Neúplné (eliptické) věty v publicistických projevech
Alexandr Stich
[Articles]
-
Obsahové vztahy mezi jednotlivými slovy ve větě mají většinou i své vyjádření mluvnické. Avšak obsahové vztahy existují nejen uvnitř větných celků, ale i mezi větnými celky za sebou v textu následujícími, a někdy i mezi větnými celky, které na sebe bezprostředně nenavazují.
Obsahové vztahy mezi větami nebývají vždy vyjádřeny přímo speciálními spojovacími prostředky; vyplývají obvykle jen ze smyslu jednotlivých vět. Jindy se však i tyto vztahy mohou vyjádřit výslovně, a to pomocí slov s významem mluvnickým, vyjadřujících primárně vztahy mezi větami, např. však, proto, vždyť ap., nebo pomocí slov významu lexikálního, např. pomocí shrnujících výrazů, opakování některých slov z věty předchozí atd.
Existují však i rozmanité způsoby speciální, z nichž některé jsou zajímavé jakožto jevy slohové, a to jak po stránce teoretické, tak z hlediska konkrétních stylizačních postupů.
Jedním z těchto způsobů, šířícím se zvláště v projevech publicistických, je připojování dvou nebo více skladebně neúplných vět k neopakovanému výrazu [10]obsaženému ve větě bezprostředně předcházející. Většinou jde v těchto případech o elipsu (neopakování) modálního slovesa nebo příslovce (tzv. predikativa) v přísudku, anebo o elipsu celé hlavní věty podřadného souvětí, která obsahuje modální výraz.
V nejjednodušší podobě vznikají tak sledy větných celků jako:
Více by však měli podniknout naši nejzkušenější filmoví amatéři. Získat mládež do závodních kroužků, ukázat jí zajímavost filmové práce, učit ji trpělivě prvním krokům na konkrétních úkolech.
Už na tomto příkladu je vidět jisté nevýhody tohoto způsobu větného navazování v kontextu: při čtení psaného textu totiž neobsáhneme najednou celý text věty, ale vnímáme ho postupně. Přitom infinitiv na počátku věty chápeme obvykle jako podmět věty nebo jako některý člen rozvíjející, např. předmět, nikoli jako součást přísudku. Z toho plyne, že můžeme kontextovou stavbu uvedené výpovědi identifikovat zpočátku mylně. Můžeme předpokládat, že jde o výpověď postupující podle obvyklého, objektivního sledu výpovědních částí, a chápeme počáteční infinitiv jako východisko výpovědi, nikoli jako přechod k vlastnímu jádru sdělení. Stylizace ani grafická úprava věty totiž neobsahují žádný signál, že neutrální postupný typ kontextové stavby (východisko → jádro výpovědi, které se stává východiskem ve výpovědi následující atd.) je nahrazen typem jiným, v němž je východisko výpovědi obsaženo ve větě předchozí a věta sama začíná přímo přechodem k jádru výpovědi. Elipsou modálního slovesa se tak v uvedeném případě poněkud porušuje sdělná hodnota výpovědi, protože konstrukce vět začínajících infinitivem může vést při čtení textu k mylnému chápání, které se musí teprve po přečtení celé věty opravit. (Těsné obsahové i gramatické spojení obou celků by bylo možno vyjádřit ve výše uvedeném příkladu např. tím, že by se oba větné celky spojily v celek jeden dvojtečkou, tedy Více by však měli podniknout naši nejzkušenější filmoví amatéři: získat mládež…)
Tento způsob stavby větších celků kontextu se šíří zvlášť v projevech publicistického rázu proto, že vyhovuje jednomu ze základních znaků publicistického slohu, totiž vlastnosti obracet se k adresátovi pomocí takových jazykových prostředků, které nejen sdělují nějaký obsah, ale i působí na čtenářovy nebo posluchačovy city, snaží se ho pro nějaký názor získat i způsobem vyjádření a přimět ho k praktické činnosti, která vychází z myšlenek v textu obsažených. Publicistický projev navazuje se čtenářem kontakt nejrozmanitějšími způsoby; jedním z nich je přímé nebo zastřené apelování na adresáta, různé výzvy ap. [11]Protože tento výzvový ráz projevu je v publicistických textech často zastírán a převáděn do neosobní roviny, zvětšuje se tím frekvence některých modálních sloves a modálních příslovcí (predikativ) jako musí se, nesmí se, (je) zapotřebí, (je) nutno atd. Na tuto zvyšující se frekvenci reagují autoři publicistických textů tím, že se snaží — vědomě nebo mimoděk — opět snížit nežádoucí frekvenci modálních výrazů všude tam, kde to celková stavba textu umožňuje, tj. zvláště tam, kde je týž modální výraz obsažen už ve větě předchozí.
