Časopis Naše řeč
en cz

Z knih, časopisů a novin

František Cuřín, Alena Šimonková, Alfons Welter

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Sborník filosofické fakulty brněnské university

Mezi jazykovědnými sborníky našich vysokých škol má už pevné postavení Sborník prací filosofické fakulty brněnské university, řada jazykovědná. Česká a slovanská jazykověda, představovaná dnes mladými pracovníky, má v Brně vynikající odbornou i pokrokovou tradici už předválečnou. Většina dnešních brněnských jazykovědců vyšla ze školy Trávníčkovy a Havránkovy; okruh jejich vědeckých zájmů má blízko k okruhu zájmů jejich učitelů.[1] V ročnících 7 až 9 (1958 až 1960), o nichž dnes z hlediska tematiky našeho časopisu podáváme zprávu, k nim ukazují např. studie věnované vývoji spisovného jazyka, zvláště za obrození, porovnávací studie ze skladby apod.

Národnímu obrození jsou věnovány tři studie, dvě Greplovy a jedna Jelínkova. Obecnější charakter má článek M. Grepla Vývoj spisovné češtiny za obrození a jazyková teorie (7, 1958, s. 74—87). Autor konstatuje ve vývoji novodobých slovanských jazyků, a zvláště také v češtině, stálý proces vytváření, vyhraňování jednotlivých stylových vrstev za nepřímého působení lidového jazyka a podrobněji sleduje, jaký poměr k tomuto vývoji měla jazyková teorie, zvláště po Dobrovském. Jazykoví teoretikové po celé obrození pokládali jazyk 16. století za vzor dokonalosti a jazykové správnosti. Jazyku současných spisovatelů nedůvěřovali a vytýkali mu hlavně v 30. a 40. letech přijímání nových (lidových) prvků. Důležitou úlohu měl i jejich boj proti germanismům, kterým chtěli upevnit systém spisovného jazyka. Grepl ukazuje, v čem se projevuje nepřímé působení lidového jazyka v 30. a 40. letech. Je to především ústup těch prostředků, které nebyly v lidovém jazyce, a rozšíření prostředků shodných s prostředky lidovými (např. ústup tvarů ulámí, odešlí a rozšíření tvarů ulámou, odešlou apod.). Posilují a urychlují se také některé starší tendence, např. přechod podstatných jmen ženských od vzoru „kost“ ke vzoru „píseň“. Grepl dospívá k závěru, že jazyková teorie v 40.—60. letech 19. století — na rozdíl od prvních tří desítiletí — působila na spisovný jazyk značně méně, a vysvětluje to nedostatkem možností působit, především nedostatkem českých škol.

[94]Článek shrnuje bez podrobnější dokumentace závěry, ke kterým autor dospěl zvláště při studiu jazyka Tylova, a využívá samozřejmě i dosavadní literatury, především studií Havránkových a Jedličkových. Svědčí o dobré znalosti obrozenského vývoje i jazykového materiálu. Menší přesnost nebo nejasnost některých formulací je zřejmě způsobena nutností podat výklad zhuštěně. O některých názorech by bylo možné diskutovat, např. o podstatě rozdílu mezi působením přímým a nepřímým, o pojetí archaizace spisovného jazyka za obrození apod. I to je však přednost této práce: podněcuje k zamyšlení.

V ročníku 9, 1960, otiskl Grepl úryvek ze své práce tylovské pod názvem Předmětový genitiv v jazyce Tylovy prózy (s. 29—40). Ve dvou oddílech probírá a podrobně dokládá Tylův poměr k vazbám s 2. pádem (genitiv předmětový po kladném slovese a genitiv záporový) na pozadí celého vývoje obrozenského. Ve 40. letech Tyl genitivní vazby opouštěl a např. v nových vydáních starších povídek nahrazoval 2. pád pádem 4. I takto se přibližoval k živé mluvě lidové.

M. Jelínek věnuje v článku Postavení slovesa v obrozenských odborných textech (9, 1960, s. 19—28) pozornost jevu, který by bylo třeba podrobně prozkoumat nejen pro obrození, ale také pro celou dobu předcházející. Je známo, že se pod vlivem latiny a němčiny za humanismu i za obrození projevovala tendence klást sloveso na konec věty, zvláště ve větách vedlejších. Jelínek tento jev zjišťuje ovšem také, ale ukazuje podrobným rozborem, že jsou tu přece jen různé typy případů; např. když stojí řídící věta za větou závislou, klade se ve větě řídící sloveso na začátek, po přechodníkové vazbě obvykle následuje určité sloveso (např. Nemohouce jednati o malířství, uvedeme…) atd.

