O slohu novinových článků

Karel Hausenblas

[Reviews and reports]

(pdf)

-

O některých slohových útvarech, slovesných žánrech[1], toho bylo napsáno už hodně, nejvíce ovšem o druzích umělecké literatury. Hůře jsou na tom ostatní styly jazyka, mezi nimi i styl publicistický, který tvoří slohový základ článků a příspěvků v novinách. Není zajisté třeba upozorňovat na ohromný význam tisku po mnoha stránkách, také po jazykové. Víme však dobře, že slohová úroveň našeho tisku není ještě zdaleka taková, jaká by být měla i mohla. — Jen málo k jejímu zvýšení pomáhala někdější „klasobraní“ z našeho tisku, obsahující většinou mechanické pranýřování jednotlivých poklesků mluvnických nebo slohových, leckdy ovšem jen zdánlivých. Rychleji k cíli povede cesta dosud málo vyšlapaná: totiž odborně zpracovávat sloh novin, především rozebrat a soustavně vyložit charakteristické rysy nejdůležitějších slohových útvarů, žánrů novinových, jako jsou úvodníky a jiné články, příspěvky (na př. dopisovatelů), informační zprávy, kritiky a recense, reportáže, fejetony a ještě několik jiných.

Původní práce na tomto úseku takřka žádné nemáme, byla však přeložena již celá řada brožur o novinových žánrech z ruštiny (nedostaly se však do širší veřejnosti). V poslední době se u nás studium dějin i současné problematiky novinářství soustřeďuje v Novinářském studijním ústavě, který rozvíjí živou činnost, též publikační. Chystá na př. celou serii drobnějších publikací o novinových žánrech, a to překladů i prací původních. Nejnověji vydal brožuru N. M. Chlynova Článek v novinách (v překladu V. Kovanicové, Orbis 1955, 60 s.). Je to soubor přednášek autora, profesora novinářské fakulty moskevské university, o nejdůležitější žánrové formě novin.

Výklad je rozdělen do čtyř kapitol. V první se zjišťují vlastnosti článku, které jej činí zvláštním novinovým žánrem (odlišuje se především od příspěvku jako formy drobnější). Chlynov vymezuje článek [36](rusky staťja) takto: „Článek jako žánr v novinách je základní forma vědeckého poznání a populárního pojednání o konkretních otázkách společenského života a liší se od jiných žánrů šíří theoretických i praktických zevšeobecnění a maximální důkladností analysy reálných faktů.“ (K tomu dvě poznámky: 1. výměr by měl být doplněn též stručnou charakteristikou slohovou — čím se liší článek ve způsobu podání od jiných žánrů, 2. vypustili bychom formulaci „základní forma vědeckého zkoumání“ — na novinový článek nemůžeme dobře klást nároky jako na práci vědeckou, publikační pole vědeckého zkoumání je jinde, v novinách bývají jeho výsledky uveřejňovány až druhotně ve formě popularisujícího výkladu, nebo zase ve formě předběžné zprávy.) Pak se rozlišují a charakterisují hlavní druhy článků: články instruktivní (směrnicové — jako úvodník), problémové, informační, kritické a j. Nejvíce místa je věnováno druhu, kterému se tu říká článek publicistický. Míní se tím ony články, které především mají úlohu přesvědčovat a získávat čtenáře nejen věcnou náplní, ale i formou zpracování. Jejich znaky jsou podle Chlynova tyto: význačné a aktuální thema, šíře politických zevšeobecnění a hloubka závěrů, aktivní bojový charakter a živý a poutavý způsob podání.

V druhé kapitolce se pojednává o volbě thematu ve vztahu k autorovu záměru a zdůrazňuje se potřeba jeho aktuálnosti. — Ve třetí se vykládá o zpracování thematu (po stránce věcné a ideové). Sovětská žurnalistika i její theorie dovedou vydatně čerpat poučení z minulosti, z dějin ruského novinářství, z politické i umělecké literatury, z klasiků marxismu-leninismu, hlavně z Lenina. Autor instruktivně dokládá, jak Lenin promýšlel věcnou i slohovou problematiku svých publicistických příspěvků a jak často mnohokrát přepracovával své práce, než jim dal podobu definitivní.

Konečně čtvrtá kapitola je věnována stylisaci textu. Ta nás zajímá nejvíce. Chlynov nepovažuje slohovou stránku článku za věc vedlejší, naopak ukazuje, že jeho účinnost právě na slohovém zpracování ve značné míře závisí. Zásady, z nichž Chlynov vychází, jsou zcela správné. Zdůrazňuje požadavek psát co nejjasněji a nejsrozumitelněji, bez stylistické šroubovanosti, ale právem zároveň upozorňuje, že snaha o jednoduchost nesmí zacházet k přílišnému a lacinému zjednodušování, že dobrý novinář „nerozžvýkává“ fakta, ale snaží se přivést čtenáře k správnému samostatnému uvažování.

Bohužel však autor přestává ve výkladu tam, kde by bylo potřebí vysvětlit, v čem tkví výstižný nebo naopak nevhodný způsob užívání jazykových prostředků. Spokojuje se na př. s takovýmito povšechnými (a někde ne dost šťastně formulovanými) poukazy: „Využívaje neobyčejně bohatých možností slovního fondu a mluvnice, tvoří literát velmi rozmanité věty, používá různých obratů, aby co nejplněji vyjádřil svou [37]myšlenku. Text článku je účelná kombinace (?) vět, které mají nezbytný rytmus. Autor tká text jako složitý vzor (?) nejrozmanitějších výrazových prostředků, pečuje o to, aby na sebe věty logicky i gramaticky navzájem navazovaly, aby se navzájem svým smyslem ani slovním zněním neopakovaly a aby stále více rozvíjely hlavní myšlenku článku.“

Můžeme souhrnně říci, že brožura nejde, pokud se týče jazykové stránky, ve výkladu článku jako novinového slohového útvaru dosti do hloubky, ale podává instruktivní poučení o ostatních stránkách tohoto žánru.

Překlad je dobrý. Je v něm celkem jen málo nepřesností a rusismů. Tak na př. slova traktát (s. 7 a 17) nemůžeme v češtině dnes dost dobře užít o vědeckém pojednání, nechceme-li mu dát poněkud ironisující zabarvení. Podobně neužíváme bez odstínu negativního hodnocení slova manýra: na s. 43 stojí: „Literární manýra bývá často u různých literátů různá, ale všichni se vyznačují náročným, hlubokým vztahem k obsahu a formě.“ Manýra je pro nás mechanický, příliš zautomatisovaný způsob vyjadřování, který není v dobrém souladu s obsahem a cílem projevu. Spíše by se zde hodilo mluvit o stylu autorů.

Problematika slohových žánrů novinových i jiných zahrnuje tři okruhy otázek: věcný (práci s fakty), literární a jazykový. Všem třem by se mělo dostat všestranného zpracování, které by se vzájemně doplňovalo. Překlady statí sovětských nechť jsou našim odborníkům podnětem k tomu, aby uveřejňovali i práce původní s domácím materiálem a se zaměřením na naše speciální podmínky. Naším přáním však je, aby se při tom více než dosud věnovala pozornost jazykovým otázkám slohovým: budou se však této práce musit zúčastnit i jazykovědci.

---

[1] S hlediska jazykového stylu by byl nejvhodnější název „slohové druhy jazykových projevů“.

Naše řeč, volume 39 (1956), issue 1-2, pp. 35-37

Previous Alois Jedlička, František Váhala: Slovenská konference o normě spisovného jazyka

Next Slavomír Utěšený: K jazykové stránce populárně vědeckých časopisů