Avšak popsaný způsob navazování vět v kontextu skrývá v sobě mnohá stylizační úskalí. Ukážeme alespoň ta z nich, která se v současné publicistice objevují nejčastěji.[1]
1. Nejčastěji se objevuje defektní typ eliptického navazování vět, v němž jednu z paralelních eliptických vět nelze spojit s modálním výrazem ve větě úvodní;
Je jistě již na čase vyhlašovat soutěž skutečně dvouletou, čili s ústředním kolem jednou za dva roky a nejlépe snad v jarních měsících, nejpozději však začátkem května. Otázku ubytování i lepší organizace řešit co největším rozdělením na různá místa v republice — a to například nejen podle různých soutěžních oborů, ale i podle některých kategorií. Přitom ponechat určitou vžitou tradici specializovaných oborů celostátních soutěží a přehlídek a tyto (!) spojit se Soutěží tvořivosti mládeže.
Výchozím výrazem celého kontextového úseku, který jsme uvedli, je výraz je na čase, který obsahuje skrytou výzvu a zároveň určuje autorovo stanovisko; k němu se pojí celkem tři infinitivy:
je na čase
— vyhlašovat (soutěž)
— řešit (ubytování a organizaci)
— ponechat (vžitou tradici)
Avšak poslední spojení z této trojice (je na čase ponechat…) není logické. Věta potřebuje jiný modální výraz než je na čase (např. je vhodné, je účelné apod.); výraz je na čase obsahuje vedle skryté výzvy i popud k změně existujícího stavu, a proto je významově neslučitelný se slovesem ponechat (v jeho významu je podstatnou složkou prvek neměnnosti současného stavu).
2. Druhým stylizačním nebezpečím je přílišné přebujení tohoto způsobu spojování vět v kontextu na poměrně malém úseku. Text se pak stává značně nepřehledným, nebo dokonce téměř nesrozumitelným. Toto nebezpečí hrozí zvláště [12]tehdy, když se uvnitř jednoho kontextového celku tento způsob navázání opakuje:
Z toho vyplývá, že pro další vývoj našeho ochotnického divadla je nezbytně nutné, aby se zájem poradních sborů především soustřeďoval na vnitřní život souborů. Aby sledoval, nakolik soubory pečují o společenský život svých členů na kulturní úrovni odpovídající významu jejich veřejné činnosti. Nakolik soubory zajišťují z vlastní iniciativy umělecký růst členů. Jak pečují o dorost, provádějí nábor mládeže a odpovědně ji vychovávají, přičemž nechápeme výchovu jako produkci okrajových představení. Dále, jaký je společenský dosah práce souboru co do dramaturgie, úrovně umělecké produkce, počtu repríz a pohotovosti v reagování na aktuální problémy společenského života v oblasti působení souboru zejména uplatněním malých jevištních forem, o jejichž velmi závažném významu pro vnitřní život souboru a pro jeho umělecký růst nepochybujeme. V poslední řadě pak podíl souboru při plnění ostatních politických úkolů, při práci v poradních sborech, pomoci vesnici, mládežnickému divadlu a podobně.
Nepřehlednost a nejasnost tohoto úryvku plyne jednak z toho, že text je přetížen podrobnostmi a tříštěn odbočkami s doplňujícími vedlejšími fakty, jednak z toho, že trpí nadměrnou eliptičností. Základním nedostatkem je však to, že autor v rámci jednoho kontextového úseku použil dvoustupňovitého eliptického navazování vět. V prvním případě jde o elipsu modálního výrazu je nutné, jak jsme o ní mluvili výše. V druhém případě je vypuštěno určité sloveso [(a) aby sledoval], které je obsaženo v poslední větě první eliptické řady vět. Grafickým znázorněním stavby celého kontextového úryvku si ujasníme, jak na sebe obě eliptické řady vět bezprostředně navazují a jak se tím zastírá obsahová stavba:
1. řada: je nutné
— aby se zájem poradních sboru soustredoval…
— aby (poradní sbor) sledoval…
2. řada: (aby sledoval)
— nakolik soubory pečují…
— Nakolik soubory zajišťují…
— Jak pečují o dorost…
— Dále, jaký je společenský dosah práce souboru…
— V poslední řadě pak podíl souboru při plnění…
Bezprostřední přechod z jedné eliptické řady vět do druhé působí v tomto případě tím více negativně, že v druhé eliptické řadě jsou spojeny věty, které jsou sice paralelní obsahově (jde o jevy, které se mají sledovat), ale rozdílné po stránce skladební (předmětové vedlejší věty jsou uvedeny třemi různými spojovacími výrazy: nakolik, jak a jaký; čtvrtý člen je pak nevětný a jeho zá[13]kladním členem je podstatné jméno podíl, které je syntakticky předmětem k nevyjádřenému slovesu sledoval).