Jelínek soudí, že se v tendenci ke koncovému postavení slovesa projevuje „vědomé úsilí o navázání na odbornou prózu doby renesance a humanismu“ a že humanistická čeština dala obrozenské češtině i jiná slovosledná schémata, např. postavení neshodného přívlastku před řídícím jménem (typ zborcené harfy tón) apod. Správně upozorňuje, že slovosled mluvené češtiny se v obrození řídil zřejmě stejnými principy jako v jazyce dnešním a že si obrozenští pracovníci jistě rozdíl mezi jazykem mluveným a psaným uvědomovali, ale pro své klasické vzdělání a znalost němčiny setrvávali u slovosledu latinského.[2] Tu však, jak se mi zdá, bude třeba myslit i na jiné vzory než na přímé vzory latinské. Např. slovosled typu zborcené harfy tón byl od 16. stol. módní v literárním jazyce francouzském, později i v německém [95](např. u Schillera), polském a ruském. Při budoucím zpracování vývoje českého slovosledu bude třeba mít na mysli i tyto širší souvislosti evropské.

Brněnští pracovníci vyslovili v sbornících i svoje názory, připomínky a příspěvky k aktuálním otázkám týkajícím se vývoje jazyka a některých problémů mluvnické teorie. V poslední době se hodně uvažuje o vlivu jazyka na jazyk, o významu tzv. bilingvismu (tj. schopnosti jednotlivce dorozumět se stejně dobře dvěma jazyky) v pomezních oblastech apod. A. Lamprecht se v článku K otázce vlivu jazyka na jazyk (7, 1958, s. 88—93) znovu vrací k názorům Gebauerovým o vlivu němčiny na český hláskový vývoj a podrobuje je rozboru. Dochází k závěru, že německý vliv není možno vyloučit u změny ú > ou, ý > ej (súd > soud, dobrý > dobrej), u zániku měkkostní párovosti, u ustálení přízvuku na první slabice. Článek nadhazuje některé souvislosti a problémy šíře západoslovanské; ty bude třeba řešit, stejně jako bude třeba objasnit mnohé v českém hláskovém vývoji. Lamprechtův rozbor k takové práci přímo vybízí.

Otázkám skladby věnoval v těchto třech ročnících dva články J. Bauer, oba psané rusky. V studii Ke vzniku spojek (9, 1960, s. 5—18) konstatuje, že problém nebyl dosud řešen, a podrobně rozvádí předpoklady budoucího zkoumání i jeho metody. Zajímavá tato stať se týká problémů obecně slovanských, stejně jako stať Otázka rekonstrukce praslovanského souvětí (7, 1958, s. 43—55). I tato stať je především programová.

Zajímavé otázky teoretické, jejíž řešení by mělo i praktické důsledky pro školu, dotýkají se M. Grepl a A. Lamprecht v společném článku K otázce syntaktické klasifikace slovních druhů (8, 1959, s. 31—36). Přispívají jím do diskuse, která se v odborných kruzích vede již delší dobu. Uvažují o možnostech lišit slovní druhy podle jejich platnosti ve větě a dospívají k závěru, že toto hledisko se pro češtinu nehodí. Nejvhodnější je zůstat u ohebných slov při dosavadním dělení; podle skladebné funkce by bylo možno podle autorů dělit slova neohebná (příslovce, „slova spojovací“, tj. předložky a spojky, „slova postojová“, jako např. snad, asi, naštěstí, bohužel apod.).[3]

Z ostatních článků nás zaujmou studie týkající se vývoje dětské řeči, jemuž po příkladu brněnského profesora K. Ohnesorga věnují pozornost ve francouzsky psaných článcích L. Bartoš (K fonetickým realizacím mluvního projevu dvouletého dítěte, 8, 1959, s. 5—19) a J. Pačesová (Příspěvek ke studiu fonetiky dětské řeči, tamtéž, [96]s. 20—30), a dále článek rusisty R. Mrázka Problém přísudku a jeho klasifikace (7, 1958, s. 10—34). Mrázek podrobně rozbírá dosavadní názory a předkládá svoje pojetí. Liší jen přísudek slovesný a jmenný; jmenný je buď beze spony, nebo se sponou býti, bývati (jinou sponu Mrázek neuznává, termínu sponově jmenný přísudek neužívá). Tzv. přísudek složený je tvořen fázovým nebo modálním slovesem a infinitivem (začíná chodit, může chodit), sem patří i slovesa stát se, zůstat a zdát se; v tom se Mrázek zčásti odchyluje od naší běžné školské praxe, reprezentované např. i Českou mluvnicí Havránkovou-Jedličkovou.

