Je vidět Sněžku / je vidět Sněžka

Jaroslav Porák

[Articles]

(pdf)

-

1. V češtině je skupina sloves vnímání, jejichž infinitiv ve spojení s tvary slovesa býti tvoří základ jednočlenných vět typu je vidět, je slyšet, nebylo rozumět. Infinitiv bývá rozvit předmětem: je vidět Sněžku, bylo slyšet vlak, není mu rozumět.

Konstrukci mohou tvořit infinitivy těchto sloves: vidět (vídat), slyšet (slýchat), znát (poznat, rozeznat), cítit, pozorovat, rozumět, knižní zříti, ojediněle i tušit (‚slabě vnímat‘) a číst (‚vidět, pozorovat‘); dříve i číti a znamenat (ve významu ‚znát, pozorovat‘). — Jsou to většinou slovesa nedokonavá, z dokonavých jsou běžná jen uvedená již poznat, rozeznat. Ve starším jazyce najdeme i sloveso srozumět. V první polovině 19. století, zřejmě v souvislosti se značným oživováním jednočlenných infinitivních vět se sponou (tvar slovesa býti + infinitiv) s významem možnosti a nutnosti u J. Jungmanna a jiných, setkáme se ojediněle s dokonavými slovesy uvidět, spatřit.

Tyto jednočlenné věty jsou v češtině běžné od nejstarších dob. Pro ilustraci uvedeme aspoň několik příkladů:

Viec jich nevídati (Gesta Romanorum). — Nic, za najmenší vlas neznamenati, aby ji (vůli boží) plnili (J. Rokycana); jiné rukopisy jeho Postily na tomto místě mají není znáti nebo neznati. — Němému nerozuměti (J. A. Komenský). — Mor, kterýž okolo Olomouce a snad i tam v městě cítiti jest (Karel ze Žerotína). — Všude bylo slzy zříti (J. Š. Hněvkovský). — Slyšeti jest neznámé hlasy (J. K. Tyl). — Ten kouteckej zámek, zdaleka ho vidět (národní píseň).

Měsíc nesvítil naplno, ale přece jen bylo poznat, že ta dívka pohybuje rty (J. Drda). — Je-li uváděno ve vztah vícero podstatných jmen, je obyčejně rozeznat dva hlavní vztahové členy (F. Kopečný). — Brzy nato spatřiti vyježené hroty kopí nesčíslných (J. Jungmann).

V češtině se dnes v těchto větách i v přítomném čase obvykle užívá spony, i když vět beze spony nalezneme ještě v minulém století dost; dnes se vyskytují v některých ustálených spojeních (jak vidět) nebo [2]mají archaické zabarvení (na rozdíl např. od slovenštiny nebo ruštiny, kde se v přítomném čase spona v tomto typu neklade).

2. V novější češtině se však v těchto větách stále častěji setkáváme s 1. pádem místo předmětu ve 4. pádě: je vidět Sněžku → je vidět Sněžka, bylo slyšet hudbu → byla slyšet hudba, a to v jazyce mluveném i psaném.

V naší mluvnické literatuře jsou tyto konstrukce zaznamenány od dob Gebauerových. Hodnotí se zpravidla jako nespisovné, chybné vazby,[1] kterým se spisovný jazyk vyhýbá.[2] Zdůrazňuje se jejich lidovost a užívání v obecném jazyce.[3]

Vidíme, jak se pomalu mění hodnocení této konstrukce, což jistě souvisí i s vývojem a šířením konstrukce samé. V poslední době se přiznává i její pronikání do spisovných projevů, avšak zaujímá se k němu zamítavý postoj.[4] Domníváme se proto, že je potřebné zabývat se jí podrobněji, především v souvislosti s jejím rozšiřováním v různých druzích projevů i s dosti silným pronikáním do projevů spisovných, a všimnout si v této souvislosti i jejího původu.

3. Vysvětlení, jak věty typu je vidět Sněžka vznikají, není obtížné. Sotva asi v nich budeme vidět nesprávné, chybné napodobení vazeb nečeských, jak vykládá V. Ertl ve vydání Gebauerovy mluvnice.[5] Snad má na mysli německé konstrukce typu 1. pád + ist + zu + infinitiv s významem možnosti (např. was ist hier zu kaufen?), které se ovšem nekryjí plně s českými. Proti tomu svědčí i řada nářečí, kde jsou tyto věty běžné. O tom je možno se přesvědčit v některých [3]nářečních monografiích, v zápisech nářečních textů[6] nebo pozorováním běžné mluvy.

