Poznámka k etymologii místního jména Polička

Kvido Hodura, Vladimír Šmilauer

[Short articles]

(pdf)

-

Za nejstarší doklad jména Polička se pokládá předložkový výraz Napolickach (Friedrich, Codex Bohemiae I, s. 414, z r. 1167). Jde tu o louky (prata, que vocantur Na polickach, tj. česky: louky, které se jmenují Na polickach), které náležely tenkrát klášteru litomyšlskému a na nichž r. 1265 založil Přemysl II. město, dnešní okresní město Poličku ve východních Čechách. Výraz na polickach uvádí Gebauer ve své Historické mluvnici (III, 1, s. 143) jako příklad na 6. pád množ. čísla vzoru „město“. — Soudí tedy, že 1. pád množ. čísla jest políčka, 2. pád políček atd. Podobně E. Schwarz ve svém článku Die Bildung der Schönhengster Sprachinsel im Lichte der Ortsnamen (Vznikání mohelnického jazykového ostrova ve světle místních jmen) uveřejněném v Zeitschrift für Ortsnamenforschung (Časopis pro bádání o místních jménech) 5, 1929, s. 105—139, cituje [308]tento doklad a překládá jej „auf den kleinen Feldern, d. h. Waldlichtungen“ (česky: na malých polích, tj. lesních mýtinách; tamže s. 106).

Také A. Profous ve svém díle Místní jména v Čechách III, s. 427 vychází z tohoto dokladu, ale soudí, že 1. pád množ. čísla je poličky, k tomu 1. pád jedn. čísla polička, a to je zdrobnělina k police, jež je základem jména Police (město u Broumova). Význam obecného jména police je shodný s výrazem slovinským polica (eine niedere ebene Fläche, tj. nízká rovná plocha) a bulharským polica s významem ‚polanka‘. V češtině tento význam slova police doložen není (kromě místního jména Police). Gebauerův i Schwarzův výklad, že ve výraze na poličkách je tvar poličkách 6. pád množ. čísla k 1. pádu políčka, Profous pokládá za chybný, protože „při tom chápání by výraz ‚na políčkách‘ po přechodu do jednotného čísla dal tvar Políčko, a nikoli Polička“.

Avšak je nejvýš pravděpodobné, že ani Gebauer, ani Schwarz — třebas o tom výslovně nemluví — nepředstavují si vznik jména Polička, jak to uvádí Profous, nýbrž soudí, že jméno Polička vzniklo převzetím množ. čísla políčka za číslo jednotné a přechodem od vzoru „město“ ke vzoru „žena“. Příkladů toho máme v dějinách českého jazyka několik. Podnětem je stejná koncovka -a v 1. pádě množ. čísla vzoru „město“ a 1. pádě jedn. čísla vzoru „žena“. Tak vznikla podoba rúcha vedle rúcho (tvář jeho byla rúchú zavázána Hus), vojska vedle vojsko (vší vojště přikáza Bavorovský rukopis), lýtka vedle lýtko (lýtku k bedru vkládáchu Bible kladrubská), bedra vedle bedro (bedru tvú Žaltář wittemberský) atd. (Viz Gebauer-Trávníček, Historická mluvnice jazyka českého IV, s. 131.)

Etymologie políčka-Polička není tedy poznámkou Profousovou otřesena a zůstává v platnosti vedle etymologie Profousovy: poličkách - poličky - polička (zdrobnělina k police) - Polička. Snad stojí za připomenutí, že na Moravě u Přerova je obec Polička, která se jmenuje též Poličky (množ. číslo). To ovšem zase ukazuje spíše na etymologii Profousovu: police - polička - poličky.

 

Poznámka redaktora. Je velmi mnoho místních jmen, která připouštějí dvojí výklad. Vybíráme si z nich ten, který je přirozenější a působí méně potíží.

Výklad místního jména Polička z deminutiva k police (není to až u Profouse, viz např. Černý-Váša 228) nesnáze nedělá. Slovo police jako základ místních jmen je dobře doloženo zvláště na Moravě: Police je v okresech Mor. Budějovice, Zábřeh i Val. Meziříčí; v Če[309]chách mimo Polici nad Metují byla i Police u Rychnova n. Kn.; dále jsou čtvery Poličky (moravské Poličky je však lépe nechat stranou, protože jsou z Puličky, viz Hosákův Historický místopis 506). Není na překážku, že v literárních textech nemáme doloženo slovo police ve významu vhodném pro výklad místního jména (‚rovinka‘): takových případů máme mnoho (vrut, vetla, hohol, tat atd.).

Naproti tomu výklad ze zdrobnělého políčko potíže působí. Především musíme počítat se zcela mimořádnou změnou rodu. Uvedené obdobné případy mají jinou povahu potud, že v nich jde o kolísání již předčeské: ruszka je i staropolsky (Machek hádá na zkrácení z rubacha), biedra, biodra je polské nářeční, bedra je též ruské a srbocharvátské; lytka je ruské a ukrajinské, polsky je łydka. V případě vojska - vojsko je dvojí tvar adjektivní. Naproti tomu v našem případě jde o zdrobnělinu se základním podstatným jménem pole velmi těsně spojenou.

Další potíž je s kvantitou: jak lidová podoba, tak písemné záznamy (pokud kvantitu udávají) mají vždy jen krátké -i-.

A konečně stojí za zmínku, že zdrobňující příponu -íčko u podstatných jmen středního rodu ve starých místních jménech doloženu nemáme (je -ce: Brdce, Sedlce, Stadlce; -ečko: Zlatečko, Sedlečko atd.).

Pokládám proto za výhodnější setrvat na výkladu, pro který se rozhodl Profous.

Vl. Šmilauer

 

Dodatek autora. Také já pokládám Profousův výklad za možný. Jde mi však o nesprávnost připomínky Profousovy, že výklad z políčka [malá (n. chatrná?) pole] by vedl k nominativu Políčko, a nikoli Polička. O přímou změnu rodu zde nejde, neboť to je jen důsledek převzetí množného čísla za číslo jednotné.

Kv. H.

Naše řeč, volume 42 (1959), issue 9-10, pp. 307-309

Previous Jaroslav Kuchař: Organizační a organizátorský

Next Zd. Hrušková: Nárokace?