Časopis Naše řeč
en cz

Sjezd slavistů v Moskvě

Jaromír Bělič

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Čtvrtý mezinárodní sjezd slavistů, konaný v Moskvě od 1. do 10. září 1958, vynikajícím způsobem obnovil tradici slavistických kongresů předválečných: první sjezd se konal r. 1929 v Praze u příležitosti stého výročí smrti zakladatele vědecké slavistiky Josefa Dobrovského, druhý roku 1934 ve Varšavě a v Krakově, další pak se měl konat v září 1939 v Bělehradě. Pro vypuknutí války bylo sice konání tohoto sjezdu znemožněno, ale poněvadž byl plně připraven a vyšly i sjezdové publikace s přednáškami jazykovědců a literárních historiků, kteří se ho chtěli zúčastnit, označuje se jako třetí.

Protože hromadná setkání slavistů z různých zemí jsou velmi důležitá jak pro vzájemnou informaci o badatelské práci v jednotlivých střediscích a prodiskutování závažných vědeckých otázek, tak i pro navázání osobních kontaktů, objevovaly se návrhy na obnovení slavistických sjezdů hned brzy po válce. Avšak z různých důvodů, hlavně mezinárodně politických, nemohly být tyto návrhy uskutečněny. V listopadu 1954 se sice konala menší mezinárodní slavistická konference ve východním Berlíně, koncem srpna a začátkem září 1955 v Římě, v druhé polovině září téhož roku pak v Bělehradě, ale tyto konference měly jen dílčí význam. Teprve na bělehradské konferenci, ze všech tří nejvýznamnější, byl ustaven Mezinárodní komitét slavistů (v čele [58]s akademikem V. V. Vinogradovem z SSSR), který si vzal za úkol uspořádat v roce 1958 velký slavistický sjezd v Moskvě.

Moskevský kongres, na jehož přípravách se vedle Mezinárodního komitétu podílely slavistické komitéty v jednotlivých slovanských zemích i v neslovanské cizině, předstihl počtem účastníků i šířkou problematiky všechny kongresy předchozí. Sjelo se na něj přes 2000 delegátů a hostí z 28 zemí evropských, asijských, z Ameriky i Austrálie a bylo zde předneseno 245 referátů z nejrozmanitějších odvětví slavistiky (na pražském sjezdu v r. 1929 bylo prosloveno celkem 70 přednášek). Československá delegace byla poměrně velmi početná, po sovětské delegaci nejpočetnější (67 delegátů a 75 hostí) a její členové přednesli 34 referátů (z toho 19 jazykovědných a 15 literárněvědných).

Už přípravy sjezdu vyvolaly zvýšenou badatelskou a publikační činnost všude, kde se pěstuje vědecké studium slavistiky. Velmi cenná byla zejména skutečnost, že téměř všechny sjezdové přednášky předem vyšly v jednotlivých zemích tiskem a byly rozeslány delegátům sjezdu, takže bylo možno připravit se na diskusi. Sborník československých přednášek (vydaný Nakladatelstvím ČSAV) patřil obsahem i úpravou mezi nejlepší sjezdové publikace. Vedle toho vyšel u nás k moskevskému kongresu sborník přednášek z přípravné olomoucko-pražské konference K historickosrovnávacímu studiu slovanských jazyků (SPN, Praha 1958), z pražské konference O vědeckém poznání soudobých jazyků (Nakl. ČSAV, Praha 1958), Sborník slavistických prací filologické fakulty University Karlovy (SPN, Praha 1958), brněnský sborník k 70. narozeninám akad. Trávníčka Studie ze slovanské jazykovědy (SPN, Praha 1958) a ještě jiné publikace. Dále se naši slavisté hojně zúčastnili v některých předsjezdových publikacích mezinárodních (např. moskevský Sborník otvetov na voprosy po jazykoznaniju, Moskva 1958, obsahuje 53 příspěvků našich jazykovědců z celkového počtu 138 statí; řada českých a slovenských pojednání je i ve sborníku Slavjanskaja filologija I—III).[1] Celkově velmi čestný podíl československé slavistiky na moskevském kongresu je do značné míry zásluhou pečlivé přípravy, organizované Československým komitétem slavistů v čele s akademikem B. Havránkem.

