na njoj, popř. připodobněním k tvarům k tej, na tej). Sch. vliv je patrný ve tvaru ich (= je) pro 4. p. mn. č. všech rodů; podle autora (s. 238) zde často dochází ještě k redukci koncového -ch a výsledný tvar se pak vlastně shoduje s tvarem pro j. č. žen. r., což je zajisté pro češtinu neobvyklé (např. „tak sme i naházeli na sebe“, tj. kabáty); možná, že zánik -ch je dán také způsobem vnímání sch. explorátora. Jinak je ovšem třeba uvést, že téměř všechny takové pro češtinu a příslušná nářečí neobvyklé tvary — i když už svědčí o počínající ztrátě českého jazykového povědomí u některých mluvčích — jsou i v dnešní daruvarské češtině dosud výjimečné.

Že je základní charakter daruvarské mluvy stále ještě výrazně český, a to i u mluvčích s častějšími nenáležitými novotvary a sch. vlivy, dosvědčuje i textová příloha v závěru knihy (s. 355-367), obsahující 28 vybraných ukázek souvislého vyprávění a dialogů od nejrůznějších mluvčích z celého Daruvarska (ve věku od 19 let do 80 let), které autor přepsal z vlastních magnetofonových záznamů. U řady ukázek nějaké výraznější cizí prvky dokonce ani téměř nepociťujeme, takže neodborník by sotva poznal, že jde o projev zachycený daleko od staré vlasti srbocharvátským explorátorem. Jeho posuzování jazykových jevů českého nářečí se totiž ve srovnání s vnímáním českého explorátora nápadněji odlišuje snad jen v rozdílnějším hodnocení samohláskových délek. Podklad pro tento způsob je už dán jak v samém svč. nářečí, kde je krátké i, u velmi časté (zvl. v příponách: zedňik, krajic, kaminek, psaňi, živobiťi; s kosťi, lavicim, ve žňich; dobriho, vo dobrim; viďim; vod mejch sousedu, k sedlákum, ale i v kmeni: žlice, chliu, řich, řict; muj, hnuj), tak i v daruvarské češtině, kde vlivem sch. prostředí se tato tendence ke krácení ještě zvýrazňuje[13] a dochází i ke krácení a (autor uvádí případy heska, ta žencka, kartač, ďelam, holkam, pozvanka, zahratka atd.). Jakkoli tyto případy nového krácení skutečně existují, jejich míra v autorových zápisech je však [101]překvapivá a je přirozené, že český explorátor by i v dnešní daruvarské češtině zapisoval délku rozhodně mnohem častěji.

Jinak ovšem není nejmenší pochyby o tom, že uvedené dílčí výhrady k interpretaci materiálu a několik autorových nepřesností a omylů nemohou nijak umenšit velkou hodnotu Mirkovićovy dlouholeté a záslužné práce, kterou tento bělehradský bohemista pro zevrubné poznání českých nářečí na Daruvarsku a češtiny v Jugoslávii vůbec vykonal. Autorova znalost češtiny a českých nářečí, znalost literatury, vzácná objektivita, důvěrná znalost Daruvarska a jeho mluvy, šíře záběru, i to, jak tento obsáhlý a různorodý materiál autor zvládl — to vše v nás vzbuzuje obdiv. Mirkovićova kniha je tedy cenná nejen pro studium mezislovanských jazykových kontaktů, ale získala si významné místo i mezi pracemi o českých nářečích.


[1] Odborná veřejnost lingvistická byla o této významné české zahraniční menšině nově informována již před 10 lety v článku J. Běliče Poznámky o češtině na Daruvarsku v Jugoslávii, Slavica Pragensia I, 1959, s. 59-75.

[2] Mezi vydavatelstvím Jednota a ostatními kulturními institucemi Čechů v Daruvaru a mezi Ústavem pro jazyk český se v průběhu let vyvinula kulturní spolupráce, týkající se jednak dialektologického výzkumu (pracovníci dialektologického oddělení ÚJČ provádějí ve vybraných obcích na Daruvarsku, popř. i jinde v Jugoslávii výzkum pro Český jazykový atlas), jednak péče o spisovný jazyk v těchto specifických podmínkách (pracovnice z oddělení jazykové kultury ÚJČ působila téměř celý rok v Jednotě jako jazyková redaktorka).

[3] Kromě oblíbeného lidového kalendáře a dětského časopisu „Náš koutek“ vychází každoročně „Přehled kulturních, literárních a školských otázek“ věnovaný vzájemným vztahům československé a jugoslávské kultury. V I. roč. Přehledu (Daruvar 1962, s. 50-63) byla např. také nově přetištěna starší a těžko dostupná stať zasloužilého daruvarského menšinového pracovníka Fr. Buriana Česká řeč na Daruvarsku (pův. vyšla v časopise Naše zahraničí, 1928-29, s. 138-150 a 1931, s. 18-21), zajímavá tím, že dosvědčuje starší fázi pronikání srbocharvátských prvků do tamní češtiny.

[4] Govori Čeha u Slavoniji (Daruvar a okolina); vyšlo ve spisech filologické fakulty bělehradské university, sv. 20, Beograd 1968, 390 s. Pro českého čtenáře je výhodné, že je zde poměrně obsáhlé české shrnutí (s. 355-367; kromě toho je i stručnější shrnutí francouzské, s. 351-4), takže i nespecialista se může v knize dobře orientovat. — V téže řadě spisů vyšla jako 16. svazek též práce bělehradské bohemistky Stojanky Popovićové Govor dvaju čeških naselja u Bosni (Nova Ves i Mačino Brdo), Beograd 1968, 165 s. Zprávu o ní přinese příští číslo Naší řeči.

