Z knih, časopisů a novin

Jan Sedláček

[Reviews and reports]

(pdf)

-

O zákonitosti a účelnosti ve vývoji jazyka

Ve sborníku lingvistických studií vydaném Bulharskou akademií věd k poctě akad. St. Mladenova[1] je otištěn článek českého slavisty K. Horálka, Zákonitost, účelnost a nahodilost ve vývoji jazyka (s. 539—543). Autor se tu dotýká velmi závažné a aktuální otázky, do jaké míry lze při výkladech jazykových změn uplatňovat účeloslovné (teleologické) hledisko.

Ve svých úvahách vychází K. Horálek ze zjištění, že změny probíhají v jazyce živelně, spontánně, a jen zčásti jsou výsledkem uvědomělé lidské činnosti. Po té stránce se jazykový vývoj do jisté míry podobá vývoji v organické přírodě a liší se např. od kulturního vývoje, protože kulturní výtvory jsou výsledkem uvědomělé činnosti lidí.[2] Živelnost ve vývoji jazyka nelze však přeceňovat. Je třeba počítat s tím, že se ve vývoji jazyka uplatňuje také vědomé účelné zasahování, takže jazykové změny mohou nabýt povahy záměrného, účelného přizpůsobování. U vědomě stylizovaných projevů se při výběru jazykových prostředků uplatňuje takové vědomé účelné zasahování s úplnou samozřejmostí. Ve vývoji jazyka dochází k vědomému účelnému zasahování tam, kde jde o výběr mezi variantami (dubletami), které si zpr. nějaký čas v jazyce konkurují. Uvědomělý výběr mezi variantami může být rozhodujícím činitelem i při uskutečňování hláskových změn. Například změnu ü > i (ü je poziční varianta u) lze podle K. Horálka vysvětlit tím, že se ü přiblíží v některých nářečích k i natolik, že je příslušníci jiných nářečí hodnotí jako nemotivovanou variantu fonému i a tomuto stavu se pak přizpůsobí.

Otázka účelných změn ve vývoji hláskovém by podle mého názoru zasluhovala ještě podrobnějšího výkladu, protože moderní lingvistika užívá ve fonologii účeloslovných výkladů zcela běžně a často i velmi odvážně. Zpravidla se hláskové změny vysvětlují z potřeb systémového uspořádání fonémů. Například z potřeby odstranit asymetrii fonologického systému se vysvětluje splývání staré slovanské samohlásky ě (jať) s jinými samohláskami, protože tato samohláska (dvojhláska) neměla svůj zadní protějšek a porušovala tak symetrii samo[242]hláskového systému.[3] U takových změn nemůže však přece jít o vědomé, záměrné zasahování. V souvislosti s tím vzniká otázka, do jaké míry se uplatňují ve vývoji jazyka také účelné změny neúmyslné, neuvědomované. Autor článku tuto otázku nadhodil (s. 543, pozn. 2), ale blíže se jí nezabýval. Myslím, že s takovými změnami můžeme ve vývoji jazyka počítat. Např. všechny změny analogické lze podle mého názoru hodnotit jako účelné změny neúmyslné, neuvědomované. Varianty, vzniklé působením analogie, se prosazují v jazyce bezděčně, nezávisle na vůli a vědomí mluvčích. V jazyce jsou také změny, které vůbec nelze hodnotit jako účelné, jak připomíná autor článku. V souvislosti s tím se nabízí také otázka, jaký je vztah mezi účelností a principem všeobecného zdokonalování jazyka. Jak uvádí autor článku, tato otázka by vyžadovala úvahy speciální.

Podle Horálkova pojetí je účelné přizpůsobování omezeno ve vývoji jazyka jen na výběr mezi variantami. Je proto třeba odmítnout takové pojetí účelných změn, které spatřuje v těchto změnách směřování k nějakému vzdálenému cíli v budoucnosti. Takové nesprávné pojetí se často uplatňuje tam, kde se pracuje s pojmem vývojové tendence jako série jazykových změn, jež jsou zaměřeny k nějakému vzdálenému cíli. Nesprávně se tak vysvětluje např. vývoj směřující k zániku zavřených slabik v slovanských jazycích. Tento vývoj nelze vykládat jako zaměření k nějakému cíli. Podle Horálkova výkladu tu šlo o vědomý účelný výběr variant u jednotlivých změn a tento výběr byl usměrňován vlivem jazyka, který zavřené slabiky neznal. V souvislosti s otázkou vývojových tendencí a účelných změn zabývá se K. Horálek také problematikou vývoje indoevropského (českého) skloňování a kriticky hodnotí některé výklady Skaličkovy a Sgallovy.

Výklad účelného přizpůsobování lze uplatnit např. také při jazykovém sbližování. Při vzájemném působení jazyka na jazyk vznikají varianty, z nichž jazyk volí tu, která je výhodnější, takže tu lze také mluvit o účelném přizpůsobování. Nesprávně se někdy jazykové sbližování (konvergence) chápe jako samohybné směřování jazyků k nějakému společnému cíli v duchu idealistické teleologie.

Pokud jde o zákonitost a nahodilost, spokojuje se autor zjištěním, že zákonitost má v jazyce charakter jevů hromadných, zatímco individuální jazykové jevy mohou být úplně nahodilé. Otázku zákonitosti a nahodilosti ve vývoji jazyka bude třeba ještě blíže osvětlit. Omezím se zde jen na poznámku, že ani v jazyce nelze zákonitost oddělit od nahodilosti, a že jevy hromadné nejsou vyňaty z působnosti nahodilostí, jež způsobují, že procesy zákonité probíhají nerovnoměrně, s různými odchylkami. Např. k hláskovým změnám dochází v ja[243]zyce zákonitě, avšak tyto změny mívají často v jazyce rozdílný průběh a rozsah vlivem různých nahodilých okolností, např. působením analogie apod.

K. Horálek dospívá k závěru, že ve vývoji jazyka je účeloslovný činitel závažný. Rozsah vývojové účelnosti je však třeba teprve zkoumat a je zapotřebí propracovat metodiku účelných změn.

---

[1] Ezikovedski izsledvanija v čest na akademik Stefan Mladenov (Studia linguistica in honorem acad. Stephani Mladenov). Bălgarska akademija na naukite (Institut za bălgarski ezik), Sofija 1957.

[2] O této analogii mezi vývojem jazyka a vývojem v živé přírodě psal K. Horálek také v souvislosti s otázkou postavení jazykovědy v soustavě věd, Slovo a slovesnost 18, 1957, s. 12—13.

[3] Srov. K. Horálek, Úvod do studia slovanských jazyků, Praha 1955, s. 135.

Naše řeč, volume 42 (1959), issue 7-8, pp. 241-243

Previous Miloš Helcl: Kdy opravdu vycházel Jungmannův Slovník česko-německý?

Next Zd. Hrušková: Z našich novin