Sjezdové jednání samo bylo nutno při tak velkém počtu účastníků a při rozsahu probírané problematiky rozdělit do tří sekcí, jazykovědné, literární a literárně lingvistické, s podsekcemi uvnitř každé sekce. Z otázek jazykovědných, které nás zde zajímají, zejména pokud jde přímo o bohemistiku, zvláštní pozornost byla věnována otázkám [59]slovanského vidu a času slovesného i otázkám syntaxe, dále problematice vzniku a rozvoje slovanské jazykové skupiny a jejich vztahů k jazykům baltským, otázkám vzniku vývoje i stavu slovanských spisovných jazyků i problémům slovanské dialektologie a metodám dialektologické práce; zvláštní skupina se zabývala otázkami strojového překladu. Z pomezních témat lingvisticko-literárněvědných budily zájem hlavně problémy zkoumání jazyka uměleckých děl, otázky uměleckého překladu a otázky edičně textologické.

Z řady přednášek týkajících se zcela nebo zčásti českého jazyka, je třeba uvést na prvním místě referát Bohuslava Havránka Úkoly historickosrovnávacího studia spisovných jazyků slovanských; tyto úkoly vidí autor v rozboru shod a rozdílů společenských potřeb, jejichž plnění vyvstávalo a vyvstává spisovným jazykům, i postupů a prostředků, kterými jsou úkoly ty plněny, jakož i v rozboru vzájemných vlivů; v referátu akad. Havránek zároveň shrnul vývojové zákonitosti spisovných jazyků slovanských, ilustrované ve zkratce souvislostmi vývoje spisovné češtiny s vývojem národního společenství.[2]

Společenskou podmíněnost zdůraznil též Jaroslav Bauer v pozadí svého výkladu Vliv řečtiny a latiny na vývoj syntaktické stavby slovanských jazyků, jehož značná část byla věnována dílčí otázce vlivů latiny na vývoj české skladby spisovné.[3] A rozhodující vliv historických okolností vyzvedl i Angličan Robert Auty v závažném referátu Jazykové obrození Slovanů v Rakouské říši 1780—1850, zabýjícím se některými otázkami utváření a normování nových spisovných jazyků; patřičné místo zaujímala v tomto výkladu obrozenská regenerace spisovné češtiny.[4]

Na přednášku Autyho v jistém smyslu navazoval referát Jaromíra Běliče Vznik hovorové češtiny a její poměr k češtině spisovné, vysvětlující vytváření mluvené podoby spisovného jazyka jako výslednici napětí mezi vlastním jazykem spisovným a mluvou nespisovnou; pomalé vznikání hovorové češtiny a její dosti obtížná stabilizace je rovněž podmíněna historickými okolnostmi, mezi něž patřilo i zákonité oživení archaické už humanistické spisovné normy v době obrozenské.[5] — Současnému kolísání prvků spisovných a nespisovných v hláskosloví běžně mluvené češtiny věnoval značnou část svého referátu Výzkum souřadných (koexistujících) fonologických systémů v jazycích [60]slovanských Američan Henry Kučera, ukazující jisté zákonitosti v tomto kolísání.[6]

Referát Fr. Daneše Pořádek slov a příbuzné jevy v slovanských jazycích podal kritický přehled dosavadních směrů bádání a konstatoval, že v poslední době mnozí slavisté navazují na teorii významové výstavby výpovědi V. Mathesia. Vycházeje z prací Mathesiových, Trávníčkových i z vlastní práce o větné intonaci, načrtl pak s použitím materiálu českého a ruského základní principy postupu při zkoumání pořádku slov v slovanských jazycích.[7]

Detailní otázkou vzniku českých sloves typu vyndati se na kongresu zabývala dánská bohemistka Else Westh Neuhardová, která se pokouší o jejich vysvětlení tvarovým křížením složenin sloves jíti (jmouti) - jmu a jíti - jdu a působením slovesa dáti.[8] Zajímavé výpočty opírající se o rukopis českého frekvenčního slovníku, připraveného v pražském Výzkumném ústavu pedagogickém, hodlal přednést francouzský slavista Marc Vey; nemoc mu však zabránila zúčastnit se sjezdu.[9]

Různých otázek češtiny v rámci slavistiky vůbec nebo ve vztahu k jednotlivým slovanským jazykům se ovšem dotýkaly i jiné referáty. Zvláštní zmínky zde zasluhují alespoň přednášky ukazující na češtinu a její význam ve vztahu k slovenštině, především referát maďarského slavisty P. Királye K otázce nejstarších slovenských jazykových památek[10] a přednáška Eugena Paulinyho Kultúrnohistorické podmienky a spoločenské funkcie bilingvizmu v dejinách spisovnej slovenčiny.[11] Pro autorovu nepřítomnost na sjezdu nebyl přednesen metodologicky zajímavý referát Vincenta Blanára K problémom porovnávacej lexikológie slovanských jazykov, ukazující cesty k srovnávání na materiále slovenském a českém.[12]