[5] Příklady přejatých slov se uvádějí ve fonetické transkripci, tedy tak, jak se skutečně v mluvené daruvarské češtině vyslovují.

[6] Srbocharvátských vlivů na dnešní daruvarskou češtinu si naproti tomu podrobněji všímá recenze v SaS 30, 1969, s. 431-7, zvl. s. 435n.

[7] V Čechách je dnes tento jev dosvědčen hlavně už jen na okrajovém úseku severozápadním, který má se svč. oblastí některé společné znaky. U zahraničních kolonistů svč. původu se však tento jev uchoval i jinde, např. na Střelínsku (J. Voráč - P. Jančák, K dnešnímu stavu nářečí střelínských Čechů v Polsku, Slavica Pragensia IV, 1962, s. 601) a u rumunských Čechů (S. Utěšený, O jazyce českých osad na jihu rumunského Banátu, Český lid 49, 1962, s. 204).

[8] Tento charakter má i slovesná konstrukce máme zameteni, známá ze svč. okraje (autor nedopatřením uvádí „máme to zameteni“, s. 245). — V kapitole o slovesech je třeba ještě opravit mylnou délku v tvaru upéct, utéct (z Vel. Zdenců) na upect, utect (podoby přinest, přivest jsou zapsány správně, s. 244) a podstatné jm. slovesné táhnuťi (od „táhnout“, s. 254; uvedené taháňi je od jiného slovesa).

[9] Mezi případy na výslovnost typu z maminkou, z našim se omylem uvádí i spojení z námi, z ňíma (s. 161); avšak na Daruvarsku, stejně jako v celých Čechách, se nepochybně vyslovuje jen s námi, s ňíma. Podobně na s. 262-3 imper. jezme, vjezme mají být uvedeny podle výslovnosti jesme, vjesme.

[10] Poměr podob mňe - mi uvedených u skloňování zájm. „já“ pro 3. p. (s. 233n.) vykládá autor nejasně. Nejprve se na základě uvedených dokladů (např. „Ti se ňe budeš smát“) konstatuje, že „plného tvaru se často užívá dokonce i v těch pozicích, kde by se mohlo užít i tvaru zkráceného“; je to tedy stejný stav jako v svč. nářečí. Pak se však v rozporu s tím dále říká, že rozdíl mezi oběma tvary je stejný jako v spis. jazyce (tj. mňe pro přízvučné, mi pro nepřízvučné postavení). Ze zeměpisného rozložení obojích podob v nepřízvučném postavení na území Čech (mně je zhruba svč., mi střč.) lze spíše usuzovat, že na Daruvarsku se buď užívá velkou většinou jen podoby mňe, popř. ňe, nebo podob obojích.

V kapitole o zájmenech se najdou i některé další nepřesnosti. Tak např. užívání podob s námi, vámi (s. 234) vykládá autor jako vliv spis. jazyka. Ve skutečnosti — jak můžeme doložit z nářečí v Čechách — patří i tyto podoby k nářečnímu úzu. Nebo při kolísání podob ukaz. zájmen ti - tej se autorovi zdá, že v 2. p. je častější ti, v 3. a 6. p. tej (s. 236). Tento autorův dojem mohl být ovlivněn znalostí staročeského stavu; v nářečích by to však odpovídalo spíše úzu jihozápadočeskému, zatímco v svč. nářečích se tvary pro všechny pády už dávno vyrovnaly. Užívání obojích podob je na Daruvarsku opět podmíněno tím, že oblasti, odkud většina kolonistů přicházela, se v užívání těchto podob vzájemně odlišovaly (tej je východočeské, střč.) — srov. autorův správný výklad o kolísání obdobných podob příd. jm. dobrej - dobri (s. 230).

[11] Autor spojuje tvar tře se starým tvarem čtyre, jak je to doloženo pro starou češtinu (Trávníček, Hist. ml., s. 332); na Daruvarsku však sotva jde o přímou spojitost se stavem staročeským nebo s východomoravskými nářečními podobami třé, štyré. — Jinak se do partie o číslovkách vloudilo několik nepřesností. Např. ze spojení čísl. sto s počítaným předmětem (přet sto leti, po sto letech) autor usuzuje (s. 241), že se sto neskloňuje; avšak případy ke třem stum, po třech stech jsou zajisté i na Daruvarsku dosud běžné. V odstavci o druhových číslovkách (s. 242) se uvádějí dvojí tvary druhových číslovek, aniž se upozorňuje na to, že mezi tvary dvoje dvéře - dvoji mouka je významový rozdíl.

[12] Výraznější osídlení moravského původu je např. v okolí města Slavonska Požega (obce Běliševec je původu valašského) i jinde, ale to už je od vlastního Daruvarska izolováno a autor je přirozeně do svého rozboru už nezahrnuje.

[13] Mezi případy tohoto nového krácení (jako sťin, liko, mlikař, zviřata, slivi) uvádí autor nedopatřením i krátkost v koncovkách (vod ďeťi, lavicim, lavicich, s. 188), ačkoli např. tvary 3. p. na -im (lavicim, silňicim) jsou již správně uvedeny výše (na s. 187) mezi příklady charakterizujícími svč. nářeční úzus.

Naše řeč, volume 53 (1970), issue 2, pp. 94-101

Previous Ivan Lutterer: Základní dílo Josefa Vachka o fonologii současné spisovné češtiny

Next Alexandr Stich: Monografie o stylu Vladislava Vančury