Časopis Naše řeč
en cz

O slohu vyprávění Karla Čapka

Lubomír Doležel

[Articles]

(pdf)

-

K 70. výročí narození Karla Čapka[1]

O slohovém mistrovství Karla Čapka, o jeho básnické řeči bychom mohli napsat celé knihy. Je to řeč prostá i složitá, lidová i vznešená, strohá i patetická, lyrická i dramatická, humorná i tragická. Čapek vsál do sebe všechny zdroje a prameny soudobé češtiny a přetvořil je v dokonalý nástroj básnického zobrazení světa. Přeme se a budeme se přít s mnoha myšlenkami Čapkových děl, odmítáme jeho abstraktní humanismus a hlásání třídního smíru, ale před jeho českou řečí se budeme vždy sklánět s úctou a obdivem. Ta je trvalou hodnotou jeho díla, v ní se koncentruje Čapkova národnost i světovost.

Čapek je, necháme-li stranou jeho tvorbu dramatickou, především velkým obnovitelem epiky. Tu má v české literatuře místo vedle Vladislava Vančury a Ivana Olbrachta. Osobitost Čapkova přínosu je v tom, že se snaží obrodit uměleckou prózu využitím základních postupů mluveného vyprávění. Čapek se učí vyprávět hlavně u prastarých vzorů lidového vyprávění a pohádky. O jeho vlastní próze v mnohém platí to, co říká v knize „Marsyas“ o lidové pohádce:

Pohádka je povídání. Pravá lidová pohádka nevzniká tím, že ji národopisný sběratel zaznamená, nýbrž tím, že ji babička povídá dětem, člen kmene Yoruba členům kmene Yoruba nebo profesionální pohádkář auditoriu v arabské kavárně. Skutečná pohádka, pohádka ve své pravé funkci je povídání v kruhu posluchačů. Rodí se z potřeby vypravovat a rozkoše naslouchat. Vynález písma a knihtisku nás odcizil této původní a prastaré rozkoši; už nesedáme v kruhu, abychom viseli na rtech expertního povídače; čteme své noviny nebo svou knížku, což nás zbavuje pralidského puzení sesednout se a nechat se ukolébat mluveným slovem.

[81]Zapamatujme si dobře: „potřeba vypravovat a rozkoš naslouchat“, to je charakteristika lidového mluveného vyprávění. Živé společenství vyprávěče a posluchačů. Vyprávěč unášený nejen svou fantazií a jazykovou tvořivostí, ale také inspirovaný ohlasem, který jeho vyprávění vyvolává v posluchačích. Posluchač nevnímající trpně cizí osudy a neznámé děje, ale plně zaujatý, stržený slovem vyprávěče.

Každý z nás ví jistě z vlastní čtenářské zkušenosti, že se Čapkovi podařilo obnovit toto důvěrné společenství vyprávěče a posluchače. Obnovil je ovšem nejen návratem k principům lidového vyprávění, ale především vytvořením nových, v nejlepším slova smyslu moderních kompozičních postupů a slohových prostředků. Rozpomeňme se třeba na Čapkovy pohádky, které nás okouzlovaly v dětství a které dnes zase okouzlují naše děti. Jsou to pohádky cele moderní svou tematikou i jazykem, a přece při jejich čtení máme ten známý pocit důvěrného kontaktu s vtipným, moudrým a dětsky hravým lidovým pohádkářem. Pohádkář beseduje s dětmi, povídá si s nimi, obrací se na ně oslovením, otázkami, výzvami k souhlasu atd. Takto například začíná vyprávět „Pohádku ptačí“:

Kdepak děti, to vy nevíte, co si ptáci povídají. Oni si totiž vypravují lidským jazykem jenom časně zrána, při východu slunce, kdy vy ještě spíte; později, za bílého dne, už nemají pokdy na mnoho řečí — to víte, to dá nějakou sháňku tady zobnout zrníčko, tam vyhrabat žížalu nebo tuhle čapnout ve vzduchu mouchu. Takový ptačí tatínek aby si ulítal křídla, zatímco ptačí maminka musí doma opatrovat děti.