Jediným článkem je v těchto třech ročnících zastoupeno brněnské badatelské středisko dialektologické. V anglicky psaném článku nazvaném Poznámky k studiu nářeční syntaxe (7, 1958, s. 35—42) se Jan Chloupek zamýšlí nad úkoly a metodami studia nářeční skladby. Opírá se přitom o bohaté zkušenosti, které získal při výzkumu ve 190 východomoravských obcích. Upozorňuje např. na zvláštnosti nářečního slovosledu a na jejich souvislost s postupným připojováním větných členů u lidových mluvčích, na potřebu studií historických i současných apod. Zajímavý je odstavec o slohovém rozvrstvení nářečí. Chloupek v něm rozeznává vedle běžného stylu rozhovorového ještě styl vypravovací, který má některé specifické znaky (např. opakování slov, reprodukce řeči s úvodním prý, vložené věty apod.). Článek svědčí o podrobné znalosti materiálu i o teoreticky dobře podloženém přístupu k látce.

Tímto přehledem jsme ovšem nevyčerpali celý obsah sborníku. Mnoho zajímavého je také v oddílech Kronika a Diskuse, mnohé dobré připomínky jsou ukryty v oddíle Recenze a referáty. Praktický dosah, o němž by se mělo uvažovat, by měl např. návrh A. Gregora na vydání diferenčního česko-slovenského slovníku (8, 1959, s. 119 až 123). Věc by ovšem bylo třeba promyslit ještě podrobněji.

Sborník, jehož 7. svazek je věnován IV. mezinárodnímu sjezdu slavistů v Moskvě, dobře reprezentuje brněnskou bohemistiku a slavistiku jistě i na mezinárodním fóru (myslí na ně cizojazyčnými články nebo aspoň souhrny) a důstojně navazuje na brněnskou jazykovědnou tradici.

Frant. Cuřín

Pozornost k češtině na Ostravsku

Stále rostoucí význam Ostravy a Ostravska v hospodářském i politickém životě státu, příliv obyvatelstva z ostatních krajů, přeměny v jeho struktuře a obecný růst jeho hmotné úrovně kladou velké nároky na kulturní život i na kulturní politiku v tomto kraji a samozřejmě přinášejí mnoho problémů ve všech oblastech, i v oblasti jazyka. Ně[97]kterými jazykovými otázkami se již zabývaly práce Křístkova a Témova o hornickém a hutnickém slangu (o Křístkově práci jsme již referovali[4]). Důležitosti jazykových otázek jsou si vědomy i orgány a instituce nově v kraji zakládané a budované (vedle Slezského studijního ústavu, existujícího již od dřívějška). Svědčí o tom i časopis Červený květ a sborník Pedagogického institutu v Ostravě, o nichž dnes podáváme zprávu.

Časopis Červený květ, věnovaný literárnímu a vůbec kulturnímu životu v Severomoravském kraji, především ovšem na Ostravsku, projevuje od svého vzniku r. 1956 potěšitelný zájem o otázky jazykové. V prvních ročnících otiskoval čas od času informativní články, posudky, poznámky, úvahy apod. z péra vědeckých pracovníků v kraji rodilých nebo tam působících. Patří sem např. úvaha J. Skuliny Regionalismus a nářečí (2, 1957, s. 9n.), v níž autor odlišuje regionalismus a provincionalismus a hodnotí — kladně — nářeční prvky v dílech ostravských autorů, nebo obhajoba a výklad Pravidel českého pravopisu (3, 1958) apod. Od r. 1961 otiskuje časopis dosti pravidelně Jazykový koutek a věnuje v něm pozornost převážně otázkám jazykové správnosti, vycházeje nejčastěji ze složité kulturní i jazykové situace v tomto kraji. Už v 1. ročníku zřejmě redakce pociťovala důležitost této problematiky a zařadila dobře poučený článek Al. Knopa K otázce jazykové správnosti (č. 4, s. 28).