Problematika speciálně česká nebo slovenská nestála samozřejmě v popředí sjezdových jednání, jako vůbec otázky jednotlivých slovanských jazyků izolovaných. Jak jsme naznačili, hlavní pozornost byla [61]věnována problematice obecně slovanské a srovnávací, jež má ovšem význam i pro každý jednotlivý slovanský jazyk. Tento obecný ráz mají též závěrečná opatření sjezdu, např. zřízení komise pro studium otázek baltoslovanských, komise pro slovanskou jazykovědnou terminologii, komise pro slovanskou onomastiku (studium vlastních jmen), komise pro studium slovanské syntaxe atd. Jako naléhavý úkol bylo vytyčeno též vypracování slovanského jazykového atlasu, vydání velké slavistické encyklopedie aj. Je jasné, že plnění těchto úkolů vyvolá další ruch v celé slavistice a jejich splnění bude znamenat značný vědecký užitek a pokrok.[13]

Moskevský sjezd bude mít ovšem odezvu ještě mnohostrannější, neboť v řadě referátů bylo vysloveno množství cenných poznatků a podnětů, na které se bude dále navazovat a z kterých se bude vycházet. Jistě se rozvinou i odborné polemiky o některých otázkách, protože v diskusích na sjezdu nebylo možno pro krátkost času všechno vyřešit. I před naší slavistikou tak vyvstává řada úkolů a bude záležet na všech našich pracovnících, abychom se jich čestně zhostili. Na příštím mezinárodním sjezdu slavistů, který se má konat r. 1963 v Sofii, bude již třeba předkládat výsledky alespoň prvních etap práce na stanovených mezinárodních úkolech.

Netřeba zdůrazňovat, že moskevský kongres měl i veliký význam politický. Na odborném poli se zde sešli pracovníci z různých zemí a navázali osobní kontakty; vědci ze Západu, z nichž většina byla v Moskvě poprvé, mohli si učinit konkrétní představu o velikosti Sovětského svazu i o síle sovětské vědy. Celý kongres byl zásluhou hostitelů podbarven snahou o mírovou spolupráci, která odzbrojovala i ty nemnohé, kteří snad nepřijeli na sjezd s nejčistšími úmysly. Marxistický přístup ke zkoumané problematice je dnes přijímán i řadou západních slavistů jako samozřejmá vědecká metoda. Po této stránce, i když se to nijak nevyzvedalo, byl IV. mezinárodní kongres slavistů v Moskvě velkým úspěchem marxistické vědy.


[1] O všech těchto publikacích, pokud se jejich stati týkají programu Naší řeči, přineseme v našem časopise ještě samostatné referáty.

[2] Otištěno v časopise Slavia 27, 1958, č. 2, s. 153—160, a v citovaném sborníku Československé přednášky pro IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě, Praha 1958, s. 47—57.

[3] V uvedeném sborníku s. 73—95.

[4] V obměněné podobě byla Autyho přednáška otištěna v Slavii 27, 1958, s. 161—170, s názvem Některé problémy vývoje slovanských spisovných jazyků.

[5] Viz Československé přednášky…, s. 59—71.

[6] H. Kučera, Inquiry into coexistent phonemic systems in slavic languages, ’S-Gravenhage 1958, s. 1—21 (separát). — Srov. také zprávu Fr. Daneše o jiné práci Kučerově, týkající se hovorové češtiny (Naše řeč 40, 1957, s. 296).

[7] Referát bude otištěn v 1. čís. příštího roč. Slova a slovesnosti.

[8] Viz Scando-Slavica IV, Copenhagen 1958, s. 202—209. — Pravděpodobnější výklad z onde - ondati (pod. jako tento - tentovat), autorce známý jen ze stručné formulace v Holubově-Kopečného Etymologickém slovníku, viz už v článku Josefa Zubatého Ondati, vyndati, sundati atd., Naše řeč 4, 1920, s. 168—189.

[9] Text Veyova referátu À propos de la statistique du vocabulaire tchèque viz v Révue des Études Slaves 34, 1957, s. 151—163.

[10] P. Király, Zur Frage der ältesten slowakischen Sprachdenkmäler, Studia slavica Academiae scientiarum Hungaricae 4, Budapest 1958, s. 113—158.

[11] Viz Československé přednášky…, s. 37—45.

[12] Tamtéž 159—168.

[13] Podrobné referáty o celém sjezdovém jednání, o přednáškách a diskusích i závěrečných organizačních opatřeních budou uveřejněny v jazykovědných časopisech Slavia a Slovo a slovesnost. Celkový referát vyjde ve Věstníku Československé akademie věd.

Naše řeč, volume 42 (1959), issue 1-2, pp. 57-61

Previous Vladimír Ženatý, Jarmila Syrovátková: Nové základní pravopisné a mluvnické příručky

Next Jarmila Syrovátková: O jazyce novin