Tu máme názorný příklad toho, jak se vyprávěčský monolog přetváří v jakýsi fingovaný rozhovor se čtenářem. Ale u Čapka nalezneme ještě jiné, méně nápadné postupy, které burcují čtenáře z jeho pasivity a činí ho spoluúčastníkem vyprávění. Nejúčinnější a nejjemnější z těchto postupů je přenesení posluchače do času a prostoru vyprávění.

Epika je vyprávění o událostech, které proběhly v minulosti a na více nebo méně vzdáleném místě. Já, čtenář, sedím v křesle nebo za psacím stolem a čtu si o tom, co se stalo před třemi roky anebo před třemi tisíci let, a stalo se to tamhle na Žižkově anebo v černé Africe. V každém případě jde o události více nebo méně vzdálené v čase i prostoru, o události, kterých jsem nebyl svědkem a o nichž se do[82]vídám jen prostřednictvím vyprávěče. Ale postačí přečíst jen krátký úryvek z románu „První parta“, abychom se přesvědčili o tom, jak Čapek opouští a překonává tento „klasický“ princip epické perspektivy. Scéna se odehrává před vraty dolu, na němž se právě stalo neštěstí; dav lidí netrpělivě očekává zprávy o osudu zasypaných horníků:

Konečně tamhle ze správní budovy vychází hrstka lidí. Ten malý, růžový pán s bílou bradičkou, co jde napřed, to je sám ředitel uhelné pánve, řečený starý pán; má nějak divně naražený světlý klobouček, na tváři uhelnou čmouhu a bílá vousiska ušňupaná mourem, — asi sfáral dolů, tak jak byl, a ani se ještě neměl kdy opláchnout. Ten druhý, ten umouněný v havířských šatech, je pan závodní; a za ním se klátí pan Hansen, má na sobě kožený kabát a koženou přílbu na hlavě, půl čela do krve odřeno a kolem nosu je ukoptěn jako ten černý vzadu, když kluci chodí koledou; jen modré oči mu plavou ve světlých důlkách, jako by se mu roztěkaly. Pak ještě jeden brejlatý a poněkud umazaný pán, asi od revírního úřadu, a nějaký černý dozorce utírající si čelo nesmírně špinavým kapesníkem — pěkná společnost, jen co je pravda; kdyby se takhle ukázali na rynku, myslili by si lidé, že se dnes rojí kominíci. Jenže tady to vypadá jináč, nějak slavnostně nebo jak by se to řeklo; hlučící zástup u mříže utichá a natahuje krky; a závodní vrata se široce otvírají.

Cítíme, že Čapkovo vyprávění nás strhlo přímo do středu scény, že z nás učinilo němého, ale účastného svědka události. Je to asi tak, jako když se díváme na film v biografu. Sedíme na určitém sedadle v určitou dobu, ale sotva se zatmí, film nás přenese do svého času a do svého prostoru.

Toto zpřítomnění děje je v citované ukázce vyvoláno několika zcela nenápadnými jazykovými prostředky: Konečně tamhle ze správní budovy vychází hrstka lidí. Po nesnesitelně dlouhém čekání jsme se dočkali: konečně. Hrstka lidí vychází — sloveso je v přítomném čase a nedokonavého, trvacího vidu. Tamhle ze správní budovy — ukazovací zájmeno tamhle přibližuje správní budovu téměř na dosah ruky. A podobně celé další vyprávění využívá prostředků přímo ukazujících k situaci (ten malý, ten druhý, tady, dnes), a děje jsou vyjadřovány v přítomném čase a v nedokonavém vidu, tedy ne jako ukončené, ale před našima očima probíhající.