Jazykový koutek přinesl zatím necelých dvacet sloupků; píší je různí autoři, nejčastěji Lad. Pallas, řidčeji L. Sýkorová, J. Říhová, J. Blažek a A. Satke. Obsah zatím není pestrý. Tak se tu dvakrát objevil sloupek o skloňování slov cizího původu, především vlastních jmen (1961, s. 126 a 222), dva koutky byly věnovány poučení o předložkách (1961, s. 254 a 350), dva se zabývaly pasívními vazbami typu Bylo námi diskutováno, bylo uvažováno (1961, s. 286, 1962, s. 192), dva poučovaly o problematice místních jmen atd. Některé koutky přinášejí drobná pozorování především z místního prostředí; např. L. Pallas zjišťuje (1961, s. 190), že příslušníci lašských nářečí (kteří z domova neznají rozlišování krátkých a dlouhých samohlásek) kladou často délku na předposlední slabiku, tj. na slabiku v lašských nářečích přízvučnou. Právě koutky Pallasovy mají zpravidla dobrou odbornou úroveň; nelze to bohužel říci o koutcích všech autorů. Některé koutky, zvláště zpočátku, neprojevovaly příliš hluboké porozumění pro otázky jazyka (jeden konstatoval: „Jazyková kultura na Ostravsku není.“).

[98]Rokem 1960 je datován útlý první svazek Sborníku prací Pedagogického institutu v Ostravě. Jazyku je v něm věnována jen stať Aloise Knopa K vývoji zednických profesionálních výrazů na Ostravsku (s. 3—21). Autor navazuje především na práci Křístkovu o mluvě horníků na Ostravsku a sleduje vytváření zednického slangu od poloviny 19. století. Velký podíl na jeho vytváření měla němčina, zvláště u zedníků z Hlučínska. Autor ukazuje, jak změna státních i kulturních poměrů vede k oslabování německého vlivu už u dnešní střední generace a k stálému posilování vlivu spisovné češtiny. Tento vliv působí i na výrazivo nářeční; např. slova izba, pivnica apod. jsou nahrazována spisovnými pokoj, sklep atd. Větší část práce zaujímají abecední soupisy slov, a to zvláště pro pojmenování pracovníků, nářadí, materiálu a částí stavby a pro pracovní úkony. Autor sám pociťuje, že tento popis (sám o sobě záslužný, ale v slovnících nepřehledný) potřebuje širší srovnávací hledisko.

Z ostatních prací sborníku přináší zajímavá pozorování článek J. Hřivnáče K využití nářečních prvků při nácviku ruské spisovné výslovnosti (s. 95—105). Znovu potvrzuje tolikrát už proklamovanou nutnost spojovat vyučování ruštině s využitím jazyka mateřského. Článek J. Pleskota Kořeny tvorby Bohumíra Četyny (s. 23 až 46) spokojil se bohužel při výkladu o autorově jazyce jen obecnými, málo obsažnými charakteristikami.

I dosavadní monografie, i Červený květ, i sborník Pedagogického institutu zatím jen upozornily na bohatou, velmi důležitou a také velmi aktuální jazykovou problematiku této oblasti. Zdá se nám, že by jí místní pracovníci měli věnovat pozornost soustavnější a hlubší. Zatím známe nejlépe tradiční nářečí lašská dík práci střediska brněnského. Zvláště naléhavé ovšem je, aby zejména ostravští pracovníci systematicky sledovali a studovali vytváření ostravského interdialektu a jeho vztahy k celonárodní podobě českého jazyka, k jazyku spisovnému.

Fr. Cuřín

Diskuse o současné polštině

V polském časopise „Przegląd kulturalny“ (č. 42, 43, 44, 46, 47 roč. 1962; a v č. 2 roč. 1963) probíhá závažná diskuse o současné polštině. Diskutují ti, kteří přicházejí denně do styku s jazykem, u nichž práce s jazykem je buď profesí, nebo jednou z jejích složek. Diskusi uvedl literární kritik a historik Andrzej Kijowski a zúčastnili se jí zatím redaktor časopisu „Przegląd kulturalny“ Marcin Czerwiński, přední polonista Zenon Klemensiewicz, literární historik Kazimierz Wyka a básník Julian Przy[99]boś.[5] Autoři příspěvků, příslušníci různých generací, zabývají se otázkami jazyka v celé šíři, např. vztahem jazyka a společnosti, jazyka a myšlení, otázkami jazykové kultury, jazykové správnosti atd. Pokud dokládají své teze materiálem, vycházejí především ze slovní zásoby, a to ještě spíše z jedné její typické oblasti — z frazeologie.

