Časopis Naše řeč
en cz

Ochutit

František Daneš

[Short articles]

(pdf)

-

České názvosloví potravinářské bylo obohaceno o nový výraz — o sloveso ochutit. Setkáváme se zpravidla s jeho příčestím ochucen — ochutěn (např. ve spojení ochuceno octem) nebo se slovesným přídavným jménem ochucený — ochutěný (např. ochucené mléko). Význam tohoto slovesa je celkem jasný, ‚dodat chuti, opatřit chutí‘, a vyplývá z významu slovotvorného typu, k němuž se hlásí, modelu, podle něhož bylo utvořeno. Je to typ dobře známý ze sloves osolit, okořenit, opepřit…, obarvit, okrášlit. Liší se od těchto sloves slovotvorně jen tím, že tu chybí „střední článek“, jednoduché sloveso „chutit“ (sůl — sol-it — o-solit, ale chuť — o-chut-it); to však není nijak na závadu, je to jev ve slovotvorbě častý. Po stránce pojmenovávací je sloveso ochutit rovněž potřebné, neboť jednak souhrnně pojmenovává různé způsoby, jimiž dodáváme pokrmům (různou) chuť, jednak, a to především, nahrazuje jednotlivá pojmenování pro méně časté a typické způsoby dodávání chuti. Poněvadž tedy nové slovo vyhovuje jak po stránce slovotvorné, tak pojmenovávací, můžeme je bez obav přijmout do slovní zásoby spisovného jazyka.

Objevily se i podoby přichutit a ochutnit. První z nich je jen varianta slovesa ochutit s jinou předponou, a to podle modelu sloves jako přisolit, přibarvit; předpona při- má tu významový odstín ‚poněkud, trochu‘. — Podoba ochutnit patří k jinému typu, k slovesům odvozeným od jmen přídavných, nikoli od jmen podstatných, jako byl typ předešlý. Je to obdoba sloves okyselit, očernit…, a má tedy význam ‚učinit chutným‘. Vzhledem k této stránce je proto vhodnější užívat slovesa prvního, ochutit, neboť nám nejde většinou o to, abychom „učinili něco vůbec chutným“, nýbrž abychom něčemu „dodali jisté chuti“ (např. ochutit octem).

Zbývá ještě posoudit oba tvary příčeští trpného, tvar se změnou t v c (ochucen) a tvar bez této změny (ochutěn). U sloves na -iti (tzv. 4. tř. slovesná) dochází v příčestí trpném většinou ke střídání koncové souhlásky kmene (soudit — souzen, prosit — prošen, razit — ražen atd.). Je tomu tak i u slovesa znechutit — znechucen, odvozeného rovněž od podstatného jména chuť, tak jako sloveso [124]ochutit. Proto musíme tvar ochucen(ý) pokládat za správný. Je však rovněž pravda, že u mnoha sloves k tomuto střídání nedochází; hlavně je tomu tak v těch případech, kde vedle slovesa žije běžné podstatné nebo přídavné jméno, v němž je tatáž koncová kmenová souhláska jako v infinitivu slovesa. Už v starém jazyce byla např. jen podoba zamezen (srov. mez) a podoba cítěn brzy převládla nad cícen (srov. cit); počet takovýchto případů se ve vývoji češtiny stále množil a množí, je to proces dodnes živý. Jak jsme před časem v Naší řeči (41, 1958, s. 148) upozornili, nová Pravidla českého pravopisu uvádějí nově např. podoby čistěn, jezdění (vedle čištěn, ježdění), zmrazen, vykostěn a jiné. A je přirozené, že takovéto podoby se nejčastěji objevují u sloves nově tvořených. Proto je zcela přirozené a správné, že vedle tvaru ochucen(ý) máme i tvar ochutěn(ý).

Naše řeč, volume 43 (1960), issue 3-4, pp. 123-124

Previous František Cuřín, František Váhala: Z knih, časopisů a novin

Next Jaroslav Kuchař: Vracivý, či vratný obal?