Přímé oslovování čtenáře a jeho přenesení do času a prostoru vyprávění jsou příklady těch prostředků, které usilují vtáhnout poslu[83]chače do aktu vyprávění, vzbudit v něm onu „rozkoš z naslouchání“, kterou pociťujeme při vyprávění mluveném. Ovšem situaci a účinek mluveného vyprávění Čapek ještě ve větší míře navozuje tím, že vytváří živý a aktivní obraz vyprávěče. U Čapka vyprávěč není skryt za „objektivním“ vyprávěním, nýbrž vystupuje jako konkrétní člověk, zaujatý, subjektivní, téměř hmotný a tím zároveň bezprostředně působící. Čapkovy romány a povídky nejsou jen vyprávěním o něčem, ale především vyprávěním někoho. Nasloucháme celé řadě vyprávěčských typů z nejrůznějších sociálních vrstev a tříd. Z Čapkových děl máme dojem, jako by moderní lidé znovu pocítili prastarou „potřebu vyprávění“. Sesednou se do kruhu a povídají si. O mordech, sebevraždách a loupežích, o věcech hrůzných a tajemných, o soudcích a detektivech, o vášních a zoufalství. A tak vzniknou „Povídky z jedné a druhé kapsy“.

Právě na „Povídkách z druhé kapsy“ můžeme Čapkův způsob vyprávění ukázat nejnázorněji. Sám autor o této knížce napsal: „V Povídkách z druhé kapsy mě zas upoutal motiv literární, problém kolokviální řeči: Chtěl jsem zkusit nosnost jazyka mluveného, který by vyjádřil všechny odstíny.“ Ovšem mluvený jazyk v Čapkových povídkách, právě tak jako ve skutečném životě, je bohatě rozlišený, mnohotvárný a nestejnorodý. Jednotliví vyprávěči jsou individualizováni nejen svým vztahem ke skutečnosti, ale v nemenší míře i svým jazykem. Všimněme si například jazyka vyprávěče v „Historii dirigenta Kaliny“:

Pak tam přišli dva lidé, mužský se ženskou, ale neviděli mne; seděli zády ke mně a tiše hovořili…

Nejdřív hovořili hodně staccato; potom začal ten mužský pomalu a tiše něco vykládat, jako by to z něho nechtělo ven; a pak to rychle vysypal. Ta ženská vykřikla hrůzou a něco mu rozčileně říkala; ale on jí sevřel ruku, až zaúpěla, a začal jí mezi zuby domlouvat. Poslouchejte, to nebyl milostný rozhovor, to muzikant pozná; milostné přemlouvání má docela jinou kadenci a nezní jaksi sevřeně —, milostný hovor je hluboké cello, ale tohle byla vysoká basa, hraná takovým presto rubato, v jediné poloze, jako kdyby ten člověk pořád opakoval jednu věc… Ta ženská začala tiše plakat a několikrát vykřikla jako odporem, jako by ho chtěla zadržet; měla trochu klarinetový, dřevěný hlas, který nezněl tuze mladě… Tu ten mužský hlas se jal bručet velmi hluboko, čistě basově a skoro zamilovaně; ženský pláč přešel do drobného a pasivního vzlyku; to znamená, že byl odpor zlomen…

[84]Charakteristické slohové rysy tohoto vyprávění nejsou jen v obecně rozšířených prostředcích hovorových (ženská, vysypal to), ale hlavně ve využití prostředků profesionálního jazyka hudebníkova; tyto muzikantské termíny se stávají základem obrazů, přirovnání, celé frazeologie vyprávěče: muž a žena hovořili hodně staccato, milostný hovor má určitou kadenci, je to hluboké cello; mužův hlas byl vysoká basa, hraná takovým presto rubato, v jediné poloze: ženin hlas byl klarinetový, dřevěný; muž bručel velmi hluboko, čistě basově.