Autor se sice snažil umožnit čtenáři orientaci v textu alespoň tím, že lexikálními prostředky jako dále, v poslední řadě signalizoval začátky nových vět vztahujících se k slovesnému výrazu (aby) sledoval. Takové lexikální navazování v kontextu je sice pro orientaci v složitěji stavěném textu výhodné, ale nemůže nahradit přehlednou stavbu zvláště tehdy, jestliže se skladebné vztahy uplatňují nejen uvnitř jednotlivých vět, ale i mezi jednotlivými samostatnými větnými celky v rozsáhlém textovém úseku.
3. Srozumitelnost publicistického projevu bývá porušena i v těch případech, kdy se jedna řada neúplných vět vkládá do řady jiné. Takové vložení nové eliptické řady vět přeruší totiž úplně vztah mezi obsahově paralelními eliptickými větami první řady a jejich základním řídícím výrazem. Nové navázání tohoto vztahu je velmi obtížné i tehdy, použije-li k tomu autor prostředků lexikálních. Příklad:
Prokázalo se, že je nutné vést boj proti formalismu do všech důsledků, chceme-li, aby podíl poctivé, obětavé práce našich knihovníků mohl ještě působivěji než dosud zasáhnout do základního ekonomického, politického a kulturního procesu, kterým prochází celá naše společnost. Když má totiž knihovna bezprostředněji pomáhat knihou zvláště pracujícím v průmyslu a zemědělství, musí být její spojení se závodem, s družstvem … velmi konkrétní. Musí být zaměřena na ty problémy, kterými pracující v současné době skutečně žijí. Na jejich problémy osobní, pracovní, na konkrétní zvyšování jejich ideové úrovně i odborné kvalifikace, na jejich politický, odborný a kulturní růst, na podněcování jejich tvůrčích schopností. Jinak že by práce knihovníka byla formální, tj. prázdná, neúčinná, zbytečná. Jinak že by jí chyběl onen přátelský, srdečný, teple lidský vztah mezi knihovníkem a čtenářem…
Základní řada eliptických vět vypadá schematicky takto:
Prokázalo se
— že je nutné vést boj…
— Jinak že by práce byla formální…
— Jinak že by jí chyběl … vztah…
Tento celek je přerušen řadou druhou:
(Když má … knihovna … pomáhat … pracujícím…, musí být její spojení se závodem … konkrétní.)
Musí byt zaměřena
— na ty problémy, kterými pracující … žijí.
— Na jejich problémy osobní…
Shrneme-li výsledky pozorování, dojdeme ke dvěma závěrům: Z hlediska popisu slohových postupů zjišťujeme, že se v současných psaných publicistických projevech objevují často sledy vět, které tvoří v textu těsnější formální jednotu [14]tím, že se několik obsahově paralelních neúplných (eliptických) vět vztahuje k některému výrazu věty těsně před nimi předcházející. Tyto těsněji spojené sledy vět jsme označili jako eliptické řady vět. Jejich využívání souvisí se základní funkcí publicistického slohu působit na čtenáře a ovlivnit jeho myšlení a jednání. Jedním z důsledků této funkce v konkrétních jazykových projevech je zvýšená frekvence modálních výrazů obsahujících zastřenou výzvu; jejich nadměrné frekvenci, která by mohla vést k slohové jednotvárnosti, se autoři publicistických projevů brání tím, že modální výraz vypouštějí, je-li už obsažen v některé větě předcházející.
Z hlediska slohové kritiky je třeba zdůraznit, že snaha snížit frekvenci modálních výrazů má v takovýchto publicistických textech často důsledky záporné. Příliš rozsáhlé eliptické řady vět, spojování různých řad tohoto typu za sebou nebo vsuvkové vkládání jedné řady do řady druhé snižují možnost rychle a snadno se v textu orientovat, a ta je pro publicistické texty požadavkem základním. Druhým nebezpečím je vyšinutí z vazby přesahující hranici věty; dochází k němu tehdy, jestliže některá z eliptických vět není významově sourodá s výrazem věty úvodní, k němuž se má vztahovat. Toto vyšinutí neporušuje sice obvykle sdělnou hodnotu textu, je však v kultivovaném spisovném projevu stejně nežádoucí jako vyšinutí z vazby uvnitř jednoho větného celku.
Tak způsob, který je sám o sobě možný a pro svou zkratkovitost někdy i působivý (např. v delším projevu, kde by se týž výraz opakoval neúnosně často), stává se nadměrným užíváním pouhou šablonou a může učinit text obtížně srozumitelným.
[1] Uvedené doklady jsou vybrány z excerpce časopisů věnovaných osvětové práci, lidové tvořivosti a tělovýchově a sportu.
Naše řeč, volume 47 (1964), issue 1, pp. 9-14
Previous Jaroslav Kuchař: O koordinaci českého a slovenského názvosloví z hlediska teorie i praxe
Next Alois Jedlička: Z problematiky normy a kodifikace spisovné češtiny
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1