Projevuje se tu zřejmě vliv dvojčlenné věty slovesné, nejrozšířenějšího a nejběžnějšího větného typu, který působí na řadu typů vět jednočlenných, jež se pak dvojčlenné větě po formální stránce přizpůsobují. Po stránce významové tu zůstává rozdíl od normální dvojčlenné věty v tom, že tento nový podmět není činitelem děje. Určitý rozdíl je i v slovosledu; v naší konstrukci 1. pád obvykle zůstává na místě 4. pádu.

Vznikají tak v našem případě věty dvojčlenné: podmět je v 1. pádě (vznikl z akuzativního předmětu přechodného slovesa vnímání), přísudek se skládá z tvaru sponového slovesa býti, který se shoduje s podmětem, a z infinitivu slovesa vnímání.

Příkladů na přizpůsobování jednočlenných vět větám dvojčlenným je řada. Zajímavou skupinu mezi nimi právě tvoří takové věty, v kterých jde o změnu akuzativního předmětu infinitivu v pád první.

Ve vazbách typu podařilo se přečíst knihu se předmět ve 4. pádě mění někdy v 1. pád, s nímž se pak tvar slovesa podařit se shoduje:

Jedině zásluhou jednoho profesora se celá věc podařila ututlat (mluv. ř.).[7] — V prvním poločase … se nám podařila předvést hra … (mluv. ř.); oba doklady jsou z nepřipravených projevů v rozhlase.

V hovoru se můžeme tu a tam setkat s 1. pádem místo předmětu ve 4. pádě po modálních slovech lze, možná, potřeba:

Tahle věc byla možná udělat (mluv. ř.). — Kdo ten obor zná, tak i ta konverzace tam lze dělat docela dobře (mluv. ř.). — Úkolům, které jsou tady potřeba provést (mluv. ř.).

Tyto konstrukce jsou jistě omezeny jen na mluvené projevy neoficiálního charakteru a jsou nespisovné; svědčí ovšem o silném vlivu dvojčlenné věty. Vedle obecného vlivu dvojčlenné věty tu jistě působí i jejich významová souvislost a snad i přímá kontaminace s větami s modálními slovesy může se, dá se, musí se apod. (něco se musí [4]udělat, kniha se může vydat). U konstrukce je vidět Sněžka je to však jev starší, mnohem pevnější a rozšířenější.

4. Uvedeme příklady na typ je vidět Sněžka, abychom ilustrovali jeho rozšíření i jeho stáří.[8]

V starší literatuře najdeme doklady opravdu jen ojediněle:

Potom byla dvě vojska k sobě jedoucí vidět (J. J. Harant z Polžic, 1. pol.17. st.). — Jaká novina jest v městě dnes slyšeti (Velikonoční hry, opis z 1. pol. 19. st.).

Hojné doklady nalézáme v českých nářečích:

Čuchá, čuchá, pre- je tady cejtit čuchočina (J. Š. Kubín, Lidové povídky z Podkrkonoší). — Vod nich až z Police byla ta Sypaci skála vidět (J. Pech, Lidová vyprávění z Kladska). — A když nejni túze z čeho strojiť, tak si to nic aspoň (tkadlec) vovoní a vokoření, aby byl ve sjetnici cejtiť svátek (M. Kubátová). — Když tam kdo přijde, že budou vidět šlapy na podlaze (V. Tille, Povídky z Mor. Valašska) — Ten vlak nebyl ani slyšet (mluv. ř.).

V beletrii nacházíme doklady, jak se zdá, až od počátku 20. století:

Spodní kanalizace není ani vidět (Z. M. Kuděj). — Jsou (buchty) cítit lojem (E. A. Longen); doklad je z divadelní hry. — Včera byl vidět Blaník. Všimla jste si? (K. Nový) — „Ty bys tu měl pracovat aspoň deset let,“ posmíval se Olin, „aby na tobě ta strava byla znát“ (K. Ptáčník). — Nejsem snad v dílnách já? A copak tam není vidět moje politická práce? (K. F. Sedláček).

To byly doklady z řeči postav. Setkáváme se však s tímto typem i v autorském vyprávění:

V mužstvu byla znát únava a deprese (K. Poláček). — Ale z druhé strany nad námi je už slyšet skřivánek nad polem (Fr. Hrubín). — Dnes není slyšet ani nadurděná kanonáda, šofér nemusí kličkovat mezi dopady granátů (J. Mareš). — Upadl do rozpaků, které na něm byly dobře znát (E. Fiker). — Ale přesto jsou na ní (= matce) znát stíny mrzutosti (týž).