Přečtěme si ještě několik ukázek z této knížky povídek. Všimněme si na nich, jak Čapek mistrovsky ovládal výrazy nejrůznějších profesí a jak jich využíval k vytvoření svérázného jazyka jednotlivých vyprávěčů:

Povídku „Zmizení pana Hirsche“ vypravuje obchodník: „To je jasné jako saldokonto. — Víte, tihle portýři z hotelů si těmi nálepkami dávají po celém světě znamení, co z toho kunčofta kouká na tuzérech. — Ale prodávat póvl, to se jednomu vymstí.“

Lékař v povídce „Čintamani a ptáci“ a v povídce „Ušní zpověď: „Tihle tlustí psi jsou takoví nevrlí a tak astmaticky a podrážděně štěkají. — Nemyslete si, že krást je tak jednoduché; to je těžší než operovat prostatu nebo vykuchat z člověka ledvinu. — Když jsem byl ve špitále sekundářem, … přivezli člověka s takovým bledým a naduřelým kontrfejem. — Jednou mě zavolala ošetřovatelka, že ten nefritik na sedmičce se zas chystá mít křeče.“

Detektiv v povídce „Příběhy sňatkového podvodníka“: „Takový starý kriminálník ví, že arest je riziko práce. — On to byl starý losař Plichta, co dělají ty losové podvody. — V tu dobu měl jsem co dělat v Pardubicích na nádraží, protože tam působil jeden kufrař, víte, co kradou na peróně zavazadla.“

Bývalý voják v „Povídce o ztracené noze“: „No, dokud nás honili po execíráku, dělal, co mohl. — To bylo tenkrát za Krakovem, vybrali pro nás nějaké nešikovné místo, do kterého se zrovna strefovala ruská artilerie. — Pepek položil na zem kvér a ruksak a ubíral se zpátky.“

Čapek vytvořil nejen celou galerii vyprávěčských typů, ale je také [85]sám, jako osobnost, svérázným typem vyprávěče. V reportážích, nesčetných fejetonech a sloupcích se s ním setkáváme, s člověkem bezmezně zvědavým a zvídavým, který musí všechno okoukat, očichat, ohmatat. A vyjádřit konkrétním, vtipným, neotřelým slovem. Bylo by velkým zjednodušením, kdybychom účinnost Čapkova stylu připisovali jen využití prvků hovorových. Hovorové prostředky tvoří osnovu jeho stylu, ale tato osnova je protkána četnými prvky jiného slohového zabarvení, často zcela knižního. Spojením slohově různorodých prvků vzniká text, který čtenáře vždy znovu a znovu překvapuje nečekanými zvraty a kontrasty. Právě tyto překvapivé zvraty jsou hlavním zdrojem živosti a účinnosti Čapkova stylu. Sledujte s námi proměnlivý tok Čapkovy řeči na malé ukázce:

Odpusťte, že začnu s něčím docela jiným, a to s klukovskými lety. Kluk velkoměstský je arcikluk, rozený skeptik a pán ulice; a je zcela přirozeno, že hrozně pohrdá tak řečenými křeny, balšány, balíky, křupany nebo saláty, čili zkrátka kluky z venkova. Kluk vesnický bezmezně a právem pohrdá kluky městskými; neboť je pánem polí a lesů, vyzná se v koních a hovadech, dovede práskat bičem a má ve své moci všechny poklady světa od vrbových prutů až po zralé makovice. Avšak ani kluk maloměstský nikoliv není nejmenší mezi knížaty světa; neboť obzírá ve svém okruhu víc než jiný pozemský tvor: vidí do rukou všem lidským řemeslům.