Andrzej Kijowski, autor prvních dvou článků nazvaných „Jakou polštinou mluvíme, píšeme, myslíme“, vyšel ze zamyšlení nad článkem polského jazykovědce Stanislawa Szobera z r. 1933 „Současný člověk v zrcadle jazyka“. St. Szober se pokusil charakterizovat polskou společnost po první světové válce na základě změn ve frazeologii. Kijowski domýšlí podle Szoberových závěrů tento vztah pro současnost. S prudkým rozvojem společnosti, zvláště nových oborů techniky, souvisí „zvědečtění“ a „zabstraktnění“ jazyka. Nové obory vědy přinesly s sebou potřebu nových slov a spojení.

Vztahu vývoje společnosti a vývoje jazyka se dotýká — v souvislosti s charakterem „modelu jazyka“ a se změnami v jazyce — také Marcin Czerwiński a básník Julian Przyboś.

Jazyk se neustále vyvíjí, mění v závislosti na vývoji života společnosti. Změny, které v jazyce nastávají, dotýkají se buď gramatické stavby jazyka (např. struktury jazykových prostředků, životnosti některých slovotvorných postupů), nebo vůbec intenzity jazykového povědomí u uživatelů jazyka.

Vedle obecné problematiky vztahu vývoje společnosti a jazyka soustřeďuje se diskuse na několik okruhů problémů specifických pro současný polský jazyk (ale projevujících se i v jiných současných jazycích). Jde o problémy spojené s mluvenou podobou současné polštiny (a zde zvláště o „jazyk mládeže“), s psanou podobou polštiny (s charakteristikou jazyka publicistiky), s jazykem literatury; jde o zdůraznění vlivu prostředků masového šíření kultury (jako je film, rozhlas, televize aj.) na současnou spisovnou normu, a konečně o názory na směr dalšího jazykového vývoje polštiny.

Klasifikace polského jazyka, tak jak ji podali polští jazykovědci (klasifikace Z. Klemensiewicze), neodpovídá bohatství prostředků současné polštiny. Podle A. Kijowského se současná polština v podstatě realizuje ve dvou podle něho typických podobách: v mluvené podobě jazyka, na kterou má silný vliv „jazyk mládeže“, a v psané podobě jazyka, jejíž typickou jazykovou realizací je „jazyk publicistiky“. Toto [100]rozlišení dvou jazykových podob neznamená klasifikaci současné polštiny; jde pouze o vytčení dvou nejtypičtějších jazykových proudů. V tom se sjednocují názory všech diskutujících.

Současná mluvená polština se vyznačuje rozmanitostí a bohatostí výrazových prostředků. Od psané podoby jazyka se liší tím, že vedle základní funkce prostě sdělné je silně zastoupena složka citová a volní. Jazyk obsahuje ve své mluvnické stavbě zvláštní prostředky na vyjádření těchto složek; mluvený jazyk si však vypomáhá prostředky zcela zvláštními a specifickými. Oblastmi typickými pro vyjádření citu a vůle v jazyce jsou skladba a slovní zásoba. Z. Klemensiewicz správně upozorňuje, že skladbě mluveného jazyka bylo dosud věnováno málo pozornosti. Současné syntaktické teorie se opírají o rozbor materiálu získaného především z psané literatury. V oblasti slovní zásoby dochází k neustálému přehodnocování významového obsahu lexikálních jednotek (to je podmíněno zajisté i citovostí určitých výrazů a spojení). Jedním ze znaků současné mluvené polštiny je vzájemné pronikání a významové přehodnocování části lexikálních jednotek jazyka staré a mladé generace. Prvků druhé generace se většinou užívá v jiném významu, než jich bylo užito původně. V mluvené polštině tak v oblasti lexikální mluva starších lidí přejímá prvky z řeči mládeže a naopak.