Dosti často se s těmito konstrukcemi setkáváme zvláště v tisku, publicistice a v rozhlase (tu i v projevech zřejmě připravených):

Na lukách po obou stranách silnice jsou vidět četné traktory (Rudé právo). — Doma by nebyla vidět žádná práce (Kultura). — (V organizátorské práci) jsou znát citelné slabiny (Rudé právo). — Nepevné stehy horké jehly scenáristů jsou ovšem ve filmu znát (tamtéž). — V ulicích byl slyšet rachot vzdálené střelby (čes. překlad J. Reeda, Deset dnů). — Dodnes jsou v Německu znát stopy prohrané války (rozhlas). — Vedle závodu jsou vidět stopy zbořenin (rozhlas). — Na jeho tváři je vidět čistá radost (Fr. Běhounek). — V černých kalužích mizeli lopata [5]sněhu za lopatou, aniž byl znát nějaký účinek (týž); v Běhounkově knize Trosečníci na kře ledové je takových dokladů více.

Ve vědecké a odborné literatuře se naše konstrukce vyskytne jen výjimečně:

Ve větší vzdálenosti zaměřovaných bodů je někdy ryska nebo situace špatně vidět (čas. Matematika ve škole). — Jsou vidět i nepatrné náznaky morfologického rozlišení (Fr. Kopečný).

Pokud jde o zjištění stáří konstrukce s 1. pádem, neposkytují literární doklady dostatečný materiál. Konstrukce se vyskytovala zřejmě už v minulých stoletích v lidovém jazyce a teprve v nedávné době proniká hojněji i do projevů spisovných.

Náznaky vlivu dvojčlenné věty možno snad pozorovat i v ojedinělých chybných konstrukcích, jako:

Nějakou fantaz na něm znáti byla (hra o Jenovefě, rukopis z 1. pol. 19. st.). — Ani památka nebylo vidět (J. Jech, Lidová vyprávění z Kladska).

5. Je třeba všimnout si námitky, že konstrukce s 1. pádem může být dvojznačná a ztěžovat tak porozumění. Kv. Hodura má tu na mysli tyto věty v budoucím čase,[9] kdy věta voják bude vidět by pak mohla znamenat (1) budoucí čas k voják vidí, (2) budoucí čas k voják je vidět. To je sice pravda, ale Hodurovo tvrzení má platnost omezenou. Vezměme např. citovaný již doklad z Tillova zápisu nářečních vyprávění: budou vidět šlapy na podlaze. Tato věta je v tom smyslu, který má na mysli Hodura, zcela jednoznačná. Rozhoduje tu kontext i význam. I tato věta může však být dvojznačná tím, že tvar 3. os. množ. čísla budou může ukazovat také k nevyjádřenému podmětu, o kterém se mluvilo dříve: (lidé) budou vidět stopy. Zdá se, že jako pozůstatek po předmětu ve 4. pádě bývá u 1. pádu zachováno jeho původní postavení ve větě (za infinitivem). V těch případech, kdy by však 1. pád opravdu k dvojznačnosti vést mohl, užije se zpravidla konstrukce se 4. pádem.

Sotva však lze této částečné homonymie používat k argumentaci proti konstrukcí je vidět Sněžka jako celku. Jsou přece známy v syntaxi případy dvojznačnosti, která se pak řeší v případech, kdy by v daném kontextu opravdu mohlo dojít k nedorozumění, různým způ[6]sobem: např. zvratné pasívum a zvratné sloveso, případy tvarového nerozlišení podmětu a předmětu a j.

Kdy se však uživatelé opravdu dosti pravidelně vyhýbají konstrukci s 1. pádem, jsou případy, ve kterých předmětem infinitivu slovesa vnímání je 4. pád osobního zájmena a sloveso býti stojí ve tvaru budoucího času (někdy i přítomného). Užití 1. pádu by vedlo k zdůraznění podmětu a v budoucím čase k nežádoucí dvojznačnosti s neosobní variantou této konstrukce bez předmětu (při 3. osobě jednotného čísla). Tedy je vidět dobře by znamenalo (1) zde je dobrá viditelnost, (2) je ho vidět dobře. Věta bude vidět dobře by znamenala (1) budoucí čas k vidí dobře, (2) budoucí čas k je ho vidět dobře, (3) bude dobrá viditelnost. Ve větě jsou vidět dobře k dvojznačnosti už dojít nemůže. — V případech se zdůrazněným podmětem je konstrukce s 1. pádem možno užít: on je na té fotografii dobře vidět (ve významu: jeho je dobře vidět). V minulém čase by teoreticky mohlo k dvojznačnosti docházet jen v jednotném čísle středního rodu a v některých případech čísla možného. — Zase tu ovšem jednoznačnosti napomáhá kontext a v rozhovoru i situace. Kontextová nebo situační elipsa je pro posluchače mnohdy plně srozumitelná a jednoznačná, je-li však vzata izolovaně, vytržena z kontextu, je dvojznačná.

V jednom případě je možný pouze typ s 1. pádem, podmětový, a to u konstrukce být cítit v zúženém významu ‚vydávat zápach‘:

Jsou cítit (dělníci) jedinou člověčinou, a to je pot (bratří Čapkové). — Du tady vrátit paštiku, která je cejtit (F. Němec). — (Muž) byl cítit rumem (R. Žák).

Proti tomu v původní konstrukci se 4. pádem má sloveso cítit význam širší; je tu cítit paštiku znamená: vnímám charakteristickou vůní, pach paštiky apod. — paštika je cítit značí: paštika (zkažená) páchne, vydává zápach.

6. Pronikání[10] konstrukce s 1. pádem typu (byla, bude) vidět Sněžka do spisovných projevů je podporováno několika okolnostmi:

a) Vliv dvojčlenné věty na formu řady jednočlenných konstrukcí je značně silný. Tím tato změna akuzatívního předmětu v podmětový nominativ (jak jsme ukázali v bodě 3, má dosah širší) zapadá do řady změn obdobných.

[7]b) Konstrukce s 1. pádem má oporu v mluveném jazyce, v nářečích a v obecné mluvě různých oblastí Čech a Moravy, nemá tedy jen lokální zabarvení, kterým by se odlišovala od celonárodních jevů spisovných.

c) V těch případech, kdy předmět ve 4. pádě není vyjádřen nebo kde je 4. pád tvarově shodný s pádem 1. (je vidět sníh), nejde o změnu tvarovou, ale jen o přehodnocení tohoto tvaru (ať už vyjádřeného či nikoli), o jeho jiné chápání. Zdá se, že u případů s nevyjádřeným předmětem se jazykové povědomí mluvčího dnes spíše kloní k chápání nominativnímu (mluví se o sněhu na vzdálených horách a konstatuje se: dnes je dobře vidět; rozumí se: kdo? co? — sníh), u případů s tvarově nerozlišeným nominativem-akuzativem se spíše snad přiklání k chápání akuzativnímu nebo kolísá (dnes je vidět sníh). Je-li toto jméno na začátku věty, bývá tento tvar chápán jako 1. pád (sníh je dnes vidět), zřejmě pod vlivem toho, že ve dvojčlenných větách první podstatné jméno bývá zpravidla podmět, a je tedy v 1. pádě (pes štěká). — Takových případů naší konstrukce je v jazyce značné množství a jsou důležitým činitelem v dalším vývoji naší konstrukce (o tom srov. ještě v závěru).

7. Zbývá ještě poslední a hlavní otázka: jak hodnotit konstrukce typu je vidět Sněžka ve spisovných projevech, jaké je jejich stylistické zabarvení, jaký je jejich poměr ke konstrukcím se 4. pádem?

Nominativní, podmětová konstrukce typu je vidět Sněžka má stejný význam jako jednočlenná akuzativní konstrukce je vidět Sněžku. Konstrukce akuzativní, se 4. pádem, je častější v psaném jazyce; v projevech více nebo méně oficiálních nebo ve vyjadřování odborném setkáváme se zpravidla jen s ní. Konstrukce nominativní, s 1. pádem, bývá častá v jazyce obecném, v projevech mluvených, a to nejen nespisovných, ale i spisovných, ovšem rázu neoficiálního. Ze stylů spisovného jazyka se vyskytuje v publicistice a v beletrii; různí spisovatelé jí využívají různě — někteří častěji, jiní jen sporadicky, u některých se nevyskytuje vůbec, jsou tu značné rozdíly individuální. Zajímavé je tu, že v řadě dokladů z nové beletrie uvedených v bodě 4 je konstrukce užito neutrálně, ne jako stylové charakteristiky řeči některé postavy románu nebo hry anebo z nějakých [8]jiných důvodů stylizačních. Srov. např. citované doklady z K. Poláčka, Fr. Hrubína, J. Mareše, E. Fikera.

Setkáváme se tedy s nominativní konstrukcí v jazyce mluveném, v rozhlase, dále v tisku a u řady současných spisovatelů. V projevech oficiálních, v odborné a vědecké literatuře se tato konstrukce vyskytuje jen výjimečně.

Domnívám se, že nominativní konstrukce typu je vidět Sněžka jako široce rozšířená mluvená konstrukce se uplatňuje v hovorové spisovné češtině. Zvláště z dokladů beletristických je myslím dobře vidět, že nominativní konstrukce není pro spisovný jazyk nějakým nebezpečím, něčím, proti čemu by bylo třeba se ze všech sil bránit.

8. Další vývoj naší konstrukce je těžko předvídat. Dosud je to vývoj vzestupný a domnívám se, že má tato konstrukce mezi prostředky spisovného jazyka své místo. Je pravděpodobné, že pod vlivem silného působení dvojčlenné věty na stavbu některých typů vět jednočlenných (pak by asi tímto tlakem byly zasaženy i další jednočlenné konstrukce) dojde k dalšímu rozšiřování konstrukce s 1. pádem je vidět Sněžka na úkor konstrukce se 4. pádem. V tomto vývoji může mít značný vliv i velký počet takových vět našeho typu (jak ukazuje materiál, jsou velmi časté), v kterých je 4. pád homonymní s 1. pádem a v nichž tvar sponového slovesa býti v přítomném čase vyhovuje i požadavkům na shodu s 1. pádem (např. je slyšet vlak); u nich tedy nejde o žádné formální změny, nýbrž jen o změnu chápání tvaru (4. pád → 1. pád).

Ke zcela odlišnému vývoji této konstrukce došlo v ruštině, kde ve starším období byly konstrukce s 1. pádem, např. gora vidať, značně rozšířeny a postihovaly i obdobné konstrukce s významem nutnosti a některé jiné, v 18. století však zcela ustoupily a dnes žijí jen v některých severovelikoruských nářečích, často omezeny na ustálené případy. Tento ústup je možno vyložit nářečním původem konstrukce a změnami, které ve spisovné ruštině probíhaly od dob Petra I., kdy v ní ustupovaly severovelikoruské prvky. Pro vývoj v dnešní češtině je tato možnost nejméně pravděpodobná, protože tu jsou podmínky zcela odlišné od ruštiny v době, kdy se vytvářely základy současné spisovné ruštiny.

---

[1] Viz J. Gebauer, Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské, 1. vyd., Praha 1890, s. 165; týž, Mluvnice jazyka českého pro učitele a studium soukromé, upravil F. Trávníček, Praha 1925, s. 387; J. Gebauer - V. Ertl, Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské II, Skladba, Praha 1914, s. 218.

[2] Viz Kv. Hodura, Vojáka nebylo vidět, Jazykový koutek Československého rozhlasu (První výběr), Praha 1949, s. 254n.; M. Dokulil, Byl jsem se koupat, naši byli vázat, Naše řeč 33, 1949, s. 91.

[3] Srov. Fr. Kopečný, Základy české skladby, Praha 1958, s. 136 a 147. — B. Havránek - A. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1960, s. 303.

[4] Srov. M. Dokulil, cit. článek, s. 81.

[5] Viz cit. dílo s. 218. Ertl zde vykládá, že tato vazba „byla původně podmětná (hora jest viděti) a obsahovala doplňkový infinitiv významu cílového. Velmi záhy však vazba podmětná vyšla z užívání a v jazyce nynějším pokládá se právem za chybu, jsouc novodobým napodobením vazeb nečeských.“

[6] O tom mluví např. Kv. Hodura, cit. článek, s. 255. Srov. i např. Fr. Kopečný, Nářečí Určic a okolí, Praha 1957, s. 123. Z vydání nářečních textů srov. např. J. Š. Kubín, Lidové povídky z Podkrkonoší, Praha 1922; J. Jech, Lidová vyprávění z Kladska, Praha 1959; V. Tille, Povídky, jež sebral na Moravském Valašsku dr. V. T., Praha 1902.

[7] Doklady takto označené jsou zapsány z mluvené řeči.

[8] Vycházím z materiálu, který je shromážděn z české literatury 14. až 20. stol. a zahrnuje různé stylové vrstvy a literární druhy. Celkem bylo excerpováno na 60 000 stran textů, z toho skoro třetinu tvoří texty z 20. stol.

[9] Cit. článek, s. 254.

[10] To konstatuje i M. Dokulil, cit. čl., s. 81.

Naše řeč, volume 45 (1962), issue 1-2, pp. 1-8

Previous Ladislav Janský: Výkaznictví, výkaznický

Next Alexandr Stich: O přesunech větných členů v podřadném souvětí