Do hovorové osnovy této ukázky jsou včleněny výrazy a obraty knižní, ba až papírové, jako skeptik, je přirozeno, tak řečený, bezmezně, je pánem polí a lesů, obzírá; obrat pohádkového stylu: má ve své moci všechny poklady světa; ba je tu dokonce využito i obměny obratu biblického: nikoliv není nejmenší mezi knížaty světa, obratu, který ovšem v daném kontextu pozbývá všechnu vznešenost a vyvolává úsměv. Překvapivé zvraty a kontrasty činí z četby Čapkova díla dobrodružství, při němž vás na každém řádku čeká i napětí hledání, i uspokojení ze šťastného nálezu. Proto jsou Čapkovy knížky v tom nejlepším slova smyslu zábavné a napínavé.

Čapek však nechce svým slovem jen bavit. V nejzávažnějších svých dílech ukládá slovu vyjádřit aktuální společenské problémy své doby, zamýšlí se nad osudem lidstva i nad osudem svého národa. Jedna ukázka z Čapkových reportáží „Obrázky z domova“ nechť dosvědčí, že Čapkův jazyk je nejen hravý, ale také ideově průrazný a pádný; [86]ukázka je ze známé „Razzie“, reportáže, v níž Čapek otřesně zobrazil nejubožejší brlohy kapitalistického velkoměsta:

Komisař tluče na první dveře: „Otevřte, policie!“ Je slyšet bosé tlapy, dveře se otevrou a vyrazí z nich teplá vlna zápachu. Jsou v tom hadry, štěnice, jídlo a něco trouchnivého, co páchne z každé bídy… „Koho tu máte?“ „Prosím, to jsou mé děti.“ „Kde máte muže?“ „Já jsem vdova.“ „A koho máte na posteli?“ „Prosím, to je má sestra.“ „A ten, co s ní leží?“ „To je její muž.“ „Ukažte konskripční list.“ — Zatím se můžete rozhlédnout; jít není kam, prvním krokem zakopnete o hromadu hadrů. Vůbec zdá se, že hadry tu jsou hlavním nábytkem; visí na kamnech a na provazech, leží v koutě a před vámi — ne, to je hromada dětí; zpod té úžasné špinavé kupy cárů vykukuje bez údivu dvanáct dětských očí. Konečně najde žena žlutý lístek. Komisař posvítí na papírek. „Všechno je v pořádku.“ Ano, tak tedy — — všechno je v pořádku!

To ironicky opakované Všechno je v pořádku je jeden z těch pregnantních ideových závěrů, v nichž Čapek dospívá k ostře kritickému pohledu na kapitalistický společenský „pořádek“. Je to odsouzení celého řádu vyjádřené nejjednoduššími jazykovými prostředky, vlastně pouhou ironickou intonací.

*

Od Čapkova narození uplynul již celý lidský věk. Zašel společenský řád, v němž Čapek tvořil. Čapkovo dílo svou lidskostí přežilo nelidský řád. Jeho knihy dnes dychtivě otvírá čtenář nové, socialistické epochy. Čapek se stal spisovatelem lidovým, nejlidovějším, tak, jak po tom toužil. Je to v neposlední řadě zásluha jeho ryzího českého slova, prostého, nepatetického, ale lidsky vroucího. Nejvroucnějšího tam, kde básník promlouvá o mateřské řeči a o domově:

„Rodný kraj je kraj dětství, kraj prvních, a proto i nejsilnějších dojmů, objevů a poznatků. Člověk se tam nemusí vracet, protože tam vlastně nepřestal žít, ať se octne kdekoli. Rodný kraj je jako rodný jazyk; i kdyby někdo mluvil nebo psal jiným jazykem, nepřestane myslit a snít jazykem svého dětství. To není vliv, nýbrž něco původnějšího a silnějšího: to je kus vlastní duše a osobnosti.“


[1] Rozšířené znění přednášky proslovené v Československém rozhlase.

Naše řeč, volume 43 (1960), issue 3-4, pp. 80-86

Previous Karel F. Svoboda, František Daneš: Infinitivní věty podmínkové

Next Božena Zimová: Změny významu slov ve vorařském slangu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1