Neustálým přehodnocováním významu lexikálních jednotek a přejímáním slov jedné generace od druhé se vytváří velké množství prostředků expresívních, které často vznikají jen náhodou a brzy z jazyka mizí. Dalším znakem současné mluvené polštiny je vulgarizace a „žargonizace“ jazyka. Týká se jak slovní zásoby, tak tvarosloví a skladby. Jejím pramenem je právě expresívnost jazyka a její vyjádření. Jiný pramen „žargonizace“ vidí Marcin Czerwiński: podle něho „žargonizace“ záleží v přeplňování mateřského jazyka cizími slovy, neologismy, tvořenými bez zřetele na slovotvorné zákony polského jazyka. „Žargonizace“ jazyka není jev krátkodobý, týká se samé společenské a psychologické podstaty jazyka, je to proces možný ve všech jazycích; do jisté míry umožňuje uživatelům jazyka uvědomit si bohatost, dokonalost, ale i nedostatky vyjádření ve vlastním jazyce. „Žargonizace“ jako jev v jazyce je vyvolána novou společenskou skutečností, rychlou přeměnou světa. O tom, že je to jev silný, svědčí nápor žargonu na psaný jazyk — především jeho pronikání do poezie. V Polsku vznikají spontánní žargony místní, na rozdíl od dřívějších žargonů intelektuálních. Nový „slang“ vzniká stále nově ve filmu, ve studentských kavárnách, v redakcích. Jedním z nových „slangů“ je „slang“ mládeže. Vyjadřuje citový vztah mladých lidí k denně se měnící společenské skutečnosti. Slang mládeže není trvalý, je módní, projevuje se oblibou určitých slov a obratů. Obsahuje znaky mluvené polštiny, jako jsou [101]typické jazykové prostředky v oblasti slovníku a frazeologie, sklon k parodii, mnohovýznamovost slova, vulgarizace a žargonizace jazyka. K. Wyka se ve svém příspěvku pokouší o historický pohled na tento proud v mluveném jazyce. Vznik „jazyka mládeže“ není možno klást až do doby po r. 1945. Byl připravován již od počátku 20. století různými literárními směry a některými spisovateli.

Jaké je stanovisko jazykovědců k této podobě mluveného jazyka? Povinností a úkolem jazykovědců není vystupovat násilně proti novému dění v jazyce, nýbrž snažit se jazykový vývoj usměrnit, ovlivnit na základě znalostí předcházejícího vývoje jazyka.

V dnešní společnosti plní spisovný jazyk mnohem více funkcí než dříve. Je jazykem rozhlasu, televize, informace, propagace, popularizace aj. Psaným jazykem se v diskusi rozumí především styl publicistický. Co je základním znakem tohoto stylu? Struktura jazyka je podřízena funkci sdělovací, požadavku srozumitelnosti na celém jazykovém území. Z tohoto znaku vyplývá, že v jazyce novin jsou eliminovány veškeré varianty jazykových prostředků. Jazyk ztrácí na bohatosti vyjádření. Podle K. Wyky bohatost jazyka nezáleží v počtu gramatických kategorií, ale v množství jazykových prostředků sloužících k dorozumění. Slovník jazyka novin obsahuje nejprostší, základní prvky slovní zásoby, ustálená spojení, obraty. Syntax jazyka novin se vyznačuje krátkými větami, ustálenými vazbami a konstrukcemi. Syntaktické formy publicistického stylu jsou „fetišizovány“, např. názvy článků v novinách. Neustále se zvětšuje i vzdálenost mezi jazykem psaným a jazykem mluveným.

Dalším problémem, kterému věnují účastníci diskuse pozornost, je postavení jazyka krásné literatury a jeho úloha ve vývoji současné polštiny. Jazykový styl umělecký je součástí celonárodního jazyka. Jaká je situace jazyka a stylu současné umělecké beletrie? Podle J. Przybośe můžeme současná umělecká díla rozdělit do dvou skupin:

a) většina je psána spisovným jazykem intelektuálním;

b) skupina mladých prozaiků mísí do spisovného jazyka prvky žargonu. U většiny z nich jde o prvky žargonu místního, jejichž užití působí v jazyce uměleckého díla neústrojně, stylizovaně.

Vztahem jazyka a spisovatele se zabývá Z. Klemensiewicz, K. Wyka a J. Przyboś. Spisovatel tím, že tvoří dílo pomocí jazykového materiálu, aktivizuje a mobilizuje jazykové prostředky, které jsou obsaženy v jazyce celonárodním, a zároveň přenáší slovo mezi uživatele jazyka. Jazyk umělecké prózy, tím spíše jazyk poezie, nevystačí však pouze s jazykovými prostředky tzv. „správné polštiny“, tj. soudobé normy spisovného polského jazyka. Autoři krásné literatury musí ve svých dílech vytvořit takový jazyk, který by vyrůstal z normy spisovného [102]jazyka, ale který by zároveň organicky obsahoval i prvky živé mluvené řeči. To znamená jazyk takový, který by byl zároveň jazykem všeobecně užívaným a plnil funkci dorozumívací. Kritériem jazykového hodnocení vznikajících uměleckých děl je podle Z. Klemensiewicze to, v jaké míře a dokonalosti jsou v díle spojeny jazykové innovace, novoty, s jazykovými prostředky tradičními.

Někteří diskutující správně zdůrazňují jako velmi aktuální vliv tzv. prostředků masového šíření kultury (jako je rozhlas, televize, film aj.) na jazyk, na současnou jazykovou normu. Prostředky masového šíření kultury urychlují proces unifikace jazyka rozmanitých společenských vrstev a různých oblastí, zmenšují rozdíl mezi jazykem psaným a jazykem mluveným. M. Czerwiński jim přisuzuje přímo úlohu kodifikátora spisovného jazyka.

V hodnocení dalšího vývoje současné polštiny a v působení na její kulturu se názory představitelů kulturního života polského, kteří se zatím diskuse zúčastnili, dosti liší. A. Kijowski považuje za jediný pramen čistého, správného jazyka, za vzor pro současnou polštinu jazyk děl národních klasiků. Podle M. Czerwińského je nutno počítat v dalším vývoji polštiny se stále rostoucím vlivem prostředků masového šíření kultury na jazyk. Z. Klemensiewicz dochází k závěru, že stálým tvůrcem jazyka je lid. Opírat se pouze o jazyk národní klasiky nestačí. Důležité je spojení nového proudu v jazyce s jazykovou tradicí. Na jazykový vývoj polštiny mohou podle K. Wyky působit jenom jeho současníci, uživatelé, především pak polští spisovatelé prozaici. Sama jazyková tradice nemůže nahradit současnost. Do vývoje mluvené polštiny musí zasáhnout celá společnost za aktivní účasti představitelů polské literatury. J. Przyboś ve svém příspěvku zdůrazňuje spojení spisovné normy jazyka s jazykovými prostředky z živé mluvené řeči.

Diskuse přinesla zatím velmi mnoho podnětných postřehů z jazykového dění v současné polštině. Její význam je v tom, že aktuálním otázkám jazykové kultury věnují pozornost nejen jazykovědci, ale i spisovatelé, literární historici a publicisté; v tom je její přednost, i když to přináší leckterou nepřesnost v termínech a ve formulaci.

Alena Šimonková

Kultura jazyka v maďarském rozhlase

Obdobou našeho rozhlasového Jazykového koutku je v Maďarsku nedávno zavedená relace Édes anyanyelvünk (Naše sladká mateřština). Je to jazyková pětiminutovka, která se v témž týdnu ještě dvakrát opakuje; řídí ji vynikající dlouholetý pracovník v oboru maďarské jazykové kultury Lajos Lőrincze. Z oněch stručných [103]rozhlasových relací o otázkách každodenní jazykové praxe vybral nejdůležitější a vydal je knižně rovněž pod názvem Édes anyanyelvünk (kniha vyšla v r. 1961 v Budapešti už v druhém vydání). Odpovídá tedy asi naší publikaci „Jazykový koutek“.

Výběr velmi kladně zhodnotil na sloupcích budapešťského deníku Népszabadság z 10. listopadu 1961 Géza S. Németh. Obšírný posudek přináší kromě poznámek k některým specifickým stránkám maďarského jazyka také řadu aktuálních základních myšlenek, které mají širší dosah v oblasti jazykové kultury, a s nimiž bychom proto chtěli seznámit i naše čtenáře.

Tak autor na posuzovaném výběru ukazuje především převratnou změnu, která nastala v epoše budování socialismu v nazírání na podstatu, účel, náplň a metodu péče o jazyk proti praxi, která byla v Maďarsku v této oblasti od druhé poloviny minulého století téměř až do poloviny tohoto století.

Maďarští jazykovědci počínaje lety sedmdesátými a osmdesátými minulého století byli zastánci absolutní platnosti jazykových zákonů; považovali je za neměnné a nezměnitelné a trvali na nich v jazykové praxi a v péči o jazyk, i když tím jazyk ochuzovali o důležité, a hlavně nové výrazové možnosti. Odtrhovali jazyk od společnosti, která jej vytváří a která ho užívá. I další generace maďarských jazykovědců, v první polovině našeho století, setrvala ještě na této linii. Jen odůvodnění se změnilo; z pozic strohého pozitivismu přešli na pozice nacionalismu. Prohlašovali, že jedinou záchranou pro maďarský národ, kterému z jedné strany hrozí nebezpečí německé a z druhé slovanské, je rodná řeč. Zájmu jazyka je proto nutno podřídit všechny zájmy ostatní, byť byly sebedůležitější.

Dnešní, marxistická jazykověda zastává názor právě opačný: je třeba postavit nikoli život do služeb jazyka, ale jazyk do služeb života. Tím se stává péče o jazyk jedním z nástrojů kulturní revoluce a nepřímo prostředkem socialistického budování.

Současná marxistická jazykověda se v péči o jazyk rovněž opírá o poznání jazykových zákonitostí. Nechce je však uživatelům jazyka jen vnucovat, nýbrž chce uživatele jazyka přivést k jejich poznání tím, že je učí samostatnému myšlení, uvažování a usuzování v oblasti jazyka. Neodrazuje je záplavou předpisů, příkazů a zákazů, ale společně s nimi probírá a řeší problémy. Tím se mluvčí i pisatel stávají i aktivními činiteli v otázkách jazyka a jazykové kultury. Tak vedle tradičního vzdělávání jazyka proniká stále více úsilí o vzdělávání lidu po stránce jazykové, a jde s ním pak ruku v ruce. Dnešní péče o jazyk ukazuje, že jazykové jevy třeba posuzovat v širších souvislostech, hlavně sociálních a stylistických. Tak např. rozhodneme-li [104]se pro boj proti argotu (chápanému jako mluva deklasovaných společenských vrstev, pásků apod.), půjde o pouhé potírání symptomů, dokud nebude boj namířen proti morálně společenskému prostředí, z něhož tyto degenerované jazykové jevy vyrůstají a které je živí.

Alfons Welter


[1] O vývoji těchto oborů na brněnské universitě viz v článku B. Nováka Slovanská jazykověda na filosofické fakultě v Brně, Sborník 7, 1958, s. 111n.

[2] Co se týče postavení slovesa, zůstávali obrozenští pracovníci prostě u slovosledu humanistické češtiny (vzor latinský působil v době humanismu, nikoli v době obrozenské, zde je jeho vliv již jen nepřímý). U typu zborcené harfy tón jde patrně o jev soudobého básnického stylu, jak naznačuje recenzent. — BHk.

[3] K tomuto problému se vyslovil B. Havránek v sborníku k 65. narozeninám L. Kopeckého „Česko-ruské studie“, Praha 1960, s. 465n.

[4] Srov. Naše řeč 40, 1957, s. 166n. — Viz též starší Křístkovu studii K otázce ostravského hovorového jazyka, sb. „Pocta Fr. Trávníčkovi a F. Wollmannovi“, Brno 1948, s. 276n.

[5] Andrzej Kijowski, Jakou polštinou mluvíme, píšeme, myslíme, Przegląd kulturalny 1962, č. 42, 43, s. 1, 4, 1, 3. — Marcin Czerwiński, Změny modelu jazyka, Przegląd kulturalny 1962, č. 41, s. 1, 4. — Zenon Klemensiewicz, Jazyk a žargon, Przegląd kulturalny 1962, č. 46, s. 1, 7. — Kazimierz Wyka, Jazyk, diagnóza, terapie, Przegląd kulturalny 1962, č. 47, s. 1, 7. — Julian Przyboś, K otázce jazyka, Przegląd kulturalny 1963, č. 2, s. 1.

Naše řeč, volume 46 (1963), issue 2, pp. 93-104

Previous Sáva Heřman: Nový slovinský pravopis

Next Miloslava Knappová: K jazykové stránce některých kuchařských